Foto Petr Zewlakk Vrabec
Zjišťování, zda bydlíme či se chystáme bydlet v kvalitním městě či obci, může být určitě dobrou strategií při plánování další životní cesty. Stejně tak je zpětná vazba těm, kdo o kvalitě života mohou rozhodovat, nezbytným předpokladem skutečné změny – na rozdíl od pouhého stěžování na sítích či u piva. Měli bychom však nejprve umět odpovědět na otázku, co, jak a proč vlastně chceme změřit. A v rámci intepretace zjištěných dat je pak potřeba se ptát, zda jsou zvolené indikátory skutečně pro cílovou skupinu relevantní a je-li vůbec v našich silách je změnit.
Nejsou indikátory jen šablonou, která sice některé může poplácat po rameni, ale jiným v podstatě uzavřít cestu k tomu, aby si při největším vypětí sil mohli říct „děláme, co můžeme, a děláme to v rámci možností dobře“? V neposlední řadě bychom se pak jako tvůrci takovýchto výzkumů, ale i jako čtenáři měli ptát, co nám takto nastavené indikátory říkají v širší souvislosti – co je považováno za kvalitu, kdo tuto kvalitu „kazí“ a kdo je vlastně cílovým recipientem výstupů.
Kvantita místo kvality
Už je to vlastně takový každoroční rituál, na nějž leckdo netrpělivě čeká – kdy se zase dovíme, ve kterém městě v České republice se žije nejlépe a ve kterém nejhůře? Minulý týden se to opět stalo. Někdo znovu zaplesal, že si vytáhl pomyslný šťastný los a bydlí tam, kde bydlí, někdo si zase povzdechl, že prostě žije ve městě, kde to zkrátka nestojí za nic. Protože být první, dvacátý, čtyřicátý, nebo naopak v poslední desítce přeci o něčem vypovídá. Anebo ne? To je právě ta zásadní otázka. Co vlastně ta každoroční hitparáda znamená? Co nám vlastně říká?
Nastavené hodnocení města nemotivuje k hledání řešení, které by zahrnovalo zvýšení kvality života všech občanů, tedy i těch v sociálním vyloučení. Index sociálních služeb ani index dostupného bydlení zde nenajdeme.
Každoroční poměřování kvality života v obcích realizované společností Obce v datech, s. r. o. má podle mě dva problematické aspekty. Ty by se daly jednoduše shrnout do kategorií „název“ a „cílová skupina“. A pak je tu jedna velmi důležitá věc – společnost sama se věnuje strategickému plánování a obcím nabízí další služby spojené s interpretací dat a s nastavením strategie rozvoje. To rozhodně není špatně, ovšem je potřeba s tímto aspektem (nejen) jako občan pracovat.
Při vytváření žebříčku měst se údajně sleduje kvalita života v daných obcích. Domnívám se však, že férovější by bylo říkat, že se spíš jedná o kvantitu, tedy zjištění výskytu některých jevů či prvků občanské vybavenosti. Obce v datech pracují s tzv. big data, dále spolupracují s veřejnými institucemi a dalšími subjekty (Český statistický úřad, CERMAT, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Úřad práce, Unie filmových distributorů, Cenová mapa a další). Na stránkách je dostupná rovněž metodika, ta nám však příliš neřekne o tom, proč byly vybrány konkrétní indexy (jsou zmíněny OECD a OSN, konkrétní odkaz není uveden) a kdo tvořil expertní panely, které těmto indexům přikládaly váhu. Víme tedy, že zde máme tři kategorie a 29 indexů, které byly stanoveny jako důležité a kterým je při porovnávání dána rozdílná váha. Ale už vůbec nevíme, proč je konkrétní váha taková, a ne jinačí. Z detailního pročtení dostupných údajů pak vyplývá, že v mnoha případech se jedná v podstatě o žebříček kvantity výskytu – obec s největším počtem lékařů, lékáren apod. bude mít index nejvyšší. Je ale počet sám o sobě zárukou kvality?
Za parky, zeleň ani kvalitní MHD nejsou body
Otázkou je i samotný výběr jednotlivých indexů, který podle všeho nereflektuje situaci v České republice v kontextu. Což ostatně vyplývá i z toho, že rozložení obcí na škále u daného indexu autorům vyšlo velmi nerovnoměrné prostě z toho důvodu, že ve větších městech (logicky) zastavuje více vlaků či je tam víc kin. Jiné indexy, jako například index chráněných území, je pak z podstaty relevantní jen pro ty obce, které v blízkosti třiceti kilometrů nějaké to chráněné území mají.
Oproti tomu se však nepracuje s tím, jak moc je území daného města zalesněné. Obec s minimem městské zeleně, která se však nachází v blízkosti chráněné krajinné oblasti, tak bude mít paradoxně víc bodů než město plné parků, které však tuto podmínku nesplňuje. Zároveň je zcela vynechána i městská hromadná doprava, na niž je i v rámci enviromentálních témat kladen čím dál větší důraz. Kvalita je měřena hustotou silniční sítě (respektive rozlohou území, kam je možné dojet za 30 minut autem od radnice obce) a již zmíněnou intenzitou železniční dopravy. V bydlení je pak zařazen jen index zabývající se cenou nemovitostí, nikoliv nájemního bydlení. A tady se pomalu dostáváme k problému cílové skupiny.
