„Mít práci je lepší než být závislí na pomoci nějakého státu“

„Když začala válka na Ukrajině, chtěli jsme zůstat, abychom mohli pomáhat, ale když pak v srpnu byly ty problémy se Záporožskou jadernou elektrárnou, dostala jsem strach, že když to bouchne, tak se neschováme a všichni umřeme. Tak moc jsem se bála, že jsme se rozhodli odjet,“ vypráví osmadvacetiletá Světlana o tom, jak se vydali na cestu do České republiky. Sedíme v Centru humanitární pomoci Teplice, kde Světlana v současné době pracuje. „Nevěděli jsme, do jaké země pojedeme, mohla to být nějaká úplně jiná země, ale náš kamarád nám řekl, že ví v Česku o práci. To byla nějaká agentura, řekl nám, že je to dobrý člověk, pomůže nám s prací i sehnat bydlení. Říkali jsme si, že mít práci je lepší než být závislí na pomoci nějakého státu, tak jsme se s manželem rozhodli jet sem.“ Přijeli do Chomutova, kde jim ten člověk řekl, že budou na ubytovně a že za ni budou platit, ale že nejdřív jim vyřídí všechny potřebné papíry a že se o nic nemusejí starat.

Peklo na ubytovně

Pomohl jim vyřídit doklady v Krajském asistenčním centru pro uprchlíky, a když se jich úřednice ptala, zda mají ubytování zdarma, ten člověk ji hned začal ujišťovat, že všechno mají, že je vše v pořádku a že budou bydlet u něj. „Hledala jsem přesto na internetu nějaké byty, ale on mi řekl, že už nemůžu mít byt zdarma a ať nehledám.“ Světlanin manžel dostal práci jako svářeč, i když svářeč nebyl, ale bylo to za 160 korun na hodinu, takže byl spokojený. Světlaně nejdřív tvrdili, že bude pracovat jako švadlena, ale nakonec ji zavezli do restaurace v Chomutově, kde nosila nádobí každý den dvanáct hodin bez jediné pauzy přes dvorek vydlážděný kameny. „Z toho mě bolely nohy, ale nejhorší bylo, že si člověk celý den nemohl dát nic k jídlu, protože tam nebyl čas na oběd ani na jiné jídlo, žádná svačina, nic. Jediná možnost byla rychle si něco nacpat do pusy na záchodě, když to nikdo nevidí. Celý den jsme nosily to nádobí a plat měl být sto korun na hodinu,“ vzpomíná Světlana na práci, kterou dostala. Vzhledem k tomu, že po pár dnech odešla, protože to nemohla vydržet, neví, jestli mzda odpovídala slibu. Nezaplatili jí totiž vůbec nic.

Český stát si zadělává na velký sociální problém. Lex Ukrajina 5 podpoří prekarizovanou práci nebývalým způsobem.

„Na té ubytovně byli lidé, kteří hodně pili, a já teď použiju sprosté slovo, oni byli na sračky, to bylo úplně strašné, leželi i na zemi v kuchyni, nemohla jsem tam ani vařit. Kuchyň byla ve sklepě a voda na druhém patře. Nemůžeš si umýt ruce, nemůžeš umýt nádobí, když vaříš,“ popisuje Světlana podmínky na ubytovně v Jirkově, kde jich bydlelo jednadvacet a z toho jen tři ženy. Za pokoj platili devět tisíc měsíčně. „Ti muži byli bez žen, bez rodin, všechno tam bylo špinavé. V noci bouchali na dveře, jak byli opilí, na záchod jsem nemohla, protože tam někdo zvracel, bylo to fakt strašné. Jsem silná žena – rozhodla jsem se odtamtud odejít a začala jsem něco hledat. Našla jsem byt přes realitku, ale padly na to všechny naše úspory.“

Nový začátek

Světlana s manželem přišli o všechny věci, které si koupili na ubytovnu, protože majitel jim nic nevrátil, tvrdil jim, že jejich věci dal na humanitární sbírku. Potom je ale majitel bytu upozornil, že mají nárok na pomoc od státu, kterou si vyřídili, a při zařizování bytu se Světlana potkala s Lucií Beyerovou, která založila Centrum humanitární pomoci Teplice, a sblížily se. Situace se změnila. Světlana se i díky tomu, že odjela do jiného města, začala cítit lépe, přestala mít strach a po pár měsících ji přešla deprese, se kterou se potýkala od odchodu z Ukrajiny.

„Když mi Světlana řekla, co dělala na Ukrajině, okamžitě jsem řekla, že přesně na někoho takového jsem čekala. Kromě humanitární pomoci dělala marketing, média a umí skvěle dělat grafiku. Za pár minut vykouzlí to, co by trvalo týdny, než by to pro mě udělala nějaká agentura,“ chválí ji Lucie Beyerová. Světlana se spokojeně směje a je vidět, že jí integrace svědčí. Celý rozhovor se odehrává v češtině a Světlana dokáže velmi přesně vyjádřit, co chce říct, Lucie jí pomáhá jen zřídka, když si není něčím jistá.

