Foto pixabay.com
„Proč demokracie selhává?“ Setkávám se s touto otázkou v posledních letech velmi často, v knihách či na stránkách novin a časopisů, v televizních i rozhlasových pořadech a ve stále napjatější veřejné debatě. Ale vždy si odpovídám další otázkou: A proč by neměla selhávat? Historie – jako jediný skutečný odkaz, který máme v této záležitosti po ruce – napovídá, že demokracie je vzácná a pomíjivá. Vzplane vždy tajemně na nějakém šťastném místě a pak zase zmizí, jak se zdá, téměř stejně mysteriózně. Je velmi těžké pravé demokracie dosáhnout, a pokud se to podaří, bývá nesmírně křehká. V celkovém součtu lidských dějin je určitě výjimkou, nikoli pravidlem.
Za usměvavou fasádou civilizace je lítý boj
Přes neuchopitelnou povahu demokracie je její základní myšlenka neuvěřitelně jednoduchá a spočívá v tom, že jako členové společnosti bychom měli mít stejný hlas v rozhodování o tom, jak si zařídíme společný život. „V demokracii, tak jak by měla být,“ píše Paul Woodruff v knize First Democracy: The Challenge of an Ancient Idea (První demokracie. Výzva dávného ideálu, 2006), „se mohou všichni dospělí účastnit konverzace, jak by měl vypadat jejich společný život. A nikdo nesmí získat nekontrolovanou moc, ta vede jen k aroganci a zneužívání.“ (Slyšeli jsme někdy něco rozumnějšího? Ale kdo tvrdí, že jsme rozumní, že?)
Demokracie je ideálem, který se čas od času lidé pokoušejí zavést v praxi. Nikdy však dostatečně a nadlouho, a vždy nešikovně a bojácně, jakoby na zkušební dobu.
Ve své podstatě možná lidé nejsou předurčeni k tomu, aby žili v demokracii. Dalo by se dokonce argumentovat, že demokracie je „nepřirozená“, protože odporuje našim životním instinktům a pudům. Nejpřirozenější pro nás, stejně jako pro všechny živé tvory, je snaha o přežití a reprodukci. A za tímto účelem se – nemilosrdně, bez rozmyšlení, divoce – vydáváme proti ostatním: odstrkujeme je stranou, překračujeme je, neváháme je svrhnout, a dokonce i drtit, je-li to nutné. Za usměvavou fasádou lidské civilizace existuje stejně slepá touha přežít jako v živočišné říši.
Stačí se dotknout povrchu lidské společnosti a hned to vidíme. Je to „nemyslící a nerozumná lidská nátura,“ píše zoolog Konrad Lorenz ve své knize Takzvané zlo (1966, česky 1992), co posílá „dvě politické strany či velmi podobná náboženství, aby spolu nelítostně bojovaly“, a stejně tak nutí „různé Alexandry či Napoleony obětovat miliony lidských životů, aby ovládli svět“. Lidské dějiny tak z velké části vytvářejí extrémně asertivní jednotlivci, kteří se domáhají moci. Jakmile se ovšem takové individuum ocitne na trůnu, ostatní jen dychtí se mu poddat.
Vypadá to, jako by si v jeho přítomnosti náhle uvědomili, že mají ve svých rukou příliš mnoho svobody a že jim to nevyhovuje. Vystihl to dobře Velký inkvizitor z Dostojevského Bratrů Karamazových, když říká: „Dokud člověk zůstává svobodný, bez přestání se mučí tím, aby našel někoho, komu se může klanět.“ A jak sladká je to poddanost! Alexandr Veliký, Julius Caesar, Napoleon, Hitler a Mussolini byli všichni skvělí řečníci, uměli zapůsobit a ovládnout masy.
Jejich vztah s davy byl zvlášť intimní. Neboť v režimech podobného typu, když se předváděla a použila síla, mělo to efekt skoro erotický. Třeba v nacistickém filmu Triumf vůle (díky perverznímu geniu Leni Riefenstahlové) můžeme vidět, jak davy prožívají kolektivní extázi. Proslovy vůdce, jenž je svádí, mohou být úplně prázdné, a dokonce nesmyslné, ale to vůbec nevadí; rozvášněný dav přivádí každý kousek jeho projevu k vytržení. Vůdce si může dělat s omámenými stoupenci, co se mu zlíbí, a nadšený dav se podvolí každému jeho vrtochu.
