Foto Needpix
Martin Conway je historik konceptu – hledá milníky, zlomy, nebo naopak sjednocující principy, které by společně vypovídaly o fenoménu Evropy, a přitom si jako koncept volí termín „demokratický věk“. Ten je průlomem do období stability, konjunktury a předvídatelnosti. Zvolený časový rámec 1945–1968 je věkem zrodu moderní legitimity, který takovou předvídatelnost umožňuje.
Proměny konsenzuální politiky
Francouzský filosof Alain Badiou ve svých úvahách o 20. století nabídl několik tematických i časových rovin, dle kterých je možné o tomto století uvažovat. Přitom už tak „krátké“ století se jeví být údajně ještě kratším, pokud jej nahlížíme jako století triumfu liberální tržní ekonomie, jako století moderního řízení a managementu, od sedmdesátých let 20. století zřetelně válcujícího socialistický sovětský projekt. Conwayův titul Western Europe’s Democratic Age 1945-1968 (Demokratický věk západní Evropy 1945-1968) může k této perspektivě sloužit jako cenný komentář. Představa o triumfu pragmatické, liberální a tržní ekonomie nad érou socialistické utopie je pevně spojena s iluzorní a spornou teorií o definitivním konci dějin. A ani tato teorie se nerodila přes noc. Její diskurz se zřetelně rýsuje v kontextu dlouhého poválečného „zrání“, kdy vznikala ucelená představa o hodnotách kontinuity, tradice a konsenzu. Právě do dějin konsenzu Conway nahlíží a jeho kniha je především reflexí proměn evropské konsenzuální politiky.
Conway soustavně pracuje s tezí, že většina Evropanů vědomě tíhla k tradici a konsenzu, ve kterém viděla záruku stability.
Chronologický nárys monografie je vymezen výsečí let 1945 až 1968. Poválečné dvacetiletí nasměrovalo, přinejmenším v západní Evropě, splašený a sebedestruktivní běh modernity do bytelné stanice welfare state, silného státu blahobytu a sociálních jistot. Řeč je o době, ve které křesťanskodemokratické strany překonaly kdysi silné vábení korporativního a autoritativního státu a skrze filozofii personalismu si osvojily dynamickou rétoriku lidských práv. Jejich sociálnědemokratičtí partneři nezůstávali při hledání vlastní svébytné identity pozadu a po odmítnutí teoretického východiska marxismu obrátili svoji pozornost k variabilním zdrojům evropanství. A tak je zmíněný časový úsek především spěním evropského politického myšlení směrem k morálnímu univerzalismu liberálních hodnot. Poválečné evropské dvacetiletí je periodou silných odborů, zaměstnaneckých jistot, dovolených a důchodů, které pod příkrovem liberálního centrismu pomalu vytvářejí dojem, že tato zastávka evropské modernity je konečná a jediná smysluplná. Kniha Martina Conwaye je průvodcem po jejím půdorysu a celkovém architektonickém řešení.
Konec „demokratických dobrodružství“
Výchozí Conwayovou tezí je konstatování, že druhá světová válka byla především tragickým průnikem do životů Evropanů, nikoli ale zlomem v jejich politickém myšlení. Revoluční rétorika roku 1945 nás nesmí podle Conwaye mást. Revolucí to možná bylo cítit na každém rohu, ale její koncentrace v ovzduší rozhodně nebyla tak velká, aby vedla ke grandiózní přeměně evropských institucí. Naopak, po roce 1945 se západní Evropa již definitivně přenesla za éru revolucí a zůstala pevně na půdě konstitucionalismu. Ten byl bedlivě střežen generací středostavovských politiků a v rostoucí míře také generací vzdělaných technokratů, přispívajících ke stále zřetelnější syntéze expertizy a politiky. Veškerá možná řešení byla podložena pokud možno expertně, s ohledem na dlouhodobou stabilitu. Projekce možností poválečného demokratického uspořádání byla ohraničena centristickou logikou, těžící primárně z toho, že intelektuální proudy radikální levice a pravice ztratily příliš mnoho ze své někdejší kredibility. Na vzestupu byly naopak pravicové křesťanskodemokratické síly, nabízející spojení parlamentarismu s katolickou politickou a sociální vizí.