Právě jazyk představuje podle výzkumu PAQ Research nejdůležitější předpoklad pro adekvátní zaměstnání ukrajinských uprchlíků. V současné době je u nás asi 350 tisíc uprchlíků, přišlo jich sice více, někteří se ale vrátili a jiní pokračovali do dalších zemí. Pracuje 70 procent těch, co se dokážou domluvit, polovina těch, co umějí česky aspoň trochu, a jen 38 procent těch, co vůbec nerozumějí. Zaměstnanost ukrajinských uprchlíků postupně roste. Práci má polovina lidí, kteří byli na Ukrajině ekonomicky aktivní. Výzkum ale ukazuje i to, že příjmy uprchlíků jsou velmi nízké, dvě třetiny z nich uvádějí celkové měsíční příjmy domácnosti do 15 tisíc korun, více jak tři čtvrtiny mají příjem menší než 150 korun na hodinu a dvě třetiny běženců jsou dlouhodobě pod hranicí příjmové chudoby. Nejvíce jsou ohrožené rodiny s dětmi a seniory.

Any Job s.r.o. a Better Job s.r.o.

Později se setkávám s Dimitriem, který se na Ukrajině živil jako učitel. Do Česka přišel z válečné zóny, tedy i podle ukrajinských pravidel legálně, poté, co ho ruští vojáci zadrželi a bili, aby jim prozradil pozice ukrajinských vojsk, které ani neznal. Nakonec ho pustili, ale po této zkušenosti se spolu s manželkou rozhodli odejít. Na facebooku si našel předem práci přes agenturu Any Job, kde mu řekli, že bude mít 145 korun na hodinu a budou spolu s manželkou bydlet v jednom pokoji v bytě spolu s dalšími lidmi.

Přijeli tedy do Chomutova, ubytovali se a Dimitri absolvoval lékařskou prohlídku, o které jim řekli, že je bezplatná. Jeho žena otěhotněla, a tak nepracovala. Agentura si na ně vyřídila příspěvek od státu. Dimitri odpracoval dva měsíce, jenže když měl dostat zaplaceno, místo 23 tisíc dostal 5690 korun. Odůvodnili mu to tím, že přítelkyně nepracuje, ale bydlí s ním v pokoji, a také, že je tam zahrnutý poplatek za lékařskou prohlídku. Peníze dostal Dimitri na ruku. Pracovní smlouvu mu sice ukázali, ale nemohl si ji vyfotit. Také mu řekli, že je povinnen odpracovat ještě dva týdny, Když se rozhodli odejít, měli jen hodinu na to sbalit si věci a pak museli v noci opustit byt. Dostali se do Ústí nad Labem, kde měli nějaké příbuzné, ale protože už čerpali pomoc na byt té agentury, neuměli jim v Krajském asistenčním centru pomoci a řekli jim, ať se obrátí na Lucii Beyerovou. Za druhý měsíc, který pro Any Job odpracoval, Dimitri dostal osm tisíc korun. Agentura se mezitím přejmenovala na Better job.

Řada ukrajinských uprchlíků bydlí na ubytovnách, které jsou mimo města a některé jsou dokonce hlídané, takže není snadné proniknout dovnitř, pokud tam nejste ubytovaní. Tito lidé žijí ve velké sociální izolaci. Pokud je bydlení zároveň podmíněné tím, že budou pracovat na konkrétním místě, je pro tyto lidi velmi obtížné se z místa dostat. Vyžaduje to velkou akceschopnost a také odvahu vykročit do neznáma.

V tuto chvíli Dimitri pracuje jinde. Peníze dostává na ruku, což má napsáno ve smlouvě, ale je spokojený. Sice nemá příplatky za práci v noci a o víkendech, ale dostává tři tisíce za to, že nebydlí na ubytovně. Jeho žena mezitím porodila a žijí společně v bytě, na který má díky relativně dobře placené práci dost finančních prostředků. Potřeboval pomoc, aby se vymanil ze závislosti na zprostředkovatelích práce. Ve chvíli, kdy ji dostal, je schopný uživit svou rodinu, přestože neumí česky.

Prekarizovaná práce

Fenomén různých agentur, které ve skutečnosti nejsou agenturami práce, ale společnostmi s ručením omezeným, které jsou různě propojené a v případě potřeby jedna zmizí a druhá se vynoří někde jinde, sužuje český trh práce už řadu let. Na rozdíl od agentur práce akreditovaných ministerstvem, které podléhají poměrně přísným pravidlům, fungují tyto agentury zcela bez regulace. Kolik přesně jich v Česku působí, nikdo neví. Ukrajinci jsou navíc na zprostředkování práce zvyklí, na Ukrajině je to prý normální a nemusí to znamenat, že práce bude špatná. Tyto „agentury“, ale i zaměstnavatelé nabízejí i práci bez smlouvy, což je v tuto chvíli podle Markéty Hronkové, ředitelky La Strady, čím dál větší problém.

