Na pozvání Institutu dokumentárního filmu zavítal koncem minulého týdne do Prahy aktivista a umělec Igor Vamos, známý pod pseudonymem Mike Bonanno. Se svým kolegou Andym Bichlbaumem a kolektivem dalších lidí sdružených pod hlavičkou The Yes Men se Bonanno už přes dvacet let pohybuje na aktivistické scéně a za sebou má řadu radikálních akcí. Ty směřovaly proti korporacím, globálnímu kapitalismu a agresivní americké zahraniční politice. Ve svých performancích se oba aktivisté často vydávají za mluvčí nebo zástupce nadnárodních organizací a prostřednictvím falešných prohlášení se snaží upozorňovat na přezíravé jednání těch, kteří přenášejí negativní externality (sociální nebo environmentální) na veřejnost a sami jen bohatnou. Mimo workshopy a diskusi v pražské Městské knihovně k poslednímu filmu dvojice, nazvanému Yes Men se bouří, se Bonanno jako host zúčastnil i Dnů antikapitalismu, které se konaly v autonomním sociálním centru Klinika.
Změnila se ve Spojených státech situace pro aktivisty a angažované umělce, jako jste vy, po zvolení Donalda Trumpa?
Ano, změnilo se toho hodně. Pro spoustu lidí je to probuzení. Ti, kteří se dřív neangažovali, se stávají aktivisty, což je dobře. Lidé vycházejí do ulic v počtech, které jsem nikdy dřív neviděl. Probíhají největší protesty od šedesátých let. Ale je to hodně těžké – opravdu se nic nezmění, dokud se Trumpa nezbavíme. Je to strašné.
Vliv na mladé lidi, kteří se chtějí zapojit, je pro nás nejcennější. Naše filmy je dokážou nadchnout a motivovat k tomu, aby se pustili do odvážnějších akcí.
Z hlediska Yes Men se to jeví ještě jinak. Spoléhali jsme na své mediální kousky, které upozorňovaly na různá témata, dodávaly energii aktivistům a v ideálních případech také ovlivňovaly zákony. Když se totiž veřejné mínění trochu posune, měli by to politici začít reflektovat. Ale dnes je jasné, že lidé jako Trump nebudou poslouchat vůbec. Teď musíme přijít na to, jak postupovat dál.
Jak jste se cítili, když byl Trump zvolen?
To byla noční můra a ještě pořád se to zdá být nereálné. Je to, jako když vám náhle umře někdo blízký. Nečekal jsem, že ho lidé zvolí, přestože jsem dost dlouho žil na venkově, kde to vypadalo, že všichni podporují Trumpa. Žijeme ale v bublinách na sociálních sítích, takže Trumpova podpora pro nás byla pořád neviditelná. A nakonec to opravdu vyhrál.
Jaký byl váš dojem z kampaně Bernieho Sanderse a hnutí, které se okolo něj vytvořilo?
To bylo skvělé. Bernie Sanders byl tím, kdo mohl nad Trumpem vyhrát. Trumpa volili hlavně ti, kteří chtěli odmítnout establishment. I když je směšné uvažovat o Trumpovi jako o někom mimo establishment. Je to jenom bohatý blbec, který se celý život choval jako predátor. Je podivné o něm uvažovat jako o nějakém outsiderovi, ale většina Ameriky tomu věří. Navíc svým způsobem odmítl ortodoxii, když se postavil proti obchodním dohodám, a obsadil tak území, které má patřit levici. Americká levice navíc přestala být levicí už před čtyřiceti lety, někdy za vlády Jimmyho Cartera. Clintonovi byli zastánci třetí cesty, která přebírá pravicovou ekonomickou politiku a zároveň se snaží udržet sociální perspektivu levice. Je to divná cesta, která vedla k opuštění základů levicové politiky. Trump může vyhrávat jen proto, že právě tuto politiku drobně vykrádá. Pokud v příštích třech letech přesvědčí firmy, aby otevřely několik továren v několika státech, potvrdí se tím jeho příběh o navracení pracovních míst. Takže najednou tu vítězí pravicová vláda, protože dělá drobná levicová opatření, která lidé léta požadovali.
Svou první akci jste uskutečnili v roce 1999, když bylo alterglobalizační hnutí na vzestupu. Podařilo se zablokovat jednání Světové obchodní organizace v Seattlu, další rok byly obrovské protesty proti summitu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Od té doby se antikapitalistické hnutí velmi proměnilo. Jak tento vývoj vnímáte a existuje vůbec ještě něco jako alterglobalizační hnutí, kterého jste byli součástí?
