Foto Chmee2. Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0 DEED
Je to zhruba měsíc, co se současná literatura na chviličku ohřála na obrazovce veřejnoprávní televize a náhodný divák si tak nad oceněnými mohl pomyslet „hm, kdo to je?“ Obrátíme-li list, naopak zaujatý divák si mezitím mohl na webu Magnesie Litery přečíst i zdůvodnění porotců pro nominace jednotlivých knih do užšího výběru. V jednom se pak například píše, že kniha se sice „hlásí k autofikci, ale“ a následuje několik charakteristik autofikce, které vybraná kniha právě nemá, například je na hony „vzdálená publicističnosti“ a „schématické“ (sic!) konstrukci mnoha českých próz.
Pozorný čtenář tu v prostém odstavečku pro web najde vlastně zásadní zprávu z nitra nejsledovanější české literární ceny a možná celé literární obce – tedy signál sváru mezi příznivci a odpůrci literární autofikce. Rozkol samozřejmě zdaleka není jen estetický a vlastně ani pouze literární. Autofikce totiž z podstaty bývají osobní, mnohdy využívají dokumentární postupy a mnohdy, přestože to není železné pravidlo, se vědomě vzdávají literárních výstředností, což někoho občas vede k úvaze, že jsou „publicistické“.
Magnesia Litera tak, jak dnes funguje, není než Potěmkinovou vesnicí, podnikem, který může brát někdo vážně jen v prostředí, kde nic jiného de facto není, a proto tomu může konkurovat i chaotický mikromanagement Pavla Mandyse.
Autofikční přístup zažívá globálně již několik let období slávy. Pro českou prózu je pak nově nástrojem, jak se vymanit z uvíznutí ve vyčerpaných postupech původem devadesátkové postmoderny s její ostentativní společenskou nekritičností položenou k nohám mladé české demokracie. S autofikcí se totiž do literatury naopak velmi často vrací politika, aktivismus a osobní angažovanost a to tak, že kriticky vůči mainstreamu, establishmentu a zavedeným autoritám. Není proto taky náhoda, že autofikce včetně těch mimořádně úspěšných zprostředkovávají zkušenost přehlížených a neprivilegovaných: žen, queer lidí nebo chudých. A tato kritičnost se netýká jen samotných artefaktů, ale také veřejných postojů autorů a autorek.
A příklady se nám tu množí. Již před skoro dvěma lety zvedla kal českého literárního provozu Alžběta Stančáková s projevem Bejt žencká a psát, který původně zazněl na Sjezdu spisovatelů v roce 2022. Z podobného feministického ranku byl letošní projev režisérky Darii Kashcheevy na Lvech, který psychicky nezvládl už režisér přenosu. Vítěz prozaické knihy na letošním předávání Magnesie Litery Marek Torčík se zmínil o partnerovi, kterého si bohužel nemůže vzít.
Děkujeme za pozitivní přístup
V souvislosti s Magnesií Literou ale způsobil pozdvižení až text Olgy Słowik z časopisu Tvar, kde popisuje svou zkušenost s porotcováním. Ne náhodou v úvodu svůj text charakterizuje jen lehce ironickým odkazem na autofikci: „Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí.“ Těmito realistickými obavami vybavený text, který je jinak stručným faktografickým popisem četných organizačních lapsů, vyvolal vlnu odmítavých reakcí „lidí od literatury“.
Nebohého organizátora a zakladatele Magnesie Litery Pavla Mandyse se zřejmě jako první zastala Kateřina Tučková na svém FB, která se mimo jiné lekla, že by se Mandys „nechal otrávit“ a na další „zviditelňování české literatury se vybodl“. Pod spisovatelčiným statusem se záhy nakumulovalo množství dalších převážně souhlasných vyjádření, která si dovolím shrnout jednou z vyslovených frází „děkujeme za pozitivní přístup“.
