David Ben Gurion v roce 1948 čte Deklaraci nezávislosti státu Izrael. Foto Izraelské ministerstvo zahraničí. CC0 1.0
Odporný zločin Hamásu spáchaný 7. října ukázal, že to, co britsko-židovský historik Tony Judt (1948–2010) říkával o sociální otázce, platí i pro otázku palestinskou: čím více ji vytěsňujeme, v tím radikálnějších podobách se vrací. Judt byl ve svém mládí socialista a sionista. Patřil k těm diasporickým Židům, kteří po vypuknutí šestidenní války 5. června 1967 přijeli do Izraele, aby ho bránili se zbraní v ruce.
V posledním desetiletí svého života však vůči tomuto státu ochladl. Uvědomil si totiž, že – s výjimkou Sinaje vráceného Egyptu roku 1979 – se nikdy dobrovolně nevzdá kontroly nad územím a obyvatelstvem, které touto válkou získal. Proměna nadvlády Židů nad Araby na okupovaných územích z přechodného poválečného stavu do permanentního statu quo by popřela hodnotu lidské rovnosti, k níž se přihlásila izraelská Deklarace nezávislosti z 14. května 1948. Židovská demokracie by se stala židovskou etnokracií.
Tohoto vyústění se Judt začal obávat v prvních letech našeho století, kdy izraelská armáda odpovídala na sebevražedné atentáty Palestinců zabíjející izraelské civilisty násilím, jehož obětí bylo disproporční množství palestinských civilistů. Během této „druhé intifády“ (2000–2004) se konflikt zároveň přelil do Evropy, kde prudce narostl počet antisemitských aktů prováděných mladými muslimy. Tento nebezpečný vývoj komentoval Judt v eseji „Izrael. Alternativa“, zveřejněném v říjnu 2003 v New York Review of Books takto:
„Neizraelští Židé se dnes znovu cítí vystaveni kritice a útokům za věci, které neudělali. Tentokrát to však není křesťanský, nýbrž židovský stát, jenž je drží jako rukojmí za své vlastní činy. Diasporičtí Židé nemohou ovlivnit izraelské politiky, ale jsou s nimi implicitně identifikováni – a to v nemalé míře právě naléhavým nárokem, který Izrael vznáší na jejich věrnost. Chování samozvaného židovského státu ovlivňuje způsob, jakým se na Židy dívají ostatní. Narůstající počet útoků na Židy v Evropě lze primárně přičíst na vrub scestnému úsilí – často mladých – muslimů vrátit to Izraeli. Deprimující pravdou je, že současné chování Izraele není špatné jen pro Ameriku. Není špatné ani jen pro samotný Izrael, jak mlčky uznávají mnozí Izraelci. Deprimující pravdou je, že dnešní Izrael je špatný pro Židy.“
Ještě více deprimující je aktuálnost, kterou těmto slovům dává prudký nárůst antisemitských aktů ve Francii, Německu i jinde v Evropě po útocích ze 7. října, kdy izraelská armáda započala svou odvetnou operaci v Gaze. Není třeba dodávat, že podobně jako před dvaceti lety, ani dnes nemůže připomenutí okupačních politik Izraele omluvit antisemitské činy evropských muslimů, nemluvě o masakru spáchaném Hamásem. Chápat povahu a dynamiku konfliktu neznamená ospravedlňovat extremistické činy a názory jeho protagonistů.
Od druhé poloviny desátých let se již Izrael nejeví jako „anachronismus“, za nějž ho Judt označil v článku, ale naopak jako předvoj národně-konzervativní vzpoury proti lidskoprávnímu globalismu.
