V roce 2005 bylo založeno palestinské hnutí Boycott, Disinvestment, Sanctions (BDS) volající po bojkotu, stažení investic a aplikování sankcí na stát Izrael. V posledních letech označilo několik evropských a amerických států toto hnutí za antisemitské a některé dokonce jeho podporu kriminalizovaly. Český parlament se k této vlně přidal loni v říjnu, kdy vyzval k odmítnutí organizací podporujících bojkot Izraele. Palestinské BDS je inspirované jihoafrickým hnutím proti apartheidu, které stálo na stejných strategiích a během čtyřiceti let občanského boje čelilo silnému nátlaku a snahám o delegitimizaci. Jaké ponaučení z toho plyne pro současnou debatu o BDS?
Apartheid v Izraeli
Palestinské BDS tvrdí, že v Izraeli panuje apartheid – zde tedy začíná linka spojující jejich boj s tím jihoafrickým. Zejména v českém prostředí se obecně lidé od odborníků až po veřejnost zdráhají slovo apartheid pro označení izraelského režimu používat. Nepochybně je realita v Izraeli od bývalého uspořádání v JAR odlišná – už jen proto, že území historické Mandátní Palestiny je aktuálně rozděleno do čtyř různých zón, kde platí úplně jiná pravidla. Nicméně podle definice mezinárodního trestního soudu, v níž je apartheid popsán jako činy „páchané v rámci institucializovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim“, se rozhodně ve třech těchto zónách dají vysledovat podobnosti.
Možný konec apartheidu měl podle tehdejších kritiků vést k masakru bílého obyvatelstva. Pokud jsou vám podobné argumenty povědomé, je to nejspíš proto, že přesně s touto rétorikou se dnes setkává hnutí BDS.
Těmito třemi zónami jsou Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a Izrael samotný. Čtvrtá zóna – pásmo Gazy – spíše připomíná bantustan, kde bylo izolováno jihoafrické černošské obyvatelstvo. Nemám ambice dokázat existenci apartheidu ve všech třech zónách – právní izraelská nevládní organizace Ješ Din popsala na 57 stránkách důkazy existence apartheidu pouze na okupovaném Západním břehu. Připomenu jen základní fakt, že na Západním břehu platí dva různé právní systémy aplikované podle etnicity lidí žijících na stejném území. Když se tedy stejného zločinu dopustí Arab a Žid, nečekají je stejné následky, protože na arabskou populaci je aplikováno vojenské právo, zatímco na židovskou civilní. Ať už přijmete termín apartheid za svůj nebo ne, Palestinci se v boji za svá práva mohou inspirovat v JAR, i kdyby měly oba režimy naprostou odlišnou povahu.
Význam BDS v hnutí proti apartheidu
Boj proti apartheidu v JAR trval přes čtyřicet let a používal různé strategie: stávky, bojkot uvnitř státu samotného i organizovaný vojenský odboj. Mezinárodně rozšířený bojkot, prosazování stažení investic a zavedení sankcí byly tedy pouze dílčími prostředky. ANC (Africký národní kongres) byla hlavní zdejší odbojová organizace, která fungovala v exilu a v „podzemí“. V roce 1959 vydala prohlášení volající po bojkotu produktů pocházejících z Jihoafrické republiky. Velkou odezvu našla tato výzva zejména ve Velké Británii a Spojených státech. Do karet hrál jihoafrickému odboji fakt, že v této době po celém světě probíhala dekolonizace a v USA boj proti rasové segregaci. Hnutí proti apartheidu proto v obou anglosaských zemích silně rezonovalo.
Význam takzvaného uvědomělého konzumerismu v podobě bojkotu jednotlivých výrobků spočíval spíše v osvětě než přímém v ekonomickém dopadu na Jihoafrickou republiku. Valné shromáždění OSN v roce 1962 zavedlo nezávazný návrh ve prospěch sankcí proti JAR a rok nato přijala Rada bezpečnosti „dobrovolné zbrojní embargo“, které bylo nakonec od roku 1977 povinné. Neexistují žádné odhady týkající se celkové částky aktiv ovlivněných odprodejem. O jeho relativní váze ale vypovídá například fakt, že když jen samotný kalifornský senát v roce 1986 odhlasoval stažení financí z veřejných penzijních fondů z JAR, vycházela tato částka na 65 miliard dolarů. To se v té době rovnalo zhruba dvou třetinám celé jihoafrické roční hospodářské produkce. Co se týče bojkotu na sportovní a kulturní úrovni, byla země kvůli několika rasistickým incidentům vůči sportovcům tmavší pleti na půdě JAR postupně vyřazena ze všech mezinárodních sportovních událostí. Do známosti se vepsala protiapartheidní písnička Sun City, na které se podílel mimo jiné třeba Bob Dylan nebo Lou Reed.
