Macron chce „nasrat neočkované“. A hlavně znovu vyhrát volby

Před pěti lety, v polovině ledna roku 2017, neměl Emmanuel Macron dle průzkumů prezidentské vítězství zdaleka jisté. Eskalující okolnosti skandálu Francoise Fillona, ale potopily šance tehdejšího kandidáta Republikánů (dominantní strany tradiční pravice) a umožnily Macronův postup do druhého kola prezidentských voleb (kam postupují vždy dva nejúspěšnější kandidáti), a ve kterém s přehledem porazil kandidátku krajně pravicové Národní fronty (předchůdkyni dnešní strany Národní shromáždění) Marine Le Penovou.

Macron se tak stal nejen zatím nejmladším francouzským prezidentem, ale jeho vítězství znamenalo i rozbití francouzského stranického systému a bylo připodobňované k bezprecedentnímu politickému velkému třesku. Poprvé se totiž stalo, že nezvítězil představitel tradiční levice ani pravice, a co více – jejich zástupci ani nepostoupili do druhého kola. Kampaň Benoît Hamona zastávajícího barvy Socialistické strany, která byla u moci od roku 2012, skončila ještě o něco hůře než ta Fillonova – totálním fiaskem a ziskem pouhých 6 procent hlasů. Následný vývoj ukázal, že zjevně nejde o ojedinělou výjimku, ale projev trvalejšího přeskupení stranického systému ve Francii.

Macron o své politice říkal, že není ani levicová, ani pravicová. Jindy zase, že je zároveň pravicová i levicová, což platilo i pro strukturu voličů, kteří jej do prezidentského úřadu poslali.

Ač Macron ještě svoji kandidaturu oficiálně neohlásil, je de facto jisté, že se o znovuzvolení ucházet bude. Situace z posledních voleb, kdy se kvůli katastrofální nepopularitě úřadující prezident Francois Hollande o znovuzvolení ani ucházet nemohl, se tentokrát opakovat nebude. Zatím nekončící pandemie covidu-19 do značné míry vytěsnila z francouzského mediálního prostoru téma voleb, což dokazuje i to, že místo volebních programů se větší pozornosti dostává otázce řešení další epidemické vlny, a to včetně Macronových výroků na adresu neočkovaných.

V rozhovoru se čtenáři deníku Le Parisien francouzský prezident prohlásil, že „má velkou chuť neočkované nasrat“ a že „ten, kdo se chová nezodpovědně, přestává být občanem“. Rozhodně nejde o jeho první podobně ostrý výrok. Už během volební kampaně Francouzi spíše doceňovali jeho upřímná až hrubá vyjádření, jako prezident si ale výroky, že při pohledu na lidi na nádraží „rozpozná ty, co v životě uspěli a ti, kdo nejsou nic“, či, že problém nezaměstnanosti lze snadno vyřešit tím, že „přejdeme na druhou stranu ulice a najdeme práci“, získal řadu kritiků. Za některé z výroků se kvůli jejich necitlivosti omluvil, ale za posledním útokem namířeným na neočkované, a tedy nezodpovědné, si prý absolutně stojí. Pravděpodobně totiž nejde o přeřeknutí, ale promyšlenou strategii, jak ovládnout rámování diskuse v předvolební kampani. Přes 92 procent Francouzů starších 12 let je naočkováno a útok na neočkovanou, stále se zmenšující část společnosti, kterou Macron hází do jednoho pytle, může sloužit jako mobilizační téma pro jeho podporovatele.

Tato verbální konfrontace na hranici symbolického vyhlášení války a zpochybňování občanství neočkovaných může ale část jeho oponentů dále radikalizovat, a tím nebezpečně prohlubovat rozdělení francouzské společnosti. Tu politolog Jerome Fourquet ve své knize z roku 2019 pojmenoval jako Francouzské souostroví (L’Archipel français), tedy společnost rozdělenou do komunit, které spolu stále méně a méně interagují. Macron si je nejspíše vědom, že si svým přístupem asi získá další odpůrce, či prohloubí odpor těch stávajících. Zároveň ale také doufá, že na svou stranu získá dostatečně velkou část společnosti, která následuje všechna nařízení, vyhlíží konec omezení a je frustrovaná přeplněnými nemocnicemi hlavně neočkovanými pacienty, což vede k omezování jiné, také potřebné péče.

