Většina lidí ví, že pro socialisty a jejich politické vize je klíčová třída pracujících. Ale proč vlastně? Když položím tuhle otázku studentům nebo aktivistům, dostanu nejrůznější odpovědí. Nejčastěji ale slyším morální argumenty – socialisté mají za to, že pracující v kapitalismu strádají nejvíce, a proto se na jejich útrapy soustředí jako na hlavní téma.
Je jistě pravda, že pracující čelí utrpení a materiálnímu strádání. A pro každé hnutí, kterému jde o společenskou spravedlnost, to musí být klíčový problém. Ale pokud u toho skončíme, pokud je tohle jediný důvod, proč se soustředit na třídní hierarchii, naše argumenty se snadno zhroutí. Koneckonců, na světě je spousta skupin, které trpí potupou a nespravedlností – rasové menšiny, ženy, postižení a podobně. Proč se tedy musíme zaměřit zrovna na pracující? Proč prostě neříct, že jádrem socialistické strategie by měla být každá okrajová a utlačovaná skupina? Protože v případě společenské třídy máme po ruce víc než pouhé morální argumenty. Důvod, proč socialisté věří, že třídní uspořádání má být páteří politické strategie, souvisí se dvěma praktickými okolnostmi: zaprvé, je nutné určit, co je vlastně v moderní společnosti zdrojem bezpráví; a zadruhé, je nutné mít ty nejlepší páky potřebné pro změnu.
Kapitalismus nefunguje
Lidé potřebují k důstojnému životu celou řadu věcí. Dvě z nich jsou ovšem zcela nezbytné. Tou první je určitá záruka materiálního zajištění – mít příjem, bydlení a přístup k základní zdravotní péči. Tou druhou je být osvobozen od společenské nadvlády – pokud jste pod kontrolou někoho jiného a spoustu klíčových rozhodnutí za vás dělá někdo jiný, vaší pozice je možné neustále zneužívat. Ve společnosti, kde lidé nemají stálou práci, anebo práci mají, ale nezvládají platit účty, ve společnosti, kde se musí podřizovat kontrole jiných lidí a ve které nemají moc podílet se na vytváření zákonů a pravidel, není možné dosáhnout společenské spravedlnosti.
Schopnost zdemolovat celý systém pouhým odmítnutím pracovat dává zaměstnancům do ruky páku, jakou kromě samotných kapitalistů žádná jiná skupina ve společnosti nemá.
Kapitalismus je ekonomický systém, který většině lidí odpírá předpoklady pro důstojný život. Pracující chodí denně do zaměstnání s vědomím, že jejich pracovní jistota je nízká – jejich mzda závisí na tom, co je podle zaměstnavatele v souladu s hlavními prioritami. A to jsou zisky, nikoliv pohodlí zaměstnanců. Pracovní dobu a tempo práce jim určují šéfové a oni se těmto podmínkám podřizují ne proto, že by chtěli, ale proto, že pro většinu z nich je jedinou možnou alternativou nezaměstnanost. Není to žádný náhodný nebo okrajový aspekt kapitalismu. Je to jeho určující rys. Ekonomickou a politickou moc mají zkrátka v rukou kapitalisté, jejichž hlavním cílem je maximalizovat výnosy. Což znamená, že podmínky pracujících jsou pro ně přinejlepším druhotné. A to znamená, že systém je v samotném jádru nespravedlivý.
Mít v ruce páky
Prvním krokem k tomu, aby se naše společnost stala lidštější a férovější, je zmírnění nejistoty a materiálního strádání. Je třeba dát lidem větší prostor pro svobodné rozhodování. Jenže v takovém případě narazíme na politický odpor elit. Moc se totiž v kapitalismu nerozdává každému stejným dílem. O tom, kdo dostane práci, kdo o ni přijde a kdo bude pracovat, opět rozhodují kapitalisté, nikoliv pracující. Kapitalisté mají také největší politickou moc, protože můžou lobbovat, dotovat politické kampaně a financovat politické strany. A jelikož jsou jediní, pro které je tento systém výhodný, nemají důvod usilovat o změnu. Proč by měli chtít změny, které nevyhnutelně oslabí jejich vliv a způsobí pokles jejich příjmů? A tak dělají vše, co je v jejich silách, aby zachovali status quo. Všechna progresivní hnutí se tedy potýkají se stejným problémem: kdykoliv zkusí prosadit změny vedoucí ke spravedlnosti, narazí na moc kapitálu.
