Foto Alarm / Táňa Zabloudilová
Ve čtvrtek 17. února 2022 se Zdeňce Kubešové zhroutil svět. Ten den se k ní přes jejího právníka dostal dopis, který ji vyzýval k zaplacení dlužné částky 125 367 korun do 28. února 2022. Do jedenácti dní. Paní Kubešová prohrála soud, který s ní vedlo bytové družstvo, v jehož domě je nájemnicí. Žalovat sedmašedesátiletou důchodkyni, která žije v paneláku na okraji Malešického parku, se družstevníci rozhodli, když v roce 2019 odmítla platit o sto procent vyšší nájem. Družstvo argumentovalo tím, že nájmy v hlavním městě v posledních letech výrazně vzrostly a že důchodkyně platí částku, která je neadekvátní. Se zvýšením se ale smířit nemohla. Její příjmy byly dlouhodobě tak nízké, že si průběžně žádala o příspěvek na bydlení a roky jí působilo problémy, že chodily pozdě – i o několik měsíců. Co se jednomu může zdát jako na Prahu směšně nízká částka, byla pro ženu léta pobírající invalidní důchod částka, kterou každý měsíc zvládla splatit jen díky příspěvkům. „Nezůstala jsem v té situaci jen tak sedět, nemyslete si,“ vysvětluje mi koncem zimy drobná paní s copem. „Zkoušela jsem žádat o městský byt nebo hledat jinde přes internet, informovala jsem se, kontaktovala Sdružení nájemníků a další organizace. Jenomže tržní bydlení si dovolit nemůžu, městský byt pro mě není a nikde jinde mi nic nenabídnou. Než skončil soud, ještě pořád zbývala nějaká naděje, ale teď mám opravdu pocit, že se mi zhroutil svět.“
Na základě rozhodnutí soudu se jí sice platba za zhruba čtyřicetimetrový byt nezvýšila o sto procent, ale moc velký rozdíl to nakonec nebyl. Každý měsíc nově musela platit částku o téměř čtyři tisíce vyšší – do té doby platila 5710, teď měla posílat 9509 korun. A k tomu jí přibyla povinnost doplatit stopětadvacetitisícový dluh. „Bylo to slabých šest tisíc, ale když přičtete všechny ostatní platby, tak to naskákalo skoro na deset. Teď se to se vším vyšplhá tak na třináct. A já mám důchod šestnáct a půl.“ Paní Kubešová neměla majetek, který by mohla prodat a dluh umořit. V bytě bydlí sama a k dispozici má jen důchod. Její vyhlídky tak najednou byly dost neveselé. Jak zaplatit dluh, když vám každý měsíc po zaplacení nájmu zbývá několik tisícovek?
Kdo má nárok bydlet
„Včera jsem volala do Člověka v tísni. Objednala jsem se tam, aby mi ještě oni řekli, jestli mám nějaké možnosti,“ snaží se paní Kubešová získat ještě nějakou pomoc poté, co se k ní dostala výzva, ať zaplatí dlužnou částku. V kanceláři známé neziskovky se chce ubezpečit o tom, že ji teď družstvo nemůže ze dne na den vyhodit na ulici. Podle toho, jak se k ní chovali ostatní nájemníci domu, usoudila, že by s tím družstevníci neměli problém. „V dopisu stálo, že rozsudek nabyl právní moci a že mám peníze dodat do konce února,“ zoufá si při procházce po Malešickém parku a oplácí pozdrav kolemjdoucí ženě ve středních letech. „Ta byla odjinud. U nás v baráku je jenom jedna, která mi občas řekne, co se na schůzích družstva děje. Často se prý baví o tom, jak se mě zbavit.“ Důchodkyně má za to, že i suché listí několikrát zametené pod její rohožku nebo zvonění na její zvonek uprostřed noci má co dělat se snahou družstva dostat ji z domu. Je v něm přitom nejstarší nájemnicí. To, že se postupně dostala až do tak zoufalé situace, přestože tu celá desetiletí žila v poklidu, přičítá kromě krize bydlení, která žene ceny bytů extrémně nahoru, také předsedovi družstva Stanislavu Bílkovi. „Za předchozího předsedy by se to nestalo,“ myslí si.
