Foto K. Mitch Hodge, Unsplash
Americké drama Zoufalství a naděje (First Reformed, 2017) je příběhem kněze Tollera procházejícího osobní krizí, během níž potká partnerskou dvojici Mary a Michaela, kteří se nacházejí v podobně bezútěšné situaci, jejíž skutečné obrysy odhalí až Michaelova sebevražda. Tollerova snaha odhalit duševní pohnutky, které vedly k nešťastnému konci (který kněz vnímá i jako vlastní selhání), mu umožní ponořit se hlouběji do Michaelova světa. Ve skutečnosti byl Michael radikálním environmentálním aktivistou, jenž v závěru své životní pouti zvažoval ekoteroristický útok, aby se nakonec rozhodl vzít život jen sám sobě.
Před Tollerovýma očima se ale najednou otvírá nový svět, který doposud stál stranou jeho zájmu: svět environmentální destrukce, ničivé klimatické změny a planety umírající kvůli lidské – a především korporátní – zkorumpovanosti. Nepravděpodobné se stává nevyhnutelným: v duši doposud mírumilovného kněze vznikne amalgám klimatického žalu a ztráty osobního smyslu ve společnosti, v níž už se necítí doma. I Toller se nakonec odhodlá k ekoteroristickému činu a chce vyhodit do povětří vlastní kostel se všemi lokálními představiteli zkorumpovaného systému, kteří se přišli zúčastnit výroční mše. Na poslední chvíli ale svoje rozhodnutí změní, když uvidí vcházet i Mary – navzdory jeho naléhání, aby se tentokrát mše neúčastnila.
Průvodním jevem klimatického žalu je často pocit odcizení, osamělosti až sociální izolace a vyloučení, které mohou v očích ostatních vést k podivínství, jež své vyjádření nachází v těžko pochopitelném jednání, „extrémním“ klimatickém aktivismu a jakési celkové nepatřičnosti.
Snímek je tak podobenstvím o extrémních formách – a důsledcích – klimatického žalu, který často funguje jako katalyzátor osobních a (zdánlivě) nesouvisejících krizí. Ztráta smyslu a odcizení se světu tvoří živnou půdu pro to, aby se z klimatického žalu místo transformativní zkušenosti stala trvalá a sžíravá melancholie, která kousek po kousku ukrajuje z našeho duševního zdraví a posledních zbytků štěstí.
Nezvládnutá klimatická úzkost se může usadit a stát se klimatickou melancholií, která už není jen přechodným emocionálním stavem, vedoucím k osobní nebo společenské transformaci, ale trvalým stavem truchlení a touhy po ztraceném (nebo mizejícím) předmětu touhy. Stává se tím pevnou součástí psychiky a identity člověka.
Ne vždy ale musí mít tragický konec. Její pozitivní aspekt se snažil zachytit například umělec a kurátor Václav Magid ve své knize Malá encyklopedie nepatřičností: „Melancholie není paralýzou politického činu – v dnešní situaci je sama činem. V protikladu k vládnoucí normě chování, která nás nutí odvázat se a užívat si, protože ,o nic nejde‘, je melancholie stavem, kdy nám ,o něco jde‘ do takové míry, že se od objektu našeho zájmu nedokážeme odpoutat – dokonce ani tehdy, když se zdá být dávno odepsaný. Melancholie je formou utopické stávky: ,nerealistická‘ fixace na něco, co se v existujícím uspořádání zdá nemožné, nám zabraňuje podílet se na jeho chodu.“
Dosud neuznaná forma žalu
Co ale vůbec znamená „klimatický žal“? Způsob, jakým jej zde budeme používat, je zastřešujícím termínem pro různé zkušenosti: můžeme se bavit o klimatické úzkosti, environmentální depresi nebo třeba ekologickém hněvu a frustraci. Není to úplně přesné vyjádření celého spektra pocitů a vnitřně zakoušených dopadů klimatické a ekologické reality. V určitém momentu života člověka zkrátka dojde ke vpádu současné přírodní reality do jeho vnitřního světa a spustí v něm divoký vír drásavých emocí, kterým chvíli trvá, než se zase usadí. Stejně, jako je tato přírodní realita „objektivní“ a nám všem společná, má klimatický žal i přes svá individuální specifika také mnohé společné rysy.
