„Takže on to vyhraje?“ Ta otázka se přese mě převalila a já jsem se opřel do své tvrdé plastové židle. Ten den jsem strávil pochůzkami po městě, v němž většina domů byla v ruinách, a po poli ležely rozházené lidské ostatky; neustále jsem se ohlížel přes rameno na vojáky a ve čtyřicetistupňovém vedru jsem se doslova roztékal. Pod inkoustově modrým nebem plným hvězd – byla to taková ta noc, kterou zažijete jen na venkově – jsem pohlédl na muže, který mi položil zmíněnou otázku, a jen jsem pokrčil rameny. „Každý včetně mě,“ řekl jsem, „jsme věřili, že Donald Trump upadne v zapomnění. A to se nestalo. Co jsem si vůbec myslel?“ V tu chvíli jsem o tom nechtěl dál mluvit, takže jsme nějakou dobu jen tak seděli a mlčeli. Nakonec se můj společník na mne podíval a prolomil ticho: „To se nemůže stát, že ne?“ zeptal se. Neměl jsem po ruce žádnou odpověď – bylo to letos v březnu a já seděl v jednom zruinovaném městě v jižním Súdánu. Teď už tu odpověď mám.
Co odešlo s Clintonovou
Vzpomínal jsem na onu březnovou noc ve chvíli, kdy se zveřejňovaly výsledky voleb. Když předpověď New York Times ukázala, že šance na vítězství Hillary Clintonové padají z osmdesáti na méně než pět procent, zatímco Trumpovy šance letí každou minutou strmě vzhůru. Spolu s tím, jak se budoucnost Clintonové v Oválné pracovně vypařila, se záhy vypařily i všechny jistoty zahraniční politiky, všechny vojenské intervence, všechny ty chystané razie na bin Ládiny a útoky drony, kterým by Clintonová velela jako nejvyšší velitelka armády. S neúspěchem její kandidatury zmizely i bezletové zóny v Sýrii, kterými se chtěla jako prezidentka zabývat stejně energicky, jako se v roce 2011 coby státní tajemnice vložila do katastrofální intervence v Libyi. A stejně tak se rozplynulo i další úsilí o válku proti terorismu, o konflikty v šedé zóně někde mezi mírem a válkou, vyznačující se malými skupinami amerického vojska, dronovými útoky a bombardováním. A nic už nebude ani z munice, kterou Clintonová plánovala poslat do Saúdské Arábie pro účely války v Jemenu.
Trumpova éra se před námi otevírá jako temná záhada, studená a tvrdá.
Když kandidatuře Clintonové začal docházet dech, bylo znát, že u konce s dechem jsou i její fanatické ambice o novou studenou válku a rusofobní porovnávání Putinova vratkého ruského státu se Stalinovým Sovětským svazem. Zhroucením politických šancí Clintonové se zhroutila i její izraelsko-palestinská politika, zakořeněná v představě o překryvu mezi zájmy americké a izraelské bezpečnostní politiky, a její oddanost očividně neuskutečnitelnému „mírovému procesu“. Když pro domácí účely slepě podporovala blízkovýchodní jaderný program, zdálo se pravděpodobné, že se v záležitosti miliardové modernizace jaderného zbrojení vydá stejným směrem jako Barack Obama. Všechno to – spolu s jejími požadavky na gigantické rozpočty pro armádu – je teď pryč.
Myslí to vážně?
Zatímco jsem sledoval CNN, Twitter a webové stránky Timesů, vybavila se mi ona březnová noc v jižním Súdánu, po konverzaci o Donaldu Trumpovi, když tábor utichl a já jsem odtáhl své páchnoucí tělo ze stanu do „sprchy“ – tedy pod proud vody z plastového kýble, který jsem předtím napustil z vyvrtané díry. Po táboře jsem se pohyboval s tak malinkou baterkou, že jsem sotva viděl krok před sebe. Všechno, co se zdálo být jisté, najednou jisté nebylo. Další vývoj událostí byl záhadou. Tu noc jsem se snažil nespadnout do otevřené jámy, která měla sloužit jako kryt, kdyby se v blízkosti tábora začalo střílet. Jak volební noc pokračovala, zdálo se, že se v té tmě přede mnou otevírá potenciálně mnohem nebezpečnější propast. Budoucnost zahraniční politiky Clintonové totiž představovala jistotu. Budoucnost podle Trumpa vypadala úplně jinak.