Soudkyně mi řekla, že mám jít bydlet na ubytovnu, když ty peníze nemám. V sedmašedesáti letech? Celý život jsem pracovala, vychovala jsem tři děti, a mám jít na ubytovnu?
Do domu u Malešického parku se nastěhovala už v šedesátých letech a vychovala v něm tři dnes dospělé děti. Zlomový moment přišel po revoluci. „Když se privatizovalo, já bydlela s dětmi sama. Potřebovala jsem je nakrmit, to bylo přednější, na byt jsem peníze neměla. A nenapadlo mě, že bych se později mohla dostat do takových problémů.“ V nultých letech se pak přestěhovala do menšího bytu ve stejném domě. „Když byly děti pryč z hnízda, tak za mnou přišli sousedi, jestli bych si to s nimi nevyměnila, a tak se tenhle byt stal nájemním u družstva.“ Paní Kubešová je přitom v domě jedinou nájemnicí, všichni ostatní obyvatelé domu jsou družstevníci.
„Ta anabáze začala v roce 2011, když se změnil předseda družstva. Do té doby byl klid. A i chvíli poté se nic nedělo, jenomže pak mi v bytě praskla voda a byl kompletně vytopený. Pan předseda se tu zastavil, a když to viděl, začal mi vykládat, že byt neudržuju. Říkala jsem mu, že by ho mělo udržovat družstvo. Čekala jsem, že mi taky pomůžou tu spoušť řešit, ale to se nestalo, tak jsem se obrátila na bratra, který pokládá linolea.“ Důchodkyně popisuje, jak spolu s bratrem dávali byt do původního stavu. Nejprve vysychal mokrý beton a odvážela se dřevotřísková linka, která po namočení nabobtnala. „I na stěně byla tehdy boule. A pan Bílek mi jeden den zavolal, že za deset minut je tady s truhlářem – kvůli té lince. A hned jak vstoupil, tak mu začal říkat: ‚Podívej se, jak to tady vypadá.‘ No jak by to taky po havárii vypadalo, když jsem následky musela řešit sama. Nešly mi tu tehdy ani dovírat dveře. Jenomže pan Bílek měl jasno a s truhlářem se domluvil, že u mě nic dělat nebude, protože prý jsem špína.“
Nakonec si našla jiného truhláře sama. „Nemohla jsem si zaplatit žádnou tipťop rekonstrukci, ale dalo se s tím žít.“ Výsledkem nehody bylo podle ní to, že Bílek získal záminku o ní rozhlašovat, že se o byt nestará, a započaly snahy ji odsud vypudit. V té chvíli jí rozhodně nepomohlo, že v bytě chová sedm původně toulavých koček, které zachránila z ulice a dožívají u ní. „V roce 2018 přišel s papírem, že chce zvýšit nájem o sto procent. Říkala jsem mu, že jsem přece důchodkyně a pobírám příspěvky na bydlení. Ale on na to, že nájem se už léta nezvyšoval a že mají s bytem svoje plány. Už tehdy mi oznámil, že mě dají k soudu, pokud se tomu nepodřídím. Výslovně mi řekl, že lidi jako já si nezaslouží bydlet – protože mám kočky, kterými to prý smrdí po celým baráku.“ Podle paní Kubešové kočky zůstávají jen uvnitř v bytě, bylo jí ale jasné, že hádat se s předsedou je marné. „Tohle se stalo v listopadu, v dubnu 2019 mělo družstvo schůzi, kde jim Bílek řekl, že mně zvýšil nájem, ale já jsem to odmítla. Tak si všichni jednomyslně odhlasovali, že na mě podají žalobu.“
U soudu
„Mně to přijde jako nehoráznost, že to slušný starý ženský takhle zvedli,“ říká mi po telefonu právní zástupce paní Kubešové Stanislav Stuna. Advokát Jiří Lukeš, který ve sporu zastupoval družstvo, mi sdělí jen to, že předseda Bílek se mnou mluvit nechce. „Já jsem zastával názor, že o více než dvacet procent se u nás nájem podle zákona zvýšit nemůže a bojoval jsem za to,“ vysvětluje Stuna. Když události rekapituluje jeho klientka, vzpomíná, že se nejdřív všechno protáhlo kvůli koronaviru. „Když soudní stání konečně přišlo, protistrana trvala na soudním znalci, který byt přeměřil a udělal odhad nájmu na 9509 korun. Určil to podle toho, co mu řekly realitní kanceláře. Jenomže to je přece byznys. Já znám několik lidí, kteří bydlí jako já v nájmu u družstva, a nájem se jim nezvyšuje. Ne všichni družstevníci se chovají jako byznysmeni,“ říká paní Kubešová emotivně.
