Nejsem kvalifikován k tomu, abych psal o krizi, která žene Syřany, Afghánce, Iráčany, Eritrejce a další lidi do Evropy. Vím jen to, co jsem si přečetl v novinách nebo v několika odborných knihách (viz například tento článek). Avšak mám co říct ke krizi, do které se náhle propadla střední a východní Evropa. Nebude to moc zábavné. Situace je příliš vážná. Nemám náladu na to, abych byl duchaplně sardonický nebo obzvlášť originální. Věc si žádá krutou upřímnost.
Neklamná pachuť porážky
Příběh samozřejmě začíná v roce 1989. „Reálný socialismus“, jehož jsem byl odpůrcem, se zhroutil. To, co se mé disidentské generaci jevilo jako vítězství, bylo pro většinu obyvatel něčím jiným. Díky výhodě zpětného pohledu si teď dokážeme uvědomit, že tehdy nebylo moc lidí, kteří by si dali práci s tím, aby pochopili systém (s výjimkou ústavního hlediska: občanské svobody a podobně), jehož zhroucení s radostí pozorovali.
Východní Evropa totiž potřebovala revoluci a revoluční tyranii k tomu, aby za abnormálně vysokou cenu vytvořila městskou a průmyslovou civilizaci a ukončila tím přibližně tisíciletí zemědělské zaostalosti a osobní poddanské závislosti. Z tocquevilleovského úhlu pohledu tak „reálný socialismus“ pouze dokončil práci habsburského a romanovského absolutismu, který stál u počátků modernistického – tedy kapitalistického – vývoje založeného na dvou zdrojích: státních investicích a cizích (západních) půjčkách. Za rozšířením manufakturní výroby stály vídeňské, hamburské a pařížské banky, zatímco stát zabezpečoval infrastrukturu (železnice, přístavy, poštovní služby, trochu základního vzdělání, dozor a zdání veřejného pořádku).
Pro země jako Maďarsko je životně důležitým zájmem uprchlíky zastavit, protože s nimi v současnosti soutěžíme o západní zdroje a místní východoevropská ekonomika je jenom špatný vtip.
Od 18. století se toto nezměnilo. Po delším období autarkie za vlády Stalina se tento vzorec prosadil znovu. Pod pláštíkem „studené války“ byly východoevropské země od šedesátých let těžce zadlužené Západu. Režim se stával hluboce konzervativní a stále více nacionalistický. Mohli byste se domnívat, že úhlavním nepřítelem byl – přinejmenším ideologicky – západní kapitalismus, avšak nebylo tomu tak. Úhlavním nepřítelem byl (a zůstal) rok 1968 a Nová levice, která by lidem mohla připomenout, že existuje něco jako socialismus, jenž byl od té doby pohřben druhořadým konzumerismem. Oficiální tisk se vysmíval tehdejšímu americkému hnutí za lidská práva. V populárním zábavním pořadu státního rozhlasu se publikum při větě „A tam zas bijí černochy“ jen a jen řehtalo.
Idolem státní inteligence nebyl Marx, ale Max Weber. Jakákoli námitka vůči skepticismu a relativismu – například když jste trvali na hodnotě revolty – byla považována za „bolševický fanatismus“ (nejen byrokraty, ale i ze strany středostavovského mínění). Moderní konzervatismus není dogmatický, nýbrž skeptický. Předsudečnost byla (a je) velebena jako tradice a spontaneita, teorie byla odmítána jako zbraň diktatury, nepřátelská vůči pluralitě názorů a autentickým projevům národní duše. Konzervatismus, jenž se nelišil od individualistického pesimismu Vídně z dob fin de siècle, zde byl (a stále je) dominantní.
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
Teď je tady rasismus…
Zbylé výnosné kusy státního hospodářství byly „zprivatizovány“. To znamená jednoduše předány oligarchům s dobrými politickými konexemi. Současný maďarský premiér Viktor Orbán – v roce 1989 student, který neměl ani vindru – je nyní hlavou rozsáhlého těžebního, stavebního a zemědělského konglomerátu řízeného jeho rodinnými příslušníky a politickými poskoky. Jeho předchůdce a hlavní soupeř, tehdy rovněž chudý mladík, je také už mnohonásobným miliardářem. Nemají žádné zkušenosti s byznysem ani žádnou podnikatelskou chytrost – celé jejich bohatství je darem od vděčného národa.