Z textů katolických intelektuálů pak Conway dovozuje, že tento projekt konsenzuální poválečné demokracie nebyl ani tak odpovědí na možnou hrozbu politické radikality, ale spíše reakcí na selhání „demokratického dobrodružství“ po roce 1918. Metaforicky vyjádřeno, podle Conwaye byla evropská demokracie po druhé světové válce spíše produktem životem zkoušené dospělosti (disabused maturity) než nadšeného mládí. „Dospělá“ evropská demokracie hovořila jazykem přestálé morální krize, a proto si vytyčila jasný cíl – obnovu právního řádu a státní autority jako záruk, že demokratický věk budoucnosti bude spíše expertním plánem než entuziastickou utopií. Politické krize šedesátých let pak byly výsledkem zjevného rozporu mezi dynamicky se měnící realitou a rigidní politickou kulturou konsenzu a stability. Bezprostřední poválečná touha po řádu, klidu a pouhém přežití byla v šedesátých letech konfrontována generační touhou po větší osobní svobodě a možnostech volby.
Demokracie po demokracii
Věk, do nějž Evropa vstoupila na konci 20. století, definuje Martin Conway jako „postdemokracii“. Postdemokratická společnost sice nadále hovoří starým jazykem demokratické rétoriky a stále se ještě obrací k původním demokratickým institucím, ale chybí jí někdejší pevná substance „demokratického věku“ dvou poválečných evropských desetiletí. To je důvodem, proč by tento demokratický věk měl být z pohledu evropské historiografie hodnocen jako partikulární moment moderních evropských dějin. Přestože je proces demokratizace dlouhodobý a jeho základní kontury můžeme trasovat zpět například k roku 1848, pozvolný vzrůst demokratizační tendence je nutné spojit zejména s poválečným obdobím. Právě po roce 1945 velká většina Evropy, včetně celých národních kolektivů, dospívá k osvojení demokratických návyků jako běžného každodenního standardu.
Samotný projekt demokratizace přitom často měnil svůj charakter a vnitřní dynamiku. Po roce 1945 se však tento projekt stal v prvé řadě inkluzivním. Představoval inkluzivní reprezentaci, která nabízela legální a politickou stabilitu velkým sociálním a zájmovým skupinám. Posun k inkluzivní reprezentaci je tak nejdůležitějším prvkem poválečné demokratizace. Pokud právě moment inkluze různých, zájmově často odlišných, skupin vidíme jako nejdůležitější moment poválečného vývoje západní Evropy, pak je Conwayova kniha pozoruhodně erudovaným dílem, které tento moment zachycuje ve vší jeho politické obraznosti a jasně poznává tendence a možnosti poválečného inkluzivního konsenzu institucí a největších politických hráčů.
Vyloučení utopie
K celkovému konceptu a směřování knihy je ale nutné uvést několik kritických poznámek. Autor se silně ztotožňuje s ideovými stanovisky Raymonda Arona a s jeho filozofickými komentáři k dějinám Evropy. Conwayův postoj vůči ideologiím je přinejmenším stejně skeptický jako ten Aronův. Politické stanovisko Raymonda Arona lze stěží popsat jinak než jako esenci liberálního centrismu, stavějícího se na odpor vůči utopickým experimentům a totalitárním tendencím. Samotný Aronův postoj pak nebyl jen komentářem k věci demokratizace, ale svým intelektuálním vlivem výslovně napomáhal zrodu moderní liberální představy o povaze a úkolech občanství. Conway tedy sleduje historický vývoj evropského demokratického věku z pozice, která představu tohoto věku sama aktivně utvářela. Vliv katolických intelektuálů je zde nepopiratelný – katolické autory Conway opakovaně cituje. To odpovídá i jeho staršímu badatelskému zaměření, kdy se věnoval historickému vývoji evropské katolické politiky mezi lety 1918 a 1945.