Dnešní situace je o to nebezpečnější, že nové vzplanutí blízkovýchodního násilí se netýká jen Izraele a USA či evropských Židů a muslimů, ale vráží klín mezi Západ a globální Jih, čímž bezprostředně ohrožuje stabilitu na celém světě. Mezera, kterou mezi zeměmi euroatlantického prostoru a jejich bývalými koloniemi pootevřela invaze Ruska na Ukrajinu v únoru 2022, se zpětně jeví jako zanedbatelná ve srovnání s propastí, která se mezi nimi objevila v průběhu izraelské odvety na masakr Hamásu.
Spor pamětí
Vypuknutí rusko-ukrajinské války vzbudilo silné emoce v západním a postkomunistickém světě. Značnou část společností globálního Jihu však nechalo chladnou. Jejich vládám to umožnilo zaujímat neutrální pozici „třetího“, který sleduje zápas dvou stran zpovzdálí – s pocitem, že to není jeho boj, a to i navzdory tomu, že se ho bolestně dotýkají jeho negativní důsledky. Vždyť narušením globálního trhu s obilím, ropou a plynem či potenciální hrozbou nukleární války dopadá eskalace napětí mezi Ruskem a Západem na celý svět. Přesto udržují významné státy globálního Jihu jako Turecko, Brazílie, Indie či Jižní Afrika stejně tak dobré vztahy se Západem a USA jako s Ruskem a nenechávají se ani jednou stranou sporu přimět k přijetí nepřátelského postoje vůči straně druhé.
Autonomní jednání těchto regionálních velmocí potvrzuje konec hegemonie, které se Západ a USA těšily prvních dvacet let po zhroucení sovětského bloku – tedy ještě v roce 2003, kdy psal Judt svůj článek. Snahy Bidenovy administrativy pokračovat v diskurzu onoho období a líčit spor Západu s Ruskem jako případ globálního zápasu mezi autokraciemi a demokraciemi působí přesvědčivě jen na ty, kteří si nevšimli, že zmíněné neutrální velmoci jsou – s výjimkou Erdoganova Turecka – demokraciemi.
Na rozdíl od rusko-ukrajinské války, která nechala velkou část společností globálního Jihu chladnou, rozvířilo v nich násilí mezi Hamásem a Izraelem stejně tak silné city jako v Americe a Evropě. Emocionální rezonance se tentokrát rozložila rovnoměrně mezi Západ a Jih. S prvním však rezonuje především utrpení civilistů židovských, s druhým civilistů arabských a muslimských. Zdrojem tohoto rozdílu je to, že dvě části světa vidí blízkovýchodní konflikt prizmatem odlišných pamětí minulého století. Na Západě spočívá její těžiště v připomínání boje demokracie s totalitarismem, symbolizovaným gulagem a holocaustem, na Jihu v připomínání rasismu a kolonialismu Západu a podřadné závislosti neevropských společností i po jejich dekolonizaci v padesátých a šedesátých letech.
Vyvolání paměti nacistické genocidy
Obrazy bestiálně vražděných židovských žen a dětí vyvolaly na Západě paměť nacistické genocidy jako absolutního zla, proti jehož pachatelům a společnosti, která si je postavila do čela, je legitimní použít jakékoliv prostředky. Odtud bianco šek na odvetná opatření, jež vystavili v prvních dnech po útoku Joe Biden, Olaf Scholtz a Emmanuel Macron izraelské vládě. Učinili tak navzdory skutečnosti, že ji vede Benjamin Netanjahu – celoživotní popírač nároků Palestinců na národní sebeurčení, byť by se mělo realizovat jen na pětině území jejich předků, jak jim to – jakkoliv vágně – sliboval mírový proces z Osla započatý v září 1993 na trávníku Bílého domu stiskem ruky Jásira Arafata a Jicchaka Rabina.
Západním státníkům nevadilo ani to, že v izraelské vládě zasedají rasisté typu Becalela Smotriče či Itamara Ben Gvira, kteří otevřeně hledají způsoby, jak si Palestince jako podřadnou lidskou skupinu ještě účinněji podmanit či jak se jich při příhodné příležitosti násilně zbavit. Ze zkušenosti posledních pětasedmdesáti let vědí, že takovou příležitost může poskytnout nějaká další válka, při níž by bylo možné konečně vyhnat potomky těch, kteří neutekli z území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem v první arabsko-izraelské válce let 1948–49, ani v šestidenní válce v červnu 1967.
