Budoucnost dorazila do střední Evropy. Jaký je vztah lesního požáru a klimatické krize?

Masivní požáry se v Česku přesouvají z televizních obrazovek do žité reality. Rozsáhlý požár, který od neděle sužuje České Švýcarsko, je dalším ze zažívaných důsledků měnícího se klimatu.

Dlouholeté extrémní sucho, nadprůměrně vysoké teploty, vlna veder a nedostatek srážek vysušují krajinu, která se tak stává náchylnou k rozsáhlým požárům. Ty už nejsou jen lokálním specifikem středomořských oblastí, jak jsme dosud byli v Evropě zvyklí, ale přesouvají se dál na sever. Důkazem této skutečnosti je právě probíhající požár v Národním parku České Švýcarsko, s nímž svádí boj přes čtyři stovky hasičů z 83 jednotek ze sedmi krajů.

České Švýcarsko v plamenech

Pomoc s hašením už nabídlo Polsko, Slovensko nebo Itálie – jednat se má především o velké hasičské letouny a vrtulníky. Navzdory tomu se generální ředitel Hasičského záchranného sboru Vladimír Vlček nechal slyšet, že v tuto chvíli nedokáže předpovědět, kdy dojde k celkové likvidaci požáru. Situaci totiž zhoršuje vítr, kvůli němuž se požár dál rozšiřuje, a to až za hranice do Saského Švýcarska, kde se o jeho zvládnutí pokouší německé hasičské sbory. A právě na počasí bude do velké míry záviset, kdy a za jakou cenu se požár podaří zvládnout. Podle meteorologů ale může v první dešťové srážky oblast doufat nejdříve v sobotu.

Budoucnost dorazila už i do střední Evropy. To, co se podle klimatických modelů mělo dít až v polovině století, se děje už dnes, a to rychlostí, která překvapuje nejen českou veřejnost, ale i samotné vědce.

Vyhlášen tak byl zvláštní stupeň požárního poplachu. Vlivem rozsáhlosti požáru a silného větru se kouř šířil po velké části severních, západních a středních Čech. Vzhledem k tomu, že pravděpodobnou příčinou požáru je lidské zavinění, spustili policisté vyšetřování pro podezření z obecného ohrožení z nedbalosti. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka mezitím oznámil, že lidé postižení požárem v Českém Švýcarsku mohou na úřadech práce zažádat o mimořádnou pomoc ve výši 69 300 korun na osobu. To se bude týkat i mnoha obyvatel obcí Hřensko a Mezná, odkud hasiči už v pondělí evakuovali přes devadesát procent lidí. Na pomoc obcím a obyvatelům už vznikly i první finanční sbírky. Podle ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové hrozí škody především na lesních porostech, jejichž obnova může na místě trvat deset i více let. V rozhovoru pro ČT nicméně uvedla, že „zvěř alespoň z velké části díky svým instinktům včas opustila celé zasažené území“.

Jak připomíná web intersucho.cz na svých sociálních sítích: na většině území okresu Děčín „byla (a stále je) původní vlhkost extrémně nízká. I to je jeden z faktorů rychlého šíření současného ničivého požáru.“ Web faktaoklimatu.cz dává stupňující se intenzitu požárů do souvislosti se změnou klimatu: „Zřetelně lze pozorovat nárůst pravděpodobnosti i celkové zasažené plochy v jižní Evropě, severní Eurasii, USA a Austrálii a podle některých důkazů také na jihu Číny.“ A dodává: „Ačkoli je lidská činnost nejčastějším zdrojem zapálení požárů (podle US Forest Service je 85 procent lesních požárů v USA důsledkem lidské nedbalosti nebo úmyslu) a prodlužuje se tím ‚sezóna hoření‘, je třeba si uvědomit, že tento fenomén doplňuje vliv klimatické změny – ta totiž také ovlivňuje, jak se daný požár rozhoří, jaký bude jeho rozsah a délka jeho trvání. Působí tak jako faktor souběžně s nárůstem počtu požárů způsobených člověkem, takže sezóna požárů je pak delší a zároveň intenzivnější.“

České Švýcarsko v plamenech bohužel nepředstavuje výjimečný jev, po němž by se situace zase „vrátila do normálu“. Naopak je součástí v podstatě celoevropské vlny požárů, jejíž drastické projevy jsme mohli během minulých týdnů sledovat především v Portugalsku, Španělsku, jižní Francii, Itálii nebo Řecku. Vlna veder a extrémní letní teploty však vysušily krajinu nejen na jihu, ale právě i ve střední Evropě, kde vytvořily podmínky pro vznik požárů. To jediné, co pak v takové situaci stačí, je příslovečná jiskra – ať už zaviněním blesku nebo člověka – a vyschlá krajina začne hořet jako papír. Přidá-li se k celému neštěstí ještě nepříznivé počasí (tedy vítr a nedostatek srážek), stává se z lesního požáru rozsáhlá katastrofa.

