Foto HBO
Antonín Tesař (filmový redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)
„Bylo to nějaké moc tmavé,“ reagovali někteří fanoušci na poslední epizodu Hry o trůny, která měla přinést zatím nejepičtější bitvu celého seriálu. Bitva o Zimohrad měla dokonce překonat monumentální bitvu o Helmův žleb z Jacksonovy adaptace druhého dílu Pána prstenů. Téměř osmdesátiminutová bitevní pasáž se celá odehrává v noci, takže ano – je hodně tmavá. Jenže tma tu neslouží jen jako způsob, jak ušetřit na rozpočtu za velkolepou bitevní scénu. Temnota je jeden z klíčových dramaturgických a expresivních prvků, se kterými epizoda pracuje. Tím druhým je oheň.
Tvůrci epizody všechno vsadili na emoce, na sílu samotných obrazů a na expresivitu mýtu.
Režisér Miguel Sapochnik se stal jednou ze zásadních osobností druhé poloviny seriálu Hra o trůny. Režíroval totiž její největší bitevní scény, tedy masakr v Tvrdodomově (8. epizoda páté sezóny) a Bitvu bastardů (9. epizoda šesté sezóny). Zejména Bitva bastardů je učebnicí toho, jak dělat bojové scény. Používá totiž hned několik typických postupů, jimiž lze bitevní vřavu točit. Najdeme v ní dlouhé sledovací záběry zaměřené na jednu z postav, prostřihy na detaily vytřeštěných tváří bojovníků, nárazy zbraní i krvácející rány. Zároveň jsme zde mohli vidět i celkové záběry, které nám naopak dávají přehledný pohled na srážku armád, a občas dokonce i těkavé záběry válečného chaosu rozkymácenou kamerou ve stylu Zachraňte vojína Ryana. Nejpodstatnější je ale to, že bitva má nejen vývoj, ale i příběh, který by se dokonce dal převyprávět. Bitva bastardů je příběhem o válečné strategii a jeho ústředními postavami jsou krutý a zrádný Ramsay Bolton, statečný, ale naivní Jon Snow a podceňovaná, ale otrlá Sansa Stark.
Foto HBOTaké bitva o Zimohrad je mistrovské dílo nejen z hlediska bitevních scén, ale i celkové dramaturgie osmdesátiminutové řeže. Tentokrát ale nevypráví příběh o postavách a jejich bojových a životních strategiích. Namísto toho je to velkolepá expresivní vize apokalypsy. To, že se celá bitva odehrává v noci a postavy mnohdy tonou v šeru nebo vidíme jen jejich siluety, má svůj zásadní výtvarný význam. Sapochnik nám totiž skrz bitevní scénu vypráví v podstatě mytický příběh o válce světla a temnoty. Světlo přitom reprezentuje oheň. Armáda nemrtvých se dlouho ukrývá v noční tmě, zatímco živí bojují pomocí ohnivých bariér, hořících zbraní nebo draků chrlících plameny. Sapochnik využívá temnotu a oheň jako nápadité dramaturgické prvky. Scéna, kdy se oddíl vojáků se zapálenými ohnivými meči vrhá do tmy, kde tušíme hordy zombií, patří k vrcholům celé epizody.
Můžeme mít výhrady k tomu, jak je bitva promyšlená strategicky, ale bitevní taktika tentokrát ustoupila dramaturgické gradaci. Sapochnik nás skvěle provede celou řeží od počátečního napětí až po finální vyčerpání a pocit zmaru. Celou sekvenci je možné rozdělit bezmála do kapitol, z nichž každá má trochu jinou náladu a zaměřuje se na jiné postavy. Některé pasáže připomínají velkolepé bitvy z Pána prstenů, jiné subtilní survival horor, další zase krvavé vize „temného středověku“. Ve všech ale hrají zásadní roli živly: temnota, oheň, led, mraky, špína na tvářích bojujících postav a nakonec i vycházející slunce.