Zatímco pozornost mainstreamových médií byla v prvních týdnech po útoku vedle Gazy obrácena k severním hranicím Izraele, na nichž probíhaly příhraniční šarvátky s libanonským Hizballáhem, Smotričovi a Ben Gvirovi voliči mezi osadníky Západního břehu začali násilně napadat Palestince (během prvního měsíce války jich bylo zabito kolem sto padesáti). Možná doufali a stále doufají, že vyprovokují masové povstání, které dá izraelské armádě záminku k podobnému etnickému vyčištění „Judeje a Samaří“, jaké se jí podařilo dosáhnout masivním bombardováním severní Gazy, kterou v prvních pěti týdnech konfliktu opustilo na jeden milión Palestinců. Ve stejném období se počet obětí těchto útoků vyšplhal k jedenácti tisícům.
Toto číslo se sice opírá o počty uváděné ministerstvem zdravotnictví řízeném Hamásem, ale většina pozorovatelů ho bere vážně, neboť v předchozích kolech konfliktu Izraele s Gazou jím uváděná čísla většinou odpovídala realitě. Vypovídací hodnota počtu zabitých Palestinců (většinou civilistů) během prvních pěti týdnů konfliktu se vyjeví ve chvíli, kdy si uvědomíme, že zhruba stejné úrovně dosáhl počet zabitých ukrajinských civilistů až po dvaceti měsících ruské agrese (kancelář Vysokého komisaře OSN pro lidská práva jich na konci září uváděla 9 701). Ze zmíněných západních státníků pobízejících Izrael po 7. říjnu k odvetě se jako první probudil Macron, když 10. listopadu v rozhovoru s Katyou Adler na BBC řekl, že „bombardování dětí, žen a starých lidí“ nelze ničím ospravedlnit a vyzval k humanitárnímu příměří. V té chvíli Američané, Němci a Britové stále hájili právo Izraele pokračovat v zásahu.
Západní politikové by se po vyjádření bezpodmínečné podpory odvetných opatření Izraele vedeného extremistickou vládou neměli divit počtu civilních palestinských obětí. Jejich poradci je měli upozornit na to, že v posledních dvaceti letech způsobily i odvety středových izraelských vlád vždy mnohonásobně vyšší počty mrtvých (většinou civilistů) na arabské straně než na straně židovské.
Ve čtyřiatřicetidenní válce v létě 2006, v níž si premiér Ehud Olmert (ze strany Kadima) vytyčil za cíl zničit libanonský Hizballáh (podobně jako si nyní Netanjahu vytyčil za cíl zničit Hamás) zahynulo 1 200 Libanonců a 156 Izraelců – v první skupině tvořili většinu civilisté, ve druhé vojáci. Operace izraelské armády v Gaze na přelomu let 2008–9 stála život 1 390 Palestinců, tři izraelské civilisty a deset izraelských vojáků, z nichž čtyři byli zabiti omylem vlastní stranou. Raději nepočítejme, kolik by tentokrát muselo být palestinských obětí, mělo-li by se dosáhnout stejného poměru.
Paměť holokaustu a velký Izrael
Vedle vyjádření podpory izraelské odvety zakázali Scholtz a Macron v prvních dnech po útoku Hamásu ve svých zemích také propalestinské demonstrace. Jako by připomínka kontextu, jímž je po generace trvající útisk Palestinců, byla nepřípustná: absolutní zlo přece ze samotné své definice žádný kontext mít nemůže. Ten by ho zasadil do „vztahů“ vezdejšího světa, tedy doslova „relativizoval“. Nepřímo by také „polidštil“ jeho pachatele: nebyli by již démony, ale extremistickými bojovníky konkurenční skupiny, s níž napadená skupina zápasí o jedno území.