Pokora a trpělivost k ostatním lidem
Takový je v hrubých rysech lidský kontext, proti němuž stojí myšlenka demokracie, a není divu, že v tom zápase prohrává. Skutečná demokracie totiž nenabízí žádné grandiózní sliby, nesvádí a neokouzluje, ale jen aspiruje na určitou míru lidské důstojnosti. Není nijak erotická. Ve srovnání s tím, co se děje v populistických režimech, je demokracie frigidní záležitost. A kdo by si při zdravém rozumu vybral nudnou odpovědnost demokracie před rostoucím nadšením, jaké nabízí demagog? Frigiditu před nekonečnou extází? A navzdory tomu všemu se ideál demokracie několikrát v dějinách téměř uskutečnil – v okamžiku jakési milosti, kdy lidstvo dokázalo překvapit samo sebe.
Jedním z předpokladů demokracie, aby se mohla projevit, je prožívání pokory. Pokory současně kolektivní i vnitřní, pronikavé, skoro vizionářské, a přesto opravdové. Musí to být pokora spokojená sama o sobě, která zná svoji cenu a své limity, a dokonce se může sama sobě posmívat. Pokora, která viděla spoustu bláznivých věcí a naučila se je tolerovat, se stala moudřejší a trpělivou. Jinými slovy, být skutečným demokratem vyžaduje pochopit, že když jde o to žít společně, nejsem lepší než jiní a podle toho se chovám. Žít demokraticky znamená hlavně jednat v selhávání a nedokonalosti a bez iluzí o lidské společnosti. Instituce demokracie, její normy a mechanismy, musí ztělesňovat představu nedostatečných, chybujících a nedokonalých lidských bytostí.
Nepřestávejme usilovat o demokracii ani v oligarchii
Dávná athénská demokracie ustanovila dvě instituce, které naplňují výše zmíněnou představu. První z nich byl institut losování: jmenování veřejných činitelů losem. Vzhledem k tomu, že všichni občané Athén – tedy jen svobodní dospělí muži – měli fundamentálně stejná práva, byl náhodný výběr logicky nejlepším způsobem, jak obsazovat vedoucí pozice. Volby veřejných činitelů by nejspíš zraňovaly srdce athénských demokratů, umožňovaly by některým lidem se prosazovat arogantně a nespravedlivě vůči ostatním.
Druhou athénskou institucí, zavedenou kvůli nedokonalosti, byla ostrakizace. Když se stal některý z občanů příliš populární – a mohl by se stát svůdcem –, Athéňané ho vypověděli z města na deset let a jeho jméno zapsali na tabulku z hrnčířské hlíny. Nebyl to trest za něco, co ten člověk udělal, ale preventivní opatření proti tomu, co by mohl udělat, kdyby nepodléhal kontrole. Athéňané věděli, že jsou příliš zranitelní a že by nedokázali odolávat politickým svodům (dost důkazů jim o tom dala aféra, kterou vyvolal Alkybiadés), a proto si radši takovou radost odepřeli. Věděli, že demokracie je křehká a přirozeně slabá – a je lépe ji nepodrobovat zkoušce.
Po athénském radikálním experimentu ve společenské rovnosti se demokracie vynořila též jinde, ale často v podobě, jakou by dávní Athéňané pravděpodobně za demokracii neuznali. Například dnešní americkou demokracii, ač je asi v současné době jednou z nejlepších verzí, by Athéňané nejspíš považovali za „oligarchii“. Vždyť zde typicky několik šťastných a bohatých (hoi oligoi) nejen udává pravidla politické hry, ale také rozhoduje, kdo vyhraje a kdo prohraje. Paradoxně dnešní americký systém podporuje něco, čemu jsme se zoufale chtěli vyhnout, když jsme demokracii zaváděli, totiž po moci toužící, arogantní, utlačovatelské a jen sebe prosazující politické zvíře.
Neměli bychom však být překvapeni. „Kdyby existoval národ bohů, vládli by si demokraticky,“ napsal přece Jean-Jacques Rousseau a dodal: „Tak perfektní způsob vlády není pro lidi.“ Skutečnou demokracii je těžké najít v lidském světě, a když o ní mluvíme, máme většinou na mysli vzdálený ideál, a nikoli realitu. A tím nakonec demokracie je: ideálem, který se čas od času lidé pokoušejí zavést v praxi. Nikdy však dostatečně a nadlouho, a vždy nešikovně a bojácně, jakoby na zkušební dobu. A přece demokracie zůstává jednou z těch nedosažitelných věcí – jako lidské štěstí –, jejichž příslib, byť donekonečna oddalován, je ještě důležitější než jejich vlastní existence. Snad skutečné demokracie nikdy nedosáhneme, ale nesmíme si dovolit o tom přestat snít.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Democracy is for the Gods, publikovaného deníkem The New York Times, přeložil Jan Bednář. Přeloženo se souhlasem autora. Redakčně upraveno.