Pro příliš racionálně uvažující diváky může být takové pojetí epické finální bitvy frustrující. Ani jedna z bojujících stran se totiž nechová právě rozumně. Obránci Zimohradu jako by jen tak pro nic za nic obětovali spoustu mužů a Noční král si také na sebe mohl dávat větší pozor, když je na jeho osobě doslova fyzicky závislá celá jeho armáda. Jenže tvůrci epizody všechno vsadili na emoce, na sílu samotných obrazů a na expresivitu mýtu. Už několik komentátorů trefně poznamenalo, že tuto epizodu přesně vystihuje název původní románové ságy George R. R. Martina: Píseň ledu a ohně.
Jan Bělíček (redaktor Alarmu)
Třetí epizoda Hry o trůny fanouškům vynahradila předchozí dva idylické díly, v nichž si postavy u krbu a s číší vína v ruce vyprávěly zábavné historky z minulosti. Díl s názvem Dlouhá noc byl pravděpodobně tím vůbec nejlepším. Na Zimohrad konečně dorazil Noční král se svou armádou nemrtvých a rozpoutala se temná bitva, jaká nemá v televizní zábavě obdoby. Přestože šlo pravděpodobně o nejdelší bitvu v dějinách kinematografie, nehrozilo, že by diváka nudila monotónními potoky krve a obvyklým chrlením plamenů. Jak hrdinové pochopili už na taktické poradě, v přímé konfrontaci s Nočním králem by vojska bránící Zimohrad pravděpodobně neměla žádnou šanci. Umístili tedy Brana, o kterého šlo Nočnímu králi především, do Božího háje s tím, že tam krále překvapí, zabijí, a tím pádem zničí i celou jeho armádu.
Těžko říct, jak chtějí tvůrci tento temný, grandiózní a zároveň očistný díl překonat. Možná už to ale není ani potřeba a stačí jen dovyprávět příběh. Vrchol je pravděpodobně za námi.
Jednalo se pravděpodobně o největší – a pro mnohé diváky asi velmi nepříjemné – překvapení tohoto dílu. Takřka šedesát minut jsme sledovali totální beznaděj největších hrdinů Západozemí i Essosu tváří v tvář obživlé smrti, aby se v poslední desetiminutovce největší hrozba seriálu rozplynula jako pára nad hrncem. Hlavní otázkou Hry o trůny tedy zůstává, co se bude dít dál. Hlavní záporák, kterého si tvůrci piplali v podstatě od samotného začátku, zničehonic zemřel a do konce zbývají ještě tři díly. Oproti očekávání navíc zůstala většina hlavních hrdinů naživu. V jistém ohledu však tento nečekaný zvrat zapadá do logiky vyprávění, kterou George R. R. Martin shrnul tvrzením, že největší zlo netkví v magii, kouzlech a bizarních fantasy postavičkách, ale v lidech samotných. Co tedy od dalších dílů očekávat?
Pravděpodobně budou následovat cynickou úvahu Cersei Lannister, která nechala takřka celé Západozemí bojovat s nemrtvými, aby se mohla pokusit zničit toho, kdo přežije. Naštěstí pro ni nezvítězil Noční král, proti jehož armádě doplněné o vzkříšené mrtvé ze Zimohradu by neměla sebemenší šanci. Zajímavé bude také sledovat, jak se bude vyvíjet vztah Daenerys a Jona Snowa, kteří se teď z milenců možná proměnili v hlavní soupeře o následnictví trůnu. Pozor by si ale oba měli dávat na pravděpodobně obnovený pár Sansa Stark &Tyrion Lannister. Je samozřejmě otázka, jak dlouho jim jejich souznění vydrží. Slušně našlápnuto má i Arya Stark, která na sebe nejdřív upoutala pozornost překvapivou milostnou scénou z předchozího dílu, aby se nyní stala v podstatě zachránkyní celého světa Hry o trůny. Nakonec je potřeba ještě uronit slzu za zemřelého Joraha Mormonta, jednoho z nejméně doceněných válečníků celého seriálu a také za Theona Greyjoye, jemuž se konečně podařilo smazat cejch největšího zbabělce a ubožáka fikčního světa. Těžko říct, jak chtějí tvůrci tento temný, grandiózní a zároveň očistný díl překonat. Možná už to ale není ani potřeba a stačí jen dovyprávět příběh. Vrchol je pravděpodobně za námi.
