Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem. Snad nejznámějším propagátorem tohoto Konfuciova citátu u nás byl Jiří Dienstbier. On jej ale nejen citoval, on jím i žil. Trpělivost udělala z chlapce zajímajícího se o zahraniční politiku zahraničního reportéra a po intermezzu v disentu i ministra zahraničních věcí. Měl styl, měl charisma, měl vědomosti, měl zkušenosti. A 8. ledna tomu bylo pět let, co nás opustil.
Říkám, co si myslím“ bylo i heslo, jež později použil v jedné ze svých volebních kampaní, když se za ČSSD ucházel o senátorské křeslo.
S jeho jménem si dodnes pojím občanskou angažovanost, diplomatický takt i víru v otevřenou společnost stojící na pilířích svobodomyslnosti a sociální spravedlnosti. Byl sice mistrem pera, ale ještě lépe za něj mluvila jeho práce – zejména v první polistopadové vládě vedené Mariánem Čalfou.
Upřímná cesta
V vládě se neocitl náhodou. Statečnými postoji proslul již v srpnu 1968, kdy seděl za rozhlasovým mikrofonem. Za normalizace se protloukal, jak mohl. Patřil k prvním signatářům Charty 77, byl též jejím mluvčím. O budoucnosti přemýšlel i za mřížemi. A v dobách nejtěžších se svým dobrým přítelem Lubošem Dobrovským špičkoval, kdo z nich bude ve svobodných poměrech ministrem zahraniční a kdo ministrem obrany. Podařilo se obojí. Třetím v partě zahraničněpolitických expertů disentu byl Jaroslav Šedivý, rovněž pozdější pán Černínského paláce.
Zapomenout nelze ani na Jaroslava Šabatu, se kterým Dienstbier formuloval Pražskou výzvu, jež v létě 1985 nastínila integrovanou Evropou se sjednoceným Německem. Šabata byl vizionář, Dienstbier praktik. Dohromady představovali důkaz, že inteligentní a inspirativní zahraniční politika může kvést i v malé zemi uprostřed starého kontinentu.
Jiří Dienstbier netaktizoval a neslinil prst. Naopak si šel za tím, co považoval za správné. „Říkám, co si myslím“ bylo i heslo, jež později použil v jedné ze svých volebních kampaní, když se za ČSSD ucházel o senátorské křeslo.
V roce 1992 po odchodu z ministerské funkce se vyznal, že šlo a jde o to, aby se Československo a později Česká republika „co nejrychleji a co nejefektivněji stala součástí vyspělé Evropy; oné politické kultury, k níž jsme po tisíc let patřili a často byli v jejím hlavním proudu. A v jejím rámci přijala spoluodpovědnost za bezpečnost svého regionu a tím celé Evropy“.
Byly doby, kdy si s euroskepticismem zahrávala pravice i levice. Dienstbier ale neuhnul. Věřil, že chceme-li být slyšet a hrát viditelnou roli i vedle obřího Německa, musíme být v pevném jádru EU. K jeho velkým tématům na přelomu tisíciletí patřila stabilizace Balkánu. Zasazoval se, aby na něm nebylo obcházeno mezinárodní právo a došlo k potrestání válečných zločinů ze strany všech aktérů konfliktů. Coby zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii se v souladu se svými zásadami nebál postavit ani umanuté většině v zahraniční politice USA, NATO a České republiky.
Ještě předtím, v letech 1992–1995, pracoval v Komisi OSN po globální řízení. Také tehdy si nebral servítky a kritizoval, že „v českém prostředí, po léta izolovaném od světového vývoje, převažuje sklon uzavírat se do sebe, do vlastních a místních problémů. Mnozí žijí s pocitem, že jsme na tom lépe než většina ostatních a že se proto nemusíme o svět příliš starat“. Varoval, že „rychle postupující globalizace všech společenských procesů přináší do našich domácností jak její kladné projevy, tak také všechna nebezpečí, která jsou s ní spojena, včetně násilí na obrazovkách i v ulicích, úpadku životního prostředí, uprchlíků a extremismu všeho druhu“. Kam jsme došli za dalších dvacet let, netřeba dodávat…
Domácí scéna
Co se méně připomíná, je působení Jiřího Dienstbiera v domácí politice. I v ní byl svůj a dokázal se postavit jak Václavu Klausovi, tak Miloši Zemanovi. Schopnost plavat proti proudu po něm ostatně zdědil i jeho syn, v současnosti považovaný za zlobivé dítko Sobotkovy vlády a sociální demokracie.
Ač Dienstbier nebyl zapálený pro politické stranictví, ve chvíli, kdy Václav Klaus uhnul s kormidlem Občanského fóra doprava, věděl, že musí formovat protiváhu. Hlavními produkty štěpení OF se tak stala Klausova ODS a Dienstbierovo liberálně levicové Občanské hnutí s plejádou populárních osobností, od Josefa Vavrouška přes Pavla Rychetského až po Petra Pitharta. Když OH podcenilo vedení politické kampaně a v roce 1992 vypadlo z Poslanecké sněmovny, Dienstbier odmítl lano hozené Milošem Zemanem a snažil se o životaschopnou alternativu, jež bude zásadová, ale zároveň kultivovaná. Poté, co Zemanův vliv v Lidovém domě zeslábl, se Dienstbier se sociální demokracií sblížil. Do jejích řad ale nevstoupil a podobně jako Václav Havel hlásal možnost promlouvat do veřejného dění i bez partajní legitimace.
„I u nás záleží na každém občanovi. Žádné zákony dějin, trhu nebo koňové, kteří mají větší hlavy, to za nás nevyřeší. Politika není koňské handlířství ani jeviště pro předvádění vlastní dokonalosti. Je to tvrdá služba. Jen taková politika může být zárukou, že zbohatneme hmotně a duchovně, že se tu budeme cítit doma a šťastně,“ napsal Dienstbier počátkem roku 1993.
V pestrém sledu událostí stihl onu službu, ale i radosti života, jichž čerpal plnými doušky. Nikoho neponižoval a stejně tak se před nikým neponižoval on sám. Nepotřeboval být středem dění, i když mu to pochopitelně lichotilo. Hlavní pro něj bylo zachovat si čest a tvář.
Nemá smysl hádat, co by dnes řekl na to či ono, jak se mnozí okázale pídí při výročích jeho spolubojovníka Václava Havla. Hodnotový žebříček lze vyčíst z Dienstbierových politických počinů, výroků i četných článků. Dnes nás nemůže nenapadnout, že při stanovování diagnózy společnosti byl Jiří Dienstbier přesný jako málokdo druhý. Časem pak třeba přijdeme na chuť i jeho skromně nabízeným receptům.
Autor je politolog.