Macron-Evropan

Konfrontační styl je pro Macrona po většinu jeho pětiletého mandátu charakteristický. Od začátku pobytu v Elysejském paláci se snažil zastávat vizi jupiteriánského tedy určitého autoritativního vládnutí (v kontrastu oproti modelu „normálního“ prezidenství jeho předchůdce Hollandea), kdy prezident uplatňuje direktivní řízení bez konzultace se zprostředkujícími institucemi (zástupci asociací, místních a regionálních úrovní administrativy) a prosazování zamýšlených reforem silou, nehledě na nesouhlasné postoje a opozici. Slibem, že on, na rozdíl od představitelů „starého světa“ a s ním spojenými tradičními stranami, dodrží své plány a prosadí reformy, které předchozí vlády musely kvůli protestům zastavit. Macron o své politice říkal, že není ani levicová, ani pravicová. Jindy zase, že je zároveň pravicová i levicová, což platilo i pro strukturu voličů, kteří jej do prezidentského úřadu poslali. V některých oblastech, jakými jsou bezpečnost či islám se dokonce Macronova vláda občas příliš nevzdaluje stanoviskům krajně pravicového Národního shromáždění. Macronův ministr vnitra Gérald Darmanin v roce 2021 prohlásil, že Marine Le Penová je ve svém přístupu k radikálnímu islámu až příliš měkká. Pragmatické dílčí kroky vstříc levému či pravému křídlu svého politického hnutí a svých voličům Macron vždy vybalancuje podle vhodnosti v aktuálním politickém kontextu.

Titul jeho knihy Revoluce nenechával pochyb nad rozsahem změn, které si Macron během svého mandátu plánoval. Reformovat a posílit nechtěl pouze Francii, ale celou Evropskou unii. 26. září 2017 v proslovu ze Sorbonny nastínil své vize hlubší integrace a při volbách do Evropského parlamentu se postavil do čela uskupení Obnova Evropy (dřívější ADLE jejíž členové jsou za ČR europoslanci za hnutí ANO 2011) a sebe označil za úhlavního nepřítele evropských nacionalistů, jakými jsou Viktor Orbán či Matteo Salvini. Na zásadní reformu EU navzdory silným vyjádřením ale nedošlo, pravděpodobně i proto, že sedmadvacítka místo otázek reformy institucí musela řešit vypořádávání se s vystoupením Velké Británie a vyjednáváním pobrexitových dohod. Zachování jednotného postoje vůči Británii lze ale chápat jako úspěch sám o sobě, na němž má i Macron nějaký podíl.

Na návrh prezidenta Macrona v loňském roce vznikl politický experiment, diskuse evropských občanů o budoucnosti EU v rámci takzvané Konference o budoucnosti Evropy, která se rozjela i přes řádící pandemii, i když převážně v online formě. Kolik a jakých návrhů a opatření, jež evropští občané předložili, se v budoucnu realizuje, lze zatím těžko odhadnout. Priority francouzského předsednictví rady EU, které začalo 1. ledna 2022 (a 1. července přechází do rukou ČR) údajně vychází z výsledků debat právě této Konference. Francie by ráda vyjednala a schválila nová opatření ohledně regulace digitálních služeb a trhů se zaměřením na boj proti nenávistným projevům a ochranu práv zaměstnanců velkých platforem (typu Uber, Rohlík atd.), zpoplatnění dovozů do EU na základě uhlíkové stopy dovážených výrobku a ustanovení evropské legislativy stanovující minimální mzdu napříč evropskými státy. Macron doufá, že bude schopen ve spolupráci s novou německou vládou kancléře Olafa Scholze aspoň iniciovat nějaké nadějně vypadající kroky ještě před volbami 10. a 24. dubna. Zatím se musel potýkat s kritikou za symbolické vyvěšení evropské vlajky pod Vítězným obloukem na Champs-Élysées a upozaděním události předsednictví v životech Francouzů covidovou pandemií a s ní spojenými omezeními.

