Foto Wafa, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Probudit se v hororu a zjistit, že to není noční můra. To je asi pocit Izraelců ze 7. října, kdy zjistili, že nejsou chráněni, že asi dva tisíce teroristů, tedy celá vojenská formace, překonala bezpečnostní plot s cílem zabíjet civilisty. Než jich bylo přes tisíc zabito, zůstalo po nich 1300 mrtvých, 3500 zraněných a 127 lidí bylo uneseno. Pocit bezpečí a důvěry ve stát je dnes v Izraeli otřesen, obnovují se hluboké historické rány, lidé se bojí o své unesené děti.
Podobný pocit hororu měly docela určitě i na dva miliony lidí žijících v Gaze a jinde v Palestině, v obřím ghettu mezi polopouští a mořem, ze kterého lidé bez mezinárodně uznaných pasů nemají kam uniknout. Po úžasu nad tím, že někdo prolomil hranici, jim asi došlo, že se jedná o brutální provokaci a dostavil se akutní strach. Izrael se vždy krutě mstil a už dvě desetiletí průběžně Gazu ze vzduchu ostřeluje. Teror proti civilistům v Izraeli přinese – a téměř okamžitě přinesl – bezprecedentní bombardování. Všem muselo být jasné, že nastane peklo. Sedm dní po útoku zemřelo v Gaze na 2500 lidí, z toho sedm set dětí, tisíc osob se pohřešuje pod sutinami budov a milion, tedy polovina, Gazanů opustila své domovy.
Pocit hrůzy a zděšení sdílel s Izraelci celý svět. Ale i s Palestinci: co bude se dvěma miliony civilistů, jejichž města izraelská armáda ničí blok po bloku? Co toto násilí rozpoutá? Jako by nestačilo, že se na této planetě neodvratně začínáme péct. Měli bychom hledat cesty k energetickému přechodu a spravedlivé transformaci, a místo toho masově zbrojíme poté, co Rusko začalo nesmyslnou totální válku proti Ukrajině a začalo ji průmyslově ničit. A teď se v zemi, která nikdy nedošla míru, připravuje další tragédie. Čelíme velmi reálnému riziku masového válečného zločinu, který pravděpodobně již probíhá, a také regionální války. Ty by podporu Ukrajiny a globální spolupráci v tolika potřebných oblastech pohřbilo a důsledky bychom těžce pocítili i my.
Co bude s Gazou, co bude s Izraelem?
Poté, co se militantní skupina, která žije z ponížení a věznění svých lidí Izraelem, dopustila neospravedlnitelné brutality, začínáme pozorovat začátek další, řádově ještě větší brutality. Budeme ze dne na den, z měsíce na měsíc svědky toho, jak civilisty žijící v největším vězení na světě nechává žíznit, bombarduje a vyhání moderní stát, přičemž vyhladovění a útoky na civilisty se klasifikují jako válečné zločiny. Izraelské ultimátum na opuštění severní části Gazy vystavuje tamní obyvatele riziku masové etnické čistky a otevřeně se hovoří o vyhnání Gazanů na Sinaj. Bez útočiště, bez zastání, bez lidskosti. Zároveň se znovu probouzejí naše předsudky vůči Arabům a muslimům, které si od roku 2015 pěstujeme.
Brutalita terorismu vede k moralizaci. Je teď lehké vidět v jedněch jen teroristy a v druhých jen obránce. Tento pohled je ale depolitizující, situace je složitější.
