Jedno je jisté: prohlášením Miloše Zemana ve světodějné kauze uprchlíci se věnuje nepatřičná pozornost. Úvahy hradního pána o tom, jak i on islám u nás nechce a jak nebudou peníze na Klokánky kvůli migrantům, které sem nikdo nezval, nezasluhují úporné zvedání racionálních protiargumentů. Snad bylo nadbytečné i ono vtipné upozornění, které se objevilo na internetu, že na Klokánky by určitě stačily nepřiznané příjmy Vratislava Mynáře, Zemanova hlavního poskoka. Prezident čte už jen kal z diskusí pod články na webech nikoli proto, aby nenápadně započal kampaň za své znovuzvolení. Prostě jen svoji četbu konečně přizpůsobil stavu své intelektuální kondice. Předstírat celoživotně hlubokého Vševěda a nacvičovat před zrcadlem rétorické gryfy, jejichž pravý obsah sebestředným narcisům vždy uniká, je opravdu těžká práce. Takové nadlidské úsilí na sebeprezentaci neosobnosti si v penzijním věku „odpočinek“ a pokleslost formy nakonec prostě vynutí. Stalo se, máme smůlu. Nebo štěstí?
Fašizující síly v Evropě
Vím, xenofobnímu primitivismu (prostoduchému zděšení z cizinců jiných kultur a barev) se takto shora dostává vertikálního ukotvení i povýšení, jakéhosi generálního pardonu. Viditelná ruka Hradu zvedá stavidlo, aby se bahnitá břečka široko daleko rozlila a patrně i takto rozšířila věhlas traviče domácích studní. Ale i velká vlna vždy rychle opadá (žádný rybník není bezedný, natož ten, jenž předstírá hloubku kalením vod na mělčině). Miloš Zeman navíc není figurou ani kontinentálního formátu (deník Le Monde jej naposledy zmínil – a jedině v souvislosti s Ruskem – 8. června, New York Times – v téže souvislosti – 11. dubna, tedy takřka před čtyřmi měsíci). Ústavní kompetence naší hlavy státu jsou mizivé. A hlavně: nemá žádnou institucionální oporu ve významné politické straně nebo hnutí. S hysterickými zástupy docenta Konvičky, které islám v České republice nechtějí, je možné politicky pracovat jen v režimu, který není založený na demokratických principech. A může tak činit jen blázen. Že by se k onomu režimu zrovna touto cestou v Česku dospělo, není pravděpodobné.
Vůdce Jobbiku Gábor Vona zvolil osvědčený posun do středu: dosavadní antisemitismus a anticiganismus, vyvažovaný vstřícností k islámu, ba vyhlašováním sounáležitosti Maďarů s islámskou, asijskou a vůbec orientální kulturou, byl převrstven spíše „babišovskou“ kritikou korupce, zlodějen a arogance moci.
Zdá se mi zkrátka, že je méně nebezpečná – jakkoli se jeví odporně – tahle česká košile, byť bližší, a tedy více rozčilující, než evropský kabát. Jenže teprve po Evropě se zvedají do pozoru skutečně vlivné síly, i když je ze strmých výšin hory Řípu nevnímáme, natož abychom je chápali. Často i u nás zmiňovaná francouzská Národní fronta (Front National) se vizuálně posunuje do politického středu tak rychle, že z toho kvaltu už přepadává mnohem dál. Musela před ní rychle přibouchnout vrata radikální levice; vůdkyně strany Marine Le Penová před léty napsala knihu, v níž pořád cituje Marxe na podporu národního sociálna proti globalizaci. Vlastně tím krade duševní vlastnictví lídrovi Levicové fronty (Front de Gauche) Jeanu-Lucovi Mélenchonovi. Nebezpečné by to bylo, ale asi nebude, protože Národní fronta se zřejmě usoudí k smrti; pokrevní otec Le Penové a bývalý lídr fašizujících národovců dal své odstavení k soudu. Jean-Marie Le Pen je mstivý a neflexibilní ultrapravičák, nicméně partajní maskot s aurou. A tak je možné, že kvůli němu zlobivá dcerka Elysejský palác v roce 2017 neobsadí.
