Martin Šrajer (filmový publicista)
Začátek letošního roku se mi jeví jako poměrně dávná etapa kinematografických dějin, kdy bylo mimo jiné běžné chodit bez obav do kina na velké americké filmy. Zvlášť rád s nostalgií vzpomínám na dvě projekce Malých žen. Greta Gerwig přidáním metafikčního rámce našla způsob, jak milovanou knižní předlohu smysluplně aktualizovat a přiblížit mladší generaci. Režijně suverénní, důvtipně strukturované kostýmní drama vypráví stále platný příběh o snaze talentovaných žen prosadit se ve společnosti, která je vůči nim slepá.
Mnoho příběhů o problémech dneška představil festival Jeden svět. Na něm jsem viděl americký dokument Vítejte v Čečensku. Syrové svědectví o brutálním pronásledování queer osob na území jedné z autonomních ruských republik upozorňuje na vlnu nenávisti, která se šíří také dalšími zeměmi (viz dnešní Polsko). Dokument, který kvůli utajení identit aktérů využívá ve velké míře digitální triky, dokáže diváky svou naléhavostí přesvědčit o nutnosti neotálet s řešením.
Jeden svět byl předčasně ukončen, došlo k zavření kin a veškeré kulturní (i nekulturní) dění se přesunulo do online prostoru. Jakkoli to vzhledem k zaměření zdejšího mediálního mainstreamu převážně na Netflix nemuselo být tak zřejmé, na různých jiných platformách se objevila řada menších nezávislých a kvalitních filmů, které by za běžného provozu nejspíš zůstaly ve stínu blockbusterů. Na MUBI si odbyl online premiéru nový film portugalského režiséra Pedra Costy Vitalina Varela. Obrazově podmanivý příběh z lisabonských slumů využívá postupů z divadla a výtvarného umění, ale zároveň je výsostně filmový tím, jak soustředěnou manipulací se světlem, tmou a mimoobrazovými zvuky buduje napětí a vytváří očekávání. U Costova hypnotizujícího opusu jsem nejvíc litoval nemožnosti obdivovat jej na plátně.
V případě třetího filmu Charlieho Kaufmana Asi to ukončím online distribuce naopak přišla vhod. Opakované sledování, zastavování obrazu a dohledávání relevantních informací je u tohoto mnohaúrovňového narativního labyrintu žádoucí. Adaptace knihy Iana Reida začíná jako vztahové psychodrama, ale postupně se proměňuje v existenciální horor, který postihuje nejzákladnější nástroje, s jejichž pomocí konceptualizujeme a strukturujeme realitu, a nakonec ukáže, že jde ve skutečnosti o cizorodé vzorce, které jsme si osvojili třeba během sledování schematických slaďáků Rona Howarda. Bezútěšný film o tom, že sami sobě neutečeme a šťastného konce se nedočkáme, svou náladou nejlíp ladí s celým letošním rokem. Kaufman v zásadě tvrdí opak toho, co sdělují Malé ženy. Podle nich umění umožňuje i člověku bez velkého kapitálu vytvořit si svět, v němž se bude cítit bezpečně a z něhož bude čerpat sílu a inspiraci. V Asi to ukončím je popkultura parazitickým virem, který nás rozežírá zevnitř a nahrazuje naše autentické já umělými obrazy štěstí.
Vzdor tomuto poznání jsem fikce dál využíval k únikům do světů, které řídí narativní logika, a ne idioti. S tím souvisela i má preference obzvlášť dlouhých filmů, umožňujících zabydlet se v alternativní realitě na více hodin. Historické drama Malmkrog, které podle filosofického traktátu Vladimira Solovjova natočil rumunský režisér Cristi Puiu, diváka na tři a půl hodiny zavírá do rozlehlého panského sídla s pěticí příslušníků ruské aristokracie. Ti spolu v dlouhých, členitých a nápaditě inscenovaných záběrech diskutují o násilí, vlastenectví, pokroku, původu zla nebo konci dějin. Jako vězni svých myšlenkových programů, kteří mají jen matnou představu o skutečném světě, ale nejsou schopni dospět ke shodě a dosáhnout reálné změny. V jejich zacyklených a režisérem sadisticky protahovaných rozvahách je nedokáže zastavit vážná nemoc, pokus o převrat ani příchod Antikrista.
