Boj o osud Západního břehu. Čeho měla docílit izraelská operace v Džanínu?

Třetího července vpadly Izraelské obranné síly (IDF) do uprchlického tábora Džanín v rámci největší operace, jakou Izrael na území Západního břehu Jordánu podnikl za posledních dvacet let. Operace pojmenovaná „Dům a zahrada“ trvala dva dny a vedla ke smrti dvanácti Palestinců, přibližně sto jich bylo zraněno a tři tisíce byly dočasně vysídleny. Bezprostředním impulsem pro operaci byla vražda čtyř Izraelců poblíž osady Eli na Západním břehu. Ta se udála v restauraci u benzinové pumpy a v mnohých Izraelcích vyvolala vzpomínky na bombové útoky Palestinců během druhé intifády, které často mířily právě na restaurace či kavárny.

I proto měla nová operace výraznou podporu parlamentu, včetně představitelů opozice. Izrael se v posledních letech snažil Džanín ovládnout pomocí různých menších zásahů. Pravidelné vpády do tábora za účelem odstranění militantů mají kromě jiného také za cíl ochromit jakékoliv zárodky palestinské suverenity či odporu. Paradoxně jsou však právě tyto invaze tím, co z Džanínu udělalo centrum boje proti izraelské okupaci.

Nedosažitelný Džanín

Pro pochopení toho, co pro Izraelce tábor Džanín znamená, je nutné jít hlouběji do historie. Letos tábor oslaví sedmdesát let od svého vzniku. Džanín byl založen v roce 1953 Jordánskem, aby do něj mohli být umístěni palestinští uprchlíci, vysídlení nově založeným židovským státem během roku 1948. Dnes se jedná o čtvrť města Džanín, která pokrývá zhruba půl čtverečního kilometru, na němž bydlí okolo 18 tisíc lidí. Tábor v rámci Západního břehu funguje v podstatě autonomně. Palestinská samospráva do tábora už ani nevstupuje. I proto se Džanín pro Palestince stal „hlavním městem mučedníků“, pro Izraelce zase nebezpečným inkubátorem teroru.

To, co se v posledních šesti měsících na Západním břehu děje, je de facto anexe.

Izrael chtěl dobýt Džanín už od války v roce 1948, ale nikdy se mu to nepodařilo. Džanín pro něj byl klíčový, protože leží na strategickém místě blízko jordánské hranice. První porážka byla pro sionistické vedení překvapivá a už tehdy bylo zjevné, že neschopnost Džanín dobýt bude Izrael pronásledovat ještě dlouho. Po šestidenní válce v roce 1967 Izrael začal palestinský Západní břeh okupovat, ale uprchlický tábor opět neovládl.

Pokusy o podmanění Džanínu pokračovaly i během mírových procesů v devadesátých letech. Tábor byl sice předán do rukou Palestinské samosprávy, to ale nic nezměnilo na četnosti izraelských vstupů do prostředí tábora. Situace se vyostřila během druhé intifády, kdy Izrael do tábora v roce 2002 vnikl v rámci rozsáhlé desetidenní operace Obranný štít. Boje, které se zde vedly, jsou známy jako Bitva o Džanín. Tehdejší prezident Palestinské samosprávy Jásir Arafat dokonce Džanín s odkazem na bitvu u Stalingradu označil za Džaníngrad. Útok si tehdy vyžádal mnoho mrtvých, některé čtvrti byly srovnány se zemí a byla také poničena větší část infrastruktury.

Právě metoda urbicidy (rozsáhlé destrukce měst) je jedním ze způsobů, jimiž se Izrael snaží oslabit místa, která nejsou pod jeho kontrolou. Patrné je to především v pásmu Gazy, kde urbicida nepředstavuje pouze materiální destrukci, ale také snahu o vytvoření atmosféry permanentní nejistoty. Pravidelným pronikáním do Džanínu i Gazy se Izrael snaží tato území učinit prostupnějšími a zranitelnějšími.

Tyto metody byly nejviditelnější právě během operace Obranný štít v táborech Džanín a Balata. Tam se armáda snažila zaměřit nejen na sídla odporu, ale také prohlubovat trhliny v samotné infrastruktuře města. Jak popisuje Eyal Weizman ve své knize Hollow Land, Izraelci vymysleli hned několik způsobů, jak se pohybovat uvnitř tábora, a všechny s sebou přinesly rozsáhlou destrukci. Jedním z příkladů armádní taktiky je „pohyb skrze zdi“ (walking through walls). Ten spočívá v tom, že se vojenské jednotky probourávají zdmi obytných domů tak, aby se pohybovaly efektivně a skrytě bez nutnosti vyjít ven do ulic. Obdobně během intifády Izraelci rozšiřovali pomocí buldozeru úzké ulice tábora, aby sem mohli kdykoliv znovu vniknout. Právě tato metody byla využívána i během nedávné operace v táboře Džanín. I proto zaznívají přirovnání současné operace k té z roku 2002 co do míry zničení tábora.

