Foto Apolena Rychlíková
V poklidné čtvrti plné menších bytovek se tyčí jeden větší panelák. Je celý obestavěný lešením. V jeho blízkosti se začínají scházet lidé. Je něco po desáté dopoledne a skupina aktivistů a aktivistek z Evropské akční koalice za dostupné bydlení (mezinárodní platforma sdružující více než dvacet evropských iniciativ), kteří přijeli do Berlína na sérii workshopů a interních diskusí, má právě možnost setkat se s lidmi, kteří v německé metropoli bojují za dostupnější byty. Sdružují se ve skupině s názvem Deutsche Wohnen & Co enteignen (Vyvlastnit Deutsche Wohnen a další). Jejich symbolem jsou žluto-fialové dominové kostky a cílem zlepšení dostupnosti bydlení nejen v Německu.
Iniciativa, která má ve městě i po celé Spolkové republice masovou podporu, cílí na dvanáct firem, které vlastní více než tři tisíce bytových jednotek a nakládají s nimi spekulativním způsobem: zvyšují neúnosně nájmy, což vede k vysídlování chudších obyvatel. Tyto firmy se podle aktivistů nechovají odpovědně ke svému majetku a hromadí ho jen za účelem zisku bez ohledu na lidi, kteří bydlení potřebují. „Známe i firmy, které mají přes tři tisíce bytů a chovají se skvěle, ty v našem hledáčku nemáme,“ vysvětluje mi německá spisovatelka Iris Hanika, když se jí ptám na konkrétní firmy, s nimiž má platforma problém. „Vidíte ten plášť na budově? Tomu se říká modernizace. Největší strašák každého nájemníka,“ ukazuje Iris směrem k obřímu paneláku, pod kterým jsme se shromáždili. Po chvíli se ale omlouvá a odchází řečnit: má dnes uvítací slovo.
Jediná jistota je, že nám zase zvýší nájem
Když se spisovatelka chopí mikrofonu, všichni ztichnou. Přivítá nás anglicky i německy a pak pokračuje jen v angličtině. Její projev překládá jedna z aktivistek z Koalice. Iris v něm mluví o tom, jak bydlení souvisí s důstojností lidského života. „Berlín býval městem, ve kterém mohl žít každý. Ale to dnes neplatí. Je absurdní, že důvodem není společenská intolerance, ale ekonomická ostrakizace. Lidé už v Berlíně nemůžou žít, protože se ze základního předpokladu pro život stala komodita.“
Bojujeme proti ideologii peněz, která ovládá a ničí naši společnost, morálně i politicky. Je načase říct: je tu alternativa, jak žít lépe.
Iris, stejně jako většina aktivistů a aktivistek, nebo spíš „zaktivizovaných nájemníků“, bydlí v bytě vlastněném právě společností Deutsche Wohnen. „Když nad tím tak přemýšlím, jde mi hlavně o Berlín jako o město. Chtěla bych ho zachránit,“ říká zadumaně. Sama v minulosti dělala domovnici, v domě žije už čtvrtou dekádu a dokonale ho zná. I proto ji nejvíc ze všeho uráží, že se současný majitel o dům nestará a vnímá ho jen jako prostředek k maximalizaci zisku. Nejvíc jí vadí arogance firmy a nulová komunikace směrem k obyvatelům bytů. Firmě všechno trvá, na opravy najímá nejlevnější dělníky, aby ušetřila, zároveň ale neustále zvyšuje nájmy a utržené peníze neinvestuje do domů ani bytů, neplatí jejich správce, neřeší, co je potřeba, aby se lidem dobře žilo, nezohledňuje stížnosti ani požadavky nájemníků. „Zřídili pobočku, prý lokální. Cesta tam mi trvá skoro hodinu. Otevřeno mají pár hodin denně. Já nechodím do každodenní práce, ale ten, kdo ano, si na takovou výpravu musí vzít dovolenou,“ zmiňuje jeden z projevů arogance Deutsche Wohnen. „Je to výsměch, jsme pro ně jen neomezený zdroj peněz,“ dodává rezolutně.