Z většiny někdejšího státního hospodářství však zůstaly jen ruiny, rezavějící masa nekonečné nicoty. Vedle oligarchů, které nikdo nedokáže rozlišit od státu, je veškerá aktivita, jíž si lze v těchto zemích vůbec povšimnout, financována zahraničním kapitálem, zahraničními půjčkami a zahraniční pomocí. Prudká nacionalistická touha po nezávislosti je podobně jako před sto lety využívána silami, které by ani ve snu nenapadlo ji uskutečňovat, protože by bez naprosté závislosti nepřežily ani týden. Politická opatření, jejichž výsledky vidíte na svých obrazovkách, jsou motivována resentimentem spojeným s pokrytectvím.
Jak může taková společnost držet pohromadě? Existují zde i velká města, jejichž blazeovaní obyvatelé se starají o stejné věci jako lidé v Londýně, New Yorku, Bostonu, Paříži nebo Oslu. A venkovské oblasti, kde čtyři z devíti milionů našich obyvatel žijí v úplné depresi. Je to Bangladéš se sněhovými bouřemi.
Kdysi dávno jsme tu měli negramotnost, nacionalismus, antisemitismus, militarismus a represivní pseudokřesťanské náboženství. Později, tedy za „reálného socialismu“, směsici sociálního státu a policejního státu (navzdory tomu tu existoval také smysl pro rovnost a pro určitou důstojnost pracujícího člověka, či spíše pracujícího muže, a rovněž vědomí postupného zlepšování, respektive pokroku).
Teď je tady pochopitelně rasismus. Jak jinak byste mohli přimět lidi k tomu, aby hlasovali pro demontáž těch pár zbylých prvků sociálních služeb a sociální pomoci? Jak jinak by se dala podpořit mezitřídní solidarita (nebo „národní jednota“, chcete-li)? Jak by bylo možné přesvědčit chudé, že nevídaná nerovnost je v jejich zájmu? Samozřejmě tak, že nezaměstnanost a sociální pomoc budete prezentovat jako něco, co se týká etnických menšin: ve východní Evropě Romů, ve střední a západní Evropě tureckých, kurdských, arabských a afrických imigrantů, v Severní Americe černochů a Hispánců. V lidové představivosti se pak redistribuce bohatství jeví jako náklonnost vůči „cizím“ lidem. K tomuto velkému politickému podvodu bezděčně přispívají i liberálové, když sociální otázku pojímají jako problém etnické nebo rasové diskriminace (která samozřejmě existuje) a jako problém práv. Nevládní organizace a skupiny hájící lidská práva jsou podle průkumů veřejného mínění nejnenáviděnějšími „institucemi“ východní Evropy, zvláště mezi dělníky, protože panuje přesvědčení, že jsou proti „nám“ zaujaté (a financovány jsou prý nikým jiným než „světovým židovstvem“, nazývaným v maďarském konzervativním tisku slušným výrazem „globální stínová moc“).
V pasti etnicismu
Zakrývání skutečnosti a důležitosti třídy v kapitalismu bylo vždy ústředním prvkem každé ideologie vládnoucí moci. (Docela by mě zajímalo, kolik vašich čtenářů bere „třídní boj“ opravdu vážně.) V nedávné minulosti byl primárním politickým společenstvím, jež mělo překonat a nahradit třídu, občanský národ vázaný loajalitou ke králi a legitimním státním institucím, mezi nimiž byl zvláštní důraz kladen na armádu a státní církev. Nyní ve středu pozornosti již není národ všech loajálních poddaných či občanů, nýbrž etnická, rasová, kulturní či jazyková většina v daném státě (právě toto ve svých teoretických pracích nazývám „etnicismus“, což je něco zásadně odlišného od nacionalismu dob minulých). Hlavní politická identita je bílá, „árijská“, mužská a heterosexuální – navzdory tomu, co by říkali nebo si mysleli liberálové či socialisté. Jediný velký historický konkurent nacionalismu i rasismu byla třída, tak jak ji definovalo mezinárodní dělnické hnutí, jež je v tomto ohledu (ale ne jiném) světovým historickým dědicem křesťanství.