„Už během tohoto roku jsme se setkávali s tím, že když nějaká naše klientka chtěla smlouvu, zaměstnavatel jí položil telefon nebo jí řekl: ‚Mám tady dalších sto lidí, kteří smlouvu chtít nebudou‘,“ popisuje Hronková vývoj na českém pracovním trhu. „My jako organizace, která bojuje proti vykořisťování, jsme vždy lidem radili, že musí mít smlouvu, ale tady se dostáváme do situace, kdy nevíme, co máme těm ženám říct, protože ony práci potřebují, a když řeknou, že chtějí smlouvu, tak ji nedostanou,“ přiznává Hronková, která se obává, že nyní, když spolu se zavedením Lex Ukrajina 5 stát zásadním způsobem sníží podporu běžencům, ucítí i ti zaměstnavatelé, kteří se dosud drželi v nějakých mezích, příležitost k tomu zaměstnat uprchlíky bez legální smlouvy.

Situace bude o to horší, že tlak na práci bez smlouvy pocítí i ženy, které bude do těžce prekarizované práce tlačit i Lex Ukrajina 5. Nově se bude každý příjem započítávat a odečítat z nároku na podporu od státu, ať už se jedná o bydlení, nebo mandatorní dávku. „Myslely jsme si zkraje, že jsme se spletly ve výpočtech. Žena, která bude vydělávat 17 tisíc korun, což je poměrně častý plat, který v tuto chvíli zaměstnavatelé nabízejí, a bude mít dvě děti, z nichž jen jedno bude spadat do skupiny zranitelných osob, bude mít nárok na pomoc od státu ve výši zhruba sto korun měsíčně.“ To podle Hronkové povede k tomu, že ženy budou motivovány k tomu být formálně bez příjmu a kombinovat práci bez smlouvy s nepřiznanými příjmy a pomocí od státu. Jinak by se totiž neuživily.

Hronková upozorňuje i na obavy, které mají ohledně dětí, jimž je méně než 18 let a které pracují. Jejich počet bude nejspíš také růst. Tyto děti přitom často nechtějí, aby je někdo chránil před prací – chtějí pomáhat svým matkám a vnímají se jako vydatná pomoc při shánění finančních prostředků pro rodinu.

Zaběhané mechanismy

Už před válkou u nás pracovalo množství Ukrajinců, část z nich nelegálně, což znamená, že měli legální pobyt, ale neměli pracovní povolení. To vytvořilo prostředí, kde je obtížné pro ukrajinskou ženu najít nekvalifikovanou práci za dobrých podmínek. Soňa Dubná, která pracovala v Alzheimer Home na Praze 4 jako ošetřovatelka, vzpomíná, že tam pracovaly ženy z Ukrajiny denně dvanáct hodin, sedm dní v týdnu, celý měsíc. Zároveň pobíraly zhruba polovinu peněz než kmenové zaměstnankyně. Tyto ženy měly práci přes zprostředkovatele, nebyly zaměstnané napřímo a všeobecně se vědělo, že část z nich pracuje nelegálně. Když přišla kontrola, schovávaly se.

Soňa sháněla práci pro svou ukrajinskou kamarádku Katerynu, ale chtěla, aby ji Alzheimer centrum zaměstnalo přímo. „Psala jsem personálnímu řediteli, který sice odpověděl, ale Katerynu nezaměstnal, a tak se tedy zaměstnala přes toho pana Říhu, u kterého tam byly zaměstnané i všechny ostatní ukrajinské ženy,“ vzpomíná Soňa. Kateryna přitom měla povolení k pobytu a práci. Navíc tehdy trh nebyl přeplněný ukrajinskými ženami. Přesto se Kateryně ani s pomocí Soni nepovedlo nechat se zaměstnat napřímo a legálně.

Podle socioložky Olgy Gheorghiev, která dělá výzkum, věnovaný situaci žen, které mají takzvanou dočasnou ochranu, a žen, jež u nás pracovaly již dřív na pracovní víza, je současná situace mimo jiné výsledkem zaběhaných mechanismů na místním pracovním trhu, na kterém se běženkyně dostávají do velmi podobných trajektorií jako dříve pracovní migrantky.

Co s tím? Je-li struktura pracovního trhu takto nastavená a existuje-li celý segment společnosti, který na levné práci a vykořisťování vydělává, bude se to měnit jen těžko. Otázce, jak využít potenciálu ukrajinských běženců, místo toho, aby „hákovali“ za peníze, z kterých se nedá žít, se budu věnovat v dalších reportážích. Stejně jako souvislosti mezi bydlením a prací a kazuistikám z ubytoven. Už teď je ale jasné, že si český stát zadělává na velký sociální problém. Lex Ukrajina 5 podpoří prekarizovanou práci nebývalým způsobem.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.