Foto Christoph Kockelmann, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
V pátek 12. srpna 2022 byl ve státě New York pobodán čtyřiadvacetiletým šíitou Hadi Matarem z New Jersey, obdivovatelem íránských revolučních gard a synem libanonských imigrantů, britsko-americký spisovatel indického původu Salman Rushdie. Na týdnu mezináboženského dialogu kulturně-vzdělávací instituce Chautaunqua se právě chystal proslovit přednášku o USA jako o bezpečném přístavu pro pronásledované spisovatele v exilu. Akt násilí a fanatismu na něm spáchaný se tak odehrál za okolností více než symbolických. Podobně symbolickou postavou je pro svobodu slova už třiatřicet let samotný Rushdie.
Šeherezáda v mužském těle
Rushdieho proslulost coby symbolu svobodného tvůrčího vyjádření je vlastně trochu „nadbytečná“. Jestli by totiž nějaký autor žádnou sekundární, mimoliterární slávu, agendu nebo raison d’être nepotřeboval, byl by to on. Literární úspěch jeho knih by bohatě stačil sám o sobě. Už jeho druhý román Děti půlnoci (1981) jej katapultoval mezi největší jména světové literatury. Přes noc se stal čelným představitelem anglo-indického psaní, magického realismu, historické a postkoloniální fikce. Nejenže Rushdie za knihu získal Bookerovu cenu a v roce 1983 byl přijat do Královské literární společnosti, ale při oslavách pětadvacátého výročí založení Bookerovy ceny získal tento román tzv. Booker of Bookers Prize – tedy cenu za nejlepší román ze všech oceněných knih za oněch dvacet pět let.
V roce 1991 zahynul po ubodání japonský překladatel Satanských veršů Hitoši Igaraši. Italský překladatel Ettore Capriolo byl pobodán, norský nakladatel William Nygaard těžce postřelen.
Při čtyřicátém výročí založení Bookerovy ceny se vše opakovalo. Není divu. V antologiích anglo-indické literatury se o Rushdiem píše jako o autorovi, „po němž už anglo-indické psaní nikdy nebylo stejné“, a jako o tvůrci, který tak či onak ovlivnil všechny další anglo-indické spisovatele. Za literární zásluhy byl v roce 1999 vyznamenán ve Francii Řád umění a literatury a v roce 2007 mu byl královnou Alžbětou II. udělen titul Sir.
Zato boj za svobodu slova Rushdie původně vůbec neměl v plánu. „Šeherezáda“ kašmírského původu v mužském těle primárně vyprávěla světu úplně jiný příběh, a to všemi jazyky a rytmy svých dvou komplikovaných a bláznivých zemí – Indie a Pákistánu, tedy zemí, které přišly na svět v roce 1947, tak jako samotný Salman Rushdie.
Oceán příběhů z Kašmíru
Prizmatem Západu bývá Kašmír vnímán především jako jablko sváru, o něž se bezvýsledně přetahují Indie s Pákistánem. Kašmír sám přitom usiluje o nezávislost na obou zemích. Z hlediska vypravěčů příběhů je to ale především hnízdo bohaté středověké literatury. Domov Sómadévův. Sómadéva byl první indickou „Šeherezádou“, autorem tlustého kompendia Oceán příběhů, indické variace na Pohádky tisíce a jedné noci. Sómadéva byl příznačně hinduista, ale úplně stejně příznačně se otázka muslimské či hinduistické identity ve středověku řešila velmi pragmaticko-oportunisticky.
Salman Rushdie se svou vlažnou muslimskou výchovou je přímým pokračovatelem téhle Indie. Indie, která byla a která od vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947 rychle mizí – a dnes rychleji než jindy. Důležité je ovšem pamatovat, že samotný Salman Rushdie je vlastně muslim. Salmanovi rodiče v době dělení země odešli z Kašmíru do Bombaje a Salman vyrostl v Bollywoodu, epicentru nejbizarnějších příběhů naší planety, jako syn imigrantů v rámci vlastní země. Ale tím zdaleka nebyl jeho migraci konec. Tématem kašmírsko-indicko-pákistánsko-britsko-americké „Šeherezády“ Rushdieho tak navždy měly zůstat imigrace a vykořenění identit, jejich spojení a rozpojení a další spojení. A ještě později také slavný melting pot New York.
