Doktorát jako hra na oliheň. Může PhD Battle motivovat doktorandy?

„Chceme po Vás kvalitní vědecké publikace, ale zaplatíme Vám jen za pět minut kvalitního stand-upu.“ Filozofická fakulta připravuje pro své doktorandy a doktorandky PhD Battle.

Zhruba měsíc po tom, co se současný premiér Petr Fiala, původním povoláním vysokoškolský pedagog a politolog, holedbal na platformě X (Twitteru), že z Česka udělá centrum vzdělanosti a nových myšlenek, vyhlásil Vysokoškolský odborový svaz ve spolupráci s iniciativou Hodina pravdy výstražnou stávku. Jejím cílem bylo upozornit na tristní podfinancování českého vysokého školství a mimořádně bídné a nedůstojné podmínky, za jakých pracují zaměstnanci a zaměstnankyně českých vysokých škol.

Ti jsou nuceni pracovat za částky, které nepokryjí ani životní náklady. Jen pro představu: mnohým z nich na konci měsíce přistávají na účtu částky, které se rovnají výši nájmu v pražském bytě o výměře 2 + kk. Pokud tedy neměli to štěstí narodit se do zámožných rodin vlastnících nemovitosti, tak si mohou vybrat, zda chtějí živořit na hranici permanentní chudoby, anebo se upracovat ve dvou či více zaměstnáních najednou. Jak chudoba, tak přepracování mají za následek nejen psychické, ale i zdravotní potíže způsobené nepřetržitým stresem. Mezi ně patří například syndrom vyhoření a deprese.

Ačkoliv se podmínky českých a zahraničních doktorandů diametrálně liší, očekává se, že budou podávat podobné výkony. To se kupodivu neděje, v Česku doktorát dokončí ani ne 50 procent zapsaných studentů.

Přes takto bídné ohodnocení je na vysokoškolské vyučující vyvíjen tlak v podobě požadavků na excelentní vědu a publikační činnost v zahraničních časopisech. K tomu často vyučují pět a více seminářů za semestr a u toho vedou několik závěrečných studentských prací zároveň. Mezi jejich další neplacené, ale vidinou kariérního postupu oceňované povinnosti patří navíc recenzování cizích textů či působení v redakcích vědeckých časopisů.

Cílem protestů ovšem nebylo poukázat pouze na trestuhodnou situaci vysokoškolských pedagogů a pedagožek, ale také ostatních zaměstnanců a zaměstnankyň fakult vykonávajících nedostatečně ohodnocenou práci (např. knihovníci a knihovnice, administrativní pracovníci a pracovnice etc.). Mezi obzvláště zranitelnou skupinu pak patří doktorandi a doktorandky, tzn. talentovaní lidé s láskou ke studiu, vědě a vzdělávání, jejichž práci je v Česku odmítáno vnímat jako práci.

Například na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorandi dostávají tzv. stipendium ve výši 10 500 korun měsíčně a předpokládá se, že svou disertační práci napíšou ve veřejné knihovně, popřípadě doma v ložnici. Pro srovnání – na zahraničních univerzitách jsou doktorandi vnímáni jako zaměstnanci fakult, dostávají plat několikanásobně vyšší, než je české stipendium, disponují vlastními kancelářemi a dostávají k platu nejen penzi, ale i částky vyhrazené na konference a výzkumné pobyty v zahraničí.

Zoufalá situace doktorského studia

Ačkoliv se podmínky českých a zahraničních doktorandů diametrálně liší, očekává se, že budou podávat podobné výkony. To se kupodivu neděje, v Česku doktorát dokončí ani ne 50 procent zapsaných studentů. Těm, kterým se při svých dalších zaměstnáních a péči o rodinu podaří disertační práci dokončit, to většinou trvá šest až osm let. V zahraničí jsou standardem čtyři roky. Přitom díky doktorandům spousta kateder přežívá: za nuzné odměny (v některých případech dokonce odměny žádné) pomáhají doktorandi zajišťovat výuku a konzultují závěrečné práce se studenty, na které jejich oficiální školitelé nemají čas.

Jejich semináře navíc často patří k těm nejzajímavějším, protože se stále věnují výzkumu a mají přehled o nejnovějších poznatcích ve svých oborech. Na rozdíl od svých starších kolegů navíc nejsou (minimálně na začátku doktorátu) ještě úplně znechuceni. Jejich situace je navíc prekérní v tom, že české akademické prostředí disponuje malým množstvím pracovních pozic, a tak mají často hodně nejistou vidinu budoucnosti.

Vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy si je dobře vědomo, že taková situace má fatální dopady na kvalitu vědy. V minulosti se mluvilo o tom, že je třeba doktorandské stipendium navýšit alespoň na úroveň minimální mzdy. To se vzhledem k současné finanční situaci fakulty bohužel nestalo. Věřím, že vedení fakulty nemá v úmyslu své doktorandstvo vykořisťovat a že k tomu mělo své důvody. Věřím také, že pokud se finanční situace instituce zlepší, její vedení se vrátí ke svým původním plánům a zasadí se o to, aby doktorandi mohli vést důstojný život a naplno se věnovat svým projektům a vědě.

Učili se až moc

Věřím také, že se vedení fakulty nechce svým nejvíce prekarizovaným „zaměstnancům“ vysmívat. Proto jsem se nemohla ubránit údivu, když zhruba dva dny po zmíněné stávce fakulta na svých facebookových stránkách zveřejnila výzvu, ve které doktorandy nabádala, aby se přihlásili do soutěže „PhD Battle“. V ní mohou svůj projekt, nad kterým strávili několik let tvrdé práce, výzkumu a studia odborné literatury, představit zábavnou formou během pěti minut.

V případě, že jejich prezentace bude nejzábavnější, dostanou odměnu zhruba ve výši svého měsíčního stipendia, tj. 10 000 korun. V kontextu výše popsané reality je taková výzva vztyčeným prostředníčkem mladým humanitním vědcům. Namísto důstojného ohodnocení práce a finančních zdrojů určených k tomu, aby svou práci představili na zahraničních konferencích a dostali tak zpětnou vazbu od odborníků z oboru, jim fakulta nabízí, aby si ve veřejné estrádě zasoutěžili o almužnu.

Cílem soutěže je mj. představit laické veřejnosti, jaký je přínos jejich projektu. Jaký tím fakulta vysílá signál doktorandům v humanitních oborech, po kterých česká veřejnost neustále dupe, pohrdá jejich poznatky a vnímá je jako budoucí zaměstnance fastfoodových řetězců? Podobný tomu, který vysílá současná vláda, jejíž předseda slibuje udělat z Česka ráj vzdělanosti, ale na investicích do vzdělání škrtá. „Chceme po Vás kvalitní vědecké publikace, ale zaplatíme Vám jen za pět minut kvalitního stand-upu.“

„Měl se líp učit!“ zní klasická lidová moudrost zdůvodňující to, proč se má v Česku, ráji příležitostí, dnes ještě někdo vůbec špatně. Jenže „všeho moc škodí“. A tak se v Česku po zásluze mají špatně i ti, co se učili příliš – vysokoškolští vyučující.

Autorka pracuje na Ústavu politologie FF UK.

Čtěte dále