Sousedi v exekuci jsou mínus
Autoři výzkumu píší, že by data měla napomoci občanům při rozhodování, kde chtějí bydlet. Zároveň tímto žebříčkem sami říkají, co je podle nich známkou kvality. V tomto směru mi přijde nejzásadnější kategorie Materiální zabezpečení a vzdělání, kde se nachází index nezaměstnanosti, index nabídky pracovních míst, index hmotné nouze a index exekucí. Jsou tedy lidé v exekuci, lidé nezaměstnaní a lidé pobírající dávky hmotné nouze znakem ne-kvality života v obcích? Znamená to, že tito jedinci snižují kvalitu života? Nejspíš to tak je myšleno, protože je možné si jednotlivá města zobrazit dle nastaveného filtru, kde je mezi faktory ovlivňující kvalitu života uveden právě „nízký počet obyvatel v exekuci“. V testu „Která obec se pro vás hodí?“ je pak možno si určit, jak moc je pro mě důležitým faktorem bydlet ve městě s „nízkým podílem obyvatel v exekuci a pobírajících dávky hmotné nouze“.
Nechci zde rozporovat, že vysoký počet obyvatel v ekonomické nouzi s sebou nese řadu výzev a problémů. Sama bydlím ve městě, kde žije těchto obyvatel mnoho. Má to své historické kořeny spojené s hospodářským zaměřením regionu a s dlouholetou nevraživostí vůči Romům. A je úplně jedno, že ti samí lidé, kteří Romy nemají rádi a viní je z kdečeho, mají sami dluhy, exekuce, nepravidelnou práci, narušené mezilidské vztahy a rozhodně nezvyšují návštěvnost kin, ale spíše místních hospod.
Nechceme socky, mezi které patříme
Nejde o nějakou moji spekulaci – mnoho lidí, kteří v sále místního kulturního domu volali po zavedení bezdoplatkových zón, znám. Nedá se říci, že bychom byli kdovíjakými přáteli, ale některé z nich především v létě potkávám při své ranní cestě do práce již opilé. Spousta z nich strávila v podstatě celý život, snad kromě dovolených, v Orlové. Mají nižší vzdělání a potýkají se s cyklickou nezaměstnaností způsobenou do značné míry charakterem regionu. Latentní, ale i otevřený rasismus zde panuje nejen mezi obyvateli, ale i některými zastupiteli. Jako jeden z hlavních problémů, který opakovaně hyzdí tvář města, jsou opakovaně označováni Romové. A nabízená „řešení“ jejich situace se neopírají o možnost aktivní podpory a desegregace. Ostatně Romové mimo okrajové zóny města jsou pro mnoho lidí ukázkou pokračujícího rozkladu – „už jsou všude“.
Zároveň je ale i pro tyto lidi obtížné zvládat svou nelehkou ekonomickou situací. Není žádným tajemstvím, že cesta z dluhové pasti je v České republice kvůli nastavení exekucí často nemožná. A tak je vlastně otázkou, co v nich vzbuzuje žebříček, ve kterém je kvalitou levný nákup nemovitostí (na což nedosáhnou) a nízký výskyt lidí, mezi které sami paří. Protože doplatek na bydlení nezřídka pobírají i nízkopříjmoví senioři a seniorky a matky samoživitelky.
Chudí nám kazí image
V neposlední řadě se ptám, co takovýto žebříček vyvolá u zastupitelů. Jak je možné situaci zlepšit? Vlastně je to jednoduché a děsivé. Ovšem v praxi reálné. Zaměřit se na zvyšování „bodů“ v řadě indexů je dost obtížné či zcela nemožné. Jsou to spojité nádoby. Proč by měli lékaři jít bydlet do města s tak špatným hodnocením? Snad jedině pokud mají dobré srdce… To, co je však možné aspoň opticky změnit, je počet lidí v exekucí a pobírajících dávky v hmotné nouzi.
A zde je další zádrhel. Takto nastavené hodnocení nemotivuje k hledání řešení, které by zahrnovalo zvýšení kvality života všech občanů, tedy i těch v sociálním vyloučení. Nenajdeme zde index sociálních služeb ani index dostupného bydlení (tedy nejen toho, které si můžeme koupit). Cílená sociální práce a podpora těm nejslabším tak není hodnocena. Jsou jen škraloupem, skvrnou na image města. Tou nejjednodušší cestou je tak pokračovat v nastavování politiky, která povede k (nucenému) odchodu těchto obyvatel do jiných měst, kde ještě není sociální politika zaměřena jen na ty úspěšné. V tom jim však projekt „kvality života v obcích“ nepomůže. Najít město s dostupným bydlením a propracovanou sítí sociální podpory totiž přes dostupné filtry nelze.
Autorka je antropoložka, která spokojeně žije v Orlové.