Foto Martin Vorel, LibreShot
V neděli 25. dubna proběhl 93. ročník předávání slavných filmových cen Oscarů. Jedním z míst konání byla vedle tradičních prostor Dolby Theatre na Hollywood Boulevard rovněž železniční stanice Union Station v jihovýchodně položené čtvrti Downtown v Los Angeles. Jiní se mohou dojímat nad uvolněnou, takřka intimní atmosférou, ve které ceremoniál údajně proběhl, nebo nad konečně vyváženou reprezentací držitelů cen podle barvy pleti a genderu. Přízemnější pozorovatel si především všimne, že nezmizelo nic z dobře známého pokrytectví, snobství a sebestřednosti hollywoodských elit. Tváří v tvář skandálům posledních let, které ukázaly pravou povahu nikoliv pouze několika málo odporných jednotlivců, nýbrž lhostejného až oportunistického okolí a vůbec celého systému, by jeden očekával pokoru či alespoň trapné mlčení. Hollywood si však nadále nárokuje úlohu všeznalého arbitra, který z vyvýšeného pódia poučuje a rád by zbytku nejen americké společnosti nastavoval příslovečné zrcadlo.
Kulturní boj
Tentokrát tuto (ne)vděčnou úlohu přijala americká herečka a režisérka Regina King, sama držitelka Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V souvislosti se soudním procesem policejního vraha Dereka Chauvina deklarovala, že jako matka černého syna dobře zná strach, který tolik lidi v USA pociťuje a který „žádné množství slávy a peněz nezmění“. Před rafinovaností argumentace, jež redukuje veškeré příčiny strachu na jeden jediný, totiž rasový, si nelze podrážděně nepovzdechnout. Není důvod předhazovat Regině King postranní úmysly – jistě ji vedlo morální rozhořčení a úleva nad spravedlivým rozsudkem. Nicméně její přehlíživý poměr k „fame or fortune“ pravděpodobně nesdílí drtivá většina afroamerické komunity, která disproporčně umírala na covid-19 a v nastavených podmínkách tradičně tahá za kratší konec – jistě i pro nedostatek těch údajně nesměrodatných peněz a slávy (či alespoň zdravotního pojištění).
Řešení není v tom oceňovat více příslušníků diskriminovaných etnik a genderů, ale bojovat za odstraňování hlubších příčin nespravedlivého systému a z něho pramenící diskriminace.
Zastírat ekonomickou stránku problému a vyzvedávat jen tu kulturní je cesta do pekel. Odvádí se tak pozornost od současného hospodářského systému vykořisťování řízeného korporacemi směrem k takzvané individuální odpovědnosti. Každý v sobě podle posledního receptu Hollywoodu údajně musí potlačit malého (či většího) rasistu. Podobné řešení je snad dostatečné pro tržně a individualisticky uvažující pravici, pro levicové proudy s alespoň špetkou sebeúcty by však coby univerzální panacea mělo být naprosto nepřijatelné. Už jen proto, od koho přichází.
Hollywood vždy bez viny
Vhodný příklad chování velkého filmového byznysu v Los Angeles totiž neposkytuje pohnutý projev Reginy King, nýbrž zdánlivě banální úděl bezdomovců z Union Station, kde se oscarový ceremoniál zčásti konal. Představitelé města Los Angeles za nimi v předchozích dnech opakovaně docházeli, vyhrožovali jim a nakonec je z místa vyhnali, aby během show vypadalo lépe. Pořadatele Oscarů to nikterak netrápilo. Ani Regina King za lidi bez domova, šikanované pouze kvůli sešlosti jejích přátel a kolegů vysílané do celého světa, slovo neztratila – stejně jako nikdo jiný během celého pořadu. Hollywood je přeci vždycky bez viny.
Běžná americká společnost na to ovšem pohlíží jinak. Každé politické prohlášení filmové celebrity je doprovázeno sarkastickými komentáři na internetu, ať už pod videi na YouTube, Redditu či kdekoliv jinde. Celé odvětví se těší historicky nejnižší popularitě, srovnatelné pouze s averzí vůči politikům nebo tradičním mediím. Konečně 93. ročník Oscarů měl vůbec nejnižší sledovanost, která brutálně překonala i tu z minulého roku, do té doby nejslabší. Lidé jsou znechucení a ztrácejí zájem. Část z nich je možné odepsat jako „TFG“ (too far gone), rasisty či jiné extremisty. To však na lidové základně odporu nic nemění.
Staré praktiky pod novou fasádou
Hollywoodská elita boj proti rasismu a za vyváženou reprezentaci povýšila na jakési kulturní tažení, které se však vůbec nedotýká struktur jejího fungování. Jistě, snad se dočkáme větší diverzity v nominovaných dílech a jejích oceňovaní trofejemi, ale ústřední aktéři, ti kdo vkládají kapitál a sklízejí zisky, se tímto způsobem nereformují. Ba co hůř, dostane se jim aureoly velkých bojovníků, aniž by zásadně upravili formy svého jednání a útlaku. Šikovná diverze Hollywoodu, který se za zánovní fasádou dopouští starých nekalých praktik a pro větší profit ochotně předstírá slepotu dokonce i vůči genocidě, nesmí odvádět pozornost od jednoduché pravdy: řešení není v tom oceňovat více příslušníků diskriminovaných etnik a genderů, ale bojovat za odstraňování hlubších příčin nespravedlivého systému a z něho pramenící diskriminace. Snad to bude znít primitivně a jednostranně, ale bez důsledného vypořádání se s ekonomickou nerovností bude každé zdánlivé vítězství v kulturních válkách jen a pouze součástí dlouhodobé porážky.
Autor je historik.