Foto Marína Urbaníková
Marína Urbániková působí jako odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií a na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Mezi její výzkumné zájmy patří témata novinářské autonomie, médií veřejné služby a jejich nezávislosti, genderu a žurnalistiky, bezpečnosti novinářů, žurnalistické kultury, důvěry veřejnosti v média a novináře a neformálních institucí v soudnictví.
Publikovala mimo jiné v časopisech European Journal of Communication, Journalism Practice a International Communication Gazette. V současné době je hlavní řešitelkou projektu Re-konceptualizace role českých médií veřejné služby: očekávání, výzvy a příležitosti, podpořeného Grantovou agenturou České republiky. V minulosti působila také jako vedoucí výzkumného úseku v Kanceláři veřejného ochránce práv ČR.
V rozhovoru se zaměřujeme na výzkumy, které se týkají genderových nerovností v českých médiích. Zkoumáme také jejich dopady – jednak z hledisek témat, ale také z hlediska motivace žen věnovat se žurnalistice. Jaké bariéry na české novinářky číhají? Čím je mohou redakce mírnit? A proč jsou hlasy žen – expertek zásadní pro kvalitu veřejné diskuse u nás?
Podle mediálního archivu společnosti Newton Media muži představovali v roce 2021 81 procent diskutujících v pořadu Otázky Václava Moravce (nepočítáme-li moderátora Václava Moravce), zatímco ženy pouhou pětinu. Podobného skóre dosahuje Partie Terezie Tománkové. V roce 2021 se „souboje názorů a argumentů“ účastnilo 83 procent mužských diskutujících a jen 17 procent žen. Naposledy jsme takto významný nepoměr mohli vidět při volebním vysílání České televize – a nebylo to zdaleka poprvé. Za celý den se tam objevily pouze dvě ženy, kdežto mužů bylo patnáct. O čem tento trvalý nepoměr v zastoupení žen – komentátorek, expertek, vypovídá?
Vypovídá to zejména o třech věcech. V první řadě o tom, že ženy se ještě pořád na veřejném životě a rozhodování nepodílejí stejnou měrou jako muži, či lépe řečeno, méně často se dostávají do mocenských pozic. Symbolická dělba, kdy se muži více prosazují ve veřejném prostoru a ženy dominují v tom soukromém, například v péči o domácnost a děti, ještě stále platí. Nejvýraznějším příkladem je politika. Ve vládě například sedí pouze dvě ženy (čili tvoří 12 procent), v poslanecké sněmovně jich je zhruba čtvrtina, prezidentku Česko nikdy nemělo. Když se vybírají hosté do politických debat, samozřejmě se to projeví.
To je ale pouze jedna část problému. Nepoměr se totiž objevuje i v oblastech, kde je zastoupení žen srovnatelné, ne-li vyšší než zastoupení mužů. K veřejným problémům se často vyjadřují experti a expertky z oblasti společenských a humanitních věd, v čase pandemie onemocnění covid-19 ve větší míře také z lékařských věd. V těchto třech oblastech je ale zastoupení žen mezi výzkumnými pracovníky dle údajů Českého statistického úřadu téměř vyrovnané. To samé platí pro samotnou žurnalistiku, kde dle výzkumu, na kterém jsem spolupracovala s Jaromírem Volkem, tvoří ženy 45 procent. Zde tedy nelze říct, že „ženy zkrátka nejsou“. Spíše jde o to, že ženy častěji zastávají řadové pozice, například kvůli tomu, že většina neplacené práce v domácnostech dopadá právě na ně, takže mají méně času pro budování kariéry. Zároveň je třeba říct, že se zde může také projevovat efekt toho, že mužskému hlasu je ve společnosti zkrátka přisuzována větší váha a autorita.
Sexismus a sexistické postoje mohou být jedním z faktorů, které mohou ovlivňovat samotné zastoupení žen v žurnalistické profesi, jejich specializaci na určité oblasti, témata a žánry, jejich kariérní postup i zastoupení ve vedoucích pozicích.
