Foto Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Mezi nedávno vydanými odbornými knihami stojí za povšimnutí Lov na Židy polsko-kanadského historika Jana Grabowského s podtitulem Zrada a vražda v Němci okupovaném Polsku. Nakladatelství Academia českým čtenářům nabízí překlad z anglického vydání, jež oproti původní polské knize z roku 2011 představuje rozšířenou verzi, obohacenou o další zdroje.
Výjimkou nebyli ani „zachránci“, kteří se nezdráhali Židy, jež ukrývali, zabít poté, co jim došly peníze a nebyli již schopni za svůj úkryt platit.
Grabowski se svým dílem řadí k autorům, kteří se odvážili zpracovat téma budící v současném Polsku značné kontroverze. Odkrývá totiž téma spoluviny Poláků na vyvraždění Židů za druhé světové války. Kniha se soustředí na tzv. Judenjagdt neboli lov či hon na Židy. Jednalo se o akci německých okupačních sil na území Polska po roce 1942, jejímž cílem bylo zabít Židy, kteří uprchli z likvidovaných ghett a místo nástupu do transportu raději volili úkryt. Tam je ovšem většinou stihl krutý osud. Nenašli-li je přímo němečtí policisté či četníci, byli často zrazeni svými sousedy, příslušníky polské policie či těmi, kdo jim nejprve nabídli pomoc a ukrývali je. „Není pochyb o tom, že velká většina skrývajících se Židů zahynula v důsledku zrady,“ píše Grabowski. Tito Židé byli většinou zastřeleni příslušníky německých ozbrojených sil, nebylo ale výjimečné, že je zabili samotní Poláci.
Stále aktuální téma
Kniha, i v českém vydání opatřená bohatou dokumentací v přílohách, v roce 2014 obdržela mezinárodní knižní cenu izraelského památníku holokaustu Jad Vašem. V Grabowského rodném Polsku se přitom dočkala rozporuplného, především politicky motivovaného přijetí: vlastenecké a konzervativní kruhy považovaly závěry o polském podílu na nacistických zločinech za urážku národní cti. Autor se ostatně pravidelně stává terčem verbálních útoků i výhrůžek ze strany nacionalistů, nedávno například na mezinárodní konferenci v Paříži, kde byly prezentovány nejnovější výsledky bádání o holokaustu. Ani dnes nelze knihu nečíst v kontextu současné politické situace, především pak incidentu z minulého roku. Polští poslanci tehdy přijali zákon, který kriminalizuje jakákoli tvrzení připisující Polákům vinu za nacistické zločiny za druhé světové války. Nakonec ale po diplomatické přestřelce s Izraelem byla legislativa upravena. Celá aféra nicméně svědčí o tom, do jaké míry je téma Grabowského knihy v Polsku – a zejména v polské historické politice – stále živé. I díky tomuto aktuálnímu aspektu může být dílo zajímavé i pro české čtenáře z řad neodborné veřejnosti.
Mezi vědeckou komunitou je Grabowski uznávaným historikem, a ačkoli někteří kolegové mohou mít výhrady ke konkrétním metodologickým problémům (obzvláště těžké je spolehlivě určit počet obětí během lovu na Židy), řadí se k významným světovým historikům jako Barbara Engelking či Jan T. Gross, kteří se zásadně podílí na výzkumu polského vztahu k Židům za druhé světové války. Ostatně samotná čísla nejsou tak důležitá jako přesvědčivé poukázání na to, jak těžké bylo pro ukrývající se Židy přežít nejen kvůli hrozbě ze strany německých ozbrojených sil, ale i ze strany polských sousedů. Knihy těchto vědců mluví jasně – značná část Poláků s nacistickou protižidovskou politikou v zásadě sympatizovala a někteří byli dokonce ochotni stát se pachateli různých zločinů. K pogromům na přeživší Židy docházelo v Polsku i po válce – asi nejznámější se odehrál v roce 1946 v Kielcích.
Grabowski si jako případovou studii vybral venkovský okres Dąbrowa Tarnowska na jihu Polska, ležící mezi Krakovem a Řešovem, podotýká ale, že není mnoho důvodů domnívat se, že situace byla výrazně jiná v jiných oblastech okupovaného Polska. Příběh lovu na Židy v tomto okrese autor zevrubně zdokumentoval na základě tří okruhů zdrojů, jež umožňují události nahlížet z několika perspektiv. Opírá se o svědectví přeživších Židů, shromážděná těsně po válce; dále o záznamy polských soudů, pořízené rovněž těsně po válce – ty dokumentují procesy, jež měly potrestat nacistické zločince a ty, kteří jim napomáhali (a to i při vyhlazování Židů); třetí soubor zdrojů pak pochází z dokumentů německých úřadů ze šedesátých let (konkrétně se jedná o vyšetřování zločinů spáchaných četníky a policisty v okrese Dąbrowa Tarnowska). Tyto dokumenty jsou nejméně spolehlivé, jelikož bývalí policisté věděli jak maskovat své zločiny, a navíc jde o vyšetřování zahájené až dvě desetiletí po válce. Dohromady však všechny tyto zdroje poskytují ucelený obrázek dění v daném okrese. Podle autora z několika set Židů, kteří uprchli z ghett a skrývali se buď ve vesnicích nebo v okolních lesích, přežilo válku jen asi padesát.