Právě na takovém „teritoriálním“ pojetí palestinského násilí byla na začátku devadesátých let založena představa izraelské levice, že Izrael může získat od Palestinců mír, poskytne-li jim území zabrané v šestidenní válce. Protože však izraelská pravice jádro zabraného území (včele s východním Jeruzalémem a velkou částí Západního břehu) Arabům vrátit nechtěla, bylo pro ni jistější zcela popřít územní motivaci Palestinců. Proto opakují obhájci Velkého Izraele již více než třicet let to, co řekl tehdejší premiér a někdejší terorista Jicchak Šamir na Mírové konferenci, která se pod záštitou Michaila Gorbačova a G. W. H. Bushe konala v Madridu na přelomu října a listopadu 1991: „Pohled na dlouhé dějiny konfliktu jasně dokazuje, že jeho povaha není teritoriální (…) Problémem není území, ale naše existence.“
Jinak řečeno: Palestinci popírají samotné právo izraelských Židů na život a teritoriální ústupky s tím nic nezmohou. Jejich motivací není území, ale protižidovská nenávist. Kdokoliv tvrdí opak, oslabuje schopnost židovského státu bránit se antisemitským plánům na jeho zničení a zajišťuje posmrtné vítězství Hitlerovi. V souladu s tím přirovnal Šamirův nástupce na postu předsedy strany Likud Benjamin Netanjahu v Knesetu podpis Jicchaka Rabina pod Dohodou z Oslo k podpisu Mnichovské dohody v září 1938 západními státníky: „Jste horší než Chamberlain. On uvedl do nebezpečí jiný národ, vy to činíte národu vlastnímu!“
Hrůzy historické nebo fenomenologické?
Čtení palestinského násilí prizmatem paměti druhé světové války ospravedlňuje nejen postupně de facto anektovat velkou část dobytých území, ale také rozšířit arzenál prostředků, které je proti tomuto násilí možné použít. Pokud nejde jen o území, ale o samotné přežití židovského národa, jsou mantinely válečného práva, které odmítají disproporční dopady na civilní obyvatelstvo, příliš úzké. Čelit účinně absolutnímu zlu, jež ohrožuje samotnou existenci Židů, je možné jen s použitím výjimečných prostředků. Západní spojenci ostatně postupovali v boji proti tomuto zlu stejně. Zabili-li oni v poslední fázi boje s nacisty desetitisíce Němců při bombardování Drážďan a Hamburku, proč by měli Izraelci zacházet jinak s „nacisty“ v Džanínu či Gaze?
Představě, že protiizraelské násilí Palestinců je re-inkarnací protižidovského násilí Němců, dal masakr Hamásu nebývalou přesvědčivost. Síla emoce, jejímž prostřednictvím židovská a západní paměť propojila hrůzné obrazy ze 7. října s obrazy vraždění Židů v letech 1941–45, byla v prvních dnech a týdnech po palestinském útoku tak nezdolná, že ti, kteří se jako generální tajemník OSN António Guterres odvážili připomenout, že masakr se neodehrál „ve vakuu“, se okamžitě ocitli v podezření, že žijí „v jiném světě“. Izraelský velvyslanec při OSN chtěl touto poznámkou zřejmě říct, že Guterres a jemu podobní, nevidí nebo nechtějí vidět něco, co je evidentní pro kohokoliv, kdo otevře oči. Jako by obrazy zachycující masakr Hamásu nepotřebovaly ke svému pochopení žádný kontext, neboť mluvily samy za sebe – jako by bezprostředně implikovaly obrazy nacistické genocidy.