Orientace na Evropu je u Macrona konzistentní, a to i v otázce bezpečnosti. Macron o NATO během Trumpovy administrativy prohlásil, že bylo ve stavu klinické smrti. Naděje s nástupem Bidena do Bílého domu byly rychle zchlazeny iniciativou AUKUS, připravenou v tajnosti právě Spojenými státy, Austrálií a Velkou Británií, která vedla ke zrušení takzvané zakázky století na dodání vojenských ponorek pro australské námořnictvo v hodnotě přes 30 miliard eur. Vyjednávání za zády Francie, ztráta cenného kontraktu a vyšachování ze strategické spolupráce v Pacifiku vyvolalo na straně Francouzů tak silný pocit zrady, že se rozhodli přikročit ke stažení svého velvyslance v USA – vůbec poprvé od počátků vzájemných vztahů a spolupráce v roce 1778. Evropské členy NATO nenadchl ani chaotický způsob stažení z Afghánistánu. Fakt, že ani po odchodu Trumpa, Francie ani Evropa nemohou Americe důvěřovat, může být pro Macrona a další utvrzením v pocitu nutnosti rozvoje užší bezpečnostní spolupráce uvnitř Evropy.

„Prezident bohatých“ a hašení požárů místo reforem

V domácí politice se Macronovi s pohodlnou většinou v parlamentu zpočátku podařilo zavést několik dílčích reforem. Zákoník práce byl dále liberalizován, a i přes dvouměsíční odpor prosadil reformu doposud dosti privilegovaného statutu železničářů ve francouzských drahách SNCF, čímž otevřel francouzské železnice větší konkurenci. Kvůli pozitivnímu dopadu některých jeho reforem pouze na ty nejmovitější, se Macronovi začalo mezi kritiky přezdívat „prezident bohatých“. Zvláště symbolická byla v tomto reforma vedoucí ke snížení solidární daně z bohatství (ISF), která se vztahovala pouze na osoby, jejichž majetek přesahoval 1,3 milionu eur, a kterou platila jen 2 procenta nejbohatších Francouzů. Macron byl částí společnosti již během předvolební kampaně vnímán jako zástupce francouzských elit, „Francie, které se daří dobře“, což některé jeho kroky ještě zesílily. Přestože 15. července 2018 Francie vyhrála fotbalové mistrovství světa, což doprovázely bujaré oslavy a projevy navozující představu národní jednoty, které vyvolávaly dojem, že se Macronovi nemůže dařit lépe.

Brzy ale následoval zásadní obrat. Několik dní po fotbalovém triumfu noviny Le Monde publikují článek, ve kterém identifikují Macronova spolupracovníka Alexandrea Benallu jako agresora ve videu z 1. května toho roku zachycujícím násilí na demonstrantech. Takzvaná Benallova aféra se dále rozrostla a stala se i kvůli reakci Elysejského paláce symbolem neschopnosti i arogance moci zároveň. Ty největší problémy, násilnosti a skutečné požáry ale propukly s Hnutím žlutých vest (Mouvement des gilets jaunes), které se postavilo proti plánu navýšení uhlíkové daně u benzínu a nafty a s tím souvisejícím nárůstem životních nákladů. Ty by dopadaly především na lidi z periferií, kteří do práce musí dojíždět autem. První demonstraci ze 17. listopadu 2017 následoval každou sobotu bezpočet dalších. Členové Žlutých vest, hnutí bez centrálního vedení, opory v odborech či politické ideologie, kromě volání po přímé demokracii, protestovali v ulicích měst či na kruhových objezdech napříč Francií. Mezinárodní mediální pozornost si získali hlavně spektakulárními projevy násilí ve formě vypalování obchodů na bulváru Champs-Élysées. V reakci na kritiku nedostatečných zákroků policie postupně došlo k razantnějšímu postupu, který s sebou přinesl i větší množství někdy i vážně zraněných demonstrantů. Konflikt Macrona a Žlutých vest dále eskaloval a přispíval tak k další polarizaci francouzské společnosti. Macronův jupiteriánský přístup se náhle obracel proti němu, protože demonstrující požadovali jednání přímo s ním – s ministry ani premiérem neměli zájem žádný dialog vést.

