Foto falasteenyia, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Od 7. října zemřelo po brutálním útoku Hamásu přes 1 400 Izraelců, většinou civilistů. V následných odvetných akcích Izraele zatím zemřelo přes 5 000 Palestinců, většinou také civilistů. Nejlepším způsobem, jak uctít smrt nevinných lidí a bolest přeživších, by bylo tuto tragédii obrátit v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Konečně uzavřít vleklou válku dvojího lidu o stejné území. Tak by alespoň neumřeli všichni ti lidé nadarmo, a hlavně by se předešlo dalším tragédiím, které jinak neodvratně přijdou. Proč se ale izraelská vláda tomuto tématu vyhýbá, když přijde na řadu otázka „a co potom, až bude Hamás zničen?“
Bez státní příslušnosti a ochrany nejen že mohou Palestinci jen obtížně cestovat nebo studovat v zahraničí, ale mají především značně okleštěné možnosti, jak rozvíjet své životy běžným způsobem, například podnikat nebo si vzít za partnera člověka žijícího v Izraeli, Gaze nebo zahraničí.
Je to proto, že hlavním strategickým a ideologickým cílem současné izraelské vlády, a troufám si tvrdit i těch minulých, je udržet kontrolu nad „Judeou a Samaří“, historickým jádrem dávného židovského království. Ať už kvůli ochraně stovek tisíců židovských osadníků, kteří na tomto území přibyli po roce 1967, nebo čistě z ideologických důvodů. Tak jako tak, vytvoření palestinského státu na Západním břehu je prakticky stále méně možné (stačí se podívat na mapu židovských osad) a pro mnohé Izraelce nepřijatelné. A z toho důvodu není o Gaze po Hamásu uvažováno v konturách státnosti, ale pouze „nové bezpečnostní reality“. Jinak řečeno, izraelská vláda si přeje, aby Palestinci v Gaze (a jinde) nepředstavovali bezpečnostní hrozbu, ale současně jim není ochotná umožnit vytvořit plnohodnotný stát, jehož absence je pak nutně vyplněná izraelskou vojenskou, politickou, ekonomickou a společenskou kontrolou, a ta zas vede Palestince k ohrožování izraelské bezpečnosti.
Dvě možnosti, jak dát Palestincům státnost
V západním světě je značně rozšířen a široce přijímán izraelský argument, že Palestinci si za neexistenci svého státu mohou sami. Toto tvrzení je však přinejmenším produktem neinformovaného přání, přinejhorším úmyslnou propagandou.
Připomeňme, že v rámci tzv. mírového procesu z Osla, jediného mírového procesu, na jehož dávno nefunkčních základech balancuje současný stav věcí, Palestinci skrz Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) uznali stát Izrael, ovšem stát Izrael neuznal právo na existenci budoucího státu Palestina, pouze uznal OOP jako legitimní reprezentaci Palestinců.
Připomeňme, perem emeritního izraelského historika Avi Šlaima z Oxfordské univerzity, že jednání o palestinském státě v letech 2000 a 2001 neztroskotala poté, co Palestinci odmítli „štědrou nabídku“ na svůj stát, ale jednoduše proto, že oba tehdejší klíčoví aktéři – americký prezident Bill Clinton a izraelský premiér Ehud Barak – ztratili kvůli domácím volbám mandát vyjednávat a nastupující izraelský premiér Ariel Šaron neměl o pokračování jednání zájem. Ostatně je úspěšně sám sabotoval svou provokativní akcí na posvátném území jeruzalémské mešity al-Aksá, kterou pomohl vyvolat Druhou intifádu, tedy palestinské povstání.