Michael Žantovský na mě v rozhovoru o situaci na Blízkém východě, vedeném 18. října v Českém rozhlase, reagoval podobně jako izraelský velvyslanec na Guterrese. Mé připomenutí více než půl století trvající okupace arabských území Izraelem komentoval poznámkou, že jsem se asi nedíval na televizi. Chtěl tím zřejmě říct, že kdybych viděl televizní obrazy krutosti Hamásu, přestala by mi tanout na mysli izraelská okupace a souhlasil bych s ním, že se jednalo o totéž násilí, které Židé zažívali ve čtyřicátých letech v Sobiboru či Treblince. Tyto obrazy zkrátka žádnou kontextuální interpretaci nepotřebovaly, neboť samy bezprostředně vyjevovaly démonickou podstatu činu Hamásu.
Žantovský však následně přece jen připustil, že jsem je viděl, ale jinak než on: zatímco on se na ně díval „fenomenologicky“ – soustředil se jen na to, co v nich bylo, aby zachytil jejich podstatu – já jsem je podle něj uchopoval „historicky“. Nenacházel jsem jejich smysl v nich samých, v jejich esenci, ale v jejich propojení s jinými skutečnostmi; nezachycoval jsem je tedy bezprostředně, ale zprostředkovaně. Tato dichotomie je falešná. Ani on a obhájci Velkého Izraele, kteří asociují sadismus Hamásu se sadismem nacistů, ho nečtou bezprostředně z něj samého, ale prostřednictvím srovnání. Prezentací tohoto „historického“ čtení masakru jako „fenomenologického“ vyjevování jeho nadhistorické esence jen zastírají jeho relativitu – to, že je perspektivou ukotvenou v určitém místě geografického a sociálního prostoru a v určitém momentu dějinného času. Partikulární a časově podmíněnou interpretaci masakru představují jako věčnou a obecně závaznou pravdu. Aplikaci zvláštní historické paměti na daný fenomén dávají status univerzálního poznání jeho podstaty.
Paměť Nakby a mírový proces
Ideologická hegemonie Západu v prvních dvaceti postkomunistických letech se projevovala mimo jiné snadností, s jakou tato operace dosahovala svého cíle – tedy samozřejmostí, s jakou byl historicky určitý pohled západní části lidstva přijímán jako platný pro lidstvo v jeho celku. Tato hegemonie dnes leží v troskách. Nezápadní polovina lidstva vznáší nárok na platnost své vlastní paměti. Ta již nemá těžiště v připomínání toho, co se dělo uvnitř Západu, ale toho, co se dělo mezi ním a zbytkem světa. V souladu s tím nerámují společnosti globálního Jihu blízkovýchodní konflikt vzpomínkami na útlak a masakry, kterých se dopustili Evropané na jiných Evropanech, evropští křesťané na evropských Židech. Jejich významotvorný rámec tvoří vzpomínky na nespravedlnosti, jichž se v minulých staletích dopustili Evropané na Neevropanech.
K takovým nespravedlnostem patří z jejich hlediska jak slib britského ministra zahraničí Arthura Balfoura z 2. listopadu 1917, že britské impérium, které právě začalo vojensky dobývat Palestinu, umožní evropským Židům přesunout se do ní jako do svého „národního domova“, tak Rezoluce 181 VS OSN z 29. listopadu 1947 o zřízení dvou států na území Palestiny, kterou prosadily USA a SSSR – dvě velmoci vzešlé z moderní evropské civilizace. Podle rezoluce měl být židovský stát větší přesto, že tehdy v Palestině tvořili Židé – vyhánění tam od konce devatenáctého století antisemitismem z Evropy – zhruba třetinu obyvatelstva a vlastnili méně než 10 procent její půdy.
Takový dokument, který upíral většině obyvatelstva daného území právo na to rozhodnout svobodně o svém osudu, by VS OSN nikdy nemohlo odhlasovat poté, co se jeho členy v následujících dvou desetiletích staly desítky neevropských zemí, které se právě proti takovému poručníkování Západu postavily akty své dekolonizace. S OSN, kterou ještě ovládali bílí muži, by se zřejmě smířila i česká ministryně obrany Černochová. Můžeme se divit Nigerijcům, že jim to nestačí?