Trump požadoval ohromné utrácení v armádě: chtěl posilovat vojsko a námořní pěchotu do absurdních rozměrů, vybavit námořnictvo neskutečným množstvím lodí z obrovského rozpočtu, budovat mohutné vzdušné síly, chrlit peníze do zbytečného projektu protiraketové obrany a najmout si velké množství hackerů, kteří budou válčit v kyberprostoru. To všechno mělo být financováno omezením údajného plýtvání, ukončením „federálních programů“, které nijak nespecifikoval, nebo prostě jakýmsi vyčarováním dolarů.
Ale bylo vůbec něco z toho myšleno vážně? Bylo alespoň něco z toho pravdivé? Dokáže Trump-prezident dostát slibům Trumpa-kandidáta? Anebo prostě jen vyštěkne „To je lež!“, když ho někdo obviní, že přece slíbil vytvořit půlmilionovou armádu z aktivních záloh nebo námořnictvo s 350 loděmi? Pokusí se vůbec Trump uskutečnit svůj plán porazit ISIS – „vybombardovat je do sraček“ a potom si „vzít ropu“ z Iráku? Anebo to byly jen bojovné pokřiky jeho kampaně? Stane se nekompromisním jestřábem a povede války tak, jako Clintonová intervenci v Libyi? Anebo se bude Trump jen řídit výroky Trumpa-kandidáta, který řekl, že „současná strategie upadajících režimů bez jakékoliv představy, jak bude vypadat další den, vytváří mocenské vakuum, které vyplňují teroristé“?
Nevyzpytatelný prezident
Randy Forbes z Virginie, uchazeč o místo tajemníka v námořnictvu v nové státní administrativě, nedávno řekl, že nový prezident zavede „mezinárodní obrannou strategii, kterou povede Pentagon, a nikoliv Národní bezpečnostní rada. Zkuste totiž najít jen jednu zemi, která je na tom lépe, než jsme byli my před osmi lety – nenajdete žádnou.“ Takový plán by mohl vlastně otupit ozbrojená dobrodružství, jelikož to byli právě válkou unavení armádní úřednici, kteří vyvíjeli nátlak proti záměrům prezidenta Obamy vystupňovat válku v Iráku. Podle některých specialistů na Pentagon by potenciálně nepřátelská byrokracie mohla včas vyřadit ze hry tým národní bezpečnosti.
Investoři na Wall Street se zdáli být přesvědčeni, že nově zvolený prezident prospěje gigantům z oblasti obranného průmyslu, jako třeba firmám Lockeed Martin a General Dynamics, jejichž akcie po Trumpově vítězství vzrostly, nicméně není jasné, zda to znamená i přesvědčení o větším počtu ozbrojených konfliktů, anebo pouze armádní utrácení ve velkém. Za vlády prezidenta Obamy USA podnikaly útoky na osm zemí – Afghánistán, Írán, Irák, Pákistán, Somálsko, Jemen, Libyi a Sýrii. Prezidentská kampaň Clintonové slibovala útoků víc, možná dokonce mnohem víc – jde o postoj shrnutý jejím neslavně proslulým komentářem o smrti libyjského diktátora Muammara Kaddáfího: „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel.“
Trumpův poradce senátor Jeff Sessions řekl: „Trump nevěří ve válku. Válku považuje za špatnou, za smrt a destrukci bohatství.“ Samozřejmě, že sám Trump prohlásil, že si libuje v páchání válečných zločinů, jako je mučení a zabíjení. Také naznačil, že by raději risknul válku, než donekonečna vést námořní provokace, které se momentálně řeší maximálně varovnými výstřely. Takže máme dobrý důvod se domnívat, že Trump se stane clintonovským jestřábem. Ale existují také důvody k domněnkám, že se Trump vzhledem ke svému sklonu lhát, vyhrožovat a netrvat na svém stane méně bojovným než dosud.
Rasismus je v americké DNA
S přihlédnutím k Trumpově zálibě ruinovat firmy a jeho ekonomickým návrhům, které nasekají dluhy v řádech miliard dolarů, je také docela možné, že Trump nakonec americkou armádu neúmyslně zlikviduje, anebo dokonce podtrhne nohy celé vládě. Ve své vítězné řeči se Trump nicméně uchýlil ke smířlivému tónu: „Slibuji každému občanovi naší země, že budu prezidentem všech Američanů,“ řekl. „Každý Američan dostane příležitost, aby mohl naplno zrealizovat svůj potenciál.“ Což je v rozporu s jeho dosavadní nechutnou rétorikou, která byla široko daleko označována za rasistickou, sexistickou a xenofobní.