Iva Přivřelová (filmová publicistka)
Pandemický rok 2020 dopřál filmovým fanouškům chudší nabídku než obvykle, především kvůli nedostatku velkých filmových festivalů a omezeném provozu kin, na jejichž plné znovuotevření čeká nejeden očekávaný titul. Přesto se i v roce 2020 objevily filmy hodné doporučení a místa v novoročních anketách. Třeba mimořádně emotivní debut Australanky Sharon Murphy Než skončí léto, který zaujal už loni v Benátkách, do českých kin ho ale přivál label KVIFF Distribution a akce Tady Vary až letos v létě. Murphy použila citově vyděračské téma – první lásku puberťačky umírající na rakovinu – a proměnila ho v podmanivou oslavu vášnivých citů a změn, které nám do života přinášejí blízké osoby. Hlavní hrdinka Mia, která si domů k rádoby benevolentním rodičům přitáhne problémového kluka, prožívá věci naplno a film nám to dává pocítit díky uvolněné kameře, výraznému barevnému ladění a pulzující hudbě. V takto energickém a nečekaně humorném díle není místo na sentiment a kýč, přestože vše končí u slz. Ty ale s sebou přinesou očistu očí i duše. Než skončí léto je nyní je k dispozici na Aerovodu.
I snímek Corpus Christi poprvé oslovil diváky v Benátkách roku 2019. Pak získal za Polsko nominaci na Oscara a v některých zemích ještě stihl slušnou distribuci. V Česku se ukázal až na Letní filmové škole, posunutém Febiofestu, na podzim navštívil na pár týdnů i kina – a stal se z něj titul, který si lidi mezi sebou doporučují a který opakuje Moje kino Live. Zápletka zní trochu jako komedie. Do malého města, rozděleného nedávnou tragédií, se dostane kluk z pasťáku a shodou náhod se tam začne s úspěchem vydávat za kněze. Režisér Jan Komasa dosud diváky strhával pomocí triků odkoukaných od hollywoodské produkce (viz Město 44, v němž Varšavské povstání pojal jako hororovou videohru). V Corpusu ale všechny efekty zklidnil, nechal působit rozvážné záběry zaměřené na práci se světlem a vnitřní konflikt hlavní postavy, která se v podání fyziognomicky výrazného i velmi talentovaného Bartosze Bielenii stává komplexní osobností, z níž nejde spustit oči. Film s docela ničivým i otevřeným závěrem uvažuje bez patosu o velkých tématech hříchu a vykoupení a nedávno se ucházel o čtyři Evropské filmové ceny.
Nakonec ho ve všech čtyřech hlavních kategoriích na cenách Evropské filmové akademie porazil Chlast, nejspíš nejoblíbenější evropský snímek letošního roku. Zavedený dánský filmař Thomas Vinterberg chtěl původně natočit komedii o alkoholu. Nakonec se mu povedlo něco víc, natočit tragikomedii o krizi středního věku a o životě, který stojí za to žít přes všechny ztráty, zklamání a selhání. I tento snímek je založen na skvělém a charismatickém herci – Mads Mikkelsen) hraje jednoho ze čtyř středoškolských učitelů, kteří se rozhodnou vyzkoušet teorii, že člověk nejlépe funguje s půl promile v krvi. Obsahu je přizpůsoben i vizuál, za nímž stojí především čím dál vyhledávanější norský kameraman Sturla Brandth Grøvlen. Realismus rutiny se tu snoubí s opileckou uvolněností, opojení s kocovinou, bolest s radostí. Poselství díla, které pití neodsuzuje ani nepropaguje, ještě zvýrazňují okolnosti jeho vzniku. V době natáčení Vinterbergovi zemřela devatenáctiletá dcera, a projekt se tak stal svým způsobem jeho nejosobnějším dílem. V Česku film představila přehlídka Be2Can, ale v kinech ho zájemci mohli navštívit pouhé tři dny. V současnosti divácký zájem nárazově uspokojuje VOD Edisonline.