Chyceni v pasti okupace a terorismu, Gazané nemají kam utéct, umírají ve vlastních domech nebo přežívají na ulicích a v sutinách, bez vody, jídla a elektřiny, s dětmi na rukou. Do přehlcených nemocnic proudí desetitisíce lidí a stovky raněných dětí, které už se nikdy neuzdraví. Brzy budou i jich tisíce. Márnice jsou přeplněné už teď a brzo nebudou chladit. Čtyři univerzity jsou rozbombardovány a zničeny jsou také nemocnice. V Gaze nezůstane nic, co umožňuje lidem žít a rozvíjet se. Jediný zahraniční přechod do Egypta je pod bombami. Už dnes je jasné, že snaha o jakýs takýs život končí. Kdo v Gaze přežije, už nebude žít jako člověk. Pokud dojde k masivní invazi, je těžké si představit, že nepovede k nepředstavitelnému utrpení.
Co se asi stane, pokud invaze rychle neskončí a polovina Gazy bude srovnána se zemí? Všichni se bojí regionální války a snaží se před ní varovat. USA poslaly k Izraeli válečné lodě na zastrašení Hizballáhu a Íránu. Izrael preventivně ničí ranveje na letištích v Damašku a Aleppu. Nikdo, kromě Hamásu, nemá na velké válce zájem. Akt masového teroru proti izraelským civilistům byla vědomá provokace Hamásu, na kterou reaguje Izrael eskalací. A ta z definice vede k nečekaným důsledkům. Když půjdou k zemi celé čtvrti, když budou umírat desetitisíce, když Izrael zabředne do pouliční války, lze si přestavit, že se do války zapojí řada dalších aktérů, například osadnické milice a palestinští ozbrojenci na Západním břehu, mezi kterými v poslední době už tak eskaluje násilí? Že se nezapojí Hizballáh? Může vůbec odvetná „operace“ spojená se zničením Gazy či expulzí Gazanů proběhnout bez tragických důsledků?
Z nedávné historie regionu víme, že války mají katastrofální důsledky. George Bush bombardoval Bagdád a zničil celý Irák. Bašár Asad tanky rozstřílel Hamu a zničil celou Sýrii. Dnešní záběry z Gaza City si v ničem nezadají s obrazy z rozbombardovaného Aleppa. Eskalace násilí na Západním břehu už probíhá a těžko se zastaví. Dodnes bylo na Západním břehu osadníky zabito přes padesát Palestinců, a to ještě nedošlo k pozemní invazi. Hizballáh zatím na volání Hamásu neodpověděl a drží se zpátky, na jeho chování bude ale mít vliv povaha izraelské ofenzívy. Těžko zapomene na svou protiizraelskou rétoriku tváří v tvář masovému bezpráví. Odtud ale vede přímá cesta k zatažení USA a Íránu do širšího konfliktu. A taková válka odzvoní pomoci Ukrajině i globálním snahám o řešení klimatické krize. Jako Západ budeme všech těchto procesů součástí.
Jsme bohužel stavěni před fakta, která jako by činila z masového bombardování měst, pozemní invaze a vyhnání obyvatelstva něco nevyhnutelného. Pokud na to přistoupíme, budeme zataženi do důsledků takového jednání. Dnešní eskalace situace ze strany Izraele bezpečnost nepřinese, vnitřní hrozby maximálně jen oddálí, a roztočí kolo dalšího násilí. Brutalita terorismu vede k moralizaci. Je teď lehké vidět v jedněch jen teroristy a v druhých jen obránce. Tento pohled je ale depolitizující, situace je složitější. Izrael nic nenutí Gazu ničit. Jsou argumenty, proč na to nemá právo a proč to není cesta k většímu bezpečí.
Násilí řešení nepřinese, problém je politický
V Česku si nyní pěstujeme narativ, že Hamás je primárně teroristická vláda v Gaze, že vyhlásil válku Izraeli a ten se teď právoplatně brání proti terorismu a nezbývá mu nic jiného než Hamás zcela zničit. Tento pohled nás uklidňuje, protože je jednoduchý, umožňuje projevit spravedlivý hněv, odebírá nám zodpovědnost za „politováníhodné oběti“ a chrání nás před tragickou komplexitou blízkovýchodní politiky.