Požáry a změna klimatu

V Evropě i jinde platí, že základními předpoklady pro vznik požárů a jejich šíření jsou vysoké teploty, sucho a vítr. Můžeme tak ve veřejném prostoru sledovat každé léto takřka pravidelný rytmus: nejprve média informují o extrémních teplotách, suchu a vlnách veder a nejpozději za několik týdnů jejich stránky plní zprávy o požárech. Jejich souvislost s počasím je neodmyslitelná, stejně jako souvislost počasí s celkovým stavem klimatu – na regionální i globální úrovni. Nejinak je tomu teď, kdy k masivním požárům dochází po vlnách veder nebo ještě během nich. Léto přestává být dobou odpočinku a dovolených a stává se nebezpečným obdobím, kdy každý rok můžeme opakovaně trnout, co hrozného se stane tentokrát.

Vztah klimatické krize a požárů je totiž jednoduchý: měnící se klima pro ně vytváří stále vhodnější podmínky. V tomto ohledu je lhostejné, jestli požár vznikl lidskou nedbalostí (ve většině případů tomu tak je), ať už nedopalkem, jiskrou z táborového ohně nebo třeba pohozeným kusem skla. Nejde o to, že by za každý jeden požár mohla změna klimatu přímo: měnící se klima zkrátka způsobuje, že se krajina stává vyprahlou a vysušenou, a tím pádem mnohem náchylnější ke vzniku požárů. Ty jsou tudíž četnější, intenzivnější a také obtížněji zvladatelné.

Na tuto skutečnost upozorňuje i mezinárodní studie zveřejněná v dubnu tohoto roku: v mnoha světových regionech rapidně narůstají podmínky pro vznik požárů, a to rychleji, než předpokládaly klimatické modely. Mimo jiné se ukazuje, že sezony požárů jsou stále delší: v globálním průměru zhruba o 70 procent v porovnání s osmdesátými léty minulého století. Vůbec nejvíce se to týká oblastí, jako je Amazonský prales, evropské Středomoří nebo lesy na západě severní Ameriky. Dny s extrémně požárním počasím (tedy dny s vysokými teplotami, nízkými srážkami a vlhkostí a dostatečně silným větrem na rozdmýchání plamenů) jsou na globální úrovni o více než polovinu častější. Vlivem celkově se zhoršujících podmínek jsou pak požáry rozsáhlejší, ničivější a nebezpečnější a v neposlední řadě emitují do atmosféry vyšší množství oxidu uhličitého, čímž ještě více roztáčejí spirálu globálního oteplování. Jak ale můžeme vidět už dnes, tyto statistiky se netýkají pouze několika světových regionů, ale zasahují už i do střední Evropy. I pro nás tudíž klimatická změna znamená vyšší riziko masivních požárů, na něž bychom se měli nejen připravit, ale především se naučit jim předcházet.

Před požáry letos varovala i OSN

Už v únoru letošního roku vědci varovali světové politiky před „globální požární krizí“ vlivem stále se zhoršujících veder a vysušené krajiny. Podle reportu vydaného v rámci OSN se zvyšují rizika vzniku požárů prakticky po celém světě a ani kontinentální Evropa už není výjimkou z tohoto pravidla. Ačkoliv lesní i jiné požáry v krajině jsou odjakživa zcela přirozenou součástí ekosystémů, za hlavní příčinu neustále se zhoršujícího trendu lze jednoznačně označit ohřívající se klima. Prognóza příštích let a desetiletí tedy podle vědců není příznivá: tento globální trend nikam neodezní, a bude se naopak zhoršovat. To, čemu čelíme dnes v Evropě, Americe, Rusku, Indii, Africe i Austrálii, není žádný přechodný stav, ale dlouhodobá a setrvalá tendence. Znamená to, že se máme obávat každého dalšího léta a chápat je jako období zvyšujících se rizik pro naši bezpečnost?

V krátkosti: ano. To ale neznamená, že bychom měli před novou realitou rezignovat a nehledat řešení, jak dopady změny klimatu třeba jen částečně zmírnit. Naopak by nás takové zjištění mělo vyburcovat k tomu, abychom začali s adaptací krajiny na nové klimatické podmínky a v podobném duchu provedli adaptaci naší klíčové infrastruktury a záchranných složek. Pokud dnes musí s hašením požáru v Českém Švýcarsku pomáhat technika z Polska, Slovenska nebo Itálie, znamená to například, že by investice měly směřovat k pořízení i té hasicí techniky, o níž jsme se doposud domnívali, že ji nebudeme potřebovat. Inspirativní pro nás mohou v tomto ohledu být především země evropského Středomoří, které mají se zvládáním rozsáhlých požárů podstatně bohatší zkušenosti než střední Evropa.

