Foto Papito (GNU FDL)
Poslední číslo časopisu Svět motorů bez servítek odhaluje, co si někteří motorističtí opinion makeři myslí o dopravě ve městě. A také o těch, kdo se snaží o zlepšení podmínek pro veřejnou dopravu, pěší či, nedejbože, cyklisty. Mezi světem, kde se chodci i cyklisté pohybují po ulicích bezpečně, kde se dodržují normy pro vzdálenost parkování od přechodů a kde automobily neohrožují ostatní znečištěným vzduchem, bezohlednou jízdou ani nadvládou ve veřejném prostoru, a mezi světem zastánců svobodného městského motorismu zeje propast, kterou lze jen stěží překonat.
Některým motoristům se prostě snaha o zlepšení podmínek pro chodce a cyklisty ve městě nelíbí. Měli by si ale uvědomit, že si koupili jen auto, a ne silnici.
Tvrdošíjní příznivci jízdy autem mají samozřejmě právo na svůj „confirmation bias“ (tendence člověka upřednostňovat ty informace a interpretace, které podporují jeho vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením). Jejich postoj je dán tím, že mnohdy dostatečně nevnímají negativní dopady přebujelého automobilismu v městských aglomeracích. Emise jsou nedůležité, dokud je v dieselu s vykuchaným filtrem prachových částic sami nedýcháte, a kvalitu veřejného prostoru stačí vnímat podle vzorce, který zanedbává dopravní indukci: délka kolony se rovná převrácené hodnotě počtu jízdních pruhů. Jasně, situace je složitá a každý někdy používá automobil. „Motorheads“ se ale vyznačují tím, že cítí být „lovnou zvěří“, přičemž auto pro ně představuje klíčový prvek jejich individuální svobody. Z vyjádření názorových leaderů takto uvažujících lidí se však stále více stává katalog útoků podložených argumentačními fauly.
Katalog argumentačních faulů
Sbírka argumentačních faulů v aktuálním Světě motorů nevybočuje z obvyklého argumentačního marasmu. Zřizování jízdních pruhů pro veřejnou dopravu – vznikajících proto, aby enormní množství aut nezdržovalo ostatní – je označeno jako „zlovolné“. Aby ne, cestující „sockou“ přece nemá nárok na žádné výhody a má stát s autobusem v kolonách společně s těmi, kdo je způsobují. Vozidla taxi, sanitky a hasiče souhrnně pak autor označí jako „vyvolené“, což zvlášť u posledních dvou skupin hraničí s psychopatií. Omezení rychlosti – nezbytná pro bezpečnost chodců – jsou prý „drastická“. Naopak sražení chodce autem jedoucím v obci padesátkou pravděpodobně drastické není, vždyť při takové rychlosti má pěšák šanci na přežití celých 50 procent, proč by si tedy měl stěžovat… Dotyčný má přecházet po přechodu – a to, i když v daném místě žádný není, protože by motoristy zbytečně zdržoval.
Cyklisté v pruzích prý nejezdí. Jenže, to, že řidič cyklisty v pruhu neviděl, ještě neznamená, že tam nejsou. Dokonce je prokázáno, že motorista cyklistu jedoucího ve vlastním pruhu přestává vnímat. Ohledně cyklistů se motorističtí novináři v redakci údajně shodli, že kolo je sportovní náčiní na víkendy, a cyklisté v Praze zmizeli nejspíš ve stejné době jako kulaci na českém venkově.
Nestavebně provedené retardéry jsou jediným bodem, v němž můžeme dát panu šéfredaktorovi částečně za pravdu. Montované zpomalovací prahy jsou skutečně bídná věc, dělají rámus a nemá je rád snad nikdo. Proč je ale taková poptávka po tom zpomalit auta prahem na každém rohu, a to hned, a nečekat deset let, až dojde na pořádnou stavební úpravu? Nu, kdyby všichni řidiči jezdili třicet tam, kde mají třicet jezdit, retardérů by nejspíš v takové míře nebylo třeba.
Posledním obvyklým argumentačním faulem je údajné finanční ždímání řidičů sto korunami měsíčně za zóny placeného stání. Vědí vůbec páni ze Světa motorů, kolik stojí pronajmout si komerčně garážové stání? Kdyby měly ZPS řidiče skutečně „ždímat“, byla by cena za rezidenční negarantované stání na ulici nikoliv trapných 1200 korun za rok, ale třeba 1200 za měsíc.
Vše je nepodložené…
Požadavek „nechvalně známých spolků“ (jako je Auto*Mat, Arnika, Pražské matky a ovšem také Klub za starou Prahu) na pokračování humanizace magistrály není dle pana šéfredaktora „ničím podložený“. Předpokládáme, že pan šéfredaktor si přečetl celý náš dopis včetně příloh, a za nepodložené tak označuje i návrhy, které v roce 2014 připravil městský Institut plánování a rozvoje. Podobně nepodložený je zřejmě i pokles intenzity provozu na magistrále po zprovoznění Blanky, nebo to, že ulice 5. května má v zástavbě charakter městské dálnice. Touto logikou ovšem není ověřitelné ani to, kde všude chodci fárají do podchodů pod „třídou“ 5. května a přebíhají Sokolskou, a že cyklisté jsou na magistrále ohrožování předjíždějícími auty. Co všechno je pro Svět motorů asi ještě nepodložené?
Závěrečný argumentační faul, vykreslující přetvoření magistrály v „korzo pro cyklisty projíždějící s jointem v ruce mezi kojícími matkami“, je ubohý hned dvakrát. Za prvé proto, že spolky v současnosti nic takového nechtějí. Ve skutečnosti chtějí jen začít s přípravou ušmudlaného kompromisu, který kapacitu magistrály nesníží víc, než o kolik na ní po Blance poklesl provoz. A za druhé proto, že ve vnitřní Praze je bezpečného, auty nepromořeného veřejného, prostoru tak zoufale málo, že kdyby to bylo dopravně možné, bylo by takové korzo na místě magistrály skutečně tím nejlepším, co by mohlo vnitřní Prahu potkat.
Některým motoristům se prostě snaha o zlepšení podmínek pro chodce a cyklisty ve městě nelíbí, neboť ji vnímají jako omezení svého vyvoleného druhu dopravy. To je pochopitelné. Měli by si ale uvědomit, že si koupili jen auto, a ne silnici. A už vůbec si nekoupili město, ve kterém víc aut v tunelech znamená nutně i víc aut v ulicích. A to nejen v těch hlavních, ale zcela zákonitě také čím dál více v klidných vedlejších ulicích. O tom se ostatně může každý dnes a denně přesvědčit před kdejakou základní školou, kam „helikoptéroví rodiče“ svážejí své ratolesti.
Autor je členem spolku Auto*Mat. Po sepsání tohoto článku byl v Podolí bez vlastního zavinění sražen řidičem, který z místa činu ujel. Jakákoli podobnost činů pachatele s názory redakce Světa motorů je čistě náhodná.