Jenže Hamás není betonová bastilla, kterou lze zbourat, ale militantní teroristická síť, již asi lze částečně vystopovat, ale i tak by bylo mnohem lepší tyto osoby soudit, než je bez soudu zabíjet. Hamás je také široká politická struktura Gazy, zahrnující i úředníky, a tím se dotýká celé populace. Hamás je také krajní forma národně-osvobozeneckého hnutí, kterou aktuální masové násilí jen zradikalizuje. Nevím, co jiného znamená „zničit Hamás“ než zničení celé Gazy včetně lidí žijících v ní. A to přece nelze ospravedlnit.
Gaza dále není stát, který by vyhlašoval válku. Jediný suverénní stát s vládou a armádou v místě je Izrael, jehož svrchovanost pokrývá všechna palestinská území, kde v nespojitých ghettech a rezervacích žije pět milionů lidí v režimu okupace. Za těch pět milionů lidí má podle mezinárodního práva zodpovědnost pouze okupant, tedy Izrael. Ten ale dlouhodobě neví, jak s touto zodpovědností naložit, a odmítá ji uznat.
Na rozdíl od Hamásu je Izrael moderní stát (pro držitele občanství je „demokracií s nedostatky“) a platí pro něj standardy, které státům běžně neumožňuji mstít se a bezprávně zabíjet. Izraeli ale takové chování z mnoha důvodů prochází. Jedním z problémů je, že Gaza není země, ale obří ghetto, v němž žijí lidé bez občanství, bez práv a bez perspektivy jiné, než je podrobení se okupaci. Jejich spojení se světem totálně kontroluje Izrael (a v menší míře jeho spojenec Egypt). Od roku 1994 žije Gaza za zdí a od roku 2007 navíc v blokádě, během které bylo ostřelováním zabito na čtyři tisíce Palestinců.
Gazané si navíc nezvolili teroristy. Naposledy hlasovali v roce 2006, kdy Hamás představoval něco jiného, než čím je dnes. Gazané jsou dnes v průměru o generaci mladší a jejich hlavním problémem je okupace a bezvýchodnost. Občas riskují i protesty proti Hamásu. Po sobotním teroru jsou však Gazané rukojmí jeho eskalace války s Izraelem – a jsou to z poloviny děti. Vidět v nich „lidská zvířata“, jak se vyjádřil izraelský ministr obrany, je odrazem momentálního traumatu, ale také systematické dehumanizace těchto lidí.
„Spravedlivá odplata“ není jen masový vojenský zátah proti teroristické organizaci, ale i demonstrace zničující síly vůči neozbrojeným civilistům, a jak se teď rýsuje, možná i pokus o depopulaci a reokupaci severní části Gazy. Izrael ztratil svůj pocit bezpečnosti a jeho první reakcí je, že chce Palestince paralyzovat strachem a „problém“ odsunout o pár kilometrů dál. Terorismus – zcela neospravedlnitelný svou brutalitou – tak na chvíli zastřel základní asymetrii moci: Izrael vybuduje novou, silnější zeď a bude se znovu efektivně bránit. Teroristický útok ze soboty byl masový a hrozný, ale učiněn byl s minimálními prostředky a využil politického chaosu. Je velmi pravděpodobné, že nic takového se znovu nestane. Mezitím Izrael změní fyzickou realitu okupace. Přinejmenším učiní nežitelným pás kolem své hranice, v horším případě se dopustí masového zabíjení a odsunu do pouště. Palestinské civilisty samozřejmě před odvetou a přesuny nikdo nebrání, ochránit je může snad jen „zdrženlivost“ okupanta a jeho péče o vlastní image. I český narativ přitom uznává, že násilí nepřinese řešení. O tom, co se má s Gazou dlouhodobě stát, se ale nemluví. Zásadní problém zůstává – a ten je politický.