Zároveň ale platí, že nadnárodní spolupráce je pro úspěšné zvládání rozsáhlých požárů naprosto nezbytná. V kontextu Evropské unie bylo i za tímto účelem vytvořeno Koordinační centrum pro reakci na mimořádné události (Emergency Response Coordination Centre – ERCC), které představuje hlavní evropský mechanismus civilní ochrany. A letošní rok má skutečně plné ruce práce – nejen kvůli invazi na Ukrajinu nebo dozvukům pandemie, ale právě i vlivem rozsáhlých požárů: jen během prvního červencového týdne žádaly o asistenci se zvládáním ohnivého živlu Francie, Španělsko, Itálie a Slovinsko. Jak pro server Euronews uvedl ředitel ERCC Antoine Lemasson: „Od roku 2017 dochází k prudkému nárůstu aktivace mechanismu pro lesní požáry, a to nejen v Evropě, ale i v sousedních zemích, v severní Africe. Zaznamenali jsme také žádosti z Gruzie atd.“

Jak ale zpráva také uvádí, doposud se pozornost států zaměřovala právě na otázku, jak požáry hasit, spíše než na to, jak jim předcházet. Nově bychom se měli zaměřovat nejen na posilování hasičských sborů a hasičské techniky, ale i na správu lesů a krajiny vůbec. Součástí zprávy je tak i doporučení vládám ve třech bodech: zásadní navýšení finančních prostředků na prevenci a připravenost; důraz na nadnárodní sdílení zkušeností, dat a analýz toho, jak požárům předcházet, jak je zvládat a jak se vyrovnat s jejich dopady; a nakonec také rozvíjení nadnárodních mechanismů zvládání rozsáhlých požárů, které bychom zkrátka měli chápat jako přírodní katastrofy podobné zemětřesení nebo záplavám. Oheň národní hranice nezná, jak se o tom můžeme ostatně přesvědčit i dnes, kdy na německé straně hoří na stovkách hektarů Saské Švýcarsko, kam se požár rozšířil právě z Národního parku České Švýcarsko. Závěr zprávy sice může vyznívat poněkud krutě, je ale především realistický: bez ohledu na mitigaci se budeme muset naučit s ohněm žít.

Nový nenormál

Na začátku probíhající vlny rekordních veder prohlásil generální tajemník Světové meteorologické organizace (World Meteorological Organization – WMO) Petteri Taalas, že takové vlny extrémních teplot se stanou novým normálem: „V budoucnu budou podobné vlny veder normální. Budeme svědky silnějších extrémů. Do atmosféry jsme napumpovali tolik oxidu uhličitého, že negativní trend bude pokračovat ještě několik desetiletí. Celosvětově se nám nedaří snižovat emise. Doufám, že to bude pro vlády budíček a bude to mít dopad na volební chování v demokratických zemích.“

Můžeme si ale dovolit jít ještě o krok dál. Nejsme jen svědky nového normálu, ale začátku situace, která se bude v následujících letech a desetiletích zhoršovat. Na vině totiž není nějaký dočasný výkyv počasí nebo lokální extrém. Změna klimatu je setrvalou tendencí, která se s každým následujícím rokem bude dále zhoršovat, a to do té doby, dokud bude lidská činnost „přitápět pod kotlem“ v podobě emisí skleníkových plynů.

Věda se shoduje na tom, že extrémní meteorologické jevy, nebývale intenzivní dlouholetá sucha stejně jako stále četnější vlny veder během letních měsíců mají společnou příčinu. Tou je ohřívající se klima vlivem lidské aktivity, především tedy vypouštění emisí zesilujících skleníkový efekt. V dnešní atmosféře tak je aktuálně o polovinu více oxidu uhličitého než před počátkem industriální éry: „Před průmyslovou revolucí se hladina CO2 po téměř 6000 let lidské civilizace trvale stabilizovala kolem 280 ppm. Od té doby lidé vyprodukovali odhadem 1,5 bilionu tun znečištění CO2, z něhož velká část bude atmosféru ohřívat ještě tisíce let. Hladiny CO2 jsou nyní srovnatelné s klimatickým optimem pliocénu před 4,1 až 4,5 milionu let, kdy se blížily hodnotě 400 ppm nebo ji přesahovaly. V té době byla hladina moří o 5 až 25 metrů vyšší než dnes, tedy dost vysoká na to, aby dnes mohla potopit mnohá z největších měst na světě. Teploty byly tehdy v průměru o 7 stupňů Fahrenheita vyšší než v předindustriální době a studie ukazují, že dnešní arktickou tundru pokrývaly rozsáhlé lesy,“ zní ze zprávy amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration – NOAA), který během letošního května naměřil v atmosféře 421 ppm (částic na jeden milion) CO2.