Sama přiznává, že na ni zvyšování nájmu tolik nedopadá: koneckonců jako významná německá spisovatelka, laureátka Ceny Evropské unie za literaturu, je relativně zabezpečená. I tak – s mírnou ironií v hlase – přiznává, že ji neustálé navyšování nájmu vytáčí. „Dřív jsem to vůbec neznala! Ale od chvíle, kdy nás koupili Deutsche Wohnen, existuje jediná životní jistota: že mi každý patnáctý měsíc přijde obálka a v ní oznámení o tom, že můj nájem se zas o trošinku zvyšuje.“
V Berlíně je zvyšování nájemného povoleno pouze jednou za patnáct měsíců. Iris navíc bydlí v lokalitě, která je chráněná jako oblast sociálního bydlení, takže firma nemůže maximalizovat své zisky tak, jak by asi chtěla, a její nájem roste jen pomalu. Narozdíl od statisíců dalších obyvatel má prostě štěstí. Další zákonná možnost, jak získat z pronájmů více peněz, je právě tzv. modernizace. Dům se opraví, dá se nová fasáda, občas třeba zateplení, něco málo se zrekonstruuje i v bytech. A nájem letí nahoru. „Když se něco pokazí v bytě sousedů, raději si opravu platí sami. Modernizace je prostě postrach, týká se domů i bytů. Záminky pro ni jsou často úplně nenápadné, ale následky zničující.“
Z důchodu zpátky do práce
Jméno nenáviděné firmy Deutsche Wohnen se celkem pochopitelně promítlo do názvu celé kampaně. Největší majitel berlínských bytů totiž vlastní přes 110 000 jednotek, což znamená bydlení pro zhruba půl milionu Berlíňanů. „Na co je vám tolik bytů? Já si pronajímám jeden, vy velmi pravděpodobně taky,“ kroutí hlavou další aktivistka, důchodkyně Ingrid, která se kvůli zvyšujícím se nájmům musela vrátit do práce. „To bylo v roce 2017, dva roky poté, co jsem odešla do důchodu. Tehdy jsem učinila dvě životní rozhodnutí: jedno z nich bylo ekonomicky podmíněné, návrat do práce, a to druhé vlastně také vzešlo z problematických okolností, jen je mnohem radostnější. Rozhodla jsem se stát aktivistkou za dostupné bydlení,“ dodává rezolutně a směje se. Obě ženy, Iris i Ingrid, se účastní pravidelných schůzek iniciativy. Ta je dnes tak velká, že de facto každá berlínská čtvrť musí mít svou buňku. V ní se lidé potkávají minimálně jednou za měsíc. Práce na kampani je ale každodenní.
Ingrid se o iniciativě dozvěděla z novin. Jednoho dne v nich našla inzerát, který zval na sousedské setkání nájemníků, kteří se potýkají s problematickým chováním Deutsche Wohnen. A tak se tam vypravila. Na místě zjistila, že podobné buňky „odporu“ se nacházejí i v její čtvrti a záhy se zapojila. V koalici se potkává s lidmi různých vrstev, odlišného věku i původu, jež spojuje jediné: touha vrátit Berlín lidem, kteří v něm žijí. Překladatelka, která do Berlína přišla v roce 2001 z Hamburku, mluví klidně a věcně. „Kdybych se těm, kteří na jedné z primárních lidských potřeb – potřebě bydlet – vydělávají, nepostavila, zahodila bych dvacet let svého života. Prostě bych řekla, že si nevážím toho, kdo jsem, kde žiju a co mě utváří.“
Ingrid bydlí v bývalém východním Berlíně, nedaleko Alexandrova náměstí. Její panelový dům byl původně družstvo a ona v něm měla podíl, v období krize ale zkrachovali, město dům tak dlouho přeprodávalo, až skončilo u Deutsche Wohnen. Původní nájem za šedesátimetrový byt byl dvě stě euro. Pak ale vzrostl na šest set, což pro důchodkyni Ingrid začalo tvořit více než šedesát procent z jejích příjmů. I proto začala hlídat děti, aby v bytě mohla vůbec zůstat a nestrádala. Nově se byty o stejné velikosti v domě pronajímají už za tisíc euro. „Tvrdí nám, že se Berlín rozrůstá, prý tu chce každý bydlet. Ale copak je obyvatel ve městě pětkrát víc, aby se nájmy musely zvednout taky pětkrát?,“ kroutí svou rudovlasou hlavou vitální důchodkyně. Mezitím, co se spolu bavíme, obcházíme blok. „Tohle je Deutsche Wohnen, tohle taky, no vlastně všechno!“ ukazuje žena na různé panelové domy a usmívá se u toho. Pak odbíhá domů pro podpisový arch a dává se do práce.