Když už jsme u toho: rasismus, sexismus a xenofobie jsou dlouholetými stálicemi amerických prezidentů – prezidentů stavících se proti imigraci; prezidentů, kteří utlačovali, násilně vyhošťovali, věznili nebo zabíjeli druhé na základě jejich rasy či etnického původu; prezidentů, kteří byli přezíraví v otázce volebního práva žen nebo kteří dokonce ženy rovnou vlastnili. Takové chování je zakódováno do DNA Spojených států. Tyto vlastnosti skutečně vytvarovaly základní kámen země, která se zrodila ze spojení zákeřných sil osadnického kolonialismu a otroctví. Veškerý pokrok učiněný od té doby – hnutí za práva, úsilí o rovnoprávnost, dokonce i myšlenka, že se dějiny stáčí směrem ke spravedlnosti – nemusí být nutně lineární a dokonce ani trvalý.
Mizivé naděje
Tenkrát v tu temnou rozpálenou noc v jižním Súdánu jsem hodně přemýšlel o právech a útlaku, o tom, co se stane, když ty nejhorší lidské pudy jsou umocněny a vyostřeny, a o tom, co to znamená, když se vláda obrátí proti vlastním lidem. V tom zruinovaném městě se mladé dívky a ženy běžně stávají obětmi únosů a hromadných znásilnění, muži a chlapci umírají vysílením zamčení v přepravních prostorech, domovy jsou srovnané se zemí, mrtvá těla ohlodávají vrčící mrchožroutské hyeny a ostatky zůstávají nepohřbené.
Tehdy jsem svému společníkovi řekl, co by prezidentství Hillary Clintonové mohlo znamenat pro Ameriku a svět: větší vyhrožování válkou, víc útoků drony, víc vojenských intervencí. Čerstvě ukončené volby učinily přítrž těmto možným válkám, i když odkaz Clintonové je vidět například v troskách Iráku, v rozbořených zbytcích Libye a na tvářích jihosúdánských dětských vojáků.
Donald Trump má příležitost proklestit novou cestu – takovou, která by mohla být lemována spíše bombastičností než bombardováním. Pokud kdy existoval politik se schopností jednoduše ohlásit své vítězství a pak odejít domů (nehledě na fakta), pak je to on. Proč vyhlašovat válku, když lze jednoduše říct, že už jste tak učinili ve velkém, a vyhráli jste?
Takové naděje jsou ale mizivé. Spojené státy jsou od svého vzniku zapojené do zahraničních ozbrojených akcí téměř nepřetržitě, a podle údajů armády se jen za poslední století zapojily do šedesáti čtyř různých konfliktů. Jedná se o zemi, která se od 11. září 2001 spokojuje s vedením válek bez vítězství a také bez konce, o kterých se příliš nedebatuje a ani se proti nim moc neprotestuje. Jedná se o zemi, v níž Barack Obama vyhrál volby z velké části díky nespokojenosti s válkou jeho předchůdce, a potom se, po obdržení Nobelovy ceny za mír a dohlédnutí na stažení armády z Iráku, pustil do obnovené verze té samé války. A tu nyní přenechává Donaldu Trumpovi.
Právě se to stalo…
„Tenhle Trump je blázen!“ hučel do mě můj společník v Africe během té březnové noci. „On něco říká a tebe přitom napadá: Tak ty se chceš stát prezidentem? To jako fakt?“ Ukázalo se, že odpověď nakonec zní ano. „To se nemůže stát, že ne?“ Ta věta mi pořád zní v hlavě. Trumpova éra se před námi otevírá jako temná záhada, studená a tvrdá. Klidně se můžeme stát svědky přerodu v národ otrávený zlem tak bytostným, že nad ním nelze zvítězit; v zemi výjimečnou svými promarněnými dary, zničenými sliby a mravním úpadkem. „To se nemůže stát, že ne?“ Ale může, příteli, ono se to totiž právě stalo.
Autor je investigativní novinář.
Z anglického překladu It Happened Here publikovaného na webu jacobinmag.com přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.