Vadí jí, že se u soudu nikdo neohlížel na to, že je důchodkyně. „Nikoho nezajímalo, kolik mám důchod. Stanovilo se to tak, jak on řekl.“ Kromě zvýšení nájmu soud rozhodl také o tom, že má nájemnice doplatit rozdíl za dobu, kdy už po ní družstvo požadovalo vyšší částku. „Ten byt přece nemůže být pronajímaný za tržní cenu, když vypadá takhle. Rozhodně potřebuje rekonstrukci. Linku mám novou jen kvůli tomu vytopení, chybí tam několik dveří a prahů. I ten soudní znalec říkal, že když se pronajímá byt, vypadá jinak. A že tenhle je vybydlený.“
Kromě výsledku soudu má paní Kubešová trauma také z chování zúčastněných. „Soudkyně a protistrana se pořád bavily mezi sebou – o mně beze mě. Já jsem nebyla vyzvána ani k tomu, abych podala vysvětlení. Jednali se mnou jako s neplatičem, který si slušné jednání nezaslouží,“ krčí rameny důchodkyně, která zdůrazňuje, že i po prodělané nemoci léta docházela do práce. „Soudkyně mi dokonce řekla, že mám jít bydlet na ubytovnu, když ty peníze nemám. V sedmašedesáti letech? Celý život jsem pracovala, vychovala jsem tři děti, a mám jít na ubytovnu?“ zvyšuje paní Kubešová rozčilením hlas.
Obecní byt včas?
„Těch dvacet procent platí, ano. Nájem se nesmí o víc zvýšit v součtu za poslední tři roky,“ potvrzuje advokát Jan Vobořil spolupracující s neziskovou organizací Iuridicum Remedium (IuRe), která prosazuje dostupnost práva a spravedlnosti všem. „Ale v přechodných ustanoveních na konci občanského zákoníku je klauzule o tom, že u bytů, kde nájem od konce regulace nerostl, lze zvyšovat rovnou na tržní hodnotu,“ dodává. „To, že pronajímatelem je družstvo, nehraje roli. Nemusí se chovat o nic víc sociálně uvědoměle, než kdokoliv jiný. Ani to, že je žalovaná důchodkyně a nemá prostředky, nemusí zohledňovat. Kdyby se vedlo řízení o vyklizení nemovitosti, tak by to roli hrát mohlo, ale v tomto případě ne.“ Podle Vobořila je potenciálně sporný jen způsob stanovení tržní ceny nemovitosti. „Je otázka, jak znalec dospěl k té konkrétní částce. Vybydlený byt je s těmi nabízenými na trhu obvykle nesrovnatelný.“
Za příklad dává Jan Vobořil podobný soudní spor, při kterém žalovaného bezplatně zastupovali advokáti zajištění IuRe. „Bylo to ale v jednom výrazném detailu odlišné. Šlo o případ člověka, který do toho bytu dost investoval. Když někdo někde bydlí desítky let, tak si ho často sám vylepšuje. Za komunismu se k bydlení přistupovalo trochu jinak, nikdo vám žádné opravy nezaplatil, takže lidi si to budovali sami. Právě to se podle nás mělo zohledňovat i v hodnocení tržní ceny a tím jsme argumentovali.“ Vobořil dodává, že pokud je byt paní Kubešové ve stavu, kdy potřebuje rekonstrukci, je situace jiná. „I tak by mě ale zajímalo, jak došlo ke stanovení tržní ceny.“