Macron nakonec od navýšení uhlíkové daně ustoupil, a navíc přistoupil k sérii opatření, která měla zlepšit životní situaci lidí zastoupených Žlutými vestami. Ani potom protesty úplně neutichly, a to až do prvního lockdownu 17. března 2020, přesto jejich význam ve veřejné debatě značně zeslábl. Řada analytiků přesto ústupek kritizovala v reakci na rozsáhlé policejní násilí jako velmi nebezpečný precedent. Ten zaprvé ukázal, že když se chce (respektive je politicky výhodné), je možné zvýšit veřejné výdaje, přestože se nejprve tvrdilo, že to možné není, a zadruhé, že vládní moc ustoupí pouze rozsáhlému násilí, což může být jasným návodem pro budoucí protestní hnutí. Ústupek od navýšení uhlíkové daně byl zároveň interpretován jako zklamání v oblasti politiky ochrany klimatu a životního prostředí. V reakci na „politiku malých krůčků“ místo kroků, které mohou reálně pomoci se stále se zhoršující klimatickou krizí, 28. srpna 2018 nečekaně v živém ranním vysílání rezignoval ministr životního prostředí Macronovy vlády, Nicolas Hulot. Hulot měl být přitom zárukou, že Macron a jeho vláda berou otázku klimatu vážně. Po své rezignaci se ve Francii stal velmi uznávaným a oblíbeným politikem, což změnila až série obvinění z konce roku 2021 ze sexuálního obtěžování a znásilnění několika žen. Kauza ale navazovala na dřívější svědectví ještě z doby Hulotova ministerského působení, kdy se jej plně zastal Macron i celý jeho kabinet.

Po překlenutí nejkritičtější fáze protestů Žlutých vest se Macron chtěl soustředit na hlavní reformu svého pětiletého mandátu, ambiciózní penzijní reformu zamýšlející sjednotit čtyřicet dva různých důchodových režimů do jednoho jediného. Plán se ale setkal se silným odporem a nejdéle trvající stávkovou vlnou od roku 1968. I přes zásadní omezení dopravy většina Francouzů protesty podporovala, a proti plánované reformě se nakonec postavily i ty odborové svazy, které ji zpočátku podporovaly. Macronova vláda chtěla reformu prosadit silou, ale nástup pandemie covidu-19 vedl k pozastavení jejího projednávání. Přestože chvílemi už se zdálo, že je pandemie zažehnaná, představa znovuotevření tak výbušného tématu nepřipadala v úvahu. Ta nejvýznamnější reforma, kterou Macron plánoval, se do voleb tedy realizovat nestihne, což zpochybňuje tvrzení, že Macron na rozdíl od starého světa Socialistů a Republikánů své reformní sliby splní.

Politika „ať to stojí, co to stojí“ a volby za časů covidu

Počátky francouzské vládní reakce na pandemii se podobně jako v jiných zemích nesly v duchu chaosu, rychlých změn a často protichůdných postojů. Podobně se Francie kvůli dlouhodobému zanedbání strategických zásob ochranného materiálu potýkala s nedostatkem roušek. Oproti Německu také delší dobu neměla dostatek testů, což řešení situace ještě zkomplikovalo. Nejvýznamnějším přešlapem Macronovy vlády v první fázi pandemie byla takzvaná roušková aféra. Tehdejší mluvčí vlády Sibeth Ndiaye v jistý moment tvrdila, že roušky nejsou široké veřejnosti k ničemu, protože je lidé (včetně jí samotné) nejsou schopni správně využívat. Jejím záměrem bylo zamezit skupování nedostatkových roušek a naopak jejich zajištění především pro zdravotnický personál. Později bylo nošení roušek nakázáno povinně. Počáteční lež i názorový obrat o sto osmdesát stupňů jistě u občanů nahlodaly důvěru v tvrzení francouzské vlády včetně informační kampaně o přínosu očkování.