Džanín dnes

Přes dvě dekády po druhé intifádě je Džanín stále symbolem palestinského vzdoru proti okupaci. Tábor byl historicky centrem militantních skupin od Islámského džihádu po Red Eagle Gang, spjatý s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny. Samotné město Džanín bylo však po druhé intifádě z pohledu Izraele poměrně stabilní, i v důsledku únavy z posledního konfliktu. V táboře jednotky zasahovaly častěji, ale celkově ze strany Izraele neexistovala výrazná bezpečnostní obava.

To se však v nedávných letech proměnilo, když se v důsledku ekonomické stagnace během pandemie a sílící izraelské a osadnické agrese Džanín postupně přetvořil v rodiště nového typu odporu ze strany džanínských brigád. Ty byly vytvořeny před zhruba dvěma lety a představují nový typ palestinské rezistence. Nejsou totiž závislé na tradičnějších militantních hnutích, naopak fungují jako širší organizace, která seskupuje více ozbrojených skupin, a sjednocený boj proti Izraeli je pro ně přednější než politické rozepře.

Právě tato snaha o spolupráci, vyvolaná vzestupem džanínských brigád, Džanín výrazně posiluje. Snaha o sjednocení napříč nejrůznějšími militantními skupinami je vedená zejména jejich společnou kritikou Palestinské samosprávy a vedení Mahmúda Abbáse (Palestinci nazývaného Abú Mázin). Palestinská samospráva je na Západním břehu často vnímána jako zkorumpovaná, neefektivní, a především komplicitní s Izraelem.

Palestinská samospráva se dlouhodobě podílí na monitoringu tamní bezpečnostní situace a s Izraelem koordinuje některá zatýkání. Palestinci ji tak chápou jako „ochránce“ okupační moci. Fatah, strana spojená s Palestinskou samosprávou, je v současnosti rozdělen na ty, kdo s Abbásem sympatizují, a na ty, kteří se k němu staví kriticky. Palestinská samospráva si je své upadající autority vědoma a obává se jakýchkoliv disentních hlasů, proto také dochází k zatýkání vůdců odborů či novinářů.

Osud Západního břehu

Abbásova legitimita je nyní na historicky nejnižším bodě. V Palestině nebyly od roku 2006 volby a plánované parlamentní volby v roce 2021 Abbás odložil, protože se obával, že by je nevyhrál Fatah, ale konkurenční Hamás. Když v lednu 2005 Abbás započal svou kampaň na prezidenta Palestinské samosprávy, zavítal i do Džanínu. Tam ho nadšeně přivítalo okolo deseti tisíc lidí, kteří v Abbásovi viděli reformátora a naději pro Palestinu. Nebyl sice zdaleka tak charismatický jako jeho předchůdce Jásir Arafat, přesto byl symbolem nadcházející změny.

Jenže necelý rok poté v roce 2006 vyhrálo parlamentní volby islamistické hnutí Hamás. To vedlo ke krátké občanské válce, v jejímž důsledku ztratila Palestinská samospráva kontrolu nad Gazou a také část své legitimity. Tu už se jí nikdy nepodařilo získat zpět. Dnes je situace ještě o něco složitější, protože Abbás má pochroumané zdraví a není zcela jasné, kdo by ho v případě jeho úmrtí nahradil. Izrael je každopádně připraven na všechny scénáře.

Šabak (Šin Bet), izraelská bezpečnostní služba pro vnitřní záležitosti, se na chvíli Abbásova odchodu připravuje již od roku 2018. Má k tomu údajně připravené hned dva plány. První s krycím názvem „Západ slunce“ ukazuje, jaké budou první kroky Izraele hned po Abbásově smrti, včetně nasazení velkého počtu vojáků na Západním břehu a plánu pro evakuaci osadníků. Druhý plán s příznačným názvem „Hra o trůny“ se zaměřuje na různé scénáře během přechodné fáze od Abbásova úmrtí k novému vedení.