Boris Hokr (zástupce šéfredaktora magazínu o fantastice Pevnost)
Zatím poslední epizoda Hry o trůny je jasným důkazem úspěšnosti nové strategie tvůrců, ke které se museli uchýlit poté, co vyčerpali kvalitní literární předlohu a zjistili, že ani sám George R. R. Martin pravděpodobně moc neví, jak dál. Takže všechno vsadili na atrakce, ideálně na masivní bojové scény. A ty umí prodat parádně. Člověk by skoro přehlédl, že se z chytrého seriálu o inteligentních a bezskrupulózních lidech stal zábavný seriál o cool vypadajících hlupácích. Jako vážně, když čelíte někomu, kdo probouzí mrtvé, opravdu schováte neozbrojené civilisty na pohřebiště? Když máte naprostou znalost terénu, dva draky proti jednomu a nejlepší jízdu na světě, opravdu se dobrovolně skrčíte na místě, kde musí být tupá síla nepřítele ve výhodě a veškerá vaše strategie se stane bojem o přežití, nikoliv o vítězství? Samozřejmě, použití cizáckých migrantských Dothraků jako kanónfutru si zaslouží skleničku a cynický potlesk…
Člověk by skoro přehlédl, že se z chytrého seriálu o inteligentních a bezskrupulózních lidech, stal zábavný seriál o cool vypadajících hlupácích.
Ale vážně. Fantasy bitva nemusí odpovídat realitě – vše v ní je ve službách příběhu. A fantasy bitvy svůj příběh, založený na středověké válečné ideologii, mají už dlouho. Předně: bitva není totéž co válka. Válka je porušením řádu, chaosem. Bitva je naopak alegorií boje Dobra a Zla, božím soudem nad oběma stranami, kde jednotliví účastníci hrají své role. Dlouhá expozice v předchozích dílech (především pitka několika postav spojená s pasováním Brienne z Tarthu) má připomenout společně prožité chvíle jak postav mezi sebou, tak diváků se seriálem a navodit pocit osudovosti a strachu z hrozby, která se zdá být nad síly hrdinů. A tuto bezmoc pak jednotlivé fáze bitvy prohlubují. Zatímco běžně mají první střety při obléhání pomoci získat bránící straně ostruhy, případně kladné body pro morálku, tentokrát je první střet jen tušený a jeho výsledkem je naprostý masakr Dothraků. Následující pokus čelit hrubé síle pomocí dokonalé disciplíny (pěchota z Essosu, další kanónfutr) také selže a chvilková naděje na zvrat v podobě dračích plamenů a hořících příkopů je brzy zadušena. Demoralizovaní obránci v polovině epizody zjišťují, že už nejsou účastníky bitvy, ale masakru. Následuje otupělost a beznaděj. A to čelí pouhé primitivní síle, žádnému brilantnímu mozku. Bohužel velkou nevýhodou celé dějové linie s Bílými chodci je, že neznáme jejich plány a zosobňuje je jen podchlazený příbuzný Darth Maula se sklony k pozérství. Střety sympatických postav s bezejmennou masou, jakkoliv hororově zabarvené, vždy budou emočně fungovat hůře než střety mezi příslušníky jednotlivých rodů, ke kterým máme po sledování sedmi sezón silný vztah a jejichž motivy chápeme a sdílíme. Kočkování na Zimohradě tak hrozí sklouznout k mechanickému opotřebovávání materiálu (lidského).
V takové chvíli jsou dvě možnosti: buď deus ex machina, nebo sice možná nereálné, ale katarzní vzepětí vybraných jedinců a jejich prostřednictvím zvrat v probíhajícím božím soudu. Tvůrci sáhli po druhé možnosti. A i když tím jen podtrhli, jakým lumenům to vlastně fandíme, dosáhli aspoň toho, že emoce skutečně fungovaly – i když tak jako v příbězích o souboji člověka s přírodními silami, nikoliv kupříkladu v eposech typu Cid nebo Pán prstenů, které by tato bitva ráda sesadila z piedestalu. Na druhou stranu, nyní už je konečně ta nejapná odbočka s Jinými za námi a můžeme se soustředit na hlavní chod: bratro- a sestrovražedný zápas o Železný trůn. Ovšem co se týče soundtracku, tak ano, tohle je vážně nejlepší díl seriálu.