Jakékoliv reformy, které usilují o přerozdělení bohatství nebo přicházejí od vlády v podobě sociálních opatření (například zdravotní péče, ochrana životního prostředí, minimální mzda nebo pracovní programy), se pravidelně setkávají se vzdorem bohatých, neboť jakákoliv obdobná opatření nevyhnutelně přinesou snížení jejich příjmů. Proto je při prosazování progresivní reformy potřeba mít se o co opřít, mít nějaký zdroj moci, který umožní překonat odpor kapitalistické třídy a jejích politických funkcionářů.
Tuto moc má právě třída pracujících, a to z prostého důvodu – kapitalisté docílí zisků pouze tehdy, když se zaměstnanci ukážou každý den v práci. Když spolupracovat odmítnou, výdělky hned klesají. A jestli existuje něco, co zaručeně přitáhne pozornost zaměstnavatelů, pak je to zastavení toku peněz. Akce jako stávky nemají jen potenciál srazit kapitalisty na kolena – jejich vliv sahá mnohem dál, až k jednotlivým institucím, které na nich přímo či nepřímo závisí, včetně vlády. Schopnost zdemolovat celý systém pouhým odmítnutím pracovat dává zaměstnancům do ruky páku, jakou kromě samotných kapitalistů žádná jiná skupina ve společnosti nemá.
Síla nutná pro změnu
Pokud společenská změna vyžaduje překonat odpor kapitalistů (a tři sta let zkušeností nás učí, že tomu tak opravdu je), pak je zcela zásadním úkolem zorganizovat pracující tak, aby svou moc mohli využívat. Pracující jsou tím pádem nejen skupinou, která je systematicky vykořisťovaná moderní společností, ale také má nejlepší pozici k vyvolání skutečné změny. Musí jim ustoupit hlavní centra moci, jako jsou bankéři nebo průmyslníci, díky nimž systém funguje.
Pracující jsou denně v kontaktu s kapitalisty a také jsou s nimi v ustavičném konfliktu. Ten je pro ně součástí každodenního života. Jsou jedinou skupinou, která se musí zmocnit kapitálu, pokud chce zlepšit svůj život. Žádná jiná srovnatelná síla k založení politického hnutí neexistuje.
Není to pouhá teorie. Pokud se totiž podíváme na podmínky, za kterých byly v uplynulých staletích schvalovány reformy, jež zlepšily situaci chudých a daly jim více práv, vždy se zakládaly na mobilizaci pracujících. Platí to dokonce i u jevů, jako jsou občanská práva nebo volební právo. Každé hnutí, které chtělo zlepšit postavení chudých, bez ohledu na jejich rasu a pohlaví, se muselo opřít o mobilizaci pracujících. Tak tomu bylo v Evropě i v rozvojových zemích v Africe, Asii či v Latinské Americe, stejně jako ve Spojených státech. Třída pracujících má zkrátka jako jediná moc vydobýt si ústupky od kapitálu. A právě to ji činí nepostradatelnou v každé politické strategii. Samozřejmě, pracující tvoří v každé kapitalistické společnosti většinu a jsou systematicky vykořisťováni, takže snaha o změnu je o to naléhavější. Právě díky této kombinaci morální naléhavosti a strategické síly je třída pracujících středobodem socialistické politiky.
Autor je sociolog.
Z anglického originálu Why Working Class? publikovaného na webu magazínu Jacobin přeložila Linda Fořtová.