No a do třetice, trvale nízké zastoupení žen v pozici komentátorek a expertek v médiích je také důsledkem jisté lenosti a stereotypního myšlení samotných novinářů a novinářek. Je snadnější automaticky oslovit veřejně známou a mediálně zavedenou tvář než se v rychlém mediálním provozu cíleně snažit o to, aby se ke slovu dostaly i ženy, a případně je více podpořit. Vzhledem k dominanci mužů ve veřejném prostoru to v důsledku znamená, že osloveným expertem je častěji muž.
U žen může být i kvůli již popsané nerovnoměrné dělbě neplacené práce v domácnostech také větší problém jejich dostupnost a flexibilita. Když jim například ve čtyři odpoledne zavolají z televize, zda by přišly v devět komentovat aktuální situaci do studia, zejména ty s dětmi mohou mít problém si na to narychlo vytvořit časový prostor. Pro novináře je přitom jednodušší oslovovat zdroje, které jsou pokud možno vždy dostupné a mediálně zkušené.
Nejčastější absence žen se objevuje právě u témat spojených s politikou, ekonomií, ale často i s dalšími významnými společenskými tématy. Čím to?
Co se týče žen v politických diskusích, souvisí to s výrazně nižším zastoupením žen v politice – zde zkrátka diskutují zejména politici ve vysokých funkcích, což u nás znamená zejména muži. To ale samozřejmě nevysvětluje oblast komentování společenských problémů, protože vzdělaných expertek máme dostatek. Jde o to, aby je někdo aktivně oslovil, aby dostaly příležitost a aby měly dost sebevědomí na to, to zkusit. Celkově bych řekla, že expertky a komentátorky jsou; hlavním problémem je nedostatek snahy je aktivně oslovovat.
Britská BBC si před rokem 2017 vytyčila strategii, která si kladla za cíl dosáhnout během pouhých tří let genderově vyváženého vysílání. A podařilo se: v roce 2020 už 78 procent pořadů bylo z hlediska genderu vyrovnaných. Jaká tato cesta byla, co obsahovala za kroky?
Hlavním nástrojem byl projekt 50:50 The Equality Project, který vznikl v londýnské redakci BBC. Jde o dobrovolnou aktivitu, kdy redakční a produkční týmy samy sledují svůj vlastní obsah a vyhodnocují, nakolik se jim daří rovnoměrně oslovovat ženské i mužské zdroje. Do statistiky se ale započítávají pouze ty zdroje, jejichž výběr může redakce ovlivnit. Když je například potřeba oslovit premiérku z titulu její funkce, nebo očitého svědka určité události, do výsledků to nevstupuje.
Zároveň platí, že kvalita je prioritou, takže redakce má pokyn oslovit vždy nejlepší možný zdroj bez toho, aby zde docházelo ke kompromisům. Cílem projektu je kromě jiného pomoci novinářům a novinářkám, aby objevili také nové hlasy a zdroje, a aby díky tomu mediální obsah lépe zobrazoval a odrážel svět i samotné publikum BBC. Do projektu se zatím zapojilo 750 produkčních týmu přímo v BBC, ale i 145 dalších organizací ve 30 zemích.
BBC nově sleduje také zastoupení lidí s postižením a lidí z různých etnických skupin, protože si stanovila cíl, aby ve svém obsahu i mezi svými zaměstnanci a zaměstnankyněmi měla 50 procent žen, 20 procent černochů, Asiatů a lidí z menšinových etnik a 12 procent lidí s postižením.
Proč se podobné úvahy rovného zastoupení žen a mužů ve vysílání televizí v České republice nepovažují za důležité, nebo dokonce naopak: i samotní editoři, editorky nebo reportéři České televize veřejně deklarují, že je kritika nevyváženosti ve vysílání obtěžuje. Daly by se některé postupy, které použila BBC, aplikovat i na české prostředí? Co by bylo potřeba?
Samozřejmě, projekt 50:50 od BBC by se dal využít i u nás. Koneckonců se k němu přidala různá média veřejné služby, noviny a časopisy z Evropy, Asie, Austrálie, USA nebo Latinské Ameriky. Problémem ale je, že zatím chybí veřejný tlak a veřejná poptávka, a že iniciativa příliš nevychází ani ze samotné žurnalistické komunity.