Podle právníka Stuny byl soudní znalec popleta. „To stanovení tržní hladiny bylo podivné, já jsem ale svojí klientce radil, ať se neodvolává. Bylo pravděpodobné, že by prvoinstanční soud rozsudek stejně potvrdil.“ Stuna současně poukazuje na to, že družstvo nemělo pravomoc paní Kubešovou vystěhovat na ulici. „To by ji museli žalovat znovu. A v tom případě bych do toho zase šel a zažádali bychom si o splátkový kalendář, aby měla čas si tu platbu rozložit. Vždyť je to nemorální to po ní chtít, ona je v invalidním důchodu. A nemá odkud vytáhnout 150 tisíc,“ vypočítává Stuna. „Obecní byt nedostane, protože jí řeknou, že zatím má kde bydlet. Na to, aby jí ho dali, by musela dostat z toho současného výpověď. Jenomže mohla by se spolehnout na to, že by ji ho pak přidělili z týdne na týden? Těžko. Je to hrozný, někde bydlí celej život, a teďka má jít pryč? Jim je v podstatě jedno, co s ní bude.“
Splácet a čekat
Paní Kubešová si raději vzala úvěr. Ačkoliv ji družstvo vyhodit z bytu nemohlo, neměla na situaci, ve které si připadala vydíraná, nervy. V možnostech jejích třech dětí, které platí extrémně vysoké splátky na hypotéku, popřípadě žijí daleko, také není matce jiný byt zajistit. „Prodělala jsem rakovinu a tyhle stresy mě opravdu ohrožují,“ říká mi, když se vidíme znovu. „Než jste přijela, podepsala jsem papíry. Měla jsem dvě malé půjčky, tak jsme udělali konsolidaci. Teď to budu splácet osm let. Trochu líp se mi bude dýchat díky příspěvkům, které jsou od ledna vyšší – je to něco přes čtyři tisíce. Kdyby chodily pravidelně, tak ten úvěr zaplatím bez stresu. Kupovat si nic moc nepotřebuju a nesním toho tolik, mohla bych tak nějak v pohodě přežívat. Ale pokud budou chodit pozdě, budu možná i o chlebu a vodě.“ Kromě stresu z nedostatku prostředků mluví hlavně o pocitu křivdy. „Holt jsem si stáří představovala jinak, než že mě někdo bude vyhazovat z bytu.“ Intenzivně také prožívá pocit, že ostatní nájemníci domu ji považují za neplatičku. „Než snášet šikanu ze strany družstva, asi bych vzala jakýkoliv byt, který by mi teď městská část nabídla.“
Pokus celou situaci vyřešit stěhováním do městského bydlení už však má za sebou. Už před časem ji úředníci z Prahy 10 po podání žádosti pozvali na prohlídku bytu. „Měl šestnáct metrů čtverečních a uprostřed pokoje tam byla postavená zeď, která to dělila na jakési dvě kóje. Nedovedla jsem si představit, že tam trávím stáří,“ vysvětluje důchodkyně. Rozhodla se proto nabízený byt odmítnout. „A tak mě vyřadili a sdělili mi, že znovu si můžu zažádat až za dva roky,“ dodává. Přesto se paní Kubešová ještě v zimě vydala za starostkou Prahy 10 Renatou Chmelovou (před několika dny odvolanou zastupitelstvem m.č. – pozn.red.), která jí poradila, ať se na bytovou komisi obrátí znovu, protože se její situace zhoršila. „Byla jsem mezitím nemocná, ale teď ve středu jsem to tam nesla a podala jsem žádost znovu. Jestli mi ale vyhoví, to nemám tušení,“ krčí rameny. S bývalou starostkou mluvila také o příspěvcích na bydlení, které jí pravidelně přicházejí pozdě. „Příspěvky, o které jsem žádala v srpnu, mi došly 12. ledna. Teď už měly dojít další, a opět nic, takže jsme se domluvily, že jí to všechno sepíšu. A ona jako senátorka zkusí tlačit na úřad práce, aby to chodilo včas.“
Stovky žadatelů o byt