Až otevřou kina nebo až se zase bude konat karlovarský festival, bychom u nás měli spatřit i další evropský film, který dokáže nabídnout silný emocionální zážitek a vtáhnout nás plně do života jiného člověka. Quo Vadis, Aida? bosenské režisérky Jasmily Žbanić se vrací k traumatům balkánské války, včetně toho největšího – vyvraždění víc než osmi tisíc mužů z bosenské Srebrenice. Přenáší nás rovnou do dění oněch letních dní roku 1995 a nechává nás vše prožívat spolu s Aidou, manželkou a matkou dvou dospělých synů, která jako překladatelka pro vojáky OSN tuší nebezpečí naléhavěji než ostatní. Žbanić při své rekonstrukci tragédie spoléhá na divákovu empatii k čím dál zoufalejší Aidě, což jí vychází. Její převyprávění historie se díky své sugestivnosti mění v aktuální zážitek, na který lze těžko zapomenout.
Dan Krátký (filmový publicista)
Celý rok 2020 jako by byl globálně – nejen v kontextu filmové výroby, distribuce a promítání – chaotický a nepříjemně zacyklený. Krok kupředu a pak zase zpátky. Uprostřed něčeho takového nezbývá než hledat řád na individuální úrovni, u jednotlivců. Možná proto se mnou asi nejvíc ze všeho zůstal Tenet, kterému jsem vyznal lásku ve vyčerpávající recenzi. Podvratně zamotaná „bondovka“ vnesla do narativní organizace působící neuspořádaným dojmem dokonale promyšlený řád a smysl. Nolan zůstává nejlepším narativním architektem současnosti a jsem upřímně zvědavý, jak ustojí domácí sledování.
Na opačné straně spektra, daleko od hollywoodských autorů, je místo pro žánrové outsidery. Tím největším letos byli Noví mutanti Josh Boonea. Prokletý spin-off X-menů strávil několik let v karanténě a dlouho to vypadalo, že se do kin vůbec nepodívá. A když dorazil, setkal se s kritickým a diváckým opovržením. Není se čemu divit, v kontextu komiksových blockbusterů vypadají Noví mutanti poněkud smutně, ale jejich největší síla tkví v ozvláštnění poměrně sevřených žánrových pravidel skrze hororová schémata o psychiatrických léčebnách, monstrech a konspiracích. Možná nejzábavnější je Booneova snaha navázat na poetiku osmdesátkových filmů Chucka Russella a Wese Cravena jako Útěk ze sna, Sliz a především Noční můry v Elm Street 3: Bojovníků ze sna, jejímž – bezmála dokonalým – remakem Noví mutanti jsou. Funkční protilátka k přesycení komiksovým filmem.
Není to tak dávno, co Vlak do Pusanu infikoval zombie horor melodramatickými rysy, tak typickými pro jihokorejské rodinné příběhy. Žánrová mutace spustila vlnu, které dominoval seriál Království zombie (2019–současnost) nebo karanténní jednohubka #Žiju, ale vyvrcholení dorazilo až letos. Train to Busan Presents: Peninsula má úplně všechno. Je to melodrama? Horor? Komedie? Pravděpodobně všechno a mnohem víc. Podobné tonální a žánrové posuny jsem naposled zažíval u Mutanta (2006, r. Bong Joon-ho) a právě Peninsula mi připomenul, jak hravá může (trans)žánrová podívaná vlastně být. Melodramatickou linku snímku přerušuje pocta vězeňským filmům, tu zase odkazy na Šíleného Maxe nebo Romerovy zombie satiry a divák netuší, co přijde v následujících vteřinách. Ačkoli Jižní Korea v poslední době přišla s několika vynikajícími filmy – za zmínku stojí The House of Us nebo Ashfall –, Peninsula svým žánrovým ADHD jasně vede.
Na závěr jsem si schoval jedno inspirativní zklidnění – na letošním online festivalu asijských filmů v San Diegu měl premiéru výtečný indický snímek Gamak Ghar. Nečekaně subtilní rodinné drama se odehrává na pozadí prostoru domova – jako kamenné stavby i abstraktního konceptu hierarchie a emocionálních vazeb. A opravdu, v popředí vyprávění (doslova) stojí hladké zdi, špinavá dlažba a hromádky písku rozházené po chodbách. Malá okénka a jemné střídání ročních období v epickém vyprávění mezi lety 1998 až 2019. Slyšíme útržky konverzací, střípky oslav i obřadů a také pozvolné usínání s přicházející mlhou. Děti rostou, dospělí stárnou a Gamak Ghar připomíná kombinaci jemné rodinné poetiky Hirokazu Koreedy a parametrického stylu Roberta Bressona.