V české společnosti je totiž silně zakořeněno tradiční rozdělení genderových rolí. Jak například ukazuje reprezentativní šetření CVVM, hlavní část lidí si myslí, že doménou mužů v rodině by mělo být provádění běžných oprav a finanční zajištění domácnosti, zatímco vaření a uklízení by mělo být doménou žen. Nebo, když se redakce webového portálu Refresher zeptala českých poslanců a poslankyň, zda se považují za feministy nebo feministky, pouze pětina odpověděla kladně. Převážná část reagovala negativně a zhruba třetina odpověděla vyhýbavě. Zdá se tedy, že dominantní část české veřejnosti zkrátka mocenské nerovnosti mezi muži a ženami ve společnosti a jejich projevy a důsledky nepovažuje za problém, který by bylo třeba řešit. Chybí proto tlak ze strany veřejnosti. Nízká genderová citlivost se pak nevyhýbá ani redakcím.
Dle výzkumu Lenky Vochocové například novináři a novinářky v rozhovorech racionalizovali různé formy znevýhodnění žen v žurnalistice jako důsledek obecné diskriminace žen ve společnosti, nebo jejich svobodné volby, pasivity či nezájmu o kariérní postup. Podobně diplomová práce Terezy Čaladi, která zkoumala zkušenosti novinářek ve vedoucích pozicích, ukazuje, že ačkoliv byly novinářky schopny identifikovat hned několik bariér, které jim brání v profesním uplatnění a kariérním postupu, zpravidla je interpretovaly jako nutnou součást ženského života. Vnímaly je jako něco, s čím se zkrátka musí potýkat a vyrovnat, pokud se chtějí v médiích prosadit. V takovém prostředí není úplně překvapivé, že ani samotné redakce, ani společnost nepovažují za problém, že v médiích vystupují především muži, není tu proto ambice to řešit.
Zároveň u nás – na rozdíl od zahraničí – chybí snaha o kultivaci mediálního prostředí ze strany médií veřejné služby, které jsou financovány z veřejných zdrojů a mají proto větší závazek vůči společnosti. Zatímco jiná média veřejné služby v Evropě zpracovávají strategie nebo akční plány týkající se rovnosti a diverzity v redakcích, Česká televize ani Český rozhlas se postavení žen v redakcích nebo jejich zobrazování ve svých dokumentech nevěnují vůbec, nebo pouze opakují to, co zaměstnavatelům tak či tak již ukládá zákon. Kdyby téma genderové rovnosti vzala Česká televize alespoň trochu vážněji, nemohlo by se stát, že by se mezi sedmnácti experty v celodenním volebním studiu při příležitosti prvního kola prezidentských voleb objevily pouze dvě ženy. A již vůbec by po veřejném upozornění neměla následovat podrážděná reakce. Jak poté České televizi ukázal článek na portálu Refresher, expertky nejenže existují, ale jsou také ochotny přijít.
Jaké má dlouhotrvající absence žen, ať už v pozici expertek nebo komentátorek, důsledky? O jaký typ hlasů přicházíme a jaké znamení se tím dává ženám?
Podporuje se tím současné rozdělení sil, kdy muži hrají dominantní roli ve veřejné sféře a ženy spíše v té soukromé, a zároveň se tím toto rozdělení pomáhá legitimizovat a činit zdánlivě přirozeným. Tento vzorec pak přebírají další a další generace, které se – i díky médiím – učí, kde je čí místo. Kromě toho jsou novinářky a novináři do jisté míry vykladači světa kolem nás a symboličtí konstruktéři jeho obrazu, a proto je důležité, aby se na tomto výkladu a konstrukci podíleli zástupci všech společenských skupin.
Jelikož média mají moc nastolovat agendu čili určovat, o čem se mluví, co je důležité a čemu je potřeba se věnovat, a také předkládat řešení a formovat veřejné mínění, může vychýlené rozdělení této moci vést k reprodukci a prohlubování širších společenských nerovností mezi pohlavími. Pokud totiž společenskou poptávku po řešení různých problémů formulují a interpretují zejména muži, a muži také navrhují řešení a hodnotí je, mohou témata a problémy, se kterými se setkávají zejména ženy, včetně jejich perspektivy při hledání řešení, zůstat nepovšimnuty a upozaděny.