Je šílené, že právě Trump vzal řadu myšlenek i rétoriku antiglobalizačního hnutí i hnutí kolem Occupy Wall Street, použil je jako polevu pro svou politiku a vyhrál. Ve Spojených státech na přelomu milénia bylo alterglobalizační hnutí velice silné, ale po 11. září začalo být všechno podivné. Protiválečné hnutí se stalo neúčinným, i když některé protesty vtáhly dost lidí. Po bankovní krizi z let 2007 a 2008 se mohla historie vydat jiným směrem a bylo vzrušující, když byl Obama zvolen prezidentem. Jenže pak to vypadalo jako úplně ztracené roky, když Obama jen udržoval nastavený kurz. Z hlediska protestů ve Spojených státech je možné, že to, co se teď děje, je další pokračování hnutí. Pokud ale demokraté znovu začnou prosazovat agendu zaměřenou na práci, třeba by mohli získat zpět pozice. Pokud to neudělají, asi vznikne úplně nová strana, protože hnutí okolo Sanderse je dost silné na to, aby začalo něco nového.
Také ale vidíme nástup globálního konzervativního pravicového hnutí. Co s tím můžeme dělat?
To je dobrá otázka. Jeden teoretik kdysi řekl, že kapitalismus musí přirozeně přejít ve fašismus. Musíme tedy dál pracovat na tom, abychom ho něčím nahradili, protože jinak nás všechny stráví. Všechno konzumujeme, a přitom nás to samotné požírá. Musíme to změnit. Možná, že Trump je jenom poslední výdech impéria, které bojuje o přežití. Všichni totiž víme, že nám bezprostředně hrozí environmentální a sociální kolaps. Musíme se organizovat a budovat sítě autonomních komunit, které můžou stát na jiných principech.
Mnohé z vašich akcí působí až neuvěřitelně – jako třeba náš oblíbený výstup „Zlatý falus“. Obvykle potom přijdou lidé z byznysu a ptají se vás, kdy výrobek uvedete na trh, aby si ho mohli koupit. Čím si to vysvětlujete?
Lidé jsou důvěřiví. A když je jim někdo představen jako autorita nebo expert, tak mu věří. Zvlášť v prostředí byznysu jsou lidé připravení říkat „ano“, což je také důvod, proč se jmenujeme Yes Men. Lidé prostě souhlasí s nejdůležitějším člověkem v místnosti. Hodně společenských vědců potvrdilo, že jsou lidé takto schopni přijmout skutečně hrozné myšlenky. Proto jsme se občas museli vyhnout satirickým postupům a snažili se nabídnout také pozitivní sdělení. Zkoušeli jsme využít postavení autority a představit přitom nějakou vizi, která by se měla podle nás naplnit. To nakonec zapůsobilo velmi dobře a postrčilo to danou věc k reakci. Když jsme třeba oznámili, že končí Světová obchodní organizace, museli říct, že ve skutečnosti nekončí. Takže dali vědět, že budou ve všech těch šílenostech pokračovat. Zkusili jsme zkrátka něco jiného a fungovalo to. Každý náš film musí končit něčím pozitivním. Když do kritiky rovnou zabudujete i řešení problému, otevírá se více možností.
Vzpomenete si na nějaké konkrétní změny v politice států nebo korporací způsobené vašimi kousky?
Nikdy se nedá říct, že naše akce přímo způsobí změnu v politice. Po některých akcích ale skutečně změny nastaly. Například jsme uspořádali tiskovou konferenci Americké obchodní komory, na které jsme právě ohlásili, že tato komora mění svůj postoj k regulacím týkajícím se ochrany klimatu. Dva týdny nato obchodní komora opravdu změnila svou politiku. Akce totiž získala obrovskou pozornost. Oni by ale nikdy nepřiznali, že změnili svůj postoj kvůli nám a my také ne, protože naše tisková konference byla jen jednou z mnoha akcí. Ale dokázala přitáhnout pozornost.
Jsme tedy součástí hnutí, které způsobuje změny. Určitým způsobem všechny věci, které jsme dělali v našem prvním filmu, byly součástí hnutí, které dokázalo zastavit neoliberální agendu WTO, což potom dodávalo aktivistům a aktivistkám sebedůvěru. Právě vliv na mladé lidi, kteří se chtějí zapojit, je pro nás nejcennější. Naše filmy je dokážou nadchnout a motivovat k tomu, aby se pustili do odvážnějších akcí. Dostáváme od nich maily a hodně jsme jich potkali během Occupy Wall Street, kde nás poznávali a říkali, že viděli naše filmy a zapojili se. Potom cítíte, že to skutečně funguje. S aktivismem obvykle přichází v určitou chvíli pochybnosti o tom, jestli to má smysl. Je to dost unavující.