Je-li traumatickým ohniskem židovské paměti 20. století holokaust, pak v palestinské paměti hraje ekvivalentní roli Nakba (čili Katastrofa): vyháněním, zastrašováním a strachem podnícený odchod 750 000 Arabů z jejich vesnic a měst v roce 1948, stvrzený následně zákazem návratu a konfiskací jejich půdy a majetku Zákonem o nepřítomných, přijatým Knesetem roku 1950. Díky tzv. zelené linii příměří z roku 1949 byl Izrael zřízen na 78 procent mandátní Palestiny, na němž zůstalo kolem 170 000 Arabů. Stali se sice formálně jeho občany, ale dalších osmnáct let byli podřízeni zvláštnímu režimu vojenské správy, která striktně omezovala jejich svobodu pohybu a další základní práva. I oni přišli o půdu, pokud na ní nebyli přítomni ve chvíli příměří.
Humanistická vize izraelské levice
Jedním z příznaků vůle části židovské většiny Izraele k hledání mírového řešení byla ochota jejího radikálního křídla k uznání židovské zodpovědnosti za nucený odchod Arabů, v jehož důsledku se z nich stala ve státě, zřízeném na území, na němž předtím tvořili většinu, etnická menšina. O židovské uznání této „katastrofy“ stejně jako o palestinské uznání utrpení holokaustu se měla opírat proměna izraelských Arabů do plnoprávných příslušníků Izraele i souběžná proměna obyvatel východního Jeruzaléma, Západního břehu Jordánu a Gazy do občanů palestinského státu.
Tato humanistická vize, kterou prosazovalo radikální křídlo izraelské levice, byla pohřbena krachem jednání o finální dohodě mezi Arafatem a Ehudem Barakem v létě 2000 a druhou intifádou vyprovokovanou procházkou Ariela Šarona po Chrámové hoře 28. září téhož roku. Následovala brutální odpověď Izraelců na arabské protesty, v níž proti neozbrojeným demonstrantům používali ostré náboje. Poslední pokus o dosažení finální dohody učinil Ehud Olmert, jenž byl v čele izraelské vlády v letech 2006–2008.
Po této labutí písni mírového procesu se radikálně proměnil horizont očekávání, na jehož pozadí se odehrávají zápasy izraelské politiky i ideologický profil jejich protagonistů. Na místo někdejšího sporu levice s pravicí o to, zda má dojít k občanskému narovnání situace izraelských Arabů a rozdělení jedné země mezi dva národy, nastoupil spor mezi umírněnou a radikální pravicí o formu, jakou na sebe má vzít pokračování nadvlády židovské většiny nad arabskou menšinou uvnitř mezinárodně uznaných hranic Izraele a osídlování území a kontrola arabského obyvatelstva za nimi.
Předvoj národně-konzervativní revoluce
V předtuše tohoto usazení těžiště izraelské politiky v etnickém nacionalismu a osadnickém expanzionismu vyjadřuje Judt ve zmíněném textu z října 2003 obavu, že se Izrael v „,kulturním střetu‘ mezi otevřenými a pluralistickými demokraciemi a válečnicky netolerantními a vírou poháněnými etnickými státy ocitne na nesprávné straně.“ Dvacet let po zveřejnění těchto slov je zřejmé, že realita naplnila jeho předtuchu, zároveň však překročila pokrokářský obzor, na jehož pozadí ji vyslovoval. Jako typický politický liberál poststudenoválečné éry věřil v globální šíření lidských práv a principů ústavní demokracie, jehož druhou stranou mělo být oslabování nároků pokrevně, kulturně či nábožensky definovaných skupin. Izrael, v němž na přelomu minulého a tohoto století začal vítězit etnický nacionalismus napojený na náboženský fundamentalismus mesiánského typu (tj. ideologii nejagresivnějšího křídla osadníků), se mu jevil jako přežitek minulé epochy.