Nástup pandemické krize ve Francii doprovázelo zamrazení vnitřních konfliktů. Velkou roli v udržování sociálního příměří, když už ne smíru, hrála ekonomická politika s oficiálním označením „ať to stojí, co to stojí“. V reakci na bezprecedentní světovou hospodářskou krizi po útlumu výroby a uzavření hranic Francie přistoupila k podpoře svých občanů prostřednictvím již existujícího a relativně štědrého sociálního systému. Půjčkami a různými úlevami pomohla masivně i francouzským podnikům, a to především s cílem zamezit propouštění. Zpětné analýzy ukazují, že štědré stimulační výdaje se vyplatily, protože bez nich by zadlužení země bylo kvůli slabšímu hospodářskému růstu a propadu příjmů ještě větší, nemluvě o sociálních i ekonomických dopadech krachu bezpočtu firem a obrovské nezaměstnanosti. Dostatečné zajištění příjmů lidem, kteří nemohli do práce, také přispělo k lepšímu dodržování protiepidemických opatření. Zásahy na národní úrovni Macron doplnil podporou velkých investic v rámci Evropy skrze takzvaný Evropský plán obnovy.

Francie si také prošla zkušeností, jaké to je organizovat volby během různou měrou závažné fáze pandemické situace: obecní volby se konaly v roce 2020 a regionální v roce 2021. Přes kritiku nedostatečné bezpečnosti a pandemické hrozby proběhlo první kolo obecních voleb 15. března, ale druhé kolo bylo odloženo až na 28. června. Na odkladu místních voleb, které jednomyslně schválili představitelé všech hlavních politických stran, je dobře vidět neschopnost opozičních stran během covidu prezentovat alternativní plán vůči vládní politice. Řešení pandemie bývá občas kritizováno v dílčích aspektech, ale jako celek je přijímáno až skoro konsensuálně. Například nikdo z politických představitelů výrazným způsobem nezpochybňuje závažnost pandemie ani nutnost přijímat opatření. Někdy by opozice byla nanejvýš o něco málo přísnější, jindy naopak mírnější. Regionální volby byly původně také plánované na březen 2021, zhoršující se situace ale vedla k jejich odkladu. Macron chtěl původně volby posunout až za prezidentské volby 2022, pravděpodobně kvůli obavám z jejich nežádoucího výsledku a s naději na své vlastní znovuzvolení a využití této pozitivní energie v následných volbách. Kritika opozice vedla ale k tomu, že se volby posunuly jen o několik měsíců na červen.

V obou volbách Macronova strana Republika v pohybu (La République En Marche) a její kandidáti výrazně pohořeli a jako prezidentská strana zaznamenala možná historicky nejslabší výsledek vůbec. Ten může být dán také specifičností daných voleb a relativním mládím strany (vznikla teprve v roce 2016) a její nedostatečnou zakořeněností v místních zastupitelstvech. V regionálních volbách bylo selhání opravdu markantní, včetně regionu, kde Macron nasadil tým čítající pět ministrů, ale strana nepostoupila ani do druhého kola. Takový debakl vládní strany by za normálních okolností byl velkou zprávou, ale pandemie tyto druhořadé volby (tzn. jiné než prezidentské) svým významem mediálně udupává a umožnila tak volební neúspěch přejít za relativního nezájmu většiny Francouzů. Vedle vládního debaklu jsou volby významné i na francouzské poměry historicky rekordně nízkou volební účastí. Více než dvě třetiny Francouzů (67 procent) volit vůbec nepřišlo a ve věkové skupině 18 až 24 let byla účast ještě slabší – pouhých 13 procent. Zda a jak moc se volební neúčast zopakuje v prezidentských volbách, jasné zatím není. Trend poklesu volební účasti je ale dlouhodobý a prezidentské volby tradičně vzbuzují přeci jen větší zájem.

U prezidentských voleb 10. a 24. dubna se s odkladem nepočítá. Jejich přesun by vyžadovalo přijetí ústavního zákona schváleného oběma komorami parlamentu. Francouzská ústava s posunutím voleb ale přece jen počítá, i když jen pro aktuálně ne úplně pravděpodobnou situaci, a to v případě úmrtí či znemožnění kandidatury (například při hospitalizaci kandidáta či kandidátky). Stane-li se tak před prvním kolem, volby se posouvají podle rozhodnutí ústavního soudu. V případě podobné situace mezi prvním a druhým kolem se volby opakují celé.

Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.