Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Stávek je v České republice zejména v porovnání se zeměmi na západ od nás málo. Začíná se mluvit o tom, že Češi nemají zažitou kulturu protestu, čehož si asi všiml každý, kdo někdy sledoval protesty v zemích, kde tato kultura tradici má. V posledních týdnech můžeme sledovat například protesty proti důchodové reformě ve Francii nebo protesty ve Velké Británii za vyšší platy a záchranu veřejných služeb. V Česku bylo za posledních třicet let stávek málo a řada z nich byla jen symbolická nebo trvaly jen velmi omezenou dobu, hodinu nebo dvě.
Kromě kultury protestu, na které je potřeba zapracovat, nechceme-li, aby i naše děti žily v zemi, kde jsou platy o tolik nižší než u našich sousedů v Rakousku a Německu, je také potřeba revidovat jediný zákon, který stávkování v Česku upravuje. Žádný právní předpis neupravuje stávku jako právní institut v obecné podobě, tudíž se některé stávky mohou uskutečnit jen na základě toho, že každý může podle Listiny základních práv a svobod činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a pak také na základě obecného práva na stávku, které je taktéž v Listině a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Reálně se toto právo týká zejména takzvaných politických stávek, směřovaných například proti vládě, ale také třeba stávek státních zaměstnanců za lepší mzdy.
Ovšem ve chvíli, kdy jsou ve firmě nebo podniku odbory, které vyjednávají o kolektivní smlouvě, upravuje jejich právo na stávku víc než třicet let starý zákon o kolektivním vyjednávání. A ten obsahuje tolik překážek, že je otázka, zda je právo na stávku v Česku skutečně zaručeno.
Když si založíte odbory a chcete vyjednávat
Představte si, že si založíte na pracovišti odbory a pošlete zaměstnavateli písemný návrh na zahájení kolektivního vyjednávání. Zaměstnavatel má povinnost odpovědět do sedmi dnů, jenže zákon neobsahuje žádné sankce, pokud tak neučiní. V praxi není neobvyklé, že neodpoví i několik měsíců. V lepším případě se vymlouvá, že musí návrh přeložit pro zahraničního majitele, v horším případě nekomunikuje vůbec.
Možná, že se po více než třiceti letech začínají ledy hýbat a i v Česku se začne stávkovat za důstojné pracovní podmínky a mzdy.
Stávce musí předcházet také jednání před zprostředkovatelem. Pokud byste jím neprošli, stávka je nezákonná. Tomu zase musí předcházet vyhlášení sporu, které přichází teprve tehdy, když se nemůžete dohodnout o kolektivní smlouvě. A spor se může vyhlásit nejdříve šedesát dní od podání návrhu na kolektivní smlouvu.
Pokud se tedy ve firmě přidává od 1. ledna, začnou odbory vyjednávat na konci října a teprve na konci prosince můžete vyhlásit spor. V tu chvíli se sice můžete se zaměstnavatelem dohodnout na tom, kdo bude onen zprostředkovatel, před kterým se ze zákona musíte pokusit o dohodu, ale většinou se nedohodnete, protože firma chce někoho jiného než vy. V tom případě zase trvá nějakou dobu, než vám zprostředkovatele přidělí Ministerstvo práce a sociálních věcí. Další čas má zprostředkovatel na seznámení se s případem – většinou se sejde s jednou, pak s druhou stranou, pak nějaký čas studuje kolektivní smlouvu a další dokumenty, a tak ke stanovisku od chvíle, kdy mu ministerstvo spor přidělilo, dospěje za měsíc až dva, když to jde rychle.
Nepřekvapivě se najdou i firmy, které chtějí celý proces prodlužovat a podávají výhrady ke zprostředkovateli, kterého MPSV přidělí, a tak ministerstvo řeší, zda je výhrada oprávněná. Zaměstnavatel tedy může přidělení zprostředkovatele různými způsoby zdržovat a místo čtrnácti dní to může trvat i dva měsíce. Zprostředkovatel nakonec vydá rozhodnutí a někteří zaměstnavatelé reagují tak, že podávají rozklady tohoto rozhodnutí, čímž celý proces opět zdrží.
„Odbory nejsou schopné ani zorganizovat stávku…“
Existují případy, kdy zprostředkovatel řeší spor půl nebo i tři čtvrtě roku. Řízení se táhne. Celý proces tak může trvat i rok od chvíle, kdy zaměstnanci nedostali přidáno. Jenže pak je často obtížné stávkovat, protože řada nespokojených zaměstnanců mezitím firmu opustí a mezi zaměstnanci se začne šířit, že odbory nejsou schopné ani zorganizovat stávku.