Podívejme se na média samotná: Z průzkumu, který jste v roce 2015 prováděli s Jaromírem Volkem, vyplývá, že podíl žen v žurnalistické profesi je v České republice poměrně vysoký, dosahuje 45 procent. Na katedrách žurnalistiky dominují dívky nad chlapci a ještě ve věkové skupině do třiceti let stále převažují novinářky (56 procent žen vs. 44 procent mužů), ale po třicítce se to láme a ženy z redakcí odcházejí. Ze stejného průzkumu však také vyplývá, že ve věkové skupině 40–49 let tvoří ženy opět 43 procent všech redaktorů a redaktorek. Po mateřské pauze se jich tedy většina k psaní opět vrátí, ale zpravidla nastoupí na řadovou pozici a na tu vedoucí už málokdy dosáhnou. Proč?
Slaďování pracovního a rodinného života, zvlášť s péčí o děti, je pro ženy obvykle významná překážka bez ohledu na to, v jakém oboru pracují. Žurnalistika, a zejména zpravodajství, je ale obzvláště časově náročná a složitě kombinovatelná s rodinným životem. To samozřejmě negativně dopadá na každého, kdo pečuje, bez ohledu na pohlaví, ale v českých podmínkách je péče typicky doménou žen. Muži například tvoří pouze dvě procenta příjemců rodičovského příspěvku.
Kariéra žen je tedy kvůli péči o děti výrazně častěji přerušována, a také po návratu do zaměstnání mají na rozvoj kariéry méně disponibilního času. To ženy zejména v případě profese, jakou je žurnalistika, staví do přirozené nevýhody. Nejde přitom pouze o časovou náročnost a nutnost být neustále k dispozici, ale i o nepravidelný a mnohdy nepředvídatelný režim, který je obtížně slučitelný s otevírací dobou školek nebo školních družin. Zjednodušeně řečeno, zatímco ženy jsou na mateřské a rodičovské dovolené a pak se s vypětím sil snaží kombinovat svou práci s vyzvedáváním dětí ze školek a kroužků, jejich kolegové (a méně často kolegyně) bez těchto povinností zatím kariérně rostou.
Část žen je pak ráda, že zvládne svoji řadovou pozici, nebo si vybere profesi, kde je slaďování jednodušší. Těm, které by chtěly obě oblasti života kombinovat, ztěžuje situaci neochota redakcí k částečným úvazkům nebo problematické zajištění péče o děti v nízkém věku. O nízké dostupnosti školek se mluví již roky, ale mediální organizace zřizují dětské skupiny jen výjimečně.
Obtížné skloubení rodinného a pracovního života a společenská očekávání, že žena má pečovat o děti a domácnost, přitom nedopadají pouze na ženy, které děti již mají, ale i na ty, které je nemají nebo ani neplánují. Některé ženy již dopředu omezují své ambice a vybírají si pozice, které jim tuto kombinaci v budoucnu umožní, a nelze vyloučit ani to, že vedení mediálních organizací v některých případech vyšší pozice ženám ani nenabízí, protože očekává, že budou mít děti.
Jaká je korelace mezi nízkým zastoupením žen ve vedoucích pozicích v médiích a nedostatečné podpoře a nedostatečném prostoru pro ženy – ať už se bavíme o expertkách nebo komentátorkách?
V českém prostředí tato otázka není zmapována. Ze zahraničních výzkumů víme, že novinářky a novináři se neliší v etických postojích nebo v tom, jak vnímají své profesní role. Některé, i když ne všechny zahraniční studie ale ukazují, že novinářky například častěji citují ženské aktérky, méně často sklouzávají ke stereotypům a méně často se v jejich tvorbě objevují genderové předsudky. Pokud jsou více zastoupeny ve vedení redakcí, spravedlivěji rozdělují tematické oblasti mezi reportéry a reportérky. Kromě toho, redakce vedené ženami jsou dle některých výzkumů vstřícnější vůči rodičům pečujícím o děti a panuje tam lepší komunikace.