Zastavuje každého: souseda, který se vrací domů, cyklisty, kteří čekají na zelenou, matku s kočárkem. Jen málokdy ji někdo odmítne – vlastně jen turisti. „Já nejsem z Berlína, ale fandím vám. Můžu to podepsat alespoň solidárně?,“ ptá se Ingrid postarší Němec a po chvíli už on i jeho manželka a syn sázejí podpisy na papír. Nebudou sice platit, ale i tak má Ingrid radost. Neuběhne ani hodina a už má podepsaných několik archů. „Za pár dní odjíždím do Hamburku, kam nás pozvali, ať o kampani něco řekneme. Deutsche Wohnen nestraší samozřejmě jen v Berlíně, ale po celém Německu,“ dodává nadšeně a běží zase lovit další lidi.
Vlastnictví zavazuje
Na páteční poledne čekalo v Berlíně hodně lidí. Právě minulý týden totiž skončila počáteční část kampaně platformy Deutsche Wohnen und Co enteignen. Jejím cílem bylo nasbírání dvaceti tisíc podpisů. „Je to jen první krok, opravdová práce je teprve před námi,“ vysvětluje mi Katya, mladá dívka, která patří k mediálnímu týmu platformy. „Dneska tu budu držet balónky!“ směje se a ukazuje na stříbrná písmena poletující ve větru. Když je aktivisté rozvěsí před místní Senát, dávají dohromady slovo „vyvlastnit“. Oslava konce první fáze kampaně může začít.
Kolem poledne se s velkým rykem sjíždějí cyklisté a cyklistky. V jejich čele jede kolo, které veze berlínského medvěda. Jejich příjezd je oslavován, lidé před radnicí nadšeně křičí a tleskají, dojde i na sestavu se žluto-fialovými třásněmi. Lidé na kolech, mezi nimiž je například i Iris, totiž vezou podpisy, které mají iniciativě umožnit, aby vstoupila do dalšího procesu kampaně. Na jeho konci má být referendum o vyvlastnění zmíněných dvanácti firem. Teď jsou ale na úplném začátku, jedou předat první podpisy, ty pak musí příslušné orgány přepočítat a po ověření vypsat čtyřměsíční lhůtu na sběr dalších podpisů. Zatímco první fáze, trvající šest měsíců, jich vyžadovala pouhých dvacet tisíc, v druhé musí nejen cílit na desetinásobek, ale i zefektivnit svůj sběr s ohledem na velmi omezený čas. Dvě stě tisíc lidí musí během čtyř měsíců připojit svůj podpis, aby se referendum v Berlíně vůbec vypsalo. Jde o sedm procent obyvatel města s voličským právem.
„Bude to trochu fuška,“ přikyvuje Ingrid která se zrovna vrátila z Hamburku. Zůstává ale optimistická, sama nasbírala více než dva tisíce podpisů a podpora, se kterou se od místních setkala, ji utvrdila v tom, že celá kampaň má smysl. „Podívejte, tohle jsou lidé z protidemostrance,“ přitočí se k nám Iris, která mezitím sesedla z kola a ukazuje na tři lidi s transparenty, na nichž napsáno „Ochrana vlastnictví je základní právo“. Stojí na místě bez hnutí, očividně si uvědomují, že proti třicetkrát větší skupině nic podstatného nezmůžou. „Jsou to nějací pravicoví liberálové. Myslí si, že vlastnictví majetku samo o sobě je nedotknutelné. My zase tvrdíme, že vlastnictví zavazuje,“ poznamenává lakonicky jejich směrem. Zatímco se část skupiny řadí ke slavnostnímu předání podpisových archů úředníkům, dochází ke slavnostnímu odhalení aktuálního stavu podpisů. Na velké žluté plachtě svítí fialově číslo 77 001. Potlesk a nadšený křik ovládnou celé prostranství, aktivisté mají v první fázi skoro čtyřikrát více podpisů, než bylo potřeba. „Samozřejmě, že hodně z nich nebude validních, ale je to obří úspěch, dvacet tisíc máme s naprostým přehledem“ raduje se Iris. Sama dodala přes patnáct set podpisů a vysoké číslo ji naplňuje optimismem do dalších fází kampaně podobně jako Ingrid.