Nemohl tušit, že to, co v roce 2003 považoval za retrográdní výjimku, bylo ve skutečnosti první vlaštovkou epochální změny, která přišla v následujícím desetiletí. Od druhé poloviny desátých let se již Izrael nejeví jako „anachronismus“, za nějž ho Judt označil v článku, ale naopak jako předvoj národně-konzervativní vzpoury proti lidskoprávnímu globalismu. O tom svědčí obdiv a přátelství, které začali Izraeli a Netanjahuovi vyjadřovat antiliberální politici z celého světa: od filipínského prezidenta Duterteho a indického premiéra Módího přes Středoevropany Stracheho, Orbána či Zemana až k islamofobům typu Wilderse v západní Evropě či Trumpovi a Bolsonarovi v Americe.
Změněný profil Izraele dobře symbolizuje například zákon, jenž od roku 2011 suspenduje veškerou finanční podporu organizacím či institucím, které zmiňují palestinskou Nakbu nebo zákon z roku 2016, přikazující lidskoprávním neziskovým organizacím označovat samy sebe ve svých dokumentech za „zahraniční agenty“, jakmile více než polovinu svých zdrojů čerpají ze zahraničních lidskoprávních institucí. Zákon z roku 2018 o „Izraeli jako státu židovského lidu“ zaručil – v rozporu s Ben-Gurionovou Deklarací nezávislosti z roku 1948, která slibovala rovnost všech občanů bez ohledu na náboženské vyznání, pokrevní původ či pohlaví – v Izraeli nadpráví etnickým Židům.
Tyto zákony byly přijaty spolu s mnoha dalšími zákony a opatřeními, které omezovaly svobodu projevu a činnost nevládních organizací – obzvláště těch monitorujících porušování lidských práv Arabů uvnitř i vně zelené linie. V boji proti transnacionální „občanské společnosti“, obzvláště jejímu lidskoprávnímu křídlu, prošlapával Netanjahuův Izrael stezku, po níž se posléze vydali Putin, Orbán, Kaczyński a další.
O směřování Izraele už nemůže být pochyb
Když se po krátkém přerušení svého vládnutí v letech 2021–22 Netanjahu znovu na konci minulého roku dostal k moci, rozhodl se spolu se svými rasistickými spojenci finalizovat proměnu Izraele z liberální demokracie do osadnické etnokracie tím, že zbaví Nejvyšší soud možnosti suspendovat rozhodnutí většiny parlamentu. Skutečnost, že by mu to také dalo možnost vyhnout se vězení za korupci, by neměla zakrývat specificky politický smysl vykleštění moci Nejvyššího soudu. Zajistilo by absolutní – žádnými ústavními procedurami či individuálními právy neomezenou – nadvládu etnonáboženské většiny nad etnickými a jinými menšinami, ať již mají jiné názory, jinou víru či jinou sexuální orientaci.
V programu takové nadvlády není Izrael nijak originální. Ten charakterizuje národně-konzervativní hnutí po celém světě. (Vzpomeňme na českého ombudsmana Stanislava Křečka, jenž při nástupu do své funkce roku 2020 prohlásil, že za svůj úkol nepovažuje obranu práv menšin, ale práv většiny.) Mezi demokratickými zeměmi, v nichž začali mít úspěch protagonisté takového programu, je však Izrael spolu s Maďarskem výjimečný tím, jak blízko se dostal k finálnímu cíli. (V těsném závěsu za nimi je Módího Indie.)