Šlo tedy o kombinaci dopadů symbolických a ekonomických. Ty navíc přišly v době, kdy JAR čelila silné ekonomické krizi. Sankce a stažení investic krizi ještě víc prohloubily. Svou roli sehrál také přesun kapitálu. Investoři vycítili, že už se nevyplatí investovat do téměř zkrachovalé země a je výhodnější začít vyjednávat s revoluční ANC. Je velmi pravděpodobné, že bez finanční krize by hnutí proti apartheidu nebylo úspěšné. Krize ale přišla a mezinárodní izolace JAR v té době pomohla ke změně režimu.
Pár slov k antisemitismu
Palestinské hnutí BDS stanovuje tři požadavky: ukončení okupace Západního břehu, rovnoprávnost pro Izraelce a Palestince a nakonec respektování práva na návrat palestinských uprchlíků, kteří byli nuceni opustit zemi během válek. Situace je proto komplikovanější než v JAR, kde se jednalo o uspořádání v jedné zemi. V Izraeli a Palestině proti sobě stojí dvě skupiny s ambicemi naplnit na stejném území své národní sebeurčení. BDS nijak nenastiňuje, jak by budoucí uspořádání mělo vypadat, nicméně z jeho požadavků lze vyčíst, že jediné spravedlivé řešení vidí v existenci jednoho státu s rovnými právy pro všechny.
Mezinárodní asociace pro připomínání holokaustu definuje antisemitismus pomocí tří D: delegitimizace státu Izrael, démonizace a dvojího standardu. Podle této definice je hnutí BDS chápáno jako antisemitské. Podporovat právo palestinských uprchlíků na návrat totiž znamená delegitimizovat stát Izrael, respektive popírat právo na sebeurčení. Prvotní problém totiž leží v tom, že Židé v době vytvoření Izraele neměli většinu, a kdyby se požadavek práva uprchlíků na návrat a rovnoprávnost aplikoval, znamenalo by to, že by Židé opět přestali být majoritou.
Jiná doba, jiný narativ, stejný cíl
Je pochopitelně potřeba vzít v potaz, že historický kontext obou hnutí je dost odlišný, nicméně v kritice, které musela či musí čelit, se dá najít spousta podobností. Dnes už je postava Nelsona Mandely (a dalších osobností jihoafrického hnutí) všeobecně heroizována. Na to, že ve své době byli často označováni jako teroristé, se už radši zapomnělo.
Hnutí proti apartheidu bylo poznamenáno také diskursem studené války. Zástupci Afrického národního kongresu byli označování jako agenti Sovětského svazu. Vláda Margaret Thatcherové například považovala ANC za teroristickou organizaci a společně s tehdejším americkým prezidentem Ronaldem Reaganem stála proti sankcím vůči apartheidní vládě, které by podle ní situaci jen zhoršily (Reaganovo veto ale v roce 1986 přehlasoval kongres a Spojené státy sankce přijaly).
Specifické názvosloví se vzhledem ke kontextu liší, ale způsob, jakým byli aktivisté za práva černochů v Jižní Africe a za práva Palestinců v Izraeli označováni, je dost podobný. Kritici často říkali, že problémy v JAR jsou aktivisty zveličovány a že i ve spoustě dalších států v té době docházelo k porušování lidských práv. Jedna z jihoafrických lobbistických organizací Klub Deseti (Club of Ten), působící ve Velké Británii, například reagovala na sérii článků Guardianu, v níž byly popisovány pracovní podmínky jihoafrických černochů. Klub zaplatil několik inzerátů v Daily Telegraph, kde kladl otázku, proč se Guardian věnuje jen JAR a ne pracovním podmínkám v Indii, na Srí Lance nebo v jiných afrických státech. Možný konec apartheidu měl podle tehdejších kritiků vést k masakru bílého obyvatelstva a jako důkaz, že v Africe nemůže existovat demokracie, měly sloužit okolní země. Americký karikaturista Vic Lockman tvrdil, že demokracie nemůže fungovat nikde v Africe, „protože západní liberálové vnutili demokratické volby lidem, kteří nejsou schopni si vládnout sami“. Kanadský konzervativní novinář Peter Worthington obvinil antiapartheidní aktivisty, že „prosazují masakr a změnu systému za jakoukoli cenu“. Někteří kritici tvrdili, že celé antiapartheidní hnutí je poháněno bílou vinou a bílým rasismem, případně že jednostranná kritika a protijihoafrické postoje neumožňují smysluplnou diskuzi. Pokud jsou vám některé tyto argumenty povědomé, je to nejspíš proto, že přesně s touto rétorikou se dnes setkává hnutí BDS.