Tragédie a její nekonečné prohlubování
Moderní národy se organizují v národních státech. Izrael dvoustátní řešení už před lety opustil ve prospěch nekonečné okupace a systematické sekuritizace území obývaných Palestinci. Ovšem v posledních letech se ukazuje, že tento bezpečnostní přístup, sestávající z vojenské kontroly obyvatelstva, z politického podrobení skrze místní struktury, jako je Palestinská autonomie, z minimálních služeb a minimálních životních možností, nefunguje. Ekonomická i politická cena za tuto sekuritizaci se zvyšuje a okupace se rozšiřuje a prohlubuje.
Izrael nebyl ochoten platit přímou okupaci Gazy, a tak ji od roku 2005 okupuje na dálku. Na Západním břehu se drolí kontrola a v posledních letech se zvyšuje intenzita lokálního, neorganizovaného, ale násilného odporu. Židovské osady a jejich spojnice pohltily většinu Západního břehu, po kterém se Palestinci, vystavovaní systematické šikaně a ponižování, nemohou svobodně pohybovat, natož aby tam mohli získat svrchovanost. Nejsem expertkou na dějiny izraelsko-palestinského konfliktu, abych byla schopna podrobně určit, kdo, kdy a jakou měl vinu na politickém zablokování naděje na dohodu. Obecně lze ale konstatovat několik věcí.
Je hlubokou tragédií jak Palestinců, tak Izraelců, že neměli možnost vytvořit si moderní národní stát. Do roku 1973 vedl holokaustem poznamenaný Izrael války s nominálně silnějšími arabskými sousedy. Ze země vyhnaní Palestinci, ale i ti, kteří zde zůstali, byli, zkratkovitě řečeno, pro Izrael vnější riziko. To už ale ve stejném smyslu neplatí, Izraeli už zničující invaze nehrozí. S největšími nepřátelskými státy (Egypt, Jordánsko, Spojené arabské emiráty) už uzavřel mír, rozpadly se (Sýrie, Libanon, Irák) nebo s nimi mír vyjednává (Saúdská Arábie), případně jsou daleko (Írán – i když Hizballáh nyní ohrožuje bezpečnost severu země). Izrael je největší regionální vojenská velmoc s pevnou podporou Spojených států. Izrael se tedy už nemusí bát o svou existenci při pohledu na nejbližší i vzdálenější sousedy. O klid na život a o etnickou nadvládu se bojí proto, že okupuje a antagonizuje ve svých hranicích druhý národ, který ho pomalu demograficky dohání.
Mně jako někomu, kdo Izrael a Palestinu nesleduje systematicky a kdo nemůže tvrdit, že vývoji hlouběji rozumí, se donedávna zdálo, že zřejmou nemožnost najít spravedlivější vyrovnání mezi oběma národy vyvažuje jakési minimum stability a žitelnosti v palestinských enklávách. Stát se svědkem systematického ponižování Palestinců a sledovat krajně pravicový obrat v izraelské politice a intenzifikaci násilí na Západním břehu znamenalo uvědomit si závratnou asymetrii moci i možností, cynickou koloniální správu a negativní směřování izraelské politiky, ale neumožnilo mi to se k ní vyjadřovat. Je totiž téměř nemožné vytvářet si fundované vlastní soudy na základě omezené zkušenosti a vědomostí. Hlavně je ale izraelsko-palestinská politika natolik prostoupena traumaty na obou stranách a charakterizována směsí viktimizace, moralismu a cynismu, že se zdá nemožné zaujmout nestranné stanovisko.
Současná válka mezi Izraelem a Hamásem je jiná. Nejde v ní primárně o „řešení“ národní otázky, ale o masové ohrožení životů v reálném čase, jehož jsme všichni svědky. A také o konkrétní globální dopady možného regionálního vzplanutí. Dotýká se tedy přímo nás, a je proto čas odložit opatrnost a začít diskutovat alespoň univerzální a globální rovinu této války. Tento text může obsahovat omyly a nedomyšlenosti a já jej pokorně otevírám konstruktivní kritice. Přesto si dovolím se vší nejistotou vzdáleného a nezúčastněného pozorovatele říct čtyři věci o našem, českém postavení a působení ve světě.
