Největší krize za posledních padesát let. Hamás rozpoutal válku s Izraelem

V sobotu ráno se Izrael probudil do šokujícího výjevu. Militantní hnutí Hamás zaútočilo na Izrael bezprecedentním způsobem. Až nyní začínáme zjišťovat rozsah teroru, který se na izraelském jihu odehrál. Objevují se svědectví o mučení, znásilňování či vraždění civilistů i celých rodin. Mnoho lidí stále nebylo nalezeno. Oficiální čísla mluví o 1200 mrtvých, 2400 raněných a přes 150 zajatých Izraelcích i příslušnících dalších dvaceti národností.

Jasné je zatím to, že se jedná o nejsmrtonosnější konflikt na izraelsko-palestinském území od jomkipurské války v roce 1973. Od tehdejší války se však ta nynější liší zejména obrovskými ztrátami civilního obyvatelstva. Odpověď izraelské strany netrvala dlouho a brzy začalo tvrdé bombardování Pásma Gazy. Podle palestinských údajů ze středy odpoledne je v Gaze 950 mrtvých a pět tisíc raněných. Očekává se, že tamní situace bude v dalších dnech eskalovat.

Porážka Hamásu by měla být prioritou, je ale také nutné si uvědomit, že v Gaze nyní žijí na stísněném prostoru přes dva miliony lidí, z nichž polovinu tvoří děti.

Západní svět včetně České republiky útoky ihned odsoudil a vyjádřil jednostrannou podporu Izraeli. Soucit s napadeným státem by nás však neměl vést k ignorování toho, co se v Gaze bude v následujících dnech dít. Teror, který na civilistech rozpoutal palestinský Hamás, je naprosto neobhajitelný. Přehlížet civilní ztráty a destrukci na palestinské straně ale znamená opakovat znovu starou chybu. Rezignací na empatii vůči civilnímu palestinskému obyvatelstvu se od řešení izraelsko-palestinského konfliktu nenávratně vzdalujeme.

Chybu ale nedělají pouze ti, kteří se rozhodli vidět nespravedlnost jen u izraelských obětí. Kritiku si zaslouží také část západní levice, která jako by na chvíli zapomněla, za jakými hodnotami má vlastně stát. Izrael sice dlouhodobě delegitimizuje odpor proti okupaci, ale v tomhle případě má pravdu. Odporné zločiny a vraždění civilistů, které se na izraelském území v posledních dnech udály, nelze označit jinak než jako terorismus. Tvrdit opak je nepřijatelné.

Přesto někteří jednotlivci dál pokračují v rétorice „národněosvobozeneckého boje“ a „bojovníků proti okupaci“. Na několika místech se pořádaly propalestinské demonstrace, kde zaznívalo ledacos, ale levicové hodnoty světa bez války, mučení a zabíjení nevinných civilistů v projevech často zcela chyběly. Všechny části levice sice právem připomínaly šílené podmínky, ve kterých obyvatelé Gazy už skoro sedmnáct let žijí, nicméně doplnění kontextu by nemělo jít ruku v ruce s obhajobou terorismu.

Nepřipravený Izrael

V pátek 6. října zároveň uběhlo padesát let od vypuknutí jomkipurské války. Paralely se současnou situací se samozřejmě nabízejí, byť je s nimi potřeba nakládat opatrně. Kromě momentu překvapení a selhání izraelských tajných služeb se jedná zejména o šok z toho, že k něčemu takovému mohlo dojít. Když v říjnu v roce 1973 na Izrael zaútočila vojska Egypta a Sýrie, čekal to jen málokdo. Ve vzduchu bylo stále cítit vítězství ze šestidenní války v roce 1967, díky kterému se Izrael cítil téměř neporazitelný.

Sobotní ráno nepochybně připadalo mnoha Izraelcům obdobně šokující. Stejně jako u jomkipurské války došlo do jisté míry k podcenění druhé strany. Hamás je dlouhodobě pro Izrael velkým nebezpečím, nicméně dosud u Izraelců převládal pocit, že militantní hnutí dokáže udržet na uzdě. Existence Hamásu, byť značně oslabeného, přišla izraelské pravici paradoxně vhod – zamezovala sjednocení Palestinců a vzniku palestinského státu. Palestinci totiž byli rozděleni v důsledku soupeření mezi Hamásem a Fatahem. V březnu 2019 to formuloval sám Netanjahu, který svým kolegům v Likudu sdělil, že izolace Palestinců v Gaze od těch na Západním břehu je součástí izraelské strategie.

Nepřipravenost izraelského politického a vojenského vedení bude velkým tématem nadcházejících dnů. Jaké informace tajné služby ohledně plánovaného útoku měly, zatím není jasné. Všechno však nasvědčuje tomu, že vyostřená politická situace Izraele byla jedním z klíčových faktorů této nepřipravenosti. V zemi od ledna probíhají masové protesty proti justiční reformě, kterou navrhla Netanjahuova vláda. Demonstrace čítající stovky tisíc lidí zemi paralyzují již několik měsíců. Jejich důležitou složkou byly také protesty armádních rezervistů, kteří vyhrožovali, že v případě přijetí reformy nenastoupí do služby.

Dalším kontroverzním krokem nové vlády bylo zintenzivnění kontroly nad Západním břehem, které dlouhodobě požaduje izraelská krajní pravice. To mohlo být i jedním z důvodů, proč nebyla u Pásma Gazy větší vojenská přítomnost. Ta se v posledních měsících soustředila právě do oblasti Západního břehu, kde probíhaly časté potyčky mezi extremistickými osadníky a palestinským obyvatelstvem. Poslední takový incident se stal den před vypuknutím palestinské agrese.