Teprve po neúspěšném řízení před zprostředkovatelem mohou zaměstnanci stávkovat, ale musí s tím souhlasit minimálně dvě třetiny z oslovených zaměstnanců, kterých musí být alespoň polovina z celého podniku. Ve velké firmě, která má tisíce zaměstnanců, z čehož jsou často jen dvě třetiny dělníci, kdežto zbytek tvoří technicko-hospodářští pracovníci (THP), tedy referenti, specialisté, inženýři, supervizoři, manažeři, apod., je získávání souhlasu extrémně náročné. (V malých podnicích je zase obtížné stávkovat kvůli osobním vazbám.)
Pokud například vedení pošle lidi z THP, aby vyjádřili podpisem svůj nesouhlas se stávkou, zvyšuje se tak i počet lidí, kteří musí odborům podepsat souhlas. Firmy navíc často brání tomu, aby odboráři sbírali podpisy během pracovní doby, takže se musí sbírat jinde než na pracovišti nebo o přestávkách. Zaměstnanec smí svůj souhlas kdykoliv i během stávky odvolat. Stává se také, že zaměstnavatel, když vidí, že hrozí stávka, části zaměstnanců individuálně přidá a tím pádem si je zaváže k tomu, že nepodpoří stávku.
Zákony v rozporu s ústavně daným právem
Když je na pracovišti organizací víc, musí podle zákoníku práce při kolektivním vyjednávání všechny kroky činit ve vzájemné součinnosti, a pokud to nedělají, MPSV v takových případech neurčí zprostředkovatele s tím, že se musí všechny odborové organizace dohodnout. Je-li nějaká organizace méně odvážná, nebo se dokonce jedná o „žluťácké“ odbory, čili odbory jednající ve prospěch zaměstnavatele, je vyjednávání zablokováno. Když to domyslíme do důsledků, už jen tento požadavek vylučuje právo zaměstnanců na stávku, a tudíž je protiústavní. Zaměstnanci se nikdy nedostanou přes jednání u zprostředkovatele a z ústavně zaručeného práva na stávku zůstane prázdná litera, neboť to právo reálně nemohou uplatnit.
„Jestliže soud rozhodl, že stávka je nezákonná, odborová organizace, která stávku vyhlásila, odpovídá podle občanského zákoníku zaměstnavateli za škodu, která mu takovou stávkou vznikla,“ říká také tento zákon, který zároveň nestanovuje žádné sankce pro zaměstnavatele, když blokují vyjednávání nebo při stávce zaměstnávají stávkokazy. Nerovný vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci je tak tímto zákonem ještě umocněn. Řada odborářů je přesvědčena, že by hmotnou odpovědnost v případě, že by se stávka ukázala jako nelegální, nesl stávkový výbor, byť by odpovědnost šla nejspíš pouze za organizací a nikoliv za konkrétními lidmi. Škoda, která zaměstnavateli vznikla, se přitom může v případě průmyslové výroby rychle vyšplhat do milionových částek. Všem těmto obtížím by se odbory vyhnuly, kdyby nestávkovaly za vyjednání kolektivní smlouvy a tím pádem by stávku žádný zákon neupravoval. Jenže to je v případě odborů, které obvykle o podobě kolektivní smlouvy reálně vyjednávají, situace spíše nepravděpodobná. Do takové stávky se bojí jít i proto, aby nebyly nařčeny z obcházení zákona.
Přichází změna?
Martýriem zákona o kolektivním vyjednávání prošli nedávno zaměstnanci Nexenu, kteří nakonec dosáhli splnění alespoň některých svých požadavků. Je to jedna z mála stávek tohoto typu, která u nás byla úspěšná.
V opačné pozici jsou například kurýři Woltu, kteří počátkem roku opakovaně protestovali proti snížení odměn. Ti se žádné nelegální stávky obávat nemusejí, nejsou formálně dokonce ani zaměstnanci – jsou podnikatelé, kteří mají s Woltem smlouvu. Tu však může druhá strana jednostranně vypovědět, a oni se tak ocitnou bez práce, protože v tomto ohledu nemají vůbec žádnou ochranu. Jestli je možné dosáhnout důstojnější mzdy tímto způsobem, ještě uvidíme. O stávce, která by byla rovněž mimo zmíněný zákon, začínají mluvit i filozofické fakulty, kde jsou velmi nízké mzdy. Možná, že se po více než třiceti letech začínají ledy hýbat a i v Česku se za důstojné pracovní podmínky a mzdy začne stávkovat.
Lidé, kteří pracují v továrnách a ve firmách mimo veřejný sektor, mají situaci ohledně stávkování kvůli zmíněnému zákonu zdaleka nejtěžší. Možná bychom mohli v rámci posilování kultury protestu uvažovat nad generální stávkou, která by požadovala změnu tohoto protiústavního zákona.
Autorka je redaktorka Alarmu.