Ve své práci se zaměřujete i na otázku sexismu v médiích. Jak se projevuje, jakými způsoby, ať už se bavíme o pracovních podmínkách nebo o způsobu zobrazování žen a mužů?
Sexismus můžeme široce definovat jako jakýkoliv čin, vyjádření nebo chování, které je postavené na myšlence, že člověk nebo skupina osob má z důvodu svého pohlaví podřadné postavení. Sexismus a sexistické postoje mohou být jedním z faktorů, které mohou ovlivňovat samotné zastoupení žen v žurnalistické profesi, jejich specializaci na určité oblasti, témata a žánry, jejich kariérní postup i zastoupení ve vedoucích pozicích. Jednoduše řečeno, projevují se zde normy a konvence ohledně toho, kdo je vhodný pro určité role a pozice. Ve vyhrocené formě se pak sexismus projevuje ve formě diskriminace, vytvoření nepřátelského či degradujícího prostředí a sexuálního obtěžování. Zde máme k dispozici množství zahraničních, ale i několik českých výzkumů, které mapují zkušenosti žen v žurnalistice.
Druhou rovinou je pak samotné zobrazování žen a mužů v mediálních obsazích, ať již jde o zpravodajství a publicistiku, sport, zábavu, kulturu nebo umění. Zde je důležité věnovat pozornost například zastoupení a viditelnosti ženských aktérek, ale také jejich mediální reprezentaci. Dostávají se například ke slovu stejně často jako muži? V jakých kontextech jsou zobrazovány? Jaké role a vlastnosti jsou jim přisuzovány? Do jaké míry je jejich obraz stereotypní?
Jaké možnosti a jaké příležitosti mají ženy v českých médiích? Kde ženy – novinářky pracují častěji, kde se naopak mohou prosazovat hůře a proč?
Žen v české žurnalistice je sice dost (jsou zastoupené zhruba stejně jako muži), ale problémem je, že se koncentrují v oblastech a pozicích spojených s menší prestiží a mocí. Z výzkumu, na kterém jsme spolupracovali s Jaromírem Volkem, vyplývá, že z hlediska šířky oslovovaného publika pracují novinářky častěji v regionálních médiích, která jsou ve srovnání s těmi celostátními obecně považována za méně prestižní. I když systematické údaje o tematické specializaci novinářek a novinářů nejsou k dispozici, je například zjevné, že ženy se mnohem méně často prosazují jako komentátorky. Výklad a interpretace událostí se tak děje převážně z mužské perspektivy.
Ještě výraznějším problémem je to, že ženy se v mnohem menší míře dostávají na vedoucí pozice, a to zejména na ty šéfredaktorské. Když se podíváme na šéfredaktory osmadvaceti hlavních českých médií (deníky, zpravodajské a ekonomické týdeníky, zpravodajské weby, televizní a rozhlasové stanice, ČTK), nalezneme mezi nimi pouze dvě ženy: redakci portálu iDnes.cz vede Naděžda Petrová a zpravodajství ČTK Radka Marková.
A jaké typy bariér před novinářkami stojí? Jakého jsou druhu?
Je jich hned několik. Velkou bariérou je slaďování rodinného a pracovního života, o kterém již byla řeč. Pro žurnalistiku, a to zejména ve vyšších pozicích, je kromě toho typická maskulinní kultura. Je to vysoce konkurenční profese, kde je třeba mít ostré lokty, vysoké sebevědomí, nebát se konfliktu a neostýchat se propagovat sebe sama. Taková kultura ale mnohým ženám není blízká a necítí se v ní dobře, nemluvě o tom, že tyto vlastnosti jsou chápány jako převážně mužské, a u žen jako nepříliš vhodné a žádoucí.
Vzhledem k silné dominanci mužů ve vyšších pozicích se k tomu přidává fenomén tzv. „old boy network“, čili neformálních mužských sítí, které se upevňují například v hospodách, na večírcích nebo na golfu. Zde se navazují důležité kontakty a sdílejí informace. Jelikož se v žurnalistice pracovní pozice, včetně těch vedoucích, často obsazují neformální cestou bez otevřených výběrových řízení, jsou tyto kontakty a případná doporučení mimořádně cenné. Vůbec samozřejmě nemusí jít o nějaké cílené spiknutí proti ženám, ale ženy do podobných pánských klubů nemusí být zvány, případně na to kvůli péči o děti a domácnost obvykle nemají čas.