Existuje alternativa
V nájemním bydlení žije v Berlíně přes 85 procent lidí. Stačí celodenní procházka městem, aby bylo jasné, jak silně tu kampaň rezonuje: domy v ulicích jsou osázeny transparenty, z oken visí nápisy „Berlíne, vykup sám sebe zpátky“ nebo obligátní „Vyvlastnit Deutsche Wohnen“. Jak přesně bude proměna Berlína vypadat, je dnes ta nejvíce diskutovaná otázka. „Hodně jsme přemýšleli, s jakým heslem do kampaně vstoupíme. Nabízelo se zestátnění, ale nepřišlo nám to zrovna úderné. Ale pod slovem vyvlastnit si každý představí tu samou věc. A tak jsme se rozhodli pro něj, i když je značně kontroverzní. Možná právě proto ale rezonuje, mediální pozornost naším směrem je nevídaná, tohle tu dlouho nebylo,“ vysvětluje Ingrid, pro kterou by nejlepší cesta z krize byla ta nejradikálnější: jednoduše domy Deutsche Wohnen vzít, svěřit je městu a prostřednictvím rad nájemníků či družstevních spolků je vrátit přímo těm, kteří v bytech bydlí. Uvědomuje si ale, že tato varianta je politicky neprůchodná. Je mnohem pravděpodobnější, že město bude muset domy vykoupit. „Je otázka, kolik si firma řekne,“ dodává Iris, které zase nejvíc vadí, že Deutsche Wohnen skupovalo byty za pakatel a dnes bude chtít jejich tržní cenu. „My už ale ty byty dávno zaplatili z našich zvyšujících se nájmů. Bavíme se tu o astronomických částkách, které firma pravidelně získává,“ kroutí rozzlobeně hlavou. I pro ni by tvrdé vyvlastnění dávalo smysl. „Je to spravedlivé, vydělali na nás už dost, proč jim ještě platit?“
To, že kampaň rezonuje i politicky, dokazuje fakt, že Berlín minulý týden oznámil zastropování nájmů od roku 2020 na pět let dopředu. Aktivisté si tento krok vykládají jako cestu, jak zkomplikovat přípravu referenda. „Hrozí, že to odradí některé lidi, kteří by nám dali podpis – může to v nich vyvolat dojem, že problém je vyřešený. Ale není a nebude, je to jen politická reakce na naši kampaň,“ přemýšlí nahlas Guido, jeden z členů skupiny. Sám v bytě vlastněném Deutsche Wohnen nebydlí, ale patří k hlavnímu týmu organizátorů. „Vtipné je, že už dnes Deutsche Wohnen tratí: naše aktivity i zastropování nájemného vyvolalo snížení ceny jejich akcií. Firma tak přišla o miliony eur jen tím, že se dostala do centra negativní pozornosti, že se o ní v médiích neustále mluví jako o nezodpovědném hospodáři.“
Jak se berlínské kampani povede dál, uvidíme během následujících měsíců. I když teď iniciativu čeká poměrně hluché období, během kterého bude čekat, až na radnici hlasy přepočítají a vypíšou čtyřměsíční termín pro nový sběr, stále bude mít spoustu práce. „Budeme se scházet i přes léto, jen ve volnějším režimu. Chceme pořádat sousedská setkání, grilování, kafe s nájemníky. Až nám radnice dá pokyn, znovu se všechno rozjede na plné obrátky, ale to bude pravděpodobně až na podzim,“ vysvětluje Guido.
Výhled na samotné referendum je ještě dlouhodobější – pokud se opravdu podaří získat přes dvě stě tisíc podpisů a radnice jej vypíše, bude platné jen při účasti vyšší než dvacet pět procent a pro vyvlastnění se musí vyslovit více než padesát procent lidí. Ani potom ale není jistý žádný konkrétní postup a bude záležet na celé řadě společenských i politických okolností, které podobu řešení ovlivní. „Jestliže se nám podaří referendum vyvolat a jestliže v něm uspějeme, bude to skutečně historický moment. Ne pro Berlín, ne pro Německo, ale pro celou Evropu,“ říká mi Iris, zatímco nasedá na kolo. „Bojujeme za všechny nájemníky a nájemnice, za slabší a zranitelnější, za ty, jejichž důstojnost je pošlapávána jen proto, že si nemůžou dovolit vlastnit svůj byt nebo dům. Bojujeme proti ideologii peněz, která ovládá a ničí naši společnost, morálně i politicky. Je načase říct: je tu alternativa, jak žít lépe. V Berlíně dnes bojujeme i za vás,“ dodává a s úsměvem na tváří odjíždí do ulic německého velkoměsta.