Je mi líto, ale tahle skromná „vděčnost za málo“ přivedla českou kulturu tam, kde je. K poníženému čekání na sebemenší chlup, který stát kultuře pustí, i vděčné stafážování na různých oficiálních akcích včetně ceremoniálu Magnesie Litery. Jakkoliv obava, že když nebude soukromá Litera, nebude už nic, je samozřejmě správná. Struktury, v nichž by česká literatura mohla normálně profesionálně fungovat (od vzdělávání přes publicistiku a kritiku po financování a oceňování literátů a literátek), přežívají už jen jako podvyživená symbolická připomínka toho, že něco jako literatura kupodivu stále existuje. A jeden televizní večer a pár spotů na tom opravdu nic nezmění.
Magnesia Litera tak, jak dnes funguje, není než Potěmkinovou vesnicí, podnikem, který může brát někdo vážně jen v prostředí, kde nic jiného de facto není, a proto tomu může konkurovat i chaotický mikromanagement Pavla Mandyse. Ten oběhne sponzory s miliardovými obraty, ve spolupráci s veřejnoprávní televizí vyrobí několik promo videí a zorganizuje se předávací večer s přímým přenosem, čímž se všechny prostředky téměř vyčerpají – a na finanční odměnu pro lidi, kvůli kterým to celé existuje – autory, případně odborné porotce, už prakticky nezbude. Jako odměna se tu distribuuje neurčitý pocit, že na nás (tedy lidí od knih) pořád ještě nějak záleží.
Argument, kterým to celé Mandys obhajuje, je právě jen a pouze marketingový efekt zviditelnění. Že to někdy funguje a jindy ne, není Mandysův problém, stejně jako to, že občas prostě zvítězí hlavně to, co už viditelné je… Svým způsobem tento přístup odráží i způsob, jak jako společnost chápeme kritiku – a zdaleka nejen tu literární. Že se tu stále častěji lze setkat s tím, že kritické hlasy bývají okřikovány jako „cenzura“ a v českém kontextu opravdu komicky jako „cancel culture“.
Reflexivitu a kritičnost snášejí zavedené a v kultuře prosperující struktury čím dál hůře a zdaleka to nejsou jen literární kritici, kteří by měli podle úspěšných umělců či kulturního managementu namísto šťouravě analytického mít hlavně pozitivní přístup, zviditelňovat a tleskat. Ze stejného ranku byly útoky na kritiku včetně kurátorky GHMP Foltýnové kvůli motýlí intervenci Davida Černého na nově zrekonstruované a památkově chráněné budově Máje nebo snaha znemožnit coby novodobé cenzory kritiky homofobní knížky, kterou chystalo k vydání nakladatelství, jež samo sebe rádo vidí jako queer friendly.
Tento nový konformismus ale v jádru vzývají i četná média svými nepřebernými útoky na aktivismus a kritiku jakéhokoliv druhu, ať už se týká lidskoprávní agendy, ekologických a klimatických témat nebo ekonomických nerovností a strukturálních znevýhodnění. Proti generaci „to vyřeší trh“ a „měli jste se víc snažit“ povstává generace „autofikce“, tedy ta, která svět vnímá jako pletivo (mocenských) vztahů, společenských determinant a souvislostí, nikoliv jako iluzi férového závodu individuí, kde se popírá extrémní nerovnost světa. Jinými slovy přecitlivělá generace těch, co kritizují, dožadují se změn a tzv. si pořád na něco stěžují.
Na, papej kulturní kapitál a nemluv
Na věcný, naprosto konkrétní a emočně zabarvený nanejvýš lítostí než čím jiným text Olgy Słowik zareagoval i Pavel Mandys. Ten v první reakci prohlásil, že se ve spolku Litera domluvili, že reagovat nebudou, aby den na to seděl v DVTV naproti Daniele Drtinové. Co vlastně Słowik tak vadí a dokázal Mandys obhájit fungování a prestiž svého literárního podniku?
Pokud rozpaky překladatelky, literární vědkyně a básnířky vyplývaly z toho, že sice neměla asi nijaká zásadní očekávání, ale angažmá ji i tak zanechalo přinejmenším v podivně poníženém pocitu, kdy se s vámi vlastně nikdo z organizátorů moc nebaví, nemáte žádné informace a vše se dozvídáte až po urgencích a se zpožděním, kdy se vlastně tak trochu vnucujete. Tak právě tohle se Mandysovi ve studio povedlo akorát potvrdit.