Průvodním jevem klimatického žalu je často pocit odcizení, osamělosti až sociální izolace a vyloučení, které mohou v očích ostatních vést k podivínství, jež své vyjádření nachází v těžko pochopitelném jednání, „extrémním“ klimatickém aktivismu a jakési celkové nepatřičnosti. Člověk trpící klimatickou úzkostí totiž vidí svět velmi odlišně od těch, kterým je tato zkušenost cizí – a tyto dva sociální světy si příliš nerozumí. Významná část společnosti se sice svou lhostejností může dočasně chránit před klimatickým žalem a psychologickým zraněním, ale pouze za cenu toho, že ji pak vědomí klimatické krize v budoucnosti zasáhne o to intenzivněji a její zpracování bude složitější, než by bylo nezbytně nutné.
Klimatický žal má bezesporu svůj sociální aspekt, jehož součástí je i uvědomění si lhostejnosti společnosti k přírodnímu dění a jejího nízkého povědomí o stávající klimatické situaci a hrozbách, které z ní vyplývají. Člověk se tak může ocitnout hned ve dvojím sevření: na jedné straně na něj cení zuby realita rozpadajícího se přírodního světa, na straně druhé se setkává se společenskou apatií, která je v situaci takového nebezpečí neméně děsivá. Žal je ovšem normální a běžnou reakcí na proběhlou nebo probíhající ztrátu. Pro mnoho lidí je ale jeho klimatická varianta stále ještě čímsi nepochopitelným a nenormálním (jakousi přehnanou reakcí), přičemž takové nepochopení jen posiluje úzkost a pocit odcizení.
I kvůli dosavadní apatii se o klimatickém žalu často mluví jako o neuznaném žalu, který společnost dosud nevnímá jako legitimní. V důsledku toho stále ještě nemáme kulturní nebo náboženské praxe a rituály, jež by nám pomáhaly tento typ truchlení zpracovávat. Tím se ale zároveň otevírá směr, kudy se můžeme ubírat a rozvíjet sociální invenci – tvorba nových kolektivních procesů truchlení nad umírajícím přírodním i lidským světem může být jedním z důležitých témat v blízké budoucnosti.
Ztráta životního prostředí se v mnohém liší například od ztráty blízké osoby. Jedná se o změnu celé struktury a kontextu vlastního života, který mu dával smysl. Z této perspektivy se jedná o ztrátu domova nebo alespoň pocitu domova, která se podobá spíše zkušenosti nucené emigrace nebo v extrémních případech i zkušenosti s válečným konfliktem. A čím dál více se už ani nejedná o pouhou analogii, ale o žitou realitu zvyšujícího se množství lidí, tedy klimatických migrantů, kteří jsou v mnoha částech světa nuceni opouštět své domovy kvůli dopadům změny klimatu.
S tím souvisí i takzvaná „solastalgie“, která je častou součástí ekologické úzkosti. Zatímco nostalgie je melancholickou touhou po ztracené minulosti, solastalgie je melancholií z postupného ztrácení domova, v němž se ještě nacházíme. Dochází k ní tehdy, když se nám náš domov – tedy důvěrně známé prostředí našeho života – doslova vytrácí před očima.
Klimatická a ekologická tragédie není jakousi minulou, traumatizující událostí, ale je právě probíhajícím příběhem, jehož jsme součástí. Je to příběh všeobjímající a neukončený – a tato neukončenost se paradoxně může stát překážkou úspěšného zpracování klimatického žalu. Je totiž těžké se vyrovnat s něčím, co ještě není uzavřené, co stále probíhá. Možná, že právě odsud plyne klimatické „doomerství“, které už ekologický, klimatický a sociální kolaps chápe jako hotovou věc – traumatickou událost, jejíž příchod je jen otázkou času. Právě takovéto vnitřní uzavření celé záležitosti umožňuje vyrovnat se s ní už v době, kdy se ještě odpověď na otázku, jak to celé dopadne, zdá otevřená.
Klimatické PTSD
Podle terapeutky Zdeňky Voštové je potřeba brát v potaz to, že součástí těchto emočních stavů je strach z budoucnosti, ať už se jedná o budoucnost nás samotných, nebo našich dětí. Čím dál více se tak v souvislosti s klimatickým žalem mluví o „klimatickém PTSD“, které v tomto případě neoznačuje reakci psychiky na už proběhlou traumatickou událost (tedy posttraumatickou stresovou poruchu), ale naopak vzniká z očekávání budoucí traumatické události, a můžeme ji tedy chápat jako pretraumatickou stresovou poruchu. Precizní kulturní reprezentací takové poruchy je film Melancholia Larse von Triera, v němž se hlavní postavy vyrovnávají s faktem, že se Země brzy střetne s bludnou planetou.
