Již od krajských voleb se téměř každodenně spekuluje o tom, že česká sociální demokracie je v krizi a není jednotná. Situace v sesterských stranách ČSSD není o moc příznivější: v Německu bojuje členská základna SPD s realistickým pragmatismem Sigmara Gabriela nebo Martina Schulze (například v případě jeho podpory obchodní smlouvy CETA), na Slovensku není jasné, zda je Robert Fico vůbec sociálním demokratem (mimo jiné kvůli odmítavému postoji k uprchlíkům a komunitě LGBT+) a sociálnědemokratické primárky v Nizozemsku ukázaly, že tradičně sociálnědemokratická Strana Práce je po letech kompromisního vládnutí s liberální pravicí rozdělená.
Kdyby hlavní představitelé ČSSD, kteří bohužel neprojevili o víkend s evropskými socialisty velký zájem, dobře vyslechli projevy a reakce sálu, pochopili by, že k zajištění dlouhodobého úspěchu sociální demokracie nevede cesta Ficova SMERu.
O víkendu se v pražském Kongresovém centru sešli přední zástupci Strany evropských socialistů (PES) spolu se stovkami mladých sociálnědemokratických aktivistů z celého kontinentu. Robert Fico hovořil na středoevropském panelu doslova o pohřební náladě a apeloval na sociální demokraty, aby konečně začali využívat jazyka bez politické korektnosti a více se soustředili na ekonomická a sociální témata. Sál plný aktivistů ho ale vypískal a rakouská europoslankyně mu připomněla, že především by to měl být on, kdo by měl ze své pozice slovenského premiéra skutečně něco dělat, například pro zvýšení platů Slováků. Politické nástroje ke změně mzdové politiky země jsou dodnes národní kompetencí. Nabízí se analogie s ČSSD: bez akčních odborů by strana zřejmě neřešila mzdovou politiku firem nebo odliv kapitálu. Politická praxe zatím nenutila středoevropskou levici obnovit programové priority a uskutečnit rozsáhlou personální výměnu.
Fico po povinné tiskovce rychle odešel a ani se nezúčastnil prestižní večeře lídrů. Otázkou je: zůstane Ficův SMER po ukončení slovenského předsednictví členem PES? Mladí aktivisté mají jasno: jeho hodnotový rámec má k sociální demokracii daleko. Kontrast se západoevropskou hvězdou setkaní nemohl být větší.
Hvězda levicového politického showbyznysu
Celebritou víkendu byla totiž jen jediná osobnost: Jeremy Corbyn, levicový rebel z Velké Británie. Příchod Corbyna do sálu spíše připomínal příchod hvězdy šoubyznysu na filmový festival v Karlových varech. Všichni účastníci mu chtěli podat ruku, vyměnit s ním pár slov a využít možnosti získat unikátní selfie s (prozatím) nekorunovaným princem britské levice. Corbyn nemá komplikovanou vizi: vrátit se k původním hodnotám sociálnědemokratické ideologie bez hnědých excesů a hlavně – tak typické pro sociálnědemokratické strany v Evropě – bez kompromisů jen kvůli tomu, aby „byli u toho“. Spousta mladých lidí proto vkládá své naděje právě do něj: Corbyn nikdy nebyl v mocenských pozicích, je autentický a díky svému dlouholetému idealistickému aktivismu si vybudoval kredit proti zavedeným strukturám v rámci Labour Party. Jeho vyšší věk je vnímán pozitivně: má „cleansheet“ a má zkušenosti ze všech pater britské politiky. K tomu mluví jasně a nepoužívá zbytečně komplikovaná slovní spojení: široká veřejnost mu rozumí. Jeho srozumitelný slovník ovšem nic nemá společného s pseudorasistickou nekorektností Roberta Fica nebo Jeronýma Tejce.
Co Corbyn jednoznačně do sociální demokracie přináší, je artikulace systémových změn ve společnosti. Předseda Labour Party je momentálně jediným, kdo hovoří o demokratickém socialismu jako alternativě současné podoby kapitalismu. Tuto alternativu zároveň zasazuje do širšího ekonomického rámce, což levice nechala dělat posledních třicet let spíše pravici. Důsledky pozorujeme dodnes – místo komplexní vize hospodářství jednotlivých zemí se evropští socialisté baví o technokratickém zvyšování minimálních mezd či důchodů a očekávají, že jim to zajistí výhru ve volbách. Ta se ovšem nedostavuje.
Levice není samospásná
Přesto Corbyn není spasitelem moderní levice v Evropě, ačkoli to tak v Praze o víkendu mohlo vypadat. Pravda, Corbynovo hnutí dokázalo nalákat obrovské množství mladých nadšenců do řad labouristů, Corbyn ale stranu zatím nedokázal konsolidovat a mezi liberálnějšími městskými voliči dosud nezískal dostatečnou podporu. Bez městských liberálů Labour Party nedotáhne ztráty v preferencích nad Konzervativní stranou. Corbyn zatím nenašel recept, jak z levice znovu vytvořit atraktivní hnutí, které umí spojit svou tradiční aktivistickou základnu, a zároveň přesvědčit městské liberály, že je odpovědí na rostoucí populismus. Corbyn správně poukazuje na to, že řešení pravicové většiny vedou k nárůstu populismu, není však schopen jejich voliče přetáhnout do levicového tábora. Pokud se mu to podaří, vyhraje příští parlamentní volby v Británii a jeho úspěch může být příkladem pro další sociálnědemokratické strany napříč kontinentem.
Demokratizace a nalákaní nových členů je jeden z Corbynových největších úspěchů. Po Evropě tak vznikají nové sociálnědemokratické organizace, které se otevřeností a staronovou programovou orientací Labour Party nechávají inspirovat. Takové organizace nalezneme už téměř v každé evropské zemi. Namátkou – v Nizozemí je to Positief Links, Reformbündnis mit einer Machtperspektive 2017 v Německu, Le Mouvement Commun ve Francii, PD Sinistra v Itálii, Idealisté.cz v České republice a tak dále. Díky aktivitám těchto organizací se mohou jejich členové brzy dostat mezi ty, kteří již dávno ztratili iluzi o perspektivách sociální demokracie a mohou představovat novou tvář kdysi masivního hnutí.
Česká sociální demokracie před sebou má z tohoto pohledu bohužel ještě dlouhou cestu. Corbynem inspirovaní Idealisté mohou stranu možná otevřít, ale bez větší angažovanosti členské základny ČSSD bude radikální změna pořád utopií. Kdyby hlavní představitelé ČSSD, kteří bohužel neprojevili o víkend s evropskými socialisty velký zájem, dobře vyslechli projevy a reakce sálu, pochopili by, že k zajištění dlouhodobého úspěchu sociální demokracie nevede cesta Ficova SMERu. Omezená účast ze strany potenciálních kandidátů do vedení ČSSD na pražském setkání s evropskými kolegy je varovná. Velká část ČSSD projevuje nechuť aktivně spolupracovat se západními kolegy, kteří řeší podobnou krizi. Řešení ven ze současného mrtvého bodu je aktivizace členů, investice do vzdělání svých členů a zatraktivnění společenského hnutí, které bude vidět na ulicích. Sociální demokracie má pořád šanci sjednotit společnost proti hrozbám 21. století, ale čas se krátí. Corbynisté to již pochopili, teď je na řadě Česká strana sociálně demokratická.
Autor je člen Idealistů.