Foto Claude Truong-Ngoc, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Snažení Emmanuela Macrona – i ve jménu EU, jíž Francie předsedá, o diplomatické řešení rusko-ukrajinské krize selhalo a Putinova invaze na Ukrajinu dala za pravdu spíše americkým a britským odhadům, že Kreml rozpoutá válku. Francie v souvislosti s Ruskem selhala i v Mali, kde se po zpočátku vítané intervenci z roku 2013 potýkala s ruskou propagandou komplikující tamní boj proti terorismu. Po převratu si vláda v Mali přítomnost evropských sil (včetně ČR) nepřeje a preferuje spolupráci s ruskými žoldáky skupiny Wagner, jimž vojenský režim ani vyjednávání s místní Al-Káidou nevadí.
V prezidentských volbách se i přes oslabení způsobená rusko-ukrajinskou válkou pokusí zvítězit právě zmínění Le Pen, Pécresse i Zemmour.
Politicky nejhůře dopadá napadení Ukrajiny na bývalé i stávající Putinovy sympatizanty. Ruskou invazi odsoudili všichni političtí představitelé, ale rozdíly zůstávají v otázce, jak na situaci reagovat. Krajní pravice, která měla k Putinově režimu nejblíž, je i nadále smířlivější. Marine Le Pen i Éric Zemmour, kteří volali po ukončení protiruských sankcí, nadále zpochybňují jejich účinnost. V důsledku tento postoj znamená, že by nedělali nic a nechali by Putinovi volnou ruku. Le Pen se s Putinem setkala v roce 2017, kdy se vyjádřila, že „její pohled na Ukrajinu se shoduje s tím ruským.“ Navíc dlouhodobě financovala své volební kampaně půjčkami z ruských bank. Zemmour v roce 2018 pro změnu mluvil o tom, že „sní o francouzském Putinovi“ a v roce 2020 tvrdil, že Rusko by bylo „věrnějším spojencem než USA, Německo či Velká Británie“. Ještě 23. ledna 2022 tvrdil, že NATO se mělo rozpustit v devadesátých letech, a že pokud se stane prezidentem, tak Francii vyvede ze společného velení Aliance. Zemmour se také jako jediný kategoricky ohradil proti přijetí ukrajinských uprchlíků ve Francii. Jakékoliv aktuálně silné deklarace nesmazávají historii putinofilů nejen ve Francii.
Mezinárodní situace je nepříjemná i pro tradiční pravici a Valérii Pécresse. Například to, že až rozpoutání války v plném rozsahu vedlo bývalého prezidentského kandidáta Republikánů, Françoise Fillona, k rezignaci na funkce ve správních radách ruských firem Sibur a Zarubezhneft, nevypadá nejlépe. Pécresse navíc schytala kritiku ohledně snahy popřít svůj výrok, že pomoc uprchlíkům je lepší zorganizovat mimo ve Francii, v zemích, které s Ukrajinou sousedí. Narůstající intenzita Putinovy agrese proti Ukrajině bude mít také ekonomické a sociální dopady na celou Evropu – zvyšování životních nákladů je již patrné v nárůstech cen energií či obilovin. V prezidentských volbách se i přes oslabení způsobená rusko-ukrajinskou válkou pokusí zvítězit právě zmínění Le Pen, Pécresse i Zemmour.
Marine Le Pen a krajní pravice s lidskou tváří
Na začátku roku 2021 se zdálo, že v druhém kole nadcházejících prezidentských voleb se opět potkají Macron a Marine Le Pen. Byly o tom přesvědčeny dvě třetiny Francouzů, ale zároveň si toto opakování duelu stejně výrazně nepřály. Dominanci Le Pen ve volebních průzkumech narušil Éric Zemmour, který jí úspěšně přebral značnou část voličů. Le Pen se dlouhodobě snaží svou stranu Národního shromáždění (dříve Národní fronta) v očích voličů normalizovat a zbavit cejchu extremismu skrze proces označovaný jako dediabolizace, tedy doslova „odďáblení“. Okrajová strana založená v roce 1972, se pod jejím vedením transformovala v politickou sílu prvního řádu. V roce 2017 s téměř 11 miliony hlasy zdvojnásobila volební výsledek svého otce Jean-Marieho z roku 2002. Špatný výkon ve volební debatě s Macronem z roku 2017 a fakt, že již dvakrát v boji o Elysejský palác neuspěla, to všechno i některým jejím sympatizantům poskytuje důvody k pochybnostem ohledně možného vítězství. Zemmour navíc přišel s ještě vyhraněnější rétorikou, čímž Le Pen připravil o prvenství v radikálnosti. Vedle Zemmoura může Le Pen působit umírněně, přestože k sobě zas tak daleko nemají.
Důkazem blízkosti jsou i její přeběhlíci k Zemmourovi. Náskok si stále udržuje, ale každý zvolený zástupce, který ji opustí, vytváří dojem slábnoucí kandidátky, v níž dřívější spolupracovníci ztrácí důvěru. Rozhodně nejbolestivější ránou byla pro Le Pen zrada její neteře Marion Maréchal, která jejího radikálnějšího rivala přímo podpořila. Mediální dopad skutečnosti, že Le Pen není o své kandidatuře schopna přesvědčit ani vlastní neteř, může být zdrcující. Když ne nejbližší, kdo jiný by měl v její úspěch věřit? Marion Maréchal své tetě vyčítá nejen „přílišné levičáctví“, ale také nestálost názorů. Le Pen otočila v otázkách vystoupení z eurozóny, konce Schengenu, zákazu dvojího občanství, obnovení vojenské služby či důchodu v 60 letech. Její hlavní témata zůstávají kupní síla a odpor vůči imigraci jako údajné příčině poklesu bezpečnosti a vůbec všech problémů Francie. V protiimigrační rétorice jde ale Zemmour dál – respektive zpátky k historickým kořenům Národní fronty.