„Vážená paní Kubešová, oznamujeme Vám, že byla posouzena Vaše žádost o byt dostupného bydlení MČ Prahy 10,“ stojí v dopise, který důchodkyni přišel koncem února. „Dle zásad pronajímání bytů svěřených městské části nelze Vaši žádost zaevidovat z důvodů vyřazení Vaší minulé žádosti.“ Jak potvrzuje předsedkyně bytové komise Prahy 10 Veronika Žolčáková (Koalice VLASTA), pokud dojde v procesu přidělování městských bytů k porušení pravidel, žadatel z evidence vypadne a znovu se může přihlásit až za dva roky. Paní Kubešová je porušila tím, že nabízený byt odmítla, a komise důvod její opakované žádosti nevyhodnotila jako dostatečně závažný na to, aby ji zařadila zpět.
Praha 10 je sice jednou z největších pražských městských částí, ve svém vlastnictví má ale bytů jen několik tisíc. Proto jsou pravidla pro žadatele nastavena poměrně striktně. „Celkem máme něco přes 3200 bytů a ročně se nám jich uvolní asi 150,“ vysvětluje Žolčáková. „Všechny je opravujeme, což samozřejmě není levné – do rekonstrukce je někdy potřeba investovat půl milionu až milion, měsíčně tak rozdělujeme asi dvacet bytů. V evidenci však máme stabilně přes tři sta žadatelů – rodin, seniorů, mladých lidí a tak dále.“ Malé množství obecních bytů městská část rozděluje mezi adepty na sociální bydlení a dostupné bydlení a třetina jde zástupcům městem podporovaných profesí – učitelům, hasičům nebo policistům. „Snažíme se byty s žadateli dobře spárovat podle toho, kdo musí jezdit výtahem nebo má jiné speciální potřeby. Když nám byt žadatelé přesto odmítnou, celé se to prodlužuje a byt je prázdný, dokud se komise znovu nesejde a nevybere dalšího zájemce. Proto jsou ta pravidla takto nastavena.“
Základním problémem bytového odboru městské části je tedy počet obecních bytů. Získávat nové byty do obecního fondu je z finančních důvodů téměř nemožné. „Z magistrátního fondu rozvoje dostupného bydlení můžeme čerpat peníze například na opravy bytů, to ano. Ale pak má hlavní město Praha právo do těchto bytů umisťovat svoje žadatele,“ vysvětluje Žolčáková. Nedávno město přispělo Praze 10 na vznik čtrnácti bytů v novém komunitním centru u vršovického nádraží, další podobný projekt se ale nerýsuje. Na začátku devadesátých let přitom „Desítka“ měla ve správě přes 22 tisíc bytů a několik tisíc nebytových prostor. „Vzhledem k privatizaci a dalším prodejům se ale majetek postupně zmenšil na méně než pětinu,“ cituje Měsíčník Praha 10 radního pro majetek Petra Beneše (Piráti). Ten v článku vysvětluje, že aby městská část mohla vést aktivní bytovou politiku, musela by vlastnit alespoň 15 až 20 procent ze všech bytů. „V případě Prahy 10, kde je celkem asi 55 tisíc bytů, bychom jich tak potřebovali vlastnit nejméně osm tisíc,“ uvádí Beneš. Ještě za předchozího vedení se přitom v Praze 10 postupovalo přesně opačně, než by bylo potřeba – byty se privatizovaly. V době bytové krize, se kterou se Česká republika potýká i v mezinárodním srovnání obzvlášť těžce, tak městská část téměř nemá šanci držet situaci pod kontrolou a ochránit aspoň nejchudší obyvatele. „V budoucnu možná budeme mít plány na výstavbu, ale teď jsme rádi, že jsme nějak zkonsolidovali rozpočet. Peníze navíc nemáme,“ říká Žolčáková.