Nemáme-li tu mezinárodní socialismus jako rozhodujícího politického vyzyvatele současného řádu a je-li vyprázdněna jakákoli účinná idea občanského národa a „ústavního patriotismu“ podepíraného v první a druhé třetině 20. století sociálním státem, pak je nejsilnějším politickým citem ten, jenž se váže k etnicitě a její obraně. Ohrožení zezdola („barevní“ toho či onoho typu) i seshora (mezinárodní finanční kapitál, americké impérium), zvnějšku (migranti) i zvnitřku (neloajální menšiny, které si vzaly do hlavy zničit „nás“ nebo zničit „normální“ sexualitu, jako třeba lidé patřící k LGBTQ) je pociťováno jako hrozba pro identity. Pravicový režim je v Maďarsku prý od toho, aby „nás“ ubránil před dvojím nebezpečím muslimského džihádismu a „osy New York-Tel Aviv“ (je tu rozšířeno přesvědčení, že tato osa „posílá“ džihádismus do Evropy, aby ji oslabila a aby si ji podmanila), nemluvě o „romské kriminalitě“, oblíbeném termínu pravice. („Romové jsou biologická zbraň světového židovstva“ a tak dále. Nicméně celkem slušný počet židovských intelektuálů se přidal k panice způsobené „islámským nebezpečím“.)
Nic nemůže být východoevropskému smýšlení vzdálenější než slova Jeremyho Corbyna, nového labouristického lídra, který na Parliament Square v Londýně nazval uprchlíky „lidmi jako my“ a vztáhl základní principy sociální spravedlnosti také na cizince tmavé pleti. Nebílí, neárijští a homosexuální občané tady nejsou součástí národa – a možná ani nikde jinde. Můj maďarský konzervativní přítel a kolega v nedávném článku na jistém populárním webu tvrdil, že nepřítelem je Immanuel Kant. (Kantem pravděpodobně myslel Marxe, ale na tom nesejde. Předpokládám, že chápete.)
Masivní příval uprchlíků z Blízkého východu, střední Asie a Afriky do střední a západní Evropy uvrhl celý kontinent ve zmatek. Ukázalo se, že neschopné, nevědomé a špatně placené represivní státní aparáty v Řecku, Makedonii, Srbsku a Maďarsku i dobře organizované, fungující a bohaté byrokracie v Rakousku a Německu si s problémem neví rady. S výjimkou Maďarska kolísají mezi „kantovským“ rovnostářstvím či univerzalismem a čirým etnicismem – tedy mezi lidskostí a krutostí.
Tak jako vždy vítězí účelnost a rozhodnost. Jediným evropským státníkem, který ví, co chce, je maďarský premiér Viktor Orbán, jehož vzestup k moci je jednou z největších pohrom maďarských dějin. Pan Orbán dosáhl triumfu. Jeho politika nulové imigrace a plotů z ostnatého drátu vyhrává. Rakousko a Německo zavádějí hraniční kontroly a jejich vlády co chvíli mění své stanovisko. Můžete říct, že Orbán je pokrytec. Maďarská vláda totiž pověřila jakousi tajemnou offshoreovou společnost, aby oficiálně prodávala maďarské občanství za 20 tisíc euro bohatým cizincům; v obchodech a kavárnách v mé čtvrti vás zdraví anglicky, protože Maďaři jsou v ulicích kolem budovy maďarského parlamentu jen maličkou menšinou; američtí, indičtí, skandinávští, japonští a italští yuppies jsou tady spíše pravidlem než výjimkou; Budapešť, Praha a Záhřeb úpějí pod tíhou nesnesitelných davů západních turistů. Nicméně nacionalismus býval vždy dvojznačný a neupřímný a nový etnicismus se v tom nijak neliší.
Všimne si někdo konce světa?
Důležité je pochopit, že zde existuje jistá věc, a tou je konkurenční imigrace. Východoevropské země by nedokázaly přežít bez emigrace své přebytečné pracovní síly do západní Evropy. Ještě před pár lety mělo Rumunsko 23 milionů obyvatel, ale dnes jich má 18 milionů. V posledních dvou letech opustilo zemi 600 tisíc Maďarů (z populace čítající devět milionů) a odešlo do Velké Británie a Německa (důsledkem je alarmující nedostatek lékařů a zdravotních sester). Pokud by byli na Západě nahrazeni muslimskými (a křesťanskými) uprchlíky, znamenalo by to ekonomickou pohromu, neboť stárnoucí východoevropské populace nemohou – při hroutícím se důchodovém a zdravotnickém systému – doufat, že by si vystačily bez peněz zasílaných svými vnuky žijícími na Západě.
