Foto Petr Zewlak Vrabec
Když jsem před pár dny na pozvání Amare Předlice přijel do Klíšské ulice v Ústí nad Labem, abych na plácku za ubytovnou přednášel o osudech Afroameričanů, seznámil jsem se během čekání na všechny potenciální posluchače s několika místními dětmi. Nejdřív se mě opatrně ptaly, jestli jsem přijel zazpívat, a vzhledem k tomu, že na akci byl připravený mikrofon a bedna se zesilovačem, musel jsem jim tuhle představu chvilku vymlouvat. Pak jsme si povídali, a protože do začátku přednášky ještě zbývalo trochu času, odvedly si mě, aby mi ukázaly, jak skáčou parkour ze střechy nedaleké garáže, a nakonec mě umluvily, že si spolu musíme zahrát fotbal. Všechny ty holky a kluci byli skvělí a překvapivě na nich vlastně nebylo moc poznat, v jak tíživé situaci se jejich rodiny nacházejí.
Je to naprosto perverzní představa: máte problém s placením nájmu? Strčte své děti na pár měsíců do ústavu, ušetříte přinejmenším na vodném a stočném!
Na adrese Klíšská 53 se totiž nachází jedna ze dvou ubytoven, jejichž obyvatelé se nedávno dozvěděli, že na konci tohoto měsíce nejspíš nebudou mít střechu nad hlavou. Najít si v tak krátké době nějaké náhradní a dostupné bydlení by byl na povrchu současné realitní bubliny problém pro spoustu lidí. Když jste ale Rom a k tomu máte malé děti, jde spíš o kvadraturu kruhu.
Kvadratura rodiny
Ovšem nějací ti kvadrátoři se vždycky najdou. Jak informoval server Romea, jedna z obyvatelek ubytovny na Klíšské ulici dostala od pracovnice Člověka v tísni radu, jak se s hrozbou toho, že se svými pěti dětmi skončí na ulici, vypořádat: dvě z nich by měla na čas umístit do ústavní péče, konkrétně do Klokánku. Rada, která zní jako špatný vtip, byla nicméně míněna vážně.
Během přednášky, kterou jsem v Předlicích měl, jsem mluvil mimo jiné o tom, jak vypadalo otroctví v Severní Americe a jak se lišilo od toho v Karibiku nebo Brazílii. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že na plantáže na Kubě nebo v Amazonii se prodávaly celé rodiny a díky tomu si na těchto místech Afričané nejen dokázali zachovat alespoň zlomky své původní kultury, ale mohli i lépe snášet krutost otroctví. Kdežto otrokáři v Severní Americe otroky prodávali na trzích nikoli ve skupinách, ale jednotlivě. Oddělovali tedy matky od dětí, sestry od bratrů, ženy od mužů. Taková praxe totiž dělala otroky a otrokyně poddajnějšími a izolovanějšími. V současných debatách o severoamerickém otroctví se proto mluví o efektu tzv. sociální smrti – ztrátě všech vazeb a vlastní identity.
Když jsem o tom tehdy mluvil, naštěstí jsem netušil, že podobné oddělení někdo místním obyvatelům dokázal nabídnout jako zvrácenou představu o „pomoci“. Kdybych to byl věděl, asi bych se musel na místě propadnout hanbou, že jim vykládám jako o dávné minulosti o něčem, co zažili na vlastní kůži teprve včera.
Při té představě se mi ale i teď zatmívá před očima. Nabízet praktiku trhů s otroky jako – slovy představitele Člověka v tísni – jednu z „existujících možností“, je prostě šokující. Šokující je ale i celá situace, kdy může dojít k tomu, že stovky lidí včetně rodin s dětmi skončí na ulici, pokud nedokáží najít v krátké době náhradní bydlení. A neméně otřesná je i možnost, že by k nějakému rozdělování rodin, byť třeba i méně drastickému, mělo dojít.
Děti v tísni
Žijeme v zemi, kde se stalo oblíbenou národní kratochvílí nadávat na kontroverzní norskou sociálku Barnevernet. Z facebookového rozhořčení a internetového spílání se vlna hněvu přelila i do kulturně vyšších vod, vznikl dokonce film a román. Že ale „dobré rady“ týkající se umísťování dětí do ústavu, dokonce ani ne kvůli dobru samotných dětí, ale kvůli tíživé ekonomické a sociální situaci jejich rodičů, padají i v českých městech, zřejmě nikoho nevzrušuje. Přitom je to naprosto perverzní představa: máte problém s placením nájmu? Strčte své děti na pár měsíců do ústavu, ušetříte přinejmenším na vodném a stočném!
V současné době, kdy potíže s bydlením bude mít nejspíš čím dál více lidí, by se nakonec mohlo jednat o zajímavou generační zkušenost. Až na jednu zásadní výhradu. Jsem si jistý, že kdybych se já ocitl v podobné situaci a čelil i podobně vyhroceným problémům s bydlením, dokázal bych jej sehnat daleko snáz než obyvatelé ubytovny na Klíšské. Hlavně by mi ale nikdo umístění dětí do Klokánku jako „existující možnost“ možnost nenabízel, i kdybych těch dětí měl třeba sto. Nejsem totiž Rom.
Obyvatelé ubytoven na Klíšské a Purkyňově, kterým hrozí stejný osud, mají můj obdiv. Když jsem se pokusil představit si sám sebe na místě dotyčné maminky, které někdo nabídne jako řešení složité životní situace, jako „pomoc“, že dvě z jejích dětí umístí do děcáku, vím, že sám bych se možná nedokázal udržet jenom u řvaní. Myšlenka, že bych měl některé ze svých dětí odložit jako nějakou věc, je nepředstavitelná. Ten, kdo něco podobného někomu nabízí a vydává to za pomoc, se musí na takového člověka a jeho děti dívat nikoli jako na lidské bytosti, ale jako na věci. Jako se otrokáři dívali na černé otroky, když je prodávali na trzích amerického Jihu. Jestliže žijeme ve společnosti, která i během oslavované konjunktury nejen generuje neřešitelné problémy v oblasti práva na bydlení, ale také nabízí umístění dětí do ústavu jako řešení bytové nouze, pak nemáme důvod si myslet, že jsme o mnoho lepší.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.