Zmínil jste hnutí Occupy Wall Street. Jak ho vidíte dnes? Podle některých lidí hnutí selhalo a nenaplnilo své cíle…
Occupy si vědomě nedávalo žádné cíle, takže vlastně ani nemohlo selhat. Bylo navíc příliš malé na to, aby mohlo selhat. Na hnutí Occupy Wall Street bylo podle mě skvělé právě to, že mělo na evropské i americké poměry celkem malý rozsah, ale bylo velmi strategické. Zuccottiho park je dost malý, takže ho dokázalo naplnit jen asi tisíc lidí. Pochodů se účastnilo třicet nebo padesát tisíc lidí, což v New Yorku, kde jsou při sportovních utkáních miliony lidí v ulicích, opravdu není hodně. Z taktického hlediska ale hnutí fungovalo skvěle. Navíc se pak rozšířilo všude okolo. Jeho hlavní úspěch ovšem spočívá v tom, že dostalo do povědomí Američanů, že je jedno procento lidí, kteří vydělávají na ostatních, a že se začalo mluvit o kapitalismu. Do té doby bylo tabu to slovo jenom zmínit – nikdo by vás neposlouchal. Kapitalismus byl neviditelný.
V Česku to bylo po roce 1989 podobné – kapitalismus byl svatý. Rovnal se demokracii…
Ano, přesně. Kapitalismus byla legenda, kterou sem Spojené státy masově exportovaly. Do našeho druhého filmu jsme dělali rozhovory s lidmi z think tanků, kteří se zabývali tranzicemi východoevropských ekonomik. Tihle šílení pravicoví fundamentalisté to tady úplně obsadili a okamžitě dostali místa na ministerstvu zahraničí, aby tady zaváděli volný trh. Ti chlapíci, se kterými jsme mluvili, byli úplní blázni a mluvili jako náboženští fundamentalisti. Je fakt šílená představa, že lidé jako oni měli takovou moc.
Yes Men fungují jako po celých Spojených státech. Jak na tom teď skupina je?
Nějakou dobu fungovala naše síť dobře, ale už nejsme schopní mobilizovat lidi tak efektivně jako dřív. Upřímně řečeno, asi je to způsobené tím, že jsme nepřišli na to, jak se přizpůsobit sociálním médiím. Byli jsme hodně dobří v používání e-mailů. Dřív na ně lidé víc reagovali a my jsme vyvinuli velice efektivní způsob jejich rozesílání. Měli jsme rozvinutou databázi, takže jsme dokázali cílit na lidi podle místa jejich pobytu nebo podle jejich schopností. Mohli jsme vytvářet skupiny lidí v určitých oblastech, aby se zabývali určitými tématy. Je skutečně zajímavé, jak je za posledních pět nebo šest let stále těžší s lidmi komunikovat. Částečně je to tím, že lidé komunikaci přes maily opouštějí nebo si poštu vůbec neotevírají a nečtou. Hodně mladých používá jen telefony, komunikují přes Facebook nebo Signal, a my jsme ještě nepřišli na to, jak je oslovit.
Ve Spojených státech vznikla nová hnutí jako Black Lives Matter nebo třeba protestní hnutí proti stavbě ropovodu, která staví na základech postavených při Occupy Wall Street. Myslíte si, že jim se daří najít způsob, jak komunikovat ve světě sociálních médií?
Ano. Daří se jim vystihnout správný moment, vyvolat humbuk okolo jejich tématu a organizovat akce velmi rychle. Sociální média mají jiný rytmus a vyžadují jiný způsob fungování. Naše aktivity byly založené na sestavování malých teamů, které uskutečňovaly projekty. Byly velmi úzce zaměřené a specifické. Nová hnutí se organizují spíš na principu peer to peer. Hodně lidí z Occupy dělalo kampaň Berniemu Sandersovi a dříve byli zapojeni v alterglobalizačním hnutí. Je tedy možné vysledovat vývoj hnutí od Black Lives Matter až zpět k zapatistům a mexickým hnutím v době po uzavření dohody NAFTA.
Zmínil jste zapatisty. Jak vás ovlivnilo jejich hnutí?
Byl to první viditelný projev formujícího se hnutí proti neoliberální globální agendě ve Spojených státech. Je to tedy začátek hnutí proti kapitalismu. Myslím, že je to model, ke kterému se pořád dost vzhlíží, protože postavil do popředí původní obyvatele. Zapatisté navíc využívali internet, a mohli tak s jeho pomocí k celému světu. A nepotřebovali k tomu reportéry New York Times jako dřívější hnutí.
Co chystají Yes Men dál?
Sám nevím… Andy teď dokončuje jednu svou vlastní akci a já jsem si od všeho musel trochu odpočinout. Přeci jen mám tři děti a cítil jsem, že potřebuju strávit trochu času s rodinou.