Vražda pro kabát
Důvody byly různé. Primární roli hrál samozřejmě strach. Skrývat Židy byl trestný čin, za nějž hrozila smrt. Pokud se někdo dozvěděl, že například jeho soused ukrývá židovskou rodinu ve stodole, strach o vlastní život ho přinutil tuto skutečnost nahlásit. Podobná motivace fungovala u příslušníků polské policie, jež byla přímo podřízena německým rozkazům. Němci ale také polské obyvatelstvo motivovali k vyzrazení židovských úkrytů systémem odměn. Nejčastěji jim za nahlášení ukrývajících se Židů připadlo to, čemu se říkalo „židovské věci“. Jednalo se především o šatstvo. Výjimkou nebylo ani to, že Poláci vzali „spravedlnost“ do svých rukou a zabíjeli Židy, aby mohli ukořistit jejich skromný majetek. Přitom Židé skrývající se v okrese Dąbrowa Tarnowska byli často chudí venkované, stejně jako jejich polští sousedé. Onen majetek, pro který byli Poláci ochotni vraždit, mnohdy zahrnoval například jen kabát či ložní prádlo. Mezi rolníky byly ovšem rozšířeny mýty, že Židé mají „někde“ ukryté zlato.
Nelze ovšem opomíjet ani sílu reálného antisemitismu. Mezi rolníky panoval silný konsenzus, že Židů je potřeba se zbavit a s nacistickým vyvražďováním buď skrytě, či dokonce otevřeně souhlasili. To dokládá poválečná ostrakizace těch, kteří Židy ukrývali. Grabowski cituje svědectví poukazující na otřesný příběh rolníka, který celou válku nezištně schovával dva židovské chlapce. Když je po válce pozval na svou svatbu, musel jim zajistit ochranku, aby je ostatní hosté nezlynčovali.
Pochopitelně by bylo zcela nemístné tvrdit, že všichni Poláci sdíleli rozšířený antisemitismus a podíleli se na zabíjení Židů. Grabowski věnuje celou kapitolu nezištným zachráncům, jimž byl později Státem Izrael udělen titul Spravedliví mezi národy. Autor ale poukazuje na metodologický problém: svědectví o nezištné pomoci sice převažují, jelikož Židé, kteří byli takto ukrýváni, měli větší šanci přežít a svůj příběh následně vyprávět; ve skutečnosti ale mnohem rozšířenější byla pomoc za odměnu, ať už finanční či jinou (například příslib poválečného přepsání židovských polností na zachránce). Grabowski jasně dokumentuje, že výjimkou nebyli ani „zachránci“, kteří se nezdráhali Židy, jež ukrývali, zabít poté, co jim došly peníze a nebyli již schopni za svůj úkryt platit. Autor tak dochází k pesimistickému závěru: „Motivace zachránců se lišila případ od případu. Nicméně pokud jednali ze soucitu, popírali tím konsenzus své vlastní komunity.“
Absolutní zoufalství
Ačkoli lze jen těžko tyto činy jakýmkoli způsobem ospravedlnit, lze souhlasit s některými z Grabowského kritiků, že mezi možnými motivacemi Poláků pro zabíjení Židů autor opomíjí zoufalou ekonomickou situaci polských civilistů. Fakt, že tito lidé zabíjeli kvůli povlečení, svědčí především o naprosté extrémnosti celé válečné situace, hlubokém zoufalství a ve výsledku dehumanizaci všech aktérů.
Zážitek z četby českého vydání bohužel kazí místy poněkud otrocký překlad z angličtiny i občas ledabylá redakce. Některé pasáže z polských zdrojů působí, jako by byly překládány z anglických překladů, nikoli z originálů, což nutně vede k nepřesnostem. Nicméně i tak se jedná o důležitou knihu, která ukazuje, že řada polských civilistů i příslušníků polské policie ochotně pomáhala v likvidaci Židů ukrývajících se na polském venkově. To je přitom v Polsku stále kontroverzní tvrzení. Polská společnost není ochotná se vyrovnat se svou historií antisemitismu, který rozhodně neskončil spolu s válkou. Aktuální historická politika pod taktovkou Ústavu paměti národa ale zdůrazňuje především hrdinný odboj Poláků proti nacistům. Současné spory o polské vině na nacistických zločinech dokazují, že jde o téma, jež zdaleka není vyčerpané a které je třeba si nadále připomínat.
Autorka je redaktorka A2larmu.