Další bariérou jsou pak sexistické předsudky a stereotypy ze strany kolegů, nadřízených, zdrojů nebo publika. Diplomové práce Terezy Čaladi a Elišky Novákové například ukazují, že znalosti a dovednosti žen i jejich vůdčí schopnosti bývají zpochybňovány ze strany kolegů i publika, což snižuje jejich sebevědomí, které je zase důležitým předpokladem pro to, aby usilovaly o vedoucí pozice. K tomu se může přidat i vědomé nebo podvědomé preferování mužských kandidátů, ať již kvůli faktickému nebo očekávanému mateřství žen nebo kvůli tomu, že vedení (tvořeno převážně muži) na ženy při povyšování zkrátka nevzpomene.
Globální mediální scéna s čím dál větší palčivostí mluví o dopadech hate culture na novinářky. Jaké jsou útoky směrem k novinářkám, publicistkám a liší se nějak od toho, čím si procházejí v této profesi muži?
Fenomén nenávistných projevů na internetu důvěrně znají snad všichni novináři a novinářky, ale dle různých zahraničních výzkumů jsou častějšími oběťmi právě ženy. S online násilím, například s vyhrožováním, zastrašováním, urážením, obtěžováním, dehonestací či cíleným narušením digitálního soukromí, se dle výzkumu pro UNESCO setkaly až tři čtvrtiny novinářek. I když online násilí může mít mnoho podob, v případě žen má často sexualizovanou povahu a je tak osobnější. Zjednodušeně řešeno, vulgární útoky a výhrůžky samozřejmě cílí i na muže, ale obvykle jim nikdo nepřeje, aby je znásilnilo dvacet uprchlíků z Afriky a narodilo se jim dítě s postižením.
Online násilí má dopad na psychické zdraví novinářek, jejich pocit bezpečí i jejich reputaci, a má také zastrašující a umlčující efekt. Vede k vyhýbání se určitým tématům, autocenzuře, vyhýbání se interakci s publikem, nebo až k odchodům z profese. To může ve výsledku vést k umlčování ženského hlasu v médiích.
Jak si z hlediska této problematiky vedeme v mezinárodním srovnání?
Na to je jednoduchá odpověď: nevíme, protože reprezentativní kvantitativní průzkum týkající se zkušeností českých novinářek s online nenávistí, sexismem nebo sexuálním obtěžováním zatím neproběhl. Není ale důvod doufat, že situace bude lepší než jinde.
Proč by nás, společnost, měla mediální reprezentace žen – ať už uvnitř médií, nebo těch, které jsou do nich zvané, zajímat?
Důvodů je hned několik. V první řadě je to otázka rovnosti a spravedlnosti. Tak, jako v jakékoliv jiné profesi, i v žurnalistice by měli mít muži a ženy rovné podmínky a stejnou příležitost naplňovat svůj potenciál. Kromě toho ženy mají, stejně jako jiné sociální skupiny, právo na to, aby byly v médiích adekvátně zastoupeny a aby byl jejich hlas slyšet. Je důležité, aby se podílely na vytváření veřejné agendy čili na formulaci toho, která témata a problémy jsou důležité a hodné pozornosti, a také na diskusi o možných řešeních.
Třetím důvodem je důvěra veřejnosti v média a jejich vnímaná legitimita. Různorodost publik by měla být zrcadlena v různorodosti tvůrců mediálních obsahů, jinak se některé společenské skupiny mohou cítit méně reprezentovány, a to může oslabovat jejich vztah k médiím i jejich důvěru. No a čtvrtým důvodem je pak to, že novinářky mohou vnášet do žurnalistiky jinou perspektivu, což se může pozitivně projevovat i v mediálním obsahu. To ale samozřejmě platí i pro genderově citlivé a feministicky naladěné muže.