Zbyněk Vlasák (filmový novinář)
Jako první z tohoto minivýběru jsem viděl na začátku února film Grety Gerwig Malé ženy. Adaptací stejnojmenné, sto padesát let staré knihy Louisy May Alcott bylo natočeno víc, ale Gerwig, kterou mám rád už od doby, co ztvárnila hlavní roli v mumblecoru Frances Ha, dodala předloze sympatickou podvratnost. Alcott byla donucena dát svému autobiografickému příběhu romantický happy end v podobě svatby, ačkoli se sama nikdy nevdala. Svatba na konci prodává a jediná dávala nakladateli smysl. A Gerwig dokáže do svého filmu i díky nechronologickému scénáři dostat obojí, nakladatelův mocenský zásah i šťastný konec (tady tím pádem s ironickým nádechem), a prohloubit tak knihu v tématech nerovnosti a emancipace.Ve filmu rovněž konečně pořádně vynikne Amy – mimo jiné díky hereckému výkonu Florence Pugh. Sestra hlavní hrdinky je ve skutečnosti mnohem zajímavější postava než všemi obdivovaná Jo – hlavně tím, jak obrovský oblouk v příběhu prodělá… A málem bych zapomněl – Beth umře.
Druhý vybraný film se promítal na letní přehlídce Tady Vary, jmenuje se Mogul Mauglí a natočil ho Bassam Tariq. Rapperu Zedovi se konečně povedlo nastartovat kariéru na Západě. Sice se s ním právě rozešla jeho holka Bina, ale to mu úspěch nemůže zkazit. A že mu Bina vyčetla, že o svých pákistánských kořenech sice před Američany a Brity rád rapuje, ale u rodičů v Pákistánu nebyl dva roky? Co ona o tom ví? Zedovi to však přece jen nedá a vydá se na pár týdnů domů. A tady dostává film grády: co vypadalo jako popis cesty ke slávě a hledání vlastních kořenů, se diagnózou autoimunitní choroby mění v existenciální drama. Vrcholem snímku je scéna, v níž Zed musí odevzdat sperma k zamražení, protože je pravděpodobné, že kvůli drastické léčbě ztratí plodnost. Vyděšený sedí v odběrové místnosti a rozhodne se zavolat své bývalé přítelkyni. Stýská se mu a rád tu tíhu sdílel s někým, kdo ho opravdu zná. A také cítí, že by mu v této situaci videohovor s Binou mohl pomoci víc než ohmatané porno časopisy. Kombinace různých motivací dodává scéně zároveň trapnost i hloubku. Silný zásah.
Třetí mojí volbou je na podzim uvedený film Thomase Vinterberga Chlast. Čtyři životem unavení středoškolští učitelé se rozhodnou pro unikátní experiment. Hodlají si v krvi neustále udržovat hladinu půl promile alkoholu. Práce i rodina mají být hned snesitelnější. A ono to opravdu funguje: hlavní hrdina v podání (možná až příliš charismatického) Madse Mikkelsena najednou dokáže studenty v lavicích strhnout (třeba výkladem o tom, že Churchill nejspíš žádné ze svých fatálních rozhodnutí neučinil střízlivý) a doma si ho manželka zase všímá. Dobře, říkáte si jako divák, a kdy přijde ta morální zatáčka a tvůrce nám omlátí o hlavu, že alkohol je zlo? Jenže Vinterberg, mimo jiné režisér zakládajícího snímku Dogmatu 95 Rodinná oslava, si to neulehčuje, a pokud jeho film někam uhýbá, tak k tématům, jako jsou krize středního věku, ustrnutí a únava. Možná, že život jako takový nejde bez alkoholu přežít.
Jan Šíma (filmový publicista)
Pravděpodobně nejsilnějším filmovým zážitkem pro mě letos bylo americké drama s prvky westernu First Cow od režisérky Kelly Reichardt. Vypráví příběh o přátelství mezi dvěma muži, kteří se v americkém Oregonu na počátku 19. století rozhodnou živit prodejem sladkostí v místní usedlosti. Přes tento jednoduchý námět se pak film zcela nenuceně dotýká zakládajících mýtů Ameriky, které zároveň ukazuje jako plné rozporů. Amerika je tak země hojnosti, která vybízí k podnikavosti, ale v níž si také každý bere víc, než mu náleží, a tím se s onou podnikavostí řítí do vlastní záhuby. Jedna z hlavních postav zase popisuje Ameriku jako místo, kam lidé dorazili dříve než historie. Současně ale není jen zemí nových začátků, ale i prostředím, kam si lidé přinášejí své staré zvyky a kde se přítomnost proplétá s minulostí. Toto minimalistické vyprávění pak rámuje nádherná kamera, která často ve statických záběrech zachycuje podmanivé přírodní celky, jejichž nerozlišitelnými součástmi jsou i lidské postavy.