Black Africans are once again depicted as being "ill equipped" to govern themselves, therefore don't deserve democracy pic.twitter.com/LIbNXOiqqO
— Michael Bueckert (@mbueckert) November 28, 2017
Diskreditace kritiků
Izrael i tehdejší JAR investovaly obrovské množství peněz do lobbistických organizací, aby diskreditovaly své kritiky. V roce 2017 Izrael vynaložil na boj proti BDS v přepočtu 1,6 miliardy Kč. „V čem se ale situace liší, je způsob, jakým obě země cílí na konkrétní aktivisty,“ píše Michael Bueckert, viceprezident organizace Kanaďané za spravedlnost a mír na Blízkém východě (Canadians for Justice and Peace in the Middle East), který se komparací obou hnutí zabývá ve své doktorské práci. „Izrael je při cílení na konkrétní aktivisty mnohem agresivnější,“ dodává.
Jeho slova podporuje dokumentární série the Lobby, kterou natočila televize Al Jazeera. Člen jejich týmu se infiltroval do jedné izraelské lobbistické organizace ve Spojených státech, aby odhalili její fungování. Celá tato série se nakonec kvůli nátlaku lobbistických organizací málem neodvysílala. Jména podporovatelů palestinského hnutí jsou zveřejněna na stránkách The Canary Mission s označením, že jsou to antisemité a podporovatelé terorismu. Deník The Intercept popsal, jak několik lidí, jejichž jména jsou tímto způsobem zveřejněna, čelí problémům při hledání práce nebo přihlašování k dalšímu studiu.
Představa, že by dnes někdo mohl obhajovat apartheidní režim v Jihoafrické republice, už nám přijde absurdní. Neměli bychom ale zapomínat na to, že ve své době byla podpora antiapartheidního hnutí považována za kontroverzní. Palestinské BDS je na rozdíl od strategií ANC striktně nenásilné, ale stejně jako ANC prosazuje legitimní nástroje zahraniční politiky za spravedlivější uspořádání v Izraeli a jím okupovaných územích. Jeho kriminalizace je výsledkem úspěchu lobbistických organizací.
Co by se stalo v případě zavedení rovnoprávnosti na všech územích ovládaných Izraelem, nikdo nedokáže s jistotou odhadnout. Co ale nastalo po konci apartheidu v JAR? Když před dvaceti šesti lety šlo černošské obyvatelstvo poprvé k volbám, přes všechny obavy to byly nejklidnější dny za poslední dobu. Po dobu apartheidu neměli černoši volební právo. Situace v Izraeli je ale o něco složitější. V Izraeli samotném, kde Palestinci tvoří pětinu obyvatel, mohou volit. Palestinci žijící v Jeruzalémě mohou volit jen v komunálních, nikoli v celostátních volbách. Obyvatelé Gazy a Západního břehu volí ve volbách Palestinskou samosprávu. Poslední volby ale proběhly v roce 2006 a Palestinská samospráva je prakticky bezmocná, zkorumpovaná a nucená kolaborovat s Izraelem. Na palestinské i izraelské straně je mnoho radikalizovaných skupin, které by se s rovnoprávností ve společném státě jen velmi těžko smiřovaly. I tak si ale myslím, že většinové obyvatelstvo na obou stranách je ze všeho násilí unavené a chce mít hlavně možnost normálně žít.
Autorka byla deportována z Izraele kvůli jejímu působení v neziskové organizaci na okupovaném Západním břehu.