Valentýnka od ájatolláha Chomejního
O čem tedy psal Salman Rushdie před ominózním Valentýnem 1989, dnem, kdy byla vydána fatva usilující o jeho život? Vynecháme-li první sci-fi román Grimus (1975), psal Rushdie ve třech svých prvních klíčových románech – Dětech půlnoci (1981), Hanbě (1983) a Satanských verších (1988) – o vykořenění „z původního vzorce“. Je poněkud neuvěřitelnou pozicí ohlížet se za dílem slavného spisovatele s vědomím toho, jaké postavy sehrály v jeho životě důležitou roli. V Rushdieho případě to byla například americká esejistka Susan Sontag, předsedkyně amerického PEN klubu v době vydání fatvy v záležitosti Rushdieho. V nejlepším duchu Sontagové eseje Proti interpretaci (podle níž forma a obsah jsou entity v zásadě neoddělitelné) psal totiž Rushdie o dvou věcech: o rozdělení země subkontinentálních dimenzí a o odpisech a tématech tohoto litosférického odtržení. A to formou, která se díky němu stala ikonickou, „eintopfovým“ jazykem těžícího z obrazotvornosti země, na niž je jakákoliv evropská představivost krátká. Co na ni krátké není, je spiritualita a imaginace a také koloniální zkušenost Jižní Ameriky, jak se projevila v psaní Jorgeho Luise Borgese a také Rushdiem obdivovaného spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, jehož nemanželská dcera se jmenuje Indira po první indické předsedkyni vlády, Márqeuzově dobré přítelkyni.
V takto vytýčeném směru se odvíjí také Chomejním účelově dezinterpretovaný děj Rushdieho románu z roku 1988. Jednou ze scén imigrantského dramatu Satanské verše je sporná, byť integrální část Koránu, tzv. satanské verše, našeptané proroku Muhammadovi: „Přijmi do Koránu toleranci k místním bohyním…“ Přičemž se Prorok snaží zjistit, zda mu tuto toleranci našeptal anděl či ďábel. Tolik dějiny.
Nevinná epizoda, kterou západní intelektuál odmávne větou, že „všechna monoteistická náboženství mají svá tajemství“, vyvolala v mozku umírajícího íránského ajatolláha naději na poslední slávu. Vydal fatvu podle níž, Salman Rushdie má být za tuto svou literární blasfemii zbaven života. Pro kontext je nutno dodat, že šlo zjevně o politické cíle člověka na sklonku života, který slovy Salmana Rushdieho „poté, co se dostal k moci, zavraždil mnohé z těch, kdo mu k ní dopomohli, a všechny ostatní, kdo se mu znelíbili. Odboráře, feministky, socialisty, komunisty, homosexuály, děvky i své bývalé blízké spolupracovníky. V předchozí dekádě zavedl svou zemi do zbytečné války s jejím sousedem a ukončit ji nařídil až poté, co zahynula celá jedna generace, stovky tisíc mladých mužů. Prohlásil, že uzavřít mír s Irákem je jako pozřít jed, ale pozřel ho. Proti imámovi se pak zvedl hlasitý křik mrtvých a jeho revoluce vešla v nemilost. Hledal způsob, jak kolem sebe shromáždit věrné, a našel jej v podobě knihy a jejího autora.“
Smrtonosnému starci šlo o poslední pokus zajistit si jakousi temnou, vražednou slávu. Povedlo se… Tak by šla popsat fatva v případu Rushdieho ze dne 14. února 1989, dne, od nějž se Rushdie ocitl na dlouhých třináct let pod nepřetržitou ochranou tajných služeb Velké Británie a v soukolí diplomatických íránsko- britských vztahů, které byly kvůli němu přerušeny v březnu téhož roku.