Pro země jako Maďarsko je životně důležitým zájmem uprchlíky zastavit, protože s nimi v současnosti soutěžíme o západní zdroje a místní východoevropská ekonomika je jenom špatný vtip. Lidem jako Orbán nejen chybí ochota přijmout uprchlíky (ty krmí a oblékají pouze obdivuhodní a vyčerpaní dobrovolníci z vlastních poloprázdných kapes), ale chtějí také zajistit, aby v tomto zápase vyhráli „naši“ emigranti, a ulehčili tak břemenu, které spočívá na našem sotva existujícím sociálním rozpočtu, kdy na podporu v nezaměstnanosti mají nárok jen ti, kteří se zapojí do povinných veřejných prací (mzda cca 150 eur měsíčně), organizovaných a dozorovaných maďarskou státní policií. Že toto vše bývá vysvětlováno jako touha zachovat naše takzvané západní křesťanské dědictví a zachránit Evropu před spácháním kulturní sebevraždy (čemuž bohužel věří mnoho lidí a pomáhá to mobilizovat podporu pro pravici, dokonce i ze strany těch, jejichž elementární vlastní zájem je zcela protichůdný pravicovým politikám), může znít směšně, ale směšné to není.
Počínaje rokem 1989, vykládaným jako definitivní konec osvícenského projektu, se považuje za nemožné rozvinout morální kritiku politiky, neboť taková kritika je v našich antifilosofických, romanticko-reakčních kulturách pokládána za děsivě kantovskou a marxistickou. Prosazování hrubého vlastního zájmu zcela dostačuje k ospravedlnění nemorální legislativy (imigrace bude zločinem) i výjimečného stavu vyhlášeného maďarskou vládou (vše dovedně popisuje socioložka Kim Lane Scheppele). Upírání lidských práv uprchlíkům (což je sice v rozporu s maďarským a mezinárodním právem, ale na tom nezáleží), oplocení hranic se Srbskem a Rumunskem (a možná i Chorvatskem), korumpování soudního systému, jenž je nucen automaticky vydávat rozhodnutí o zamítnutí žádostí o azyl jako na běžícím pásu, popírání práva žadatelů, aby se tato rozhodnutí překládala z maďarštiny do jiného jazyka – to vše vzbudilo nějaké protesty, hlavně ze strany liberálních právníků a několika sociálních vědců. Převážná část publika ale mlčí. Lze tu sice zaregistrovat nějaký ten soucit s ubohými uprchlíky a jejich dětmi, ale skoro nikdo není ochoten kohokoli z nich přijmout mezi nás. Oprávněné a logické rozhořčení srbské a rumunské vlády (jež jsou mnohem tolerantnější a demokratičtější než bohatší Středoevropané ze zemí visegrádské čtyřky) se setkává s výsměchem nebo je přinejlepším ignorováno. Světově proslulé osobnosti jako Imre Kertész a György Konrád podporují s větší či menší opatrností falešnou antiislámskou hysterii podněcovanou pravicí. A totéž dělají i další respektované pilíře společnosti. Antisemitská a filosemitská pravice budou konečně moci slavnostně vyhlásit sjednocení. Morální atmosféra je nenapravitelně znečištěná.
Člověku to připomíná krásné letní dny roku 1944, kdy desetitisíce Židů musely nuceně kráčet po budapešťských ulicích vstříc své smrti – a v kinech se hrály hudební komedie, divadla dávala veselé operety, v kabaretech a nočních klubech byla dobrá a poctivá legrace a lidé si nalistovali stránky se sportem, protože válečné zpravodajství je už nudilo. Z venkovních restaurací a kaváren na březích Dunaje se linula hudba, přesně jako dnes. Muži obdivují krásné mladé ženy v jejich minimalistických letních šatech a kratičkých šortkách. A v módně omšelých zahradních restauracích se konají čtení poezie. Konce světa by si stěží někdo všiml, anebo by nad ním lidé pokrčili rameny, protože na něčem takovém přece vůbec nezáleží.
Autor je filosof a bývalý politik.
Původně publikováno 19. září 2015 v norském deníku Klassekampen. Z anglického originálu přeložil Pavel Siostrzonek.