Už povaha vstupního útoku, že „básnířka cítí… zaslechla… neověřuje“ a snad „některé její zážitky vycházejí z reality“ patří do abecedy gaslightingu, kdy se snažíte napadnout oponentovu příčetnost a samotnou kompetenci o něčem diskutovat. Pro ty, kdo tuto taktiku znají, naopak signál, že Pavel Mandys napne veškerou manipulativní energii k tomu, aby svůj trapas zahladil. Ano, zralé osobnosti by přitom stačilo porotkyni napsat, že se omlouvá za její možné rozčarování, její ekonomicky těžce ztrátové práce pro Magnesii si váží a pokusí se v rámci svých jak jinak než skromných možností o nápravu. Ne tak v atmosféře nového konformismu, zde je nutno kritiku drtivě napadnout už v zárodku.
Přes získaný mediální prostor Pavel Mandys ještě prohloubil mou skepsi k tomu, jak celá věc funguje. Jen předem podotýkám, že argument, že jde o soukromý podnik, tedy že si od něj nemáme nic nárokovat, jako by tomu bylo v případě, že by jej financovaly naše daně, odmítám. Věc lze nahlížet totiž i tak, že někdo soukromě monetizuje kulturní kapitál ekonomicky trvale podhodnocených literátů, překladatelů nebo vědců, přičemž do podpory literatury vrací jen nepatrný zlomek peněz v podobě symbolických cen pro jednotlivce, zbytek se musí spokojit s loterijním efektem „zviditelnění“. Tedy samotná Litera těží také ze systematické prekarizace literatury jako kulturního oboru, kdy poroty (malé pro každou kategorii i velká, která hlasuje pro Knihu roku a Dilia debut roku) organizátorovi nestojí ani za komunikaci a vytvoření elementárních podmínek pro jejich fungování. Pročítat v rozmezí několika málo měsíců desítky knih, které si snad nějak poshánějí, mohou pak porotci ve volném čase buď zdarma (velká porota) nebo za honorář výše zhruba jednoho rodinného nákupu potravin (malé poroty).
Pracovali by za těchto podmínek lidé z profesí, které se podílejí na propagačních medailoncích nebo přímém přenosu předávání? To by u audiovizuální části Magnesie Litery nikoho ani nenapadlo, proto sem také míří většina (podíl neupřesněn) „ne úplně malého rozpočtu“, který Mandys také nezveřejnil. Naopak nastínil falešné dilema, že by se příště tedy mohlo dát ostatním méně a porotcům více, když jsou takoví… A co třeba zaplatit férově všechny zúčastněné? Proč ponižovat literáty dokonce i v rámci jejich vlastní akce? Vylepšit snad fundraising? Nevzmohl by se na něco knižní trh, který nově funguje s nulovou DPH? Nebo ministerstvo kultury, které se třetí dekádu už už blíží příslibu „procenta HDP na kulturu“? (Ne, neblíží, ironie.)
Zpět k fungování porot. Mandysův popis získávání knih pro porotce upomínal odkaz Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu či legendární Studio Kroměříž: kdo chce tištěnou knihu, musí si pro ni do Prahy, lze případně do knihy nahlédnout i v Brně, ale v žádném případě neodnášet, naopak nakladatele „prosí, aby posílali pět knih pro všechny, ale někteří to neudělají“ apod. Vlastně se vůbec nepočítá s případy porotců, kteří by nominované knihy chtěli opravdu číst. Takovým evidentně byla Słowik, a tak narazila.