Zklamání, které pro mě před dvěma lety představovalo drama Vdovy, nyní Steve McQueen napravil jedním z nejzajímavějších projektů své kariéry, antologií Sekyrka. Především snímek Lovers Rock o jedné house party v Londýně na počátku osmdesátých let pak zajímavě zprostředkovává další kapitolu pospolitého života místní černošské komunity. Ona pospolitost se zde neukazuje v dalších protestech vůči nespravedlnosti, ale naopak v eskapistické taneční jízdě do rytmů reggae a v počínajícím milostném vztahu. V některých scénách se filmu daří výborně navodit atmosféru tanečního večírku díky kontaktnímu snímání energických tanců i kolektivního zpěvu písně Silly Games od zpěvačky Janet Key. Lovers Rock ale dobře ukazuje, že tyto eskapistické momenty byly vždy křehké – mimo prostory komunity každého rychle vrátí do každodenní reality nadávky na ulici či šéf v práci.
Z hollywoodské produkce mě nejvíce zaujala už na počátku letošního roku detektivní hříčka Riana Johnsona Na nože. Johnsonův pokus o aktualizaci zavedené žánrové formule zde vyšel ještě o něco lépe než v jeho předchozí revizi kánonu Star Wars. Film o vyšetřování, které vyvolá smrt autora detektivních románů, vůbec neskrývá svou sebereferenčnost či snahu o parodování zažitých konvencí, ale současně se nijak nepovyšuje nad klasickou žánrovou zábavu. Na nože navíc díky inovativnímu způsobu vyprávění nelpí jen na jednom zločinu a jeho rozluštění, ale důsledně proniká i do obdobně zavrženíhodného prostředí zámožných pokrytců. Johnson tak vtipně ukazuje, že nic není podezřelejšího než rodina plná samozvaných self-made manů, kteří současně všichni parazitují na rodinném dědictví.
Antonín Tesař (filmový publicista)
Letos jsem využil zavření kin a paralyzování distribuce a festivalů k tomu, že jsem si dal volnější režim. Znamenalo to mimo jiné, že jsem neviděl spoustu filmů a seriálů, které kolegové považují za zásadní. Ať už je to First Cow na streamovacích službách nebo Tenet na plátně. Z toho, co jsem viděl, vybírám nenápadné, ale pro mě silné snímky. Největší „cinefilní“ zážitek jsem měl z hororu Neviditelný, kterému se povedla syntéza klasického vyprávění o šíleném vědci, který vynalezl způsob, jak se zneviditelnit, s empatickým ztvárněním pocitů obětí domácího násilí. Filmu Leigha Whannela navíc výtečně využívá toho, že záporáka nevidíme a buduje atmosféru tísnivé nejistoty. A když už nechává zlého vědce udeřit, je to obvykle šok. Dramedie o dospívání Kdybys jen tušil bývá charakterizovaná jako Cyrano z Bergeracu s queer twistem. Z příběhu o asijské středoškolačce, která pro svého kamaráda píše romantické dopisy dívce, do níž je sama zamilovaná, vykřesala režisérka Alice Wu příjemně tlumený a soustředěný coming of age film o vyrovnávání se s vlastní identitou. Kategorie romance by seděla i na dokument Moje učitelka chobotnice. Hlavní hrdina se v něm potápí v podmořském lese chaluh a postupně ho stále více fascinuje jedna konkrétní chobotnice, která tu žije. Z toho se vyvine vztah, který lze bez váhání označit za intimní. Film ho využívá, aby ukázal harmonický způsob, jak se družit s jinými živočišnými druhy. Novinku Sofie Coppoly V úskalí spousta kritiků odmávlo jako víceméně nicotnou feel good dramedii. Film se skvělou Rashidou Jones v hlavní roli je ale dalším z jejích pozorování žen lapených v síti nároků, které na ně společnost klade. To, že ve filmu chybí větší drama, ve skutečnosti pomáhá, aby konflikty, kolem nichž se děj odvíjí, byly o to subtilnější.