Neviditelní senioři
Podle předsedkyně bytové komise je případ paní Kubešové typický. „O seniorech, kteří mají podobné problémy, slyším denně a také se s nimi setkávám. Lidí, kteří nemají na nájem a chodí jim pozdě dávky, je opravdu čím dál víc.“ Problém je podle ní také v tom, že se příspěvek na bydlení počítá z tzv. normativních nákladů na bydlení, které byly aktualizovány až pro tento rok. Žolčáková, stejně jako například odborníci z PAQ Research, dlouhodobě upozorňuje na to, že pro řešení problému by bylo potřeba nejen zvýšení normativů, ale úplné odstropování příspěvku. „I když platíte pořád víc, příspěvek má strop, takže se od určitého momentu nezvyšuje, přestože růst cen nájmů pokračuje,“ vysvětluje. „Speciálně na Praze 10 s tím máme velké problémy, systém dávek na bydlení není dlouhodobě funkční. V Česku se s lidmi pořád zachází na základě přesvědčení, že je musíme kontrolovat, jestli nepodvádějí, než aby se předpokládalo, že si o dávky žádají, protože jsou prostě ve špatné situaci.“
Na příspěvek na bydlení má dnes v Česku nárok přibližně 16 procent domácností, ale využívá ho přitom jen okolo čtyř procent, jak uvádí Michaela Kudrnáčová z PAQ Research. To znamená, že okolo půl milionu domácností na něj má nárok, ale nevyužívá ho – z řady důvodů. „Zejména proto, že příspěvek je kvůli stropování příliš nízký nebo se lidé chybně domnívají, že nesplňují kritéria. Část lidí o příspěvku neví, popřípadě neví, jak o něj žádat. V neposlední řadě nechtějí podstupovat administrativu s ním spojenou,“ vypočítává Kudrnáčová. Zatímco mnoho politiků dlouhodobě tvrdí, že český stát tratí kvůli zneužívání dávek, realita je úplně opačná. Místo aby lidé příspěvek na bydlení zneužívali, se naopak stydí ho čerpat nebo nevědí, jak na to.
Dalším problémem pro zranitelné nájemníky, jako je paní Kubešová, jsou zmiňovaná zpoždění výplaty dávek. „Úřad práce na Praze 10 se dlouhodobě potýká s fluktuací zaměstnanců a nezvládá nápor práce. Vzhledem k tomu, že nespadá pod radnici Prahy 10, ale pod ministerstvo práce a sociálních věcí, náš jediný způsob, jak nevyplacené dávky řešit, je posílat urgence přes naši (dnes už bývalou- pozn.red.) starostku Renatu Chmelovou, která je také senátorkou,“ říká Veronika Žolčáková. „Máme tu seniory, kteří jsou obětí tohoto systému a chodí denně do potravinové banky. Taková je realita, vnímáme to jako obrovský problém.“ O mnoha lidech, kteří jsou na tom stále hůř, však podle Žolčákové úředníci ani nevědí, a situace se tak vymyká kontrole. „Dozvíme se jen o těch, kteří přijdou nebo zavolají. Hodně toho suplují neziskovky a potravinové banky, ale to nejde donekonečna. Nemůžeme pořád látat díry nesystémově, radit lidem, ať si zažádají o mimořádnou hmotnou pomoc nebo urgovat zpoždění dávek přes senátorku. Občas někomu pomůžeme, ale nic systémového nemáme.“ Žolčáková je stejně jako autoři z PAQ Research na základě zkušenosti z bytové komise přesvědčená, že dokud se dávkový systém nezmění, bude se do situace, v jaké je paní Kubešová, ocitat stále více lidí.