Konzervativní, sociální…
Silnější nebezpečí neodhadnutelné změny se urodilo v našem nejbližším sousedství. Nechme stranou rakouské sociální demokraty (SPÖ) a jejich koalici s pravicovými extremisty FPÖ (Svobodní) ve spolkové zemi Burgenlandu; Svobodní už v roce 2000 vládli s lidovci ve Vídni a ani lidovcům českým to – na rozdíl od Bruselu – příliš nevadilo. Mnohem významnější zlom se odehrál na jaře v Polsku: vítěz letošních prezidentských voleb Andrzej Duda byl vytaven v ostře pravicové peci bratrů Kaczynských a opírá se o konzervativní stranu PiS (Právo a spravedlnost), která má v příštích parlamentních volbách velkou šanci porazit Tuskovy liberály z Občanské plaatformy (OP). PiS je však mixem různých kulturních a historických prvků. Jedním pilířem je pro ni „tradiční Polsko“, víra a katolická církev („Nejde to jen s modernismem a postmodernismem,“ řekl novinářům z Le Monde jeden militantní kněz). Druhým pilířem je pak zájem o hlasy „pracujících chudých“, sociální postuláty vůbec (snížení penzijního věku) i jistá protievropská – antiliberální – linie, která se navenek příliš neliší od postojů řecké či španělské radikální levice (a je často moderována bývalými „středními kádry“ odborového hnutí Solidarita). Ze synergie tvrdého konzervatismu a sociální výbušnosti čtyřicetimilionového národa může vzejít leccos. A islám to určitě nebude.
Ještě zajímavější je situace v Maďarsku. Až dosud byl otloukánkem liberální Evropy premiér Viktor Orbán (FIDESZ), který se snad denně sápal na nezávislost médií, ústavního soudu, centrální banky, ba i kapitálu. Byl v tomto i podobném konání sympatický jisté části evropské levice a přímo si koledoval o nějakou další „barevnou revoluci“. Orbán děsil Evropu dvoutřetinovou ústavní většinou své strany, „poklonkováním Rusku“ i různými „politicky nekorektními“ bonmoty. Ale mohl se pochlubit skutečným ekonomický úspěchem. Když se – zatím naposledy – chopil moci (2010), Maďarsko takříkajíc úpělo pod neoliberálním bičem MMF a Evropské unie. Orbánova vláda odmítla tuto kuratelu a pustila se do vlastní politiky. Politiky – nutno zdůraznit – hrubě asociální, protože došlo k nárůstu DPH o tři body z 24 na 27 procent, tedy na jednu z nejvyšších sazeb v Evropě. Ale lid nebyl jediný, kdo zaplatil za krizi. Viktor Orbán zdanil zahraniční korporace a zejména banky. Nedbaje bruselského povyku, odňal rezervy penzijním fondům (deset miliard eur). S použitím těchto peněz snížil rozpočtový deficit ze sedmi procent v listopadu 2011 na nynější necelá dvě procenta. A zahájil přímou podporu malých a středních podniků. Maďarsko pak rostlo jedním z nejrychlejších temp v Evropě (3,6 procenta). Hrůzostrašné daně, znárodňování zbytných (či nezbedných) kapitálů a Orbánovy „nevypočitatelné“ výstřely od boku zahraniční investory nevylekaly. Mercedes-Benz a Audi nedávno rozšířily v zemi svoji produkci. Ratingová agentura S&P, jež je k Maďarsku dlouhodobě kritická, snědla klobouk a 20. března zvýšila rating země od BB na BB +.
„Bude líp“ je nejlepší
Avšak všichni, kdož si myslí, že zlepšení ekonomických ukazatelů a sociálních poměrů (zaměstnanost se v Maďarsku vrátila na předkrizovou úroveň roku 2008) automaticky vždy a všude blokuje nástup krajní pravice, budou muset své mínění přehodnotit. I ozdravený kapitalismus je pořád kapitalismus, nechává velké množství lidí propadnout přes rošt plápolajícího ekonomického krbu a často nedovoluje vládnoucím politikům z úspěchu mocensky profitovat. Maďarská společnost začala být alergická na režimní autoritářství, klientelismus a korupci, Orbánův Fidesz ztratil v únoru ústavní většinu a v celé zemi zahajuje vzestupnou trajektorii neofašistický Jobbik. Vůdce Jobbiku Gábor Vona zvolil osvědčený posun do středu: dosavadní antisemitismus a anticiganismus, vyvažovaný – Pražský hrade, pozor! – vstřícností k islámu, ba vyhlašováním sounáležitosti Maďarů s islámskou, asijskou a vůbec orientální kulturou (sic!), byl převrstven spíše „babišovskou“ kritikou korupce, zlodějen a arogance moci. A funguje to! Odborníci soudí, že kritická masa Maďarů už nepovažuje Jobbik za extremistickou stranu, která tudíž může expandovat neomezeně; celá pětina voličů Fidesze zvažuje volbu Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik). Kdo by nechtěl vylepšený stát?
Tento okolní svět a tektonické posuny jeho vrstev do zmíněných bizarních uskupení určí naši budoucnost ve střední Evropě. Hradní projevy – původně samomluvy před zrcadlem – ani nezvažujme. Mohli bychom se z nich brzy nanejvýš dozvědět, že u nás kromě islámu nechceme ani Maďary.
Autor je politický komentátor.