A v neposlední řadě připomeňme výrok Dova Weissglasse, šéfa kanceláře izraelského premiéra Ariela Šarona a posléze i poradce současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, kterým okomentoval „stažení“ Izraele z Gazy, často vykreslovaném jako gesto dobré vůle vůči Palestincům: „Význam plánu stažení je zmrazení mírového procesu, a když tento proces zmrazíte, zabráníte vzniku palestinského státu a zabráníte diskusi o uprchlících, hranicích a Jeruzalémě. Ve skutečnosti byl celý tento balíček nazvaný Palestinský stát se vším, co to obnáší, natrvalo odstraněn z naší agendy.“
Zkrátka jádrem řešení izraelsko-palestinského konfliktu je poskytnout Palestincům občanská práva a svobody, jakým se těší Izraelci a všichni lidé na světě, kteří mají nějakou státní příslušnost. Státní příslušnost totiž ve světě postaveném na existenci států jakožto hlavních jednotek organizace lidských společenství dává lidem možnost „existovat“. Bez státní příslušnosti a ochrany nejen že mohou Palestinci jen obtížně cestovat nebo studovat v zahraničí, ale mají především značně okleštěné možnosti, jak rozvíjet své životy běžným způsobem, například podnikat nebo si vzít za partnera člověka žijícího v Izraeli, Gaze nebo zahraničí. Kupříkladu Palestincům, kteří žijí v okupovaném východním Jeruzalému, hrozí ztráta bytu či domu, pokud se usadí, třeba kvůli partnerovi, někde jinde. Nemluvě o tom, že jsou životy Palestinců a jejich přírodní zdroje regulovány zvláštním vojenským, nikoli civilním právem, podle kterého může být například účast na nepovolené, byť čistě nenásilné demonstraci, potrestána až deseti lety vězení.
Jsou jen dvě možnosti, jak dát Palestincům „existenci“. Buď se stanou občany Izraele, nebo občany vlastního státu. To první si izraelské vlády nepřejí, to druhé je nerealizovatelné kvůli rozsahu nelegálních židovských osad křižujících území Západního břehu. Tyto osady, vlastně často města, jsou osídleny celkově 700 000 osadníky a za podpory izraelské armády se rok od roku zvětšují, zabírají palestinské přírodní zdroje a vytlačují Palestince do 165 vyhrazených enkláv.
Neochota přiklonit se k jedné nebo druhé možnosti je znásobena přesvědčením izraelských politiků, že nalezli třetí možnost – nadále kontrolovat Západní břeh, nadále podporovat růst osad a nadále se úspěšně vyhýbat jakémukoli tlaku mezinárodní komunity tím, že budou držet při životě jakési zdání, že Palestinci vlastně svůj stát už mají v tzv. Palestinské samosprávě. Ta má svého „prezidenta“, který není prezidentem, své „ministry“, kteří nejsou ministry, a vydává „pasy“, které nejsou pasy. A zdánlivou kontrolu má nad řadou oddělených enkláv, které tvoří 18 procent Západního břehu a jsou pohrobky mírového procesu z Osla, který rozdělil Západní břeh na tři typy zón. Nicméně i tyto rozdrobené zóny „úplné“ palestinské autonomie Izrael kontroluje ekonomicky i vojensky, což dokazují časté vpády izraelské armády.
Palestinská samospráva jako překážka řešení konfliktu
A právě zde tkví hlavní úskalí myšlenky, že by Izrael předal Gazu po (nejisté) porážce Hamásu tzv. Palestinské samosprávě. Absolutně nic by se tím pro Palestince nevyřešilo ve smyslu získání státnosti, a tudíž by to absolutně nevyřešilo ani konflikt samotný mezi Izraelem a Palestinci. Izrael by eradikací Hamásu získal krátkodobé zlepšení vlastní bezpečnosti a „klid“ na postupnou anexi strategických míst na Západním břehu kombinovanou s pokračující přímou a nepřímou kontrolou palestinských enkláv. Špičky tzv. Palestinské samosprávy by si udržely tok financí ze Západu (které mimo jiné snímají z Izraele břemeno finančních nákladů spojených s okupací) a politickou moc, byť značně pofidérní (asi jako v případě „spolupracujících“ náčelníků v severoamerických indiánských rezervacích v 19. století).
Samotná existence tzv. Palestinské samosprávy je tedy paradoxně jednou z klíčových překážek pro dosažení trvalého míru mezi Izraelci a Palestinci a nabytí plných občanských a lidských práv pro Palestince. A Palestinci tohle vědí, proto mají jakékoli alternativy typu Hamás vůbec nějakou podporu, a proto má palestinský „prezident“ Mahmúd Abbás podporu naprosto mizivou. A proto je tato třetí možnost, jak řešit „existenci“ Palestinců a status Gazy po očekávané pozemní ofenzivě, pro Izrael z dlouhodobého a pravděpodobně i střednědobého hlediska tou nejhorší možností pro izraelskou bezpečnost.
Autor je politolog.