Takto vyhraněná pozice není samozřejmě na škodu dílu, je ale otázkou, jak by ji bylo možno konfrontovat a případně měnit z radikálních a levicových pozic. Conway totiž soustavně pracuje s tezí, že většina Evropanů vědomě tíhla k tradici a konsenzu, ve kterém viděla záruku stability. S tím je sice možné souhlasit, protože ke kardinální změně ve společenském uspořádání v západní Evropě po roce 1945 skutečně nedošlo, legitimní řád byl víceméně obnoven a politika se stala skutečně předvídatelnou. Nepochybně právě tato Evropa se pozorovateli odkrývá, je-li nahlížena z hlediska institucí, procesů, stálých mechanismů dělby moci. Bezesporu jde o obraz odkrytý takovou historickou sondou, která hledá inspiraci ve vodách politologie.
Je však mezi všemi strukturami a mechanismy také prostor pro živého sociálního aktéra? Svět politiky přece není jen světem kabinetní diplomacie, voleb a exekutivních pravomocí, ale je stále obepínán a definován symbolickým a imaginativním prostorem, který si političtí a sociální aktéři tvoří. Obsah tohoto symbolického prostoru je velmi často utvářen mimo bezprostřední sféru praktické denní politiky a vstupuje do něho mnoho motivací a vlivů. To je ostatně důvodem, proč tzv. lacanovská levice (mezi jejíž reprezentanty patří i zmíněný Alain Badiou) ve své inspiraci psychoanalýzou stále hledá za hmatatelnou sféru politického mnohem hlubší svět kolektivních a ideových reprezentací a samotný filozofický smysl politického aktu. Nikoli nadarmo nese první kapitola Badiouovy knihy The Communist Hypotheses název „Všichni jsme současníky května 1968“. Revoluční vystoupení jako to v Paříži v květnu 1968 nejsou nikdy náhodným, dočasným vpádem na jinak stabilní jeviště politických procesů, naopak lze předpokládat, že aktivně interagují s historickou pamětí a rodí se z jejích rozporů. I proto vedou tak ostrý dialog se současností.
Podobně jako Badiou také Wiliam A. Pelz ve své práci A People’s History of Modern Europe vychází z tradice radikální a angažované historiografie a o triumfu inkluzivní demokracie vypráví zcela jiný příběh. Nebyla to totiž jen náklonnost k tradici, co stálo za kulisou politického konsenzu západní Evropy po roce 1945. Do hry zde velmi často vstupoval pragmatický, chladný kalkul amerických stratégů a operativců CIA, kteří vhodně zvolenou politikou propagandy a manipulací tomuto konsenzu napomáhali. To není laciný antiamerikanismus ani zpochybnění legitimity poválečné evropské demokracie, ale zcela reálné přiznání taktických střetů studené války, vedených nikoli ideály, ale čirým geopolitickým a dlouhodobým strategickým zájmem. Evropské dějiny po roce 1945 tak zcela jistě nelze číst jako dějiny pozvolného triumfu liberalismu nad totalitarismem. Šlo spíše o dlouhodobý střet konceptu liberální a parlamentní demokracie centristického typu s řadou utopických projektů nejrůznějšího druhu. Každý z těchto projektů si utvářel vlastní symbolický prostor a paměť, které nemůžeme zkrátka vyškrtnout ze sdílené evropské paměti.
Aby byla možná inkluze, kterou sleduje Martin Conway, bylo nejdříve nutné vyloučení těchto utopických a radikálně levicových vizí. Často se to dělo přirozeně, politikou utváření stabilní a silné demokraticky orientované střední třídy, čehož si Conway zcela správně všímá. Ale neméně často to bylo také dílem institucionálního násilí, jak můžeme vidět na postupu úřadů proti komunistické levici v Západním Německu nebo ve Švýcarsku zejména po roce 1956. Také stíny a přesahy konfliktního roku 1968 jsou dodnes v západní Evropě patrné – konflikt sám neskončil, spíše nabývá nových obsahů. To je potřeba mít při četbě jinak velmi ucelené a kvalitní Conwayovy monografie na paměti a jeho poznatky případně korigovat.
Autor je historik.