Často také dochází ke střídání naděje a beznaděje, frustrace a nadšení, motivace k jednání a vyhořelé apatii – týká se to nejen aktivistů a aktivistek, ale i vědců a běžných lidí, kteří nemusí nutně působit ve veřejném prostoru. Žít s klimatickým žalem můžeme přirovnat k situaci, kdy jsme nuceni vyrovnat se s diagnózou smrtelné choroby, která postupně podkopává naše zdraví, a jedinou nadějí na uzdravení je podstoupení drastické léčby. Možná nejvýznamnější součástí environmentální úzkosti je vyrovnání se s jejím existenciálním rozměrem – tedy s realitou vlastní konečnosti, a to nejen na individuální úrovni, ale v případě klimatické a ekologické krize i na úrovni kolektivní.
V politické rovině k tomu můžeme tím pádem přidat i neslyšitelnost vlastního hlasu ve veřejném prostoru a celkově jen minimální politickou reprezentaci zelených postojů a obav. Politická síla, která by dostatečně robustně a adekvátně reprezentovala tyto zájmy, u nás v současnosti neexistuje, nebo je příliš marginální. Hledání naděje a optimismu se tím stává obtížnější – kdo chce u nás prosazovat progresivní ekosociální politiku, je stále ještě průkopníkem, který nemá příliš institucionalizovaných možností, do jakých aktivit se zapojit. Přechod od truchlení k činu je přitom zásadním milníkem na cestě k tomu, jak úspěšně zpracovat vlastní klimatický žal.
Naučit se truchlit je umění
Americká psychologická asociace vydala obsáhlý manuál, v němž se zabývá dopady změn klimatu na psychické zdraví. Jedním ze závěrů je to, že probíhající klimatická krize v lidech vyvolává takové reakce, jako je trauma, šok, deprese, sebevražedné myšlenky, ztráta identity a kontroly a také pocity fatalismu. Zastřešující emocí je tu bezmoc, která vychází z přemáhající obrovitosti celého problému, jenž vlastně nemá lidské měřítko, a zároveň z miniaturní povahy dosavadních politických opatření.
V první linii boje s ekologickým a klimatickým žalem se nacházejí především klimatičtí vědci a aktivisté. Ukazuje se také, že nejvíce jsou těmito emočními stavy zasaženi ti, na něž klimatická změna dopadá už dnes a zároveň mladé generace, které podle průzkumů přičítají klimatu vyšší míru závažnosti než generace starší – vůbec nejvíce to platí u teenagerů a mladých dospělých.
Zároveň platí, že ke klimatické úzkosti jsou náchylní nejen ti, kdo se profesně i jinak intenzivně věnují klimatické a ekologické krizi, ale tvrději dopadá také na ty, kdo mají sklony k depresím z jiných příčin. Klimatická a ekologická krize v takovém případě „pouze“ zhoršuje už existující úzkosti a duševní problémy. Jedním z častých a potenciálně nejkontroverznějších průvodních jevů klimatického žalu jsou i postoje v otázce bezdětnosti. Velká část proklimaticky angažovaných lidí chápe budoucnost přinejmenším jako velmi nejistou, což zásadně ovlivňuje její dlouhodobé plánování, ať už se jedná o kariéru nebo právě o rozhodnutí přivést na svět nový život. Je to vlastně taková tichá a bezděčná reprodukční stávka: dokud nebude jasné, jaká budoucnost nás čeká – a jestli nás vůbec nějaká čeká – nepovažujeme za smysluplné přivádět na svět další děti.
Environmentální úzkost každopádně nelze tak snadno zapudit a vrátit se zpátky do doby, kdy se ještě nevlámala do našich vnitřních životů. Není totiž důsledkem nějakého individuálního rozhodnutí, ale výslednicí působení širších přírodních a společenských vlivů. Její původ není individuální, ale strukturální a systémový. Bez ohledu na stav přírodního i společenského světa máme stále možnost ovlivnit svou reakci – do toho, jak jsme touto realitou strháváni, můžeme na správném místě vstoupit způsobem, který pro nás bude smysluplný. To ostatně platí jak na individuální, tak i kolektivní rovině.
