Koncem ledna se v Evropě u příležitosti osvobození osvětimského koncentračního tábora konaly dva hlavní pietní akty na památku obětem nacismu. Osvětimského se zúčastnily mimo jiné hlavy států Německa, Francie, Rakouska a Polska. Německý prezident Joachim Gauck si na cestu vzal sebou hlavní zástupce německých Sintů a Romů, na rozdíl od Bohuslava Sobotky, který žádného zástupce českých Romů ani nepozval. U tryzny v Terezíně chyběly desítky dalších hlav států, které prezident Miloš Zeman pozval z téměř celé Evropy.
Na pražském hradě Evropský židovský kongres pořádal ve spolupráci s českým ministerstvem zahraničí konferenci o antisemitismu a rostoucí netoleranci v Evropě. Na konferenci i na následnou terezínskou tryznu bylo podle oficiálních údajů pořadatele pozváno celkem 91 přeživších židovských vězňů koncentračních táborů, z řad romských ani jeden. Na program konference nebyl zařazen ani jeden bod o rostoucím anticiganismu. Přitom právě tato menšinu se v posledních letech stala hlavním terčem rasistických útoků, diskriminace a intolerance nejen v této zemi.
Sběr a publikování svědectví posledních přeživších vězňů letského tábora je hlavní zásluhou Paula Polanského a zároveň největší ostudou české polistopadové politické reprezentace ve vztahu k holocaustu.
V Letech u Písku, na místě začátku genocidy, již na Romech páchali obyvatelé této země, kde během několika měsíců zemřelo téměř 250 dětí, nadále funguje velkovepřín. Jeho pach znemožňuje už více než padesát let jakoukoli pietu, což nyní opět přestalo být tématem dne. Většina z těch, kteří letský tábor přežili, byla odtamtud deportována právě do tábora v Osvětimi. O to, aby tato skutečnost byla připomenuta, případně aby se zástupce Romů mohl vůbec vyjádřit k významným aspektům celého tématu, se mohlo postarat ministerstvo zahraničí jako tuzemský partner pořadatele. Nestalo se.
Hlavní přínos Paula Polanského
Nedávno Antifašistická akce vydala novou knihu amerického spisovatele Paula Polanského s názvem Tábor smrti Lety. Díky němu se v roce 1994 široká veřejnost poprvé dozvěděla o existenci protektorátního tábora Lety u Písku, v němž zemřely stovky vězňů, především děti, ale i těhotné ženy a starci. V knize Polansky popisuje, jak s ním v letech 1992–95 polistopadová politická scéna zacházela, když jí chtěl pomoci objasnit, co se v táboře stalo. V její předmluvě bývalý předseda Senátu ČR Petr Pithart vysvětluje, proč je v Česku Paul Polansky dodnes persona non grata. Autor popisuje, jak ho úředníci českého ministerstva zahraničí nejdřív ujistili o vůli vlády historii tábora objasnit, a pak se postupně postarali o to, aby se pravda o něm znovu zamlčela.
Polansky nebyl prvním, kdo se tématu tábora v Letech věnoval. Jmenné seznamy letských vězňů vydal historik Ctibor Nečas v roce 1987. Koncem osmdesátých let navštívil desítky bývalých vězňů z různých táborů, vyzpovídal je, avšak v roce 1994 ve své knize Nemůžeme zapomenout zveřejnil jen jejich vzpomínky na tábory v Hodoníně u Kunštátu a Osvětimi. Svědectví pamětníků na tábor v Letech ho buď nezajímala, anebo se o něm bývalí vězňové odmítli bavit.
Zamlčování romského holocaustu znemožňuje řešení
V roce 1996 Polanský zjistil, že český stát přece jen disponuje seznamem adres nejen vězňů, ale i dozorců, a to včetně těch žijících. Státní úředníci přitom tvrdili, že už nikdo z dotyčných nežije. Když ho získal, vydal se na cestu po celé republice a na vlastní náklady jich během pár měsíců vypátral několik desítek. Sběr a publikování svědectví posledních přeživších vězňů letského tábora je hlavní zásluhou Paula Polanského a zároveň největší ostudou české polistopadové politické reprezentace ve vztahu k holocaustu. Ta se tehdy uspokojila tím, že „jejich“ historikovi o něm nikdo z bývalých vězňů prý nic neřekl. Díky Polanskému se dnes česká společnost nemusí spokojit pouze s náhledy letských pachatelů, které Ctibor Nečas ve svých studiích pečlivě dokumentoval.
Vyloučení Romů není jen otázkou novodobých ghett či diskriminace romských dětí ve školství. Že je anticiganismem celá společnost prolezlá, ukazuje jak seznam hostů pozvaných na českou akci k výročí osvobození osvětimského tábora, tak i neschopnost českých vlád řešit problém letského vepřína. Polanského seznam svědků a pachatelů tábora v Letech je naopak historickým důkazem, že i v této sféře existuje cesta ven.
Autor je novinář a překladatel.