Proč musíme mluvit o okupaci, když mluvíme o Trumpově dohodě století

Zeť Donalda Trumpa Jared Kushner dva roky pracoval na tzv. dohodě století, kterou Američané zveřejnili tento týden v úterý. Není žádným tajemstvím, že americká a izraelská vláda úzce spolupracují už několik desetiletí, a izraelský vliv je v textu dohody silně znatelný. Za ústupek z izraelské strany se prý dá považovat samotný fakt, že by palestinský stát měl vůbec v nějaké formě vzniknout. Dlouholetý izraelský premiér Benjamin Netanjahu tuto možnost přitom v minulosti několikrát odmítl připustit. Jakou podobu by měl palestinský stát mít, je už jiná věc.

Palestinci – v době vzniku státu Izrael původní a většinové obyvatelstvo – by se měli smířit s pouhými patnácti procenty původního území. Jeruzalém by se měl stát nerozděleným hlavním městem Izraele až po separační zeď. Na tomto území se stále ještě nacházejí oblasti obydlené zejména Palestinci bez izraelského – nebo jakéhokoli jiného – občanství: Jeruzalém má zvláštní status a Palestinci, kteří tam žijí, nemají ani izraelské občanství, ani zelené občanky jako lidé žijící na Západním břehu. Západní břeh, který je vojensky okupován od roku 1967, by podle dohody měl přijít o rozsáhlá území, kde se nacházejí velké bloky izraelských osad, stejně jako o části Jordánského údolí na hranicích s Jordánskem, čímž by Palestinci úplně ztratili přístup k Mrtvému moři a hranici se sousedním arabským státem.

Trump ve svém projevu nezapomněl rozebírat palestinský terorismus. Desítky tisíc palestinských civilních obětí ale nezmínil.

Izrael osady na okupovaném území systematicky buduje od roku 1972 navzdory mezinárodnímu právu. Na místech, kde se velké bloky osad zakrojují do území potenciálního Palestinského státu, mají být vyhloubeny tunely, které by vedly pod osadami a palestinská území spojovaly. Podobný tunel (o délce 35 kilometrů) by měl spojovat i Západní břeh a pásmo Gazy. Kvůli rozrůstajícím se osadám na Západním břehu nejsou tunely žádnou novinkou. Jeden takový se nachází třeba na území východního Jeruzaléma a spojuje palestinské vesnice Biddu a Bir Nabbala, které odděluje separační zeď a několik osad. Sama jsem jím několikrát projížděla. Jedná se o dlouhý neosvětlený tunel bez bezpečnostních odpočívadel. Zatímco přímo nad ním vede luxusní čtyřproudová dálnice k osadám Givo’n Hahadasha a a Giv’at Ze’ev. Tento tunel se mi zaryl do paměti jako jedno ze ztělesnění segregace a apartheidu, které Izrael na palestinských územích uplatňuje.

Realita palestinského vedení

Kromě faktu, že palestinská samospráva do vytváření plánu nebyla nijak zapojeno, je nutné rozebrat, jakým způsobem palestinské vedení funguje. V debatách a komentářích světových médií je často zmiňována reakce prezidenta Mahmúda Abbáse, jako kdyby se jednalo o rovnocenného partnera ve vyjednávání vedle Netanjahua. Mahmud Abbás přitom jakožto držitel zeleného občanského průkazu ani nemůže opustit okupovaný Západní břeh bez povolení izraelských orgánů. Málokdo také připomíná, že způsob, jakým okupovaný Západní břeh funguje, naprosto znemožňuje, aby měli Palestinci legitimní a suverénní vedení.

Palestinská samospráva je často popisována jako outsourcing nebo prodloužená ruka izraelské okupace. Zdejší vláda by teoreticky měla spravovat dvacet procent Západního břehu, kde se nacházejí velká města. Prakticky ale spolupracují s Izraelem na všech možných úrovních včetně předávání politických vězňů, a ani na tomto malém procentu území neuplatňují naprostou suverenitu. Kdokoliv je na Západním břehu nějakým způsobem politicky aktivní, čelí dříve nebo později represi – ať už z izraelské nebo palestinské strany. V prosinci roku 2019 sedělo podle palestinské nevládní organizace Addameer v izraelských věznicích 5000 palestinských politických vězňů. Kromě toho, že je vznik jakéhokoli hnutí zdola systematicky potlačován, se volby na Západním břehu konaly naposledy před čtrnácti lety. Přitom průzkumy stále znovu dokazují, že přes šedesát procent Palestinců by si přálo, aby Abbás rezignoval.

Izraelští osadníci zůstanou, palestinští uprchlíci se nevrátí

Přestože Hamás i Fatah, který vládne na Západním břehu, už plán odmítli, v debatách o jakémkoli budoucím řešení by se na tato fakta nemělo zapomínat. Na palestinská území, která jsou přes padesát let okupována, má izraelská nadvláda velký dopad. Jejich vedení, jež nemá prakticky skoro žádnou moc, tedy nelze považovat za legitimní, suverénní a rovnocenné diametrálně silnějšímu protějšku, jakým je Izrael. Kromě toho, že je tím vyjednávání s palestinským prezidentem (ke kterému nicméně v nijak velké míře nedochází) značně znehodnoceno, visí ve vzduchu také otázka, nakolik suverénní si představuje americká administrativa nové palestinské vedení v novém palestinském státě. V otázce Hamásu se už Trump nechal slyšet, že by hnutí v rámci plánu chtěl „vykopnout z Gazy“.

Vzhledem ke skutečnosti, že kontrola nad zásobami vody by měla být podle plánu Palestincům odepřena a vojenská kontrola by měla být ponechána pouze Izraeli, přináší tento plán podobnou iluzi samosprávy jako dohody z Osla, které od poloviny devadesátých let rámují současný stav. Trump to nepřekvapivě odůvodnil ve svém projevu, kde nezapomněl rozebírat palestinský terorismus. Desítky tisíc palestinských civilních obětí ale nezmínil. Stejně jako téměř 130 tisíc palestinských domů, které byly izraelským režimem zdemolovány od roku 1948.

Kromě otázky suverenity se Trumpův plán také nevěnuje otázce palestinských uprchlíků. Lépe řečeno jejich nárok na návrat popírá. Naproti tomu osadníci, kteří se na Západním břehu usídlili, by podle plánu měli zůstat. Palestinské vedení plán odmítlo, stejně jako Palestinci v ulicích Jeruzaléma, na Západním břehu i v Gaze. Zatímco Izrael bude s požehnáním Spojených států v osadnické politice pokračovat, otázka, jak dospět ke spravedlivému (nebo alespoň spravedlivějšímu) řešení a kdo by se na něm podílet, zůstává nezodpovězena.

Autorka monitorovala porušování lidských práv v Palestině a Izraeli s křesťanským programem EAPPI.