Příběh českého překladu
Pro to, co se spustilo pak, nejde najít jednoznačnou interpretaci. V ohrožení života se ocitli všichni, kdo vydávali, překládali, prodávali či jinak šířili Satanské verše. Někteří z toho vycházejí jako legendy – třeba již zmíněná americká spisovatelka Susan Sontag. Je si ale třeba být vědom toho, že zatímco Sontag byla „slavná a bohatá“, a tím pádem neriskovala tolik, v úplně jiném postavení byli „bezejmenní“ nakladatelé a knihkupci po celé planetě. Kvůli Veršům čelili všem typům hrozeb násilím i reálnému vypalování či bombovým útokům, jak se to stalo třeba americkému knihkupectví Cody’s.
V roce 1991 zahynul po ubodání japonský překladatel Satanských veršů Hitoši Igaraši. Italský překladatel Ettore Capriolo byl pobodán, norský nakladatel William Nygaard těžce postřelen. Nejen tímto prizmatem je nutné vnímat českou epizodu, kterou už lze dnes vyprávět v plné epické šíři, neboť autor prvního překladu Satanských veršů do češtiny (vyšly v roce 1994), indolog Vladimír Miltner, bohužel již zemřel (přirozenou smrtí). Českého nakladatele Veršů je ale stále dobré držet v tajnosti. Miltnerovi, respektive „anonymnímu překladateli“, je vytýkána občasná „nesrozumitelnost“ překladu. I to je důvod, proč Satanské verše v roce 2015 vyšly pod pseudonymem Jan O. Tichý v novém převodu.
Překládat ale Verše v průběhu roku 1993 bylo svým způsobem heroické. Ačkoliv by se chtělo předpokládat, že pod prezidentskou kuratelou někdejšího dramatika Václava Havla bude Rushdie hájen a vítán (což také byl), měl premiér státu Václav Klaus v době první návštěvy „satanského“ spisovatele v Československu vážné obavy, aby jeho přijetí nebylo Íránem vnímáno jako přitakání „blasfemickému textu“. V této atmosféře tedy velmi překotně slavný a odvážný polyglot a nejvtipnější postava tuzemské indologie (mimo jiné autor slavné, napůl vymyšlené a ještě za normalizace vydané kuchařky indických pokrmů a překladatel legendární Kámasútry) překládal Satanské verše. Dodejme, že Miltner byl proslulý svým specifickým humorem i specifickým slovníkem. Obdivoval boha Kršnu a nepřekonatelně překládal milostné texty na oslavu tohoto boha. Na úsvitu roku 1997 v předtuše neblahé diagnózy odletěl bez vědomí své rodiny ze dne na den do Indie, konkrétně do bradžského kraje, rodiště boha Kršny, kde vyhladověl k smrti a byl zde posléze nalezen mrtvý. Ačkoliv je jeho překlad Veršů zpětně některými kruhy kritizován, mezi indology je jeho počin vnímán jako statečný testament nadaného člověka.
