Celý svět si připomíná pád Berlínské zdi. Tento symbol sovětského bloku, oddělující východní a západní část největšího německého města, spustil nostalgické a interpretační šílenství všude po světe. Američtí republikáni si připomínali, kterak se Ronald Reagan odhodlal zavelet do boje s Říší zla, tedy Sovětským svazem. Demokraté zase omílali slavné „Ich bin ein Berliner“ Johna F. Kennedyho. Miloš Jakeš si v Lidových novinách zavzpomínal na setkání s Michailem Gorbačovem a upustil páru i slzu, když konstatoval, že Gorbačov nechtěl německé politické tání rozstřílet tanky, jako se to povedlo Číňanům na Náměstí nebeského klidu. Stejný smysl pro reálpolitiku údajně prokázala i tehdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová, když Gorbačovovi v telefonickém hovoru řekla, ať zabrání vzniku velkého Německa – klidně prostřednictvím vojenské intervence.
Tady se nepřemýšlí
V Berlíně se ale tentokrát jen nekladou věnce, neoslavuje se svoboda a neřeší se staré křivdy. Umělecká a aktivistická skupina Ústav pro zkoumání krásy v politice (Zentrum für Politische Schönheit) se rozhodla rituální vzpomínání aktualizovat a odstranila sedm bílých křížů z centra města poblíž budovy Reichstagu. Kříže jsou rozeseté po Berlíně v místech, kudy původně vedla hranice oddělující východní a západní část města, a posledních deset let připomínají oběti, které zemřely při překonávání Berlínské zdi (každá oběť má svůj kříž, na němž je napsáno její jméno a datum smrti). Místo bílých křížů zůstaly na místě jejich intervence jen prázdné černé ocelové rámy opatřené dovětkem „Zde se nepřemýšlí“. Chtěli tak upozornit na to, že dvacet pět let po zbourání Berlínské zdi vztyčuje Evropská unie na svém území zdi nové, které však tentokrát zabraňují běžencům překročit její hranice.
Nechceme-li, aby se uskutečnily vize temných sci-fi románů a filmů, v nichž se bohaté země barikádují před vpádem barbarů, musíme společně s německou uměleckou skupinou zvolat: „Pryč s evropskou oponou!“
Nápis „Zde se nepřemýšlí“ je skutečně až nepříjemně výstižný a upozorňuje nás na to, že dnešní tanečky kolem „rozlučky s nesvobodou“ jsou ve světle současných evropských problémů dokonale mrtvými obřady. Pokud by se totiž tady přemýšlelo, mohlo by všem dojít, jak jsou si připomínaná událost a dění na vnější hranici EU podobné. Při přechodu z Východního do Západního Berlína zemřelo mezi lety 1961 až 1989 136 lidí, na vnější hranici Evropské unie zahynuly jenom tento rok více než tři tisíce uprchlíků. Od roku 1989 jich podobným způsobem zemřelo již přes třicet tisíc. Jsou to lidé, pro něž je situace v jejich zemi životu nebezpečná a podnikají dlouhou a nesmírně nebezpečnou cestu, aby se dostali na evropské území.
Ani příběh o emigrantech, kteří kvůli páchanému bezpráví opouštějí rodnou zemi a hledají útočiště v srdci ráje demokracie, dnešní pravdoláskaře neobměkčí. Tento heroický narativ si chtějí podržet jen pro sebe a nenechají si jej zacákat krví jakýchsi Afričanů či nedejbože Arabů. Situace samozřejmě není zcela analogická, na dnešní „Evropské zdi“ totiž nehlídkují vojáci NDR a nestřílejí po vlastních lidech, kteří chtějí utéct ze země. Patrolují zde jednotky pomyslného Západního Berlína a někdy i skutečně vraždí uprchlíky z Afriky a Blízkého východu.
Agresivní humanismus
V pondělí 3. října byly berlínské kříže znovu instalovány, ne však na původní místa. Skupina umělců je rozesela po vnější hranici EU do lokalit, které jsou pro evropskou imigrační politiku příznačné – tedy do severoafrické španělské enklávy Melilla, Bulharska a Řecka. Aktivisté tak upozornili na pokrytectví Evropy, která oslavuje pád železné opony, přestože na jihu svého území zpevňuje její novodobou repliku. Mluvčí skupiny, umělec Phillip Rauch, tvrdí, že některé kříže kolektiv daroval také malijským uprchlíkům už několik let pobývajících v chýších poblíž Melilly, aby je podpořili v úsilí překonat osmimetrový ostnatý plot, který je dělí od vstupu na evropské území.
Ústav pro zkoumání krásy v politice svou vlastní činnost definuje jako „agresivní humanismus“ – jako „takový druh umění, který zraňuje, provokuje a vybízí lidi k revoltě vedoucí k záchraně lidských životů“. V duchu tohoto kréda umělci vyslali z Berlína tři autobusy svých příznivců, kteří se v Bulharsku 9. listopadu pokusili zničit část evropského antiimigračního oplocení. Asi nikoho nepřekvapí, že na ně již čekala dobře vybavená bulharská policie a jejich happeningu zamezila. Vtipné IKEA návody, jak zničit několikametrové železné hradby, oddělující ostrůvek humanity od zbytku světa, však na symbolické rovině fungují dále.
Organizace Amnesty International nedávno upozornila, že Evropská unie investovala do vyztužení vnější hranice EU dvě miliardy eur, zatímco na pomoc žadatelům o azyl poskytla pouhých sedm set milionů. Jedná se o jasný ústup od tradiční proimigrační politiky EU, dochází ale také ke zpochybnění jedné z výsad demokratických zemí, tedy práva na politický azyl. Nechceme-li, aby se uskutečnily vize temných sci-fi románů a filmů, v nichž se bohaté země barikádují před vpádem barbarů z nehostinných krajin, musíme společně s německou uměleckou skupinou zvolat: „Pryč s evropskou oponou!“ Blahobyt obestavěný zdí je totiž nejen neudržitelný, ale i nedemokratický, protože stojí na nepřípustných základech.
Autor je redaktor A2larmu.