Foto Petr Šmerkl, CC BY-SA 3.0 DEED
Od počátku nové etapy masakrů na území Gazy, Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma (či jednodušeji – v prostoru okupovaných palestinských území) uplynulo více než sto dní. Většina západních zemí, zvláště pak ČR zastává jasné a neměnné stanovisko a nekriticky podporuje Izrael. Konference „Tvoje jméno je Izrael“, kterou pořádala Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, tento narativ na základě jejího obsahu, anotace a vyznění potvrdila. Ne všichni z řad publika a studentstva s ním však souhlasili.
Univerzita jako politický projekt
Ačkoli by v otevřené společnosti měly univerzity být prostorem ke svobodné diskuzi, hledání pravdy a nezávislému zkoumání, ne vždy je tomu tak. České univerzity často do značné míry podléhají mainstreamu státního – respektive společenského – diskurzu a ideologie vázané na historický vývoj a ekonomické vztahy. Masarykova univerzita není výjimkou, podobný postoj zaujímají i jiné české vysoké školy. Konference „Tvoje jméno je Izrael“, která se konala na půdě Fakulty sociálních studií a kterou univerzita podpořila, je jen jedním z příkladů nekritického přejímání současného politického paradigmatu akademickou institucí. Je těžké univerzity „měnit zevnitř“ ve prospěch větší nezávislosti na aktuálním politickém klimatu a státu, protože modely jejich fungování jsou v něm pevně a dlouhodobě zakotvené. Je ale potřeba si skutečnost, že univerzity nejsou apolitické (ani nepolitické), alespoň uvědomovat.
Nejednou jsem slyšela, že je otázka násilí na územích Palestiny tak složitá a komplexní, že ji nemá smysl zkoušet chápat nebo se nedejbože stavět na něčí stranu.
Dlouho jsme měli pocit, že s tím, co se na naší univerzitě děje, nemůžeme nic dělat. Jaké jsou naše možnosti, když v časech masového vraždění palestinského lidu – které česká média a vláda aktivně cenzurují – vznikají tak tendenční konference? Rozhodli jsme se s kamarádkami a kamarády, že se na akci, jejíž obsah se nám už z anotace zdál nešťastně tendenční, přijdeme podívat. „Podobně jako v případě ruské invaze na Ukrajinu, i po brutálním útoku teroristického hnutí Hamás na území Izraele 7. října loňského roku se ve veřejném prostoru začalo objevovat mnoho nepřesností o státu Izrael,“ psalo se například v popisu konference. Kamarád rozdával u vchodu letáčky s grafikou, kterou používaly i oficiální materiály konference. Až při bližším nahlédnutí lidé zjistili, že místo programu konference si čtou o masakrech a destrukci v Gaze – někteří i tak četli dál, jiní letáky rovnou vyhodili do koše.
Konferenci „Tvoje jméno je Izrael“ s podtitulem „Život moderního židovského státu“ uvedl proslov děkana Stanislava Balíka. Následovaly vstupy několika různých mluvčích (Michael Romancov, Marek Čejka nebo Aleš Weiss) na témata vnitrozemských i mezinárodních otázek Izraele (často z velmi diskurzivně ovlivněných a stranických pozic), konferenci uzavřelo promítání filmu Exodus o stejnojmenné lodi, která figurovala v začátcích sionistické kolonizace palestinských území. Film i jeho knižní předloha jsou často kritizovány pro nevěrnost realitě, rasismus a šíření sionistické propagandy. Navzdory tomu, že někteří mluvčí (např. Weiss nebo Kalhousová) byli vyzněním a formátem konference sami nepříjemně překvapeni, je evidentní, že zpráva, kterou se většinový narativ konference a univerzita snažily předat, je silně proizraelská, ačkoli v anotaci uvádí, že se snaží podat komplexní obraz historického i současného dění. Také je zajímavé, že v době zuřícího vojenského násilí, které si vyžádalo obrovské počty palestinských životů (násobně vyšší než na straně Izraele) se na takové konferenci neobjevuje žádný mluvčí nebo blok, který by skutečně reprezentoval pohled Palestinců a informoval o jejich utrpení (což jsou prvky úzce spjaté s tématem konference).
Tušila jsem, že tahle konference pro mě nebude příjemným místem, i tak mé obavy předčila. První mluvčí Michael Romancov vytahuje prezentaci, ve které popisuje teorii arabského superstátu, který by údajně mohl vzniknout, a vzápětí dodává, že Arabové jsou historicky mistry v dobývání neboli „conquering core“. Prezentace, která v tomto duchu trvá aspoň 15 minut, je neozdrojovaná. Jediný účel, který na konferenci plní, je umocňování už tak přítomné arabofobie. Romancov říká něco o antisemitismu a stalinismu v souvislosti s lidmi, co se zastávají civilních obětí v Gaze a pořád – ale pořád mluví o Rusku. Lidé v přeplněné místnosti přikyvují a zapisují si do poznámek. Jen v první řadě sedí kluk s palestinskou vlajkou na klíně, který o přestávce rozdává odznáčky.
Chtěli jsme dělat to, co se na konferenci a akademické půdě dělá – klást dotazy. Pro dotazy sice fakticky prostor byl, ale mluvčí jako by nepochopili otázky například na praktické vysídlování palestinského obyvatelstva nebo na mediální obraz situace v ČR. Než aby odpověděli přímo například na dotaz o koloniální minulosti státu Izrael, začali raději mluvit o Rusku nebo dokonce Irsku: „…nějaký ten britský komisař nebo nějaký vysoký úředník v Palestině říkal ,Izrael, to bude takový náš Ulster v tom arabském moři, to naše Severní Irsko. My taky dobře víme, co se dělo v Severním Irsku.‘ (…) Teďka se to úplně posunulo. Dnešní Izraelci se stali těmi Brity a tady v týhletý logice jsou dnešní Palestinci ti radikální sionisté onoho období.“ Na přímou otázku o biasu českých médií a politiků odpověděl pouze Marek Čejka – souhlasně. Když jsme se ale prvních mluvčích ptali na izraelský kolonialismus a na násilí páchané na palestinských civilistech, jejich odpovědi byly relativizující, vágní nebo úplně nesouvisející s položenou otázkou.