Věřím, že by se český příběh prvního překladu Satanských veršů a jejich vaišnavistického autora zamlouval i samotnému Rushdiemu, člověku, který máloco ctí tolik jako „kvalitní příběh“ a který své jediné setkání (odehrálo se po telefonu) se svým obdivovaným spisovatelem Gabrielem Garcíou Márquezem hodnotil slovy: „Teprve když jsem zavěsil, uvědomil jsem si, že García Márquez mi nepoložil jedinou otázku týkající se fatvy nebo toho, jak se mi vlastně teď žije. Mluvil se mnou jako spisovatel se spisovatelem o knihách. I to byla obrovská pocta.“
Tajné přání
Obecně bývá uváděno, že íránské volání po prolití Rushdieho krve ke konci milénia polevilo, někdy se dokonce říká, že íránský prezident Mohammad Chatámí v roce 1998 fatvu odvolal. Smutnou pravdou však je, že ji může odvolat pouze člověk, který ji vyřknul. A Chomejní je již mrtev. Íránský prezident doslova pronesl, že „případné vykonání fatvy na Rushdiem ani nepodpoří, ani jí nebude bránit“, kterýžto odměřený výrok byl britskou a potažmo celou západní diplomacií brán jako uklidnění situace. Samotný Rushdie od té doby usiloval o možnost „vyváznout“ z policejního dozoru, což se mu v roce 2002 podařilo. Zemí, kde mohl žít relativně normální život bez věčného skrývání, byly Spojené státy, kam se na přelomu milénia pozvolna přesouval a v roce 2016 zde získal americké občanství. Nicméně skalní příznivci nejvyššího vůdce Íránu ajatolláha Ali Chamenejího průběžně dávali najevo své odhodlání fatvu provést. A v roce 2005 je k tomu tento náboženský vůdce povzbudil, když v projevu k poutníkům do Mekky potvrdil, že fatva nikdy nepřestala platit. V roce 2000 byl Chamenejí Výborem na ochranu svobodné žurnalistiky prohlášen za jednoho z nejvýznamnějších nepřátel svobody slova a svobodného tisku. Ajatolláh navíc opakovaně popřel holocaust. Co si počít s takovým protivníkem?
Prvním státem, který po vydání fatvy zakázal šíření Satanských veršů a vstup jejich autora na své území, byla Rushdieho rodná Indie. Nic nemohlo spisovateli zasadit větší ránu. Do země se vrátil až na přelomu milénia. Glosoval to slovy: „Zaplavilo mě štěstí jako úsvit v tropech, rychlé, oslnivé a vřelé. Indie byla znovu moje. Jen výjimečně se stane, že se člověku splní jeho nejtajnější přání. Usmířil jsem se s Indií a Indie se usmířila se mnou.“ Podobně vnímal postupný návrat k životu bez policejního dozoru – s úlevou a zadostiučiněním, s prožitým vhledem do toho, jak žít tváří v tvář fanatismu: neohroženě.
Tímto prizmatem je nejspíš třeba nahlížet i šokující událost z minulého pátku – deset vražedných bodnutí, která autor zázračně přežil. Svědčí pro to i slova jeho literárního agenta z nemocnice, který dva dny po útoku opatrně hovoří nikoliv o tom, že se Rushdie navrací k životu, ale že se legendárnímu vypravěči začíná vracet jeho smysl pro humor, bez ohledu na všechny fyzické odpisy.
Je fascinujícím rysem autorů tak rozsáhlého a komplexního díla, jako je tvorba Salmana Rushdieho, že v něm můžeme nalézt popis téměř jakékoliv životní situace. Nejinak je tomu nyní. Následující slova napsal Salman Rushdie v souvislosti s útokem na Twin Towers v roce 2001, ale vztáhnout se k nim můžeme právě v těchto dnech, konsternováni fyzickým útokem, o němž jsme věřili, že k němu nikdy nedojde: „Fundamentalista se snaží zničit mnohem víc než jen budovy. Tito lidé jsou, bez nároku na úplnost, proti svobodě projevu, pluralitnímu politickému systému, všeobecnému volebnímu právu, právně odpovědné vládě, Židům, homosexuálům, ženským právům, pluralismu, sekularismu, krátkým sukním, tanci, bradám bez vousů, evoluční teorii, sexu (…) Fundamentalista je přesvědčen, že v nic nevěříme. Jeho světonázor mu přináší absolutní jistoty, zatímco my si rochníme v požitkářských neřestech. Abychom mu dokázali, že nemá pravdu, musíme o tom být nejprve sami přesvědčeni. Musíme se shodnout na tom, na čem záleží: na líbání na veřejnosti, sendvičích se slaninou, hádkách, poslední módě, literatuře, šlechetnosti, vodě, spravedlivějším využívání přírodních zdrojů, filmech, hudbě, svobodě myšlení, kráse, lásce. Toto budou naše zbraně. Fundamentalisty neporazíme rozpoutáním války, ale tím, že si nebojácně zvolíme život. Jak jinak se dá porazit terorismus?“
Autorka je indoložka a dokumentaristka.