Pozornost Izraele vůči Západnímu břehu je také zvýšena z důvodů snižující se legitimity současného prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Moc jeho strany Fatah dlouhodobě upadá a na její úkor posilují jiná hnutí v oblasti. Abbás má navíc pochroumané zdraví a Izrael se obává, co se stane po jeho smrti. Proto se Šabak, izraelská bezpečnostní služba pro vnitřní záležitosti, připravuje na vývoj po jeho smrti již od roku 2018.

Situace v Gaze

Na rozšíření vlastní sféry vlivu na Západním břehu se připravuje i Hamás. V mezinárodním kontextu bylo pravděpodobně jeho cílem zamezit Saúdské Arábii v normalizaci vztahů s Izraelem a jiným arabským státům připomenout, že by neměly od palestinské otázky odvracet zrak. V rámci palestinských území byl pak útok nepochybně pokusem o mobilizaci Palestinců na stranu Hamásu jak v Gaze, tak i na Západním břehu.

Islamistické hnutí bylo oficiálně založeno v roce 1987, na počátku první intifády, jakožto odnož egyptského Muslimského bratrstva a prezentovalo se jako alternativa k nacionalisticko-sekulárním hnutím, která do té doby dominovala palestinské politice. Od tehdy převládající Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která byla hlavním partnerem mírových dohod z Osla a z níž vzešel umírněnější Fatah, se hnutí odlišilo přináležitostí k islámu i chartou, ve které byl vytyčen cíl kompletní destrukce Izraele. I proto bylo hnutí proti podpoře mírových jednání v devadesátých letech. Místo toho učinilo základem své politiky ozbrojený boj proti Izraeli, který kromě vysílání raket zahrnoval také sebevražedné útoky na izraelském území.

V Gaze Hamás vládne od roku 2007. V roce 2006 porazil Fatah ve volbách a v rámci mocenského soupeření politiky Fatahu z Gazy vyhnal. Tento rok byl také poslední, kdy se v Gaze odehrály volby. Hamás tehdy vyhrál se 44,45 procenta hlasů, Fatah získal 41,43 procenta. Po kompletním převzetí moci Hamásem byla na Gazu uvalena izraelsko-egyptská blokáda. Ta nyní vstupuje do svého sedmnáctého roku a za tu dobu dohnala Gazu na pokraj humanitární krize. Zatímco Izrael tvrdí, že blokáda je nutná pro zastavení dodávek zbraní na území, Palestinci vnímají opatření jako kolektivní trest.

Dusivá blokáda zamezuje pohybu většiny osob přes hranici Pásma. Mimo to omezuje dodávky jídla či elektronického zboží, které může být použito na výrobu zbraní. Gaza získává elektřinu převážně z Izraele, ale jsou zde časté výpadky – elektřina je často dostupná pouze 12 či 15 hodin denně. V důsledku blokády a izraelských útoků v Gaze kolabuje ekonomika, zdravotnický systém i infrastruktura. Nezaměstnanost loni dosáhla rekordních 46,6 procenta. I proto někteří Gazané vnímají sobotní útok jako „osvobození Palestiny“. Právě izolace, kterou Izrael s Egyptem na Gazu uvalily, jim odebírá poslední naděje na změnu. Mnozí pak nevidí jiné východisko než proti nepříteli bojovat násilím. Při izraelském bombardování leckdy zemřely jejich rodiny, a tak mají pocit, že již nemají co ztratit. To platí i pro členy Hamásu.

Hnutí dokázalo tyto emoce využít a poskytlo Palestincům způsob, jak se s utrpením vypořádat. Nabízelo islamistickou reinterpretaci boje proti okupaci, kterou zasadilo do širší historie džihádu a invazí do Palestiny sahající až ke křížovým výpravám. Tento narativ byl zároveň silně propojen s islámem, který slouží jako zdroj širší mobilizace. Mimo to organizace poskytovala programy sociální podpory, což její popularitě značně napomohlo. Současná válka ukazuje více než ty předchozí, do jaké míry se vždy jednalo o čistě pragmatickou politiku. Nyní Hamás vědomě vystavil Gazany bezprecedentní vojenské odvetě ze strany Izraele, která bude znamenat smrt stovek civilistů a zničení celých čtvrtí v Pásmu Gazy.

Další vývoj

Už teď v Izraeli zaznívají hlasy, že 7. říjen bude pro Izraelce představovat totéž co 11. září pro Američany. Proto je očekáváno, že odveta bude velmi tvrdá. Porážka Hamásu by měla být prioritou, je ale také nutné si uvědomit, že v Gaze nyní žijí na stísněném prostoru přes dva miliony lidí, z nichž polovinu tvoří děti. I to bychom měli mít na paměti při prohlášení izraelského ministra obrany Jo’ava Galanta, že má být Gaza odstřižena od všeho – elektřiny, vody či dodávek jídla –, nebo když někteří v internetových diskuzích volají po tom, aby byla Gaza srovnána se zemí.

Co přinesou nadcházející dny, není vůbec jisté. Netanjahu dává najevo, že nynější bombardování Gazy je pouze „začátkem“. Jak prohlásil ministr obrany Galant, izraelským cílem je „vrátit Gazu o padesát let nazpátek“. V izraelských médiích se zvláště v posledních letech debatovalo o jakémsi mikromanagementu situace v Gaze. Zrušení blokády na pořadu dne nikdy nebylo. Místo toho měla armáda do oblasti jednou za čas vstoupit, udeřit nepříteli tvrdou ránou a tím zajistit klid na dalších pár let. Probíhající válka je připomenutím toho, do jaké míry bylo toto řešení neudržitelnou iluzí.

Autorka studuje politologii.