Postupný rozklad Palestinské samosprávy znamená pro Izrael především novou výzvu, jak se k Západnímu břehu postavit. Pozice, kdy Izrael nechce za území převzít zodpovědnost, ale zároveň ho plánuje mít zcela pod kontrolou, je dlouhodobě neudržitelná jak pro palestinskou, tak pro izraelskou stranu. Izrael se v blízkých letech bude muset rozhodnout: jaký vlastně má být osud těchto okupovaných území?

V současnosti je jeden z možných scénářů prosazován především krajní pravicí ve vládě Benjamina Netanjahua, která byla zvolena ve volbách v listopadu 2022. Ve snaze získat parlamentní většinu se Netanjahu spojil s náboženskými extremisty Becal’elem Smotričem a Itamarem Ben Gvirem. Smotričovi jako ministrovi financí byly navíc předány zásadní pravomoci týkající se Západního břehu, zatímco Ben Gvir získal post ministra pro vnitřní bezpečnost. Oba jsou navíc osadníky, což jen dodává osadnickému hnutí na sebevědomí.

To, co se v posledních šesti měsících na Západním břehu děje, je de facto anexe. Smotričova mesianistická vize „Velkého Izraele“ se pomalu naplňuje. Devět divokých osad (tzv. outpostů) bylo zpětně legalizováno, jsou potvrzeny plány nové výstavby osad a byly schváleny velké rozpočty, které budou využity pro zlepšení osadnické infrastruktury. Dnes je na Západním břehu okolo 450 tisíc osadníků a Smotrič doufá ve zdvojnásobení jejich počtu.

Cílem je evidentně anexe celého území, ta ale pro Izrael představuje demografický problém. Anektovat Západní břeh a dát všem Palestincům izraelské občanství by ohrozilo židovskou většinu, kterou si většina Izraelců ve státě přeje zachovat. Extremisté jako Smotrič již dávají najevo, že po anexi by Palestinci neměli mít stejná práva. Částečnou anexi, jak byla představena například v Trumpově „dohodě století“, osadníci zatím nechtějí, protože doufají v anexi úplnou. Zdá se však, že pro Ben Gvira ani Smotriče není podstatné, zda a kdy k anexi dojde. Záleží jim především na přetváření prostoru okupovaného území teď a nyní. Slovy Smotriče: zásadní je zde vytvořit „jasnou a nezvratnou realitu“. Po více jak šesti měsících nové vlády je jisté jedno – současné tendence maří veškeré budoucí vyhlídky palestinského státu či mírového procesu.

Management okupace

Vzhledem k polarizované izraelské společnosti kvůli kontroverznímu návrhu soudní reformy není otázka Západního břehu pro izraelskou společnost nyní prioritou. V současné chvíli je iniciativa viditelná zejména na straně extremistické pravice, zbytek společnosti se zaměřuje na bezpečnostní stabilizaci situace a o politických řešeních zatím nechce moc slyšet. To bylo poznat i v debatách v izraelských médiích okolo džanínské operace. Izrael se nyní zaměřuje především na jakýsi „mikromanagement“ okupace. V rámci možností se snaží situaci balancovat, aby se nevymkla z rukou úplně.

Nejlépe to ukazuje právě operace v Džanínu. Oproti operaci Obranný štít se vojenská taktika v mnohém změnila a stala se prvotřídní ukázkou toho, jak vést boj v hustě osídleném městě. IDF už oblast tábora dobře zná z předchozích operací, takže se na místě pohybovala poměrně efektivně, využívala dronů a také měla lepší povědomí o zbrojních skladech militantů. I proto zde nebyly žádné civilní oběti – zabití Palestinci podle armády patřili všichni k militantním skupinám z tábora.

Izrael je tak v podobných bojích sice stále efektivnější, nicméně to neznamená úspěšnou stabilizaci konfliktu, právě naopak. Dokladem určité marnosti operace je mimo jiné i útok v Tel Avivu, který se stal ještě v jejím průběhu. Pár dní nato byl Palestincem zabit poblíž osady Kedumim izraelský voják. Ani jeden z útočníků nepocházel z Džanínu.

Naštvanost a frustrace bují po celém Západním břehu a palestinský odpor v blízké době jen tak neutichne. Proto podobné operace vypadají spíše jako jakési „sedativum“ pro radikální osadníky než jako pokus bezpečnostní situaci opravdu zklidnit. Pro samotný Džanín sice byla operace tvrdou ránou, ale už jen fakt, že druhý den po konci operace ulicemi uprchlického tábora „vítězně“ pochodovala militantní hnutí, poukazuje na to, že obyvatele Džanínu operace neodradila, naopak je v boji proti okupaci sjednotila.

Autorka studuje politologii.