Dvacet let po zveřejnění Judtova článku tedy již nemůže být o směřování a povaze Izraele pochyb. Spíše bychom si měli položit otázku po směřování České republiky, jejíž premiér z ní chce učinit hlas tohoto Izraele v Evropské unii. Chce také urychlit uskutečnění Zemanova plánu na přesunutí české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma a symbolicky tak stvrdit protiprávní anexi jeho východní části Izraelem. Podobně jako Trumpova Amerika má tedy i Česká republika – byť nepoměrně menším dílem – přispět k vyprchání posledních zbytků naděje na dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Fialova vyjádření jsou v souladu s profilem jeho strany, jež zasedá v jednom klubu Evropského parlamentu s krajně pravicovou PiS Kaczynského a postfašistickými Bratry Itálie Giorgii Meloni. Až do invaze Ukrajiny Ruskem byl místopředseda ODS Vondra vedle Babiše jedním z nejhlasitějších českých obhájců Orbána. Ten byl v minulém období snad ještě horlivějším „hlasem Izraele“ v Evropě než prezident Zeman, a to navzdory tomu (anebo právě proto?), že se neštítil v kampani proti finančníkovi Georgi Sorosovi v roce 2017 použít tradiční antisemitské stereotypy. Když proti tomu izraelský velvyslanec v Budapešti Yossi Amrani protestoval u maďarské vlády, vysloužil si od Netanjahua pokárání za vměšování se do vnitřních záležitostí cizí země. Izraelské ministerstvo zahraničí pak vydalo prohlášení v tom smyslu, že velvyslanec jistě nechtěl delegitimizovat kritiku Sorose – člověka, jenž „nepřestává podkopávat demokraticky zvolené izraelské vlády“. Judtovo konstatování, že chování Izraele je špatné pro Židy v diaspoře, je tak třeba doplnit: nejenže Izrael svou pokračující okupací území zabraných v červnu 1967 vyživuje antisemitismus muslimské pravice v Evropě, ale spojuje se také s dědici antisemitismu křesťanské pravice na našem kontinentu.
Vzhledem k bytnění národně-konzervativního křídla ODS nepřekvapuje, že tato strana patří ke spojencům Izraele. Její stanovisko je však součástí daleko širšího konsensu, podepřeného také liberálním a proevropským segmentem české politiky a žurnalistiky. Podobně jako u českého postoje k rusko-ukrajinské válce je i v postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu stmelujícím pojítkem mezi konzervativci a liberály paměť 20. století. Je naprosto správné, že tato paměť – s těžištěm v připomínání gulagu a Osvětimi – je východiskem našeho pohledu na svět. Problémem však je, docházíme-li k politickým závěrům týkajícím se mezinárodně-politických otázek dneška, aniž bychom ji konfrontovali s pamětí jiných společností a regionů a s jinou realitou, než je ta středoevropská.
Dáme-li Žantovského terminologickému rozlišení odlišný smysl, pak můžeme říct, že je třeba se na blízkovýchodní konflikt dívat nejen „historicky“, tj. prizmatem paměti holocaustu, ale také „fenomenologicky“ – se zaostřením na to, jak se jeví realita sama. Jen tak se budeme schopni otevřít dialogu různých pamětí a odolat pokušení uzavřít se pouze do jedné z nich. Spíše než být „hlasem Izraele“ nebo „hlasem Palestiny“ bychom měli zaujímat pozici toho, kdo vidí na obou stranách primárně lidi s rovnými právy na život a hledání štěstí. Jak řekl francouzský prezident Macron ve zmíněném rozhovoru na BBC: válečné násilí dopadající disproporčně na děti a civilisty je neospravedlnitelné, ať již se jedná o děti a civilisty židovské, nebo palestinské. Na každém životě záleží.
Autor je politolog.
Otázce židovské a západní paměti Holocaustu se věnoval v knize Paměť a genocida. Esej o politice holocaustu. Počátky sionismu zkoumal v knize Mezi Davidovou a rudou hvězdou. Židovské odpovědi na krizi liberální emancipace. Dějiny a současnost, Praha 2022.