Proto se také skutečná terapie nemůže zaměřovat pouze na vnitřní psychologické procesy jednotlivce, ale i na širší komunitní a společenské vztahy, jejichž současná podoba nás dostala právě do systémové krize, která ekoúzkost podněcuje. Můžeme říct, že terapie klimatického žalu je bytostně sociální, protože v sobě vždy již obsahuje politický rozměr. Ačkoliv je pravdou, že změna vlastního chování i spotřebních vzorců může být jedním ze způsobů, jak se s klimatickým žalem vyrovnat, sama o sobě není řešením ani adekvátní odpovědí na to, jak se destrukce přírody odráží v naší individuální psychice.
Vypjatý individualismus je tu spíše součástí problému než řešením, které bude mimo jiné spočívat i v proměně dosavadních sociálních vztahů tak, aby plnily jednu ze svých původních funkcí: být významným zdrojem budování psychické odolnosti. Důležitost sdílení vlastního prožívání a bytí s komunitou lidí, kteří procházejí podobnými duševními stavy a sdílí pochopení klimatické a ekologické situace, nelze podceňovat – jedná se naopak o jeden z nejdůležitějších momentů při zpracovávání vlastních emocí spojených s klimatickou a ekologickou destrukcí.
Vytváření psychické odolnosti
Komunitní podpora ale může nabývat i systematičtějších podob. Z dlouhých let výzkumů, které se snažily odpovědět na otázku, jak rozvíjet sítě podpory duševního zdraví i v místech s nedostatkem zdrojů, vyplynul jeden slibný model. Tím je proměna odborníků na supervizory, kteří budou zajišťovat trénink těch členů dané komunity, kteří sami mají zájem v této oblasti pomáhat, aniž by potřebovali psychologickou expertizu a certifikaci. Takoví lidé se mohou nacházet kdekoliv: v komunitních a sportovních centrech, školách, kavárnách nebo třeba na pracovištích.
Takový model by zároveň znamenal posun od individuální terapie a dosavadní praxe „jeden na jednoho“ směrem k sociálně orientované terapii. Současný psychologický model často vychází z individualistických představ o fungování lidské mysli a tomu se přizpůsobuje i terapeutická praxe. Pokud ale začneme vnímat duševní zdraví – podobně jako některé progresivní proudy současné psychoterapie – nikoli jen jako individuální záležitost, ale kolektivně sdílený „statek“, o nějž je potřeba pečovat společnými silami, nabízí se další možnosti. Mezi individuálním a kolektivním rozměrem duševního zdraví navíc ve výsledku není rozpor – potíž nastává pouze při jednostranném důrazu na individuum, což je aktuálně převažující přístup.
Komunita je důležitá i proto, že procesování klimatického žalu pomáhá také přijetí vlastním okolím a sdílený respekt k závažnosti situace. Naopak zlehčování ani příliš laciný optimismus nepomáhají a svědčí spíše o prostém nepochopení toho, co se s planetou děje. Sdílení je významné i z toho důvodu, aby se z prožívání ekoúzkosti nestala traumatická zkušenost. Adiktolog Gabor Maté ostatně trauma definuje jako hluboce narušující událost, kterou zároveň daný člověk nemá s kým sdílet. Je ale zároveň na místě si uvědomit, že pro psychologii a psychoterapii je klimatický žal, potažmo ekotrauma, stále ještě poměrně novým a nedostatečně prozkoumaným tématem, které se těší zvýšené míře pozornosti teprve v posledních letech.
Znakem úspěšně zvládané ekoúzkosti každopádně není to, že ji rychle zapudíme, abychom mohli nerušeně pokračovat v našich dosavadních životech. Jejím smyslem je naopak to, aby v životě člověka iniciovala významnou změnu jeho dosavadního směřování. Podobně jako trajektorie našeho kolektivně sdíleného světa nemůže pokračovat stejným směrem ani tempem jako doposud, tak i v našich individuálních životech platí, že po prožití klimatické úzkosti už věci nikdy nebudou jako dřív. Individuální změna se může a má stát předobrazem transformace společnosti – obojí je nejen možné, ale i nutné.
Individuální i komunitně sdílenou ekoúzkost tak můžeme chápat jako mikrokosmos toho, co se děje na společenské, civilizační a koneckonců i planetární úrovni. Čeká nás (nebo už probíhá) zásadní zlom srovnatelný přinejmenším s nástupem moderního světa, který rozpustil tradiční politické, ekonomické i sociální vztahy, překopal mezinárodní uspořádání, zapudil tradiční hodnoty, vytvořil nové ideologie a v neposlední řadě z velké části proměnil naše osobní přesvědčení a způsoby života vůbec. Modernita bez přehánění znamenala epochální zlom a v následujících dekádách nás nečeká nic menšího než další zásadní obrat – jen pár století poté, co průmyslová modernizace změnila tvář světa i podobu našich životů.
To, co nazýváme klimatickým žalem, je možná i psychologickým vyjádřením a anticipací podobného epochálního zlomu, který opět přetvoří náš dosavadní důvěrně známý svět k nepoznání. Ani tentokrát se společnost nebude měnit na základě nějakého kolektivního přání nebo vzepětím společné dobré vůle, ale prostě proto, že k tomu bude donucena okolnostmi, byť si je vytvořila – tak trochu bezděčně – sama. Neudržitelné klimatické a ekologické dopady moderní civilizace vytvářejí půdu pro bezprecedentní katastrofu, která v posledku nemá žádný historický ekvivalent, ale zároveň představuje unikátní příležitost k přehodnocení všech hodnot, které nás do takové situace dostaly.
Nástup modernity znamenal opuštění dosavadních garancí smyslu, které byly součástí tradičního křesťanského systému – ten se sice v moderní společnosti stále ještě ozývá, ale už jen jako vzdálená a slábnoucí ozvěna svého někdejšího významu. Do podobné situace jako tehdejší křesťanský svět se dnes dostává i modernita a je otázkou, co z jejích výdobytků přežije jedenadvacáté století.
Cesta aktivismu a její úskalí
Klimatický žal ale není filozofická spekulace o smyslu lidských dějin. Jak už jsme si řekli, často vede k výrazné změně především v trajektorii osobního života, jakkoliv ji můžeme chápat jako předzvěst podstatně širší společenské a civilizační změny. Vede ke změnám v profesní dráze, opuštění starých a navazování nových vztahů, nalézání nových komunit, rozvíjení nových zvyků a mnohdy také k nějaké formě zapojení do široce pojatého klimatického hnutí.
Stát se aktivist(k)ou ale rozhodně není samospásnou autoterapií pro ty, kteří se s klimatickým žalem potýkají. Vydat se na dráhu klimatického aktivismu totiž má své specifické výzvy, a to i pro vlastní duševní zdraví. Zatímco uvnitř aktivistické komunity na člověka čeká pochopení a sdílení vlastních zkušeností, o světě „tam venku“ to tak úplně neplatí. Zvlášť v českém prostředí je aktivismus stále do velké míry stigmatizován a lidé nějakým způsobem aktivní ve veřejném prostoru mívají punc podivínů, co nemají nic lepšího na práci.
Můžeme říct, že na aktivisty často čeká Weltschmerz, což je roztomilé slůvko pocházející z německého romantismu, kde označovalo bolest pociťovanou při střetu ideálních očekávání s reálným světem. Původní nadšení může snadno a rychle vyhasnout, což je jedno z vůbec největších rizik číhajících na environmentální aktivisty a aktivistky. Je to až příliš důvěrně známý cyklus: klimatický žal vede k frenetické a neudržitelné aktivitě, která se střetává s realitou, načež nastává vyhoření, pro něž je příznačný původně francouzský termín ennui označující kombinaci únavy, nudy a ztráty zájmu o cokoli včetně ztráty dosavadního smyslu. Svět už pak není materiálem k přetvoření, ale stává se břemenem, které musíme nést.
Klimatický aktivismus každopádně není jen kratochvíle, ale v podstatě docela tvrdá a nevděčná práce, která musí být nesená silným pocitem vnitřního smyslu, protože ze společenského uznání rozhodně motivaci získávat nemůže. A možná to ani není cesta vhodná pro každého, jakkoliv pro mnohé představuje spontánní a přirozenou reakci na prožívaný žal. Součástí široce pojatého klimatického hnutí jsou totiž nejen ti, kdo plní titulky novin svými přímými akcemi, ale v podstatě všichni, kdo se ve svých profesích i každodenní praxi nechávají vést oním vědomím, že v sázce je vše a přizpůsobují tomu své životní trajektorie i osobní přesvědčení. Takové hnutí je koneckonců širší, než se na první pohled může zdát, a spočívá v něm také skutečná naděje na to, že nadcházející epochální zlom se nestane jen dlouhým pochodem slzavým údolím.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou Heinrich Böll Stiftung.
Přečtěte si všechny texty ze série Klimatickou krizi bereme vážně.