Je potřeba si zároveň uvědomit, že k extrémním jevům, kterých jsme svědky nebo účastníky, dochází v situaci globálního oteplení o zhruba 1,2 °C oproti předindustriální éře. Podle Světové meteorologické organizace pak existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že během některého z příštích pěti let dojde k dočasnému překročení hranice 1,5 °C. Její nepřekročení je přitom jedním z hlavních cílů Pařížské dohody – jedná se totiž o limit, který vědecká komunita interpretuje jako „bezpečný“. Hrozí, že jeho trvalé překročení by mohlo mít nedozírné následky nejen pro biosféru a její ekosystémy, ale i pro stabilitu samotných lidských společností.

Budoucnost je dnes

Ačkoliv může být obtížné bezprostředně nahlédnout příčinnou souvislost mezi zvyšující se intenzitou lesních požárů a klimatickou změnou, platí, že bez urychleného snížení emisí skleníkových plynů je jakákoliv snaha o adaptaci na změnu klimatu v posledku zbytečná. S každou další tunou uhlíku v atmosféře ohříváme planetu stále více a mnohé ekosystémy (a na nich závislé formy života, včetně té lidské) se na tak rychlou změnu nedokáží adaptovat. Výsledkem může být jejich zhroucení s fatálními důsledky pro pokračující existenci člověka na této planetě. Ačkoliv se to může zdát jako velká slova, varování před kataklyzmatickými důsledky klimatického rozvratu jsou už v podstatě klimatologickým mainstreamem. Pokud se nám nepodaří zvládnout výzvu globálního ohřívání, naše vyhlídky budou velmi nepříznivé. Pokud dnes „hoří po celé Evropě“, jak se v reakci na požár v Českém Švýcarsku nechal slyšet předseda vlády Petr Fiala, znamená to, že jsme se skutečně dostali do „horké fáze“ globálního oteplování. Jeho dopady už nečteme jen na stránkách novin nebo vědeckých periodik, ale jsme jejich očitými svědky nebo je rovnou zažíváme na vlastní kůži.

Navzdory tomu, jak tragické takové dopady zpravidla jsou, skýtají zároveň i naději na to, že povedou k vážně míněnému úsilí veřejnosti i politických elit o urgentní řešení klimatické krize. Ti, kdo se označují za „klimaskeptiky“, mají skutečně smůlu: je relativně snadné popírat abstraktní teorii, ale o řád těžší popírat aktuálně prožívanou realitu. Pokud je změna klimatu skutečná, pak o sobě dá zkrátka vědět – a přesně to se právě děje. Potvrzování pravdivosti této teorie neprobíhá někde ve vědeckých laboratořích, ale všude kolem nás. I proto není jen výsostně vědeckou, ale také bytostně politickou otázkou. Budoucnost totiž dorazila už i do střední Evropy. To, co se podle klimatických modelů mělo dít až v polovině století, se děje už dnes, a to rychlostí, která překvapuje nejen českou veřejnost, ale i samotné vědce. Globální oteplování se v našem kontextu projevuje hlavně dlouholetým (a stále trvajícím) suchem, nízkým podílem srážek, teplotními extrémy společně s extrémními meteorologickými jevy, a teď už i vyšší četností a intenzitou požárů. Je si toho snad alespoň částečně vědom i premiér Petr Fiala, když před několika dny prohlásil, že by „musel mít klapky na očích, aby neviděl klimatickou změnu“. A především si této skutečnosti jsou vědomy samotné hasičské záchranné sbory, které už realizují projekty zvyšující jejich připravenost na změny klimatu.

Ničivými požáry to každopádně nekončí, ty jsou jen počátkem dlouhé cesty k probuzení do trpké reality klimatické krize. Ačkoliv je teď nejdůležitější co nejrychleji požár v Českém Švýcarsku zvládnout a zajistit, aby ztráty na životech, zdraví i majetku byly minimální, diskusi o příčinách a způsobech řešení si nemůžeme jen tak odpustit. Pokud se totiž nezačneme urychleně bavit o příčinách, jednoho dne už jejich následky neuhasíme.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Čtěte dále