Celá konference vyzněla – ostatně stejně jako většinový český diskurz týkající se Izraele a Palestiny – jako podivný mix historických informací a politické předpojatosti, který vlastně nebyl srozumitelný. Mluvilo se o lídrech a státní moci, ale o životech civilistů jsme neslyšeli skoro nic. Palestinské utrpení se neustále relativizovalo, o Nakbě padla okrajová zmínka po více než dvou hodinách. Otázka z publika, jestli je proizraelský postoj médií a politiků v Česku morální vzhledem k terorizování palestinského lidu, nebyla zodpovězena. Nejednou jsem slyšela, že je otázka násilí na územích Palestiny tak složitá a komplexní, že ji nemá smysl zkoušet chápat nebo se nedejbože stavět na něčí stranu. My ale víme, že na solidaritě s lidem zažívajícím okupaci a vyhlazování není nic komplikovaného – je zkrátka potřeba to z privilegovaných pozic, které jako Evropané zastáváme, udělat.
Občerstvit sionistický diskurz
Publikum konference bylo, dle očekávání, složeno hlavně ze studentstva a návštěvnictva, které s narativem o „morálně čistém“ a demokratickém Izraeli už předem souhlasilo. Obecně (a pochopitelně) není snadné se hlásit o slovo na setkáních, jejichž cílem je vesměs pouze utvrzovat publikum v již existujícím přesvědčení, které je navíc široce přijímané státem a společností, a nikoli zprostředkovat informace, edukovat a vést otevřenou diskuzi. Přesto se na konferenci dostavila skupina studentstva, která kladla kritické dotazy a snažila se nastínit i druhou stranu nekomplexně komunikovaného problému. Navzdory tomu, že bývají (nejen) mladí lidé při snahách o zviditelnění násilí na palestinském lidu označování za antisemity, je potřeba říct (a studentstvo to také udělalo), že klást rovnítko mezi židovský lid a krajně pravicovou izraelskou vládu s jejími brutálními násilnými činy je nejen redukcionistické a nespravedlivé, ale také urážlivé vůči těm Židům a Židovkám, kteří na straně perzekvovaného palestinského lidu stojí.
Odpoledne v rámci nenásilné intervence na konferenci přišlo několik studentů a studentek rozdávat „občerstvení“ – jednalo se o kousky melounů, protože právě symbol melounu je jak na území Palestiny, tak na demonstracích i na sociálních sítích používán jako alternativa k cenzurované palestinské vlajce. Prostřednictvím vlaječek, letáků a jednoduchých hesel se studentstvo pokusilo do prostředí konference přinést fakta o historii a aktuálním dění v Palestině, která od mluvčích za celou dobu nezazněla. Zmínilo například to, že „v Gaze bylo poškozeno nebo zbořeno skoro 70 procent tamějších budov a 85 procent ze dvou a čtvrt milionu obyvatel muselo opustit své domovy“, „více než 90 procent obyvatelstva Gazy zažívá kvůli izraelské okupaci riziko úplného vyhladovění“ nebo že „Izrael za posledních 100 dní zavraždil nejméně 136 představitelů a představitelek OSN a 72 (podle některých zdrojů dokonce 109) novinářů a novinářek“. Gaza je v katastrofální humanitární krizi a podle vysokých představitelů OSN se jedná o nejhorší „konflikt“ v moderní historii.
Někteří lidé si meloun vzali a pak ho vrátili, když si všimli vlaječky, pár lidí ho přijalo bez komentáře, asi dva pánové nás vyloženě poslali „do prdele“. Někteří účastníci a účastnice se na nás dívali dost pohoršeně, někteří měli otrávené poznámky, ale nám přesto přijde důležité, že na diskuzi akademické půdy můžeme nějakým způsobem vnést pohled, který zastáváme, a který se univerzita snaží cenzurovat. Nebyli jsme tam proto, že nás baví se hádat, ale proto, že nám postoj univerzity přijde tristní. Role studentů a studentek byla historicky důležitá v časech, kdy bylo potřeba se snažit o společenskou změnu – proč se na nás dnes za snahu o základní akademickou nestrannost nebo relevanci lidé dívají přes prsty? Kdybychom na tu konferenci nepřišli, téměř nikdo z přibližně 150 účastníků by nezpochybnil amorální proizraelskou propagandu, které byla konference plná. Je mi z toho smutno.
V časech válčení, nespravedlnosti, okupace a etnického vyhlazování je více než kdy jindy třeba na privilegovaných pozicích relativně bezpečných států Evropské unie informovat o tom, co se ve světě skutečně děje, a amplifikovat hlasy utlačovaných a ohrožených – mezi které dnes vzhledem k dlouhodobé represi, okupaci a aktuálních ztrátách na životech patří i obyvatelstvo Palestiny (či Konga, Súdánu, Jemenu). Ve jménu zachování alespoň základní legitimity a relevantní akademické pozice velké státní univerzity teď nezbývá než doufat, že studentstvo nejenže nebude čelit ohrožení na akademické půdě v důsledku svých oprávněných výtek a postojů, ale také, že se univerzita uchýlí k vnitřní reflexi a revizi svých politicky hodnotových pozic.
Autorka je studentkou MUNI.