Jde i o nás a naši budoucnost
Pokud se zamyslíme nad tím, o co bychom se měli snažit alespoň jako součást EU, považuji tyto perspektivy, v okamžitém i vzdáleném horizontu, za zásadní součást debat týkajících se i naší budoucnosti:
1) Je třeba ukončit eskalaci a systematicky se ohrazovat jak proti terorismu, tak i proti válečným zločinům. Nevolat po pomstě. Zastavit masakr a expulze civilistů. Vyhnout se širšímu vzplanutí násilí a celosvětovému regresu. Obnovit vodu a elektřinu v Gaze a vpustit sem humanitární organizace. Nechat odejít zraněné Palestince do Egypta na náklady mezinárodního společenství. Je třeba hledat cesty, jak zaručit Gazanům přežití, bezpečnost a rekonstrukci základní infrastruktury.
2) Je třeba okamžitě vyjednávat o propuštění rukojmích skrze prostředníky. Hledat způsoby, jak zaručit mezinárodní správu Gazy, zahrnující kriminální vyšetřování osob podezřelých z terorismu před mezinárodním soudem. Je potřeba vyjednávat o odchodu politických struktur do třetích zemí v nějakém časovém horizontu pod mezinárodní zárukou. Jsou příklady, kdy se nakonec podařilo uznat lidem nezapojeným do konkrétních zločinů nárok na politické jednání. Je potřeba otevírat možnost politického řešení. Palestincům je politická perspektiva dlouhodobě upírána, a bez ní je těžké si představit jakoukoli pozitivní budoucnost.
3) Je třeba hledat pevnější záruky pro bezpečnost Izraele a všech jeho obyvatel, než je nekončící cyklus odstrašování a násilí. Abrahámovské dohody se Saúdy mohly vést Izrael k většímu pocitu vnější a potenciálně i vnitřní bezpečnosti skrze dnešní saúdský vliv. Je třeba tlačit na uzavření míru Izraele se Saúdy a dohod využít pro postupnou cestu ke smíru s Palestinci. Dvoustátní řešení je dnes mrtvé – Izrael přímo ovládá většinu Palestiny a ze Západního břehu statisíce osadníků neodejdou. Palestinci ale také nezmizí, jsou součástí toho samého státu. Vyhánět je nebo je čím dál násilněji ovládat by z Izraele učinilo zemi, která zcela ztratí to, co na ní dnes mnoho lidí obdivuje. Jediný dlouhodobý horizont podle mne představuje integrace etnické menšiny do státu, který postupně dává Palestincům občanská práva. Zatímco se diskutuje, zůstává jednostátní řešení v Izraeli menšinovým postojem, a předpokládalo by zásadní obrat v širší politice, reflexi dnešní slepé uličky a mezinárodní podporu. Další masakr nebo expulze by ale zničily nejen Gazany, ale dlouhodobě i civilizované výhledy pro Izrael.
4) Říkám to jako někdo, koho se dění na Blízkém východě týká nepřímo, ale naprosto zásadně: války v Iráku a Sýrii už totiž silně proměnily Evropu. Bez rozpadu států na Středním východě bychom neměli migraci, ISIS a krajní pravici, alespoň ne v dnešní míře. A možná ani ruský militarizovaný imperialismus. Neměli bychom tolik xenofobie, iracionality, polarizace. Možná bychom byli schopni se více soustředit na klimatickou transformaci a spravedlnost. Masové válečné zločiny v Izraeli a velká válka nás vrhnou o desítky let zpátky, a to v době, kdy si to nemůžeme dovolit. Nemluvě o tom, že budeme žít ve světě, ve kterém se bombardují města plná civilistů.
Autorka je politoložka. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.