Komedie nekončí, když zdá se, že stále zoufalejší Pavel Mandys si náhle vzpomene na svou taktiku, s níž sem přišel. „To je ta fikce… Słowik vůbec netuší, jak, kdo a proč hlasuje,“ zaútočí Mandys. Jenže ani on sám samozřejmě netuší, jak, kdo a proč hlasuje. Při pohledu na velkou porotu odborníků je navíc nápadné, kdo v ní (ne)figuruje. Zatímco mnohá očekávaná jména lidí píšících a vyjadřujících se o aktuální literatuře absentují a seznam vůbec zaujme mizivým výskytem literárních kritiků a kritiček, naopak hrstka těch, co hlasují, často patří spíše do tzv. stínové čili nepíšící literární kritiky. Početně navíc kritiky válcují knihkupci a knihovnice včetně „knihovnice a senátorky“ Miroslavy Němcové. O čem to vypovídá, ví jistě nejlíp právě Mandys, který jistě ví i to, proč celý podnik nemá žádné zaměstnance nebo vůbec realizační tým. A jakkoliv se tváří zaskočen náhlým rozrůstáním akce, pravda je taková, že Litera je roky de facto stejná a změny jsou výhradně kosmetické.
Herečky nemohly
Naopak kritika, jež je vůči Liteře roky formulována, se nijak do změn nepropisuje, žádná oborová komunikace se nevede, jde přeci o soukromý podnik a buďme vděčni. Přitom podmínkou prestiže jakékoliv ceny je její transparence fungování a všeobecný respekt k rozhodovacím mechanismům, protože nutně autoritativně vstupuje do literárního prostředí a nějak jej hodnotově kalibruje. Světe div se, že se alespoň jednotlivci mlčky nesmiřují se symbolickou odměnou v podobě účasti na něčem, co se s pomocí sponzorů přisálo na kulturní kapitál literatury.
K tomu patří i nejen Olgou Słowik zpochybněná genderová vyváženost porot. Pavel Mandys manažersky mužný televizní ceremoniál vysvětluje tak, že herečky neměly čas. Jistě, muži v prestižních funkcích, kteří nechodí na druhou směnu, mívají naopak času dost i na sebeprezentaci, to musí každý chápat. Pokud jde o vyváženost v porotách, letošní ročník patří k těm lepším, přesto je to bída. V užších porotách figuruje 45 lidí, poměr žen a mužů je 19 : 26. Kromě naučné a dětské literatury je poměr vždy dvě ženy na tři muže, případně jedna žena na dva muže. Podobně je to uvnitř spolku: z dvaceti lidí šest žen, v samotném výboru tři muži na tři lidi.
Proč je to důležité? Žijeme jiné životy, životy v genderově nerovném světě jiných norem a očekávání, máme jinou zkušenost a jiné pohledy na věc… preferujeme jiná témata a přístupy – kupodivu i v literatuře. Navíc, jestli neměly čas herečky, tak tento argument neobstojí vůči spisovatelstvu, kde je tolik žen, že to mnohé kritiky již léta znepokojuje, a například jen vedení Asociace spisovatelů se ženami úplně hemží. Tipuji, že to dělají skoro zadarmo a z nadšení, jinak si to v tuzemsku neumím vysvětlit.
Přestřelka kolem fungování Magnesie Litery zdaleka není jen o upachtěné organizaci jedné literární ceny a básnířce potížistce, která mj. chtěla aspoň veganský raut. Je to také o atmosféře nového konformismu. Vrátím-li se k tomu starému, normalizačnímu, mnohokrát jsem slyšela názor, že kdyby předlistopadoví držitelé moci dovolili chlapům dlouhé vlasy a trochu té nezávislé kultury, že by se udrželi u moci podstatně déle. Vzhledem k mezinárodní politické situaci jde nejspíš jen o jednu z mnoha listopadových iluzí. Na druhou stranu právě establishment a elity devadesátých let byly k sebevíce šokujícímu projevu umění až apatičtí, kulturu nechali nanejvýš vyhladovět a její případná extempore byla považována za folklor postmoderního labyrintu světa. Tohle se evidentně změnilo. A přestože se většina stávající kulturní veřejnosti hlásí k odkazu sametové revoluce, v praxi stále častěji naplňuje nový konformismus. A to i v případech, kdy „kulturní impérium“ odvrací kritiku klopotně a komicky jako Pavel Mandys.
Autorka je redaktorka Alarmu.