Na účet se ani nedívám
Když paní Kubešovou navštívím v červnu, je situace pro domácnosti, jako je ta její, ještě horší. „Za energie teď platím o pětistovku víc. Platila jsem sedm set, a teď platím 1250. Když mi teď přijde důchod, odejde nájem, inkaso a splátka půjčky, už se pak na ten účet ani nedívám,“ říká, zatímco v Malešickém parku hladí psy pejskařů z okolí, s nimiž se zná. „Čekám na příspěvek na bydlení, který je teď naštěstí přes čtyři tisíce, ale chtěla bych vidět, kdo z toho umí vyžít.“ Pochvaluje si nicméně, že teď poprvé po dlouhé době přišel v květnu i v červnu příspěvek včas. Do té doby byla zvyklá na něj čekat většinou tři nebo čtyři měsíce. „Musela jsem tam každé tři měsíce jezdit prokazovat, že na něj mám nárok. Jedete tam hodinu a pak si tam musíte vysedět tak další tři až čtyři. Naštěstí to teď budou vyžadovat jen každého půl roku.“ Podle Kubešové je vyčerpávající především množství času, který kvůli příspěvku na úřadech stráví, vyplňovat formuláře si prý už zvykla.
Aby se jí žilo o něco pohodlněji, zrušila si důchodové připojištění, další rezervy už ale nemá. Nečekané výdaje jsou pro ni velký problém. Momentálně potřebuje brýle, a kvůli typu vady hned dvoje – v celkové hodnotě deset tisíc. „Doufala jsem, že ten soud dopadne jinak, to víte, že jo, ale věděla jsem, že je to boj s větrnými mlýny. Takže teď prostě splácím a za dva roky si zase požádám o městský byt,“ říká. Při procházce pak vzpomíná, jak to v okolí jejího domu vypadalo, když se sem nastěhovala. „To tady nebylo nic, žádné silnice,“ směje se. „Ani park, jen ty paneláky, kolem kterých běhali koroptve a zajíci.“ I když si stárnutí v místě, které tak dobře zná, představovala trochu jinak, žít se musí dál, jak říká. Na neděli si s kamarádkou plánují udělat knedlíky s jahodami. „Já koupila jahody, ona dodá zbytek, tak si takhle spolu občas vaříme. Když si vaříte jen sama pro sebe, vyjde to mnohem dráž. Tak už se na ty knedlíky těším,“ říká před rozloučením.
Praha 10 mezitím pociťuje bytovou krizi podobně jako další městské části ještě silněji. Zvýšení cen za energie znamenalo přehoupnutí dalších rodin mezi adepty na příspěvek na bydlení a kromě toho městskou část zasáhla uprchlická krize – musela se postarat o jeden z nejvyšších počtů uprchlíků. Vyhradila pro ně patro v Bytovém domě Malešice a z bytového fondu vyčlenila padesát bytů. Podle Žolčákové se tak v dubnu byty žadatelům vůbec nepřidělovaly, až v květnu a v červnu se situace vracela do normálu. Všechny problémy ale přetrvávají. „Včetně toho s úřadem práce. Také bychom potřebovali schválit zastupitelstvem bytovou koncepci, která by jasně říkala, jak se bude s byty do budoucna nakládat. Jak se budou rekonstruovat, jaké máme možnosti dotací a kde máme pozemky, na kterých by se dalo v budoucnosti ve spolupráci s developery stavět. Klíčové je uzamknout možnost další privatizace. To všechno se u nás ještě nestalo,“ připomíná předsedkyně bytové komise.
Česká republika se bude i nadále potýkat s krizí bydlení a seniorů, jako je paní Kubešová, bude zřejmě přibývat. Podle ministra Ivana Bartoše by mohl být do dvou let přijat zákon o dostupném bydlení, jeho podoba ani to, jak výrazně by mohl k řešení problému přispět, však zatím nejsou známy. Do toho, jak se bude vyvíjet bytová politika na Praze 10 i v celém hlavním městě, pak výrazně zasáhnou říjnové volby. Některé městské části navzdory extrémní potřebnosti městských bytů fondy dále privatizují.
Autorka je redaktorka Alarmu.