V reakci na odchody straníků a zradu ve vlastní rodině se Le Pen snaží ukázat lidskou tvář – tvář ženy, která si toho v životě dost prožila. Otevřeně komentovala, jak ji hluboce zasáhla zrada neteře, jež jako malou pomáhala vychovávat. Oproti dřívějším trendům se během mítinku v rámci rádoby spontánního projevu rozpovídala o tom, jaké to bylo vychovávat děti po rozvodu a jak její rodina trpěla stigmatizací kvůli politickému angažmá otce. Hlasy, které ztrácí ve prospěch Zemmoura se snaží najít u umírněnějších voličů, a doufá, že se dynamika nástupu jejího konkurenta zastaví a do druhého kola postoupí právě ona. Při srovnání se Zemmourem, Le Pen není tak šokující a více lidí by ji tak mohlo podpořit, případně nehlasovat vůbec. Znechucení politickou situací ale nemusí hrát nutně v její prospěch. Ve volbách během covidové pandemie ji totiž nízká volební účast spíše oslabila. Pokud tentokrát opět nevyhraje, může jít o její politický konec.
Valérie Pécresse mezi Macronem a krajní pravicí
Do prezidentských voleb tradiční pravice Republikánů vyslala poprvé ženu, šéfku pařížského regionu, Valérii Pécresse. Ta získala nominaci vítězstvím v primárkách, v nichž do druhého kola postoupili hned dva překvapiví kandidáti. Ona a Éric Ciotti, blízký přítel Zemmoura, který jasně řekl, že v případě duelu Macron-Zemmour podpoří krajně pravicového kandidáta. Ciotti sice získal největší podíl hlasů v prvním kole, ale ve druhém jej Pécresse s přehledem porazila. Jeho nečekaně silný výkon ale znamenal, že se volební program Republikánů coby ústupek pro sjednocení strany posunul ještě více doprava – mnohem dál, než by bývalo odpovídalo pozici samotné vítězky primárek.
Pécresse se nedaří navázat na počáteční dynamiku z primárek a vyřešit nelehké dilema, jak si udržet pravé křídlo Republikánů pokukující po Zemmourovi a středovou část, kterou láká možnost připojit se k Macronovi. Těsně před prvním velkým mítinkem Pécresse, který měl kampani dodat druhý dech, ji opustil Éric Woerth. Autor ekonomického programu Republikánů v posledních několika volbách podpořil kandidaturu Macrona – své rozhodnutí odůvodnil přílišným posunem strany ke krajní pravici a neopodstatněným strašením hrozbou islámu. Tvrdou ránou pro Pécresse bylo i to, že bývalý prezident Nicolas Sarkozy, v jehož vládě byla ministryní, se jejího mítinku odmítl zúčastnit a místo podpory proniká do tisku na adresu Pécresse spíše kritika. Sarkozy zůstává ticho, čímž kandidátku svojí strany poškozuje. Čeká na poslední chvíli a je možné, že když se Pécresse nadále nebude dařit, podpoří Macrona. Bývalý prezident totiž k němu již dříve vyjádřil své sympatie slovy, že v něm vidí „lepší verzi sebe“.
Během zmíněného mítinku 13. února Pécresse předvedla nedostatek řečnických schopností, a vyvolala kontroverze zmínkou o tzv. velké výměně (krajně pravicové konspirační teorii o plánovaném nahrazení současného obyvatelstva Evropy imigranty), které do politické debaty přinesl Zemmour. Fakt, že jej zmínila kandidátka tradiční pravice, vypovídá o postupné normalizaci a banalizaci extremistické rétoriky. Fráze o velké výměně následně překvapivě chyběla v záznamu projevu na YouTube, což bylo zpětně vysvětlováno „technickou chybou“. Valérie Pécresse následně vyjasňovala a ospravedlňovala použití termínu, který se původně prý snažila odsoudit. Ať už byl její záměr jakýkoli, kopírováním rétoriky krajní pravice si nikoho nezíská – zemmourovci budou vždy preferovat originál místo kopie a umírněné voliče může nahnat k Macronovi.
Zatím poslední ránu její kampani přinesla rozsáhlá investigativní reportáž deníku Libération, jehož novináři odkryli nedostatečné zabezpečení republikánských primárek a podivné registrace desítek tisíc nových straníků těsně před hlasováním. Na seznam členů se tak měli dostat lidé, kteří o primárkách ani nevěděli, neznali jméno kandidátky, nebo tzv. „mrtvé duše“ – lidé, kteří byli v době registrace již několik let po smrti, a mezi falešnými straníky se dokonce objevil i pes, jehož přihlásil majitel. Kolem aféry vznikla řada vtipů a parodií podporovaných jejími konkurenty v čele se Zemmourovou armádou internetových trollů, