Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
V čele závodu jménem prezidentské volby jsme svědky pozoruhodného souboje. Jediným dobrým argumentem pro podporu někoho z první trojice jsou defekty jeho protikandidátů. Představa oligarchy na Hradě je asi jediným dobrým argumentem pro generála a rektorku. A to, že generál znamená převzetí prezidentského úřadu „bezpečnostní komunitou“, je zase jediným dobrým argumentem upřednostnit se skřípějícími zuby rektorku s upatlanou pověstí.
Monstrum Babiš a monstrum Antibabiš
Současnou reality show s názvem volba prezidenta můžeme brát i jako sondu do světa úspěšných a ambiciózních. Jak vypadají, jaké mají hodnoty, co představují? O některých jsme se dozvěděli víc, než jsme potřebovali vědět.
Je příznačné, že nejsympatičtější kandidát, který má za sebou také kus práce (protože tlak na zvyšování mezd v uplynulé dekádě a kampaně jako „konec levné práce“ bezpochyby byly velkou zásluhou), je odborový vůdce. Část jeho sympatičnosti ale spočívá i v tom, že se do této funkce, nebo přinejmenším do kampaně, viditelně příliš nehodí. A pro formulaci levicové politiky v této kampani také příliš mnoho neudělal. Levice si bude muset probojovat svoje nové politické síly, nečekat na záchranu jednou charismatickou postavou.
Danuše Nerudová je marketingově prázdná a na své univerzitě se patrně angažovala v praktikách, za které je po zásluze skandalizována. Ale pokud by se jí podařilo zabránit tomu, aby na Hrad usedl oligarcha nebo představitel „bezpečnostní komunity“, mohla by přese všechno ještě sehrát pozitivní úlohu.
Průzkumy veřejného mínění a mediální zkratky už předložily rozhodování o dvou kandidátech a jedné kandidátce, mezi kterými je vybírat opravdu těžké. Asi můžeme vytknout před závorku, že úspěch Babiše by byl největší průšvih. Nejen proto, že by se na Hradě objevila jakási varianta Miloše Zemana, jen nepoměrně vitálnější. Nejen proto, že by se prezidentský úřad stal nástrojem pro permanentní opoziční kampaň, která by skončila až předčasnými volbami a dost možná vládou ANO a SPD (anebo také ANO a ODS). Ale i proto, že by se s nástupem monstra jménem Babiš do prezidentského úřadu probralo k životu i monstrum jménem Antibabiš a oblažovalo by nás nekonečnými kampaněmi za „záchranu liberální demokracie“. Obě monstra by se držela při životě vzájemně a společně by požrala smysl demokracie, aspoň pokud jím má být moderovaný spor o politické otázky: řešení klimatické krize, výše a podoba daní apod.
Co nám nabízejí Babišovi hlavní protivníci? Blogosféra a sociální sítě se plní příspěvky pamětníků osmdesátých let a tehdejší na šikaně postavené armády kolaborující s okupací vlastní země. Tito pamětníci pokládají volbu tehdejšího aktivního člena státostrany a spolupracovníka vojenské rozvědky za poplivání své tehdejší zkušenosti. Plní se i výpověďmi akademiků, kteří pokládají pochybné publikační praktiky a čarování s tituly na vysoké škole bývalé rektorky za urážku své zkušenosti s výzkumnou prací, která je v řadě ohledů v Česku demotivující, mimo jiné i proto, jakou moc mají v akademickém prostředí podivné postavy typu Nerudové nebo Zimy. Obojí zkušenost je vypovídající, ale míjí se s tím nejpodstatnějším, co Nerudová i Pavel nabízejí.
Taková normální holka
Jako kdyby měla kampaň Danuše Nerudové nějakou čarovnou moc a vkládala dokonce i moudrým lidem, kteří se tuto kandidátku rozhodnou podpořit, do úst nehorázné nesmysly. Bez podobné černé magie si neumím vysvětlit slova Petra Pitharta, jednoho z největších politických esejistů v této zemi, kterými se rozhodl podpořit uchazečku z Mendelovy univerzity: „Je důležité, že někdo má normální zázemí, že vyrůstá ve šťastné rodině tak jako ona: máma, táta, tři sestry, babička na venkově, u které trávila prázdniny, prostě všechno takové zdravé a přirozené. Konečně někdo, kdo není frustrovaný, není z neúplné rodiny, žádný mamánek upnutý na matku, postrádající otce. Prostě konečně normální holka! Ona to teď i často opakuje: Jak říká pan Pithart, normální holka…“
Jako kdyby o nás nenávratně rozhodovalo to, kam jsme se narodili – a ne třeba to, jak jsme se s tím vyrovnali. Petr Pithart po celou svou dráhu patřil k velkým bojovníkům proti rasismu, a to mu slouží ke cti. Jak moc se ale od rasismu liší podobné kastování lidí na základě toho, do jaké rodinné situace se narodili? V obou případech jako kdyby o vaší lidské hodnotě rozhodly okolnosti, které jste nemohli ovlivnit.
A jako kdyby nejvyšší hodnotou byla „normalita“. Miloš Zeman v posledních deseti letech ukázal hodně odporného, ale jeho dlouholetý důraz na to, že vedle negativních deviací existují také „ostrůvky pozitivní deviace“ je nejen důležitým připomenutím slovníku a fenoménu sedmdesátých a osmdesátých let. Je něčím, co inspiruje – právě v čase dnešní nadvlády všech těch „normálních lidí“ s normálními kariérními ambicemi, ochotných udělat pro ně cokoli.
Milan Kindl a plzeňská práva, verze Brno
Musím přiznat, že jsem také před pár lety propadl kouzlu Danuše Nerudové. Když představovala návrh důchodové reformy, spojený s tehdejší sociálně demokratickou ministryní Janou Maláčovou, všiml jsem si, jak mluví k tématům, jimž se odborně věnuje: daňové politice. V českém prostředí působila její slova o tom, že daně pro jedno procento nejbohatších jsou regresivní a je třeba to změnit komplexní daňovou reformou, bezmála jako bomba. To doplňoval i feminismus, jakkoli liberální a těžko odlišitelný od ideologizované oslavy vlastního kariérního postupu. Když jsem svým přátelům vyprávěl o nové nadějné levicové a feministické ekonomce, narážel jsem na zvědavost a zájem – pokud jsem se nepotkal s někým, kdo pracoval na Mendelově univerzitě. Takoví lidé neměli pro obdiv k jejich rektorce moc pochopení.
A není divu. Nejen, že se rektorka bez rozpaků podepisovala na článek z oboru biomedicíny, k němuž nemá žádnou kompetenci. Na její škole se rozvinul byznys s tituly, který nejvíc ze všeho připomíná proslulou kauzu plzeňských práv. Jenže nikoli na upatlané komunální úrovni, ale v mezinárodním měřítku: expresní titul z brněnské vysoké školy se nabízel rakouským a německým zájemcům, vše zprostředkovala bohatě zaplacená agentura. Bývalá rektorka přitom není zodpovědná jen „z titulu funkce“ (což by nebylo málo). Vše se odehrávalo přímo na její katedře a sama do toho byla zapletená i jako školitelka. Jen těžko mohla nevědět – a nevědění by tu znamenalo neschopnost prokouknout podvod, který se jí odehrával přímo pod nosem, a tedy přitěžující okolnost.
Jak říká pan Pithart, „normální holka“… Jestliže dnes ve volbách Nerudová zdůrazňuje témata jako feminismus (jakkoli velmi liberálně pojatý), naslouchání mladé generaci nebo i klimatickou krizi, nelze se ubránit dojmu, že jde o nevěrohodný marketing. Z druhé strany je třeba dodat, že na rozdíl od jiných kandidátů tato témata aspoň zdůrazňuje.
Generál a optická chyba
Ostudněji působí z kandidátů snad už jen Tomáš Zima, bývalý rektor Univerzity Karlovy. Muž, který si na místo svého nejbližšího spolupracovníka neomylně vybral plagiátora, kterého se snažil zachránit před oprávněnými obviněními snahou ovlivnit etickou komisi, jež plagiát posuzovala. Rektor, který opakovaně vyvolal protesty vlastní akademické obce, když se snažil Univerzitu Karlovu propojit s impériem PPF. A také si, jak svého času upozornil Alarm, proplatil přípravnou fázi své kampaně z prostředků vlastní univerzity.
Nevábnost obou kandidátů z vysokoškolského prostředí je reálná a je jistě k zamyšlení, proč toto prostředí dává vyniknout takto bezskrupulózním typům. Zároveň jde ale o optický klam. O rektorech víme hodně také proto, že vysokoškolské prostředí má řadu problémů, je ale v zásadě transparentní a do jisté míry demokratické. Oproti tomu silové složky nemohou a nemají být ani demokratické, ani transparentní. Jinými slovy: na rektora a rektorku známe hodně špíny. Zato na generála nevíme z posledních třiceti let skoro nic špatného – a to je právě ten problém.
O generálu Pavlovi víme relativně málo proto, že velká část klíčových informací o něm probíhá (a má probíhat) v neveřejném režimu. Známe kašírovaný příběh několika úspěchů. Nevíme ale, jaké reálné vztahy má se silovými složkami a tajnými službami cizích států, ke komu a jaké má závazky, v jakých sítích služeb a protislužeb v minulosti jednal. Je to tak v pořádku, těžko to může být jinak – byl příjemcem i objektem tajných, nikoli veřejných informací. To je ale také jeden z důvodů, proč by příslušníci podobných složek neměli kandidovat do podobných funkcí, jako je ta prezidentská. Jejich kvality a životní cestu zkrátka nemůžeme dostatečně posoudit.
Kandidát „bezpečnostní komunity“
Co naopak v případě generála Pavla posoudit můžeme? Profesní dráhu s výjimkou ošklivé kaňky v úvodu jen těžko. Osobně působí rozvážně a vzbuzuje i určité lidské sympatie. Jenže jeho ideologie „řádu a klidu“ vyvolává spíš obavy. Nejde přitom o náhodu nebo pouze o snahu marketingově „prodat“ původní Pavlovu roli. Důraz na chápání společnosti a politiky skrze bezpečnost neodpovídá jen nastavení jednoho kandidáta a vyděšení části pravicově liberálních elit, které dnes hledají, slovy Zdeňka Svěráka, „mužskýho do nepohody“. Odráží především profil lidí, kteří stojí za kandidaturou.
Mezi mnoha podporovateli Pavla můžeme uvést dvě klíčová jména lidí, kteří si podle všeho kampaň do značné míry odpracovali: Petr Kolář a Radko Hokovský. Zatímco Petr Kolář je bývalý diplomat, lobbista a jednu dobu též zaměstnanec firmy PPF českého oligarchy Petra Kellnera, Radko Hokovský byl dlouholetým ředitelem thinktanku Evropské hodnoty (opustil jej právě proto, aby šel dělat kampaň Pavlovi). Oba jsou klíčovými postavami prostředí, které existuje mezi některými složkami státu (diplomacie, tajné služby), thinktanky a patrně též některými firmami – prostředí, které si samo říká „bezpečnostní komunita“.
Thinktank Evropské hodnoty je ilustrativní představitel tohoto druhu myšlení a aktivit.Thinktank placený miliony korun z rozpočtu amerického ministerstva zahraničí a menšími částkami National Endowment for Democracy se věnuje soustředěnému tlaku na českou veřejnou debatu. V době uprchlické krize prosluly Evropské hodnoty publikací „scénářů“ vývoje, kde mimo jiné pro období 2016 až 2019 věštily (se šedesátiprocentní pravděpodobností) rozpad států a občanské války v západní Evropě způsobené migrací a islámem. Řada odborníků tehdy označila postupy Evropských hodnot za manipulativní. Ambice Evropských hodnot to ale neomezilo. Naopak. Agresivní chování Ruska, jeho propagandistická ofenziva ve virtuálním prostoru a vojenská agrese vůči Ukrajině dala tomuto prostředí nové impulzy. Charakteristické pro ně je šíření bezpečnostního jazyka („dezinformace“ šířené nepřátelskou velmocí) na oblast názorů, s nimiž nesouhlasí, a tím omezování možnosti smysluplné diskuse o mezinárodní politice.
Samozřejmě, ruská propaganda existuje a existují i její čeští šiřitelé. Je v zásadě v pořádku, když jim mezi jinými čelí i šiřitelé americké propagandy, a to i tehdy, když jsou placeni z rozpočtu amerických institucí. Je to v pořádku i proto, že americká propaganda je v současnosti zpravidla méně dezinformační a více ovlivněna humanistickými hodnotami než ta ruská; a koneckonců také proto, že vojenské agrese ze strany USA jsou otázkou nedávné minulosti, a ne žhavé přítomnosti, a v současné válce USA podporují oběť, a nikoli agresora, kterým je Rusko.
Nicméně, vliv tohoto prostředí by měl být omezený. Je třeba velmi obezřetně vnímat jeho snahy tabuizovat kritiku silových složek: to, že Miloš Zeman kritizoval v minulosti BIS idiotským způsobem, by opravdu nemělo znamenat, že tajné služby jsou nekritizovatelné, což je dojem, který se často snažili vyvolat Zemanovi odpůrci. Je třeba, aby toto prostředí mělo jen velmi omezený vliv na politiku státu vůči domnělým či skutečným dezinformacím, jinak by mohla být snaha čelit propagandě cizí moci snadno zneužita k omezování potřebné veřejné debaty. A konečně, toto prostředí by nemělo získat „svého“ prezidenta, nemělo by udělat z Hradu místo šíření vojáckých ctností a ideologie bezpečnosti, „řádu a klidu“.
Danuše Nerudová je marketingově prázdná a na své univerzitě se patrně angažovala v praktikách, za které je po zásluze skandalizována. Oproti Pavlovi ale zdůrazňuje některá podstatná témata. Pokud by se jí podařilo zabránit tomu, aby na Hrad usedl oligarcha nebo představitel „bezpečnostní komunity“, mohla by přese všechno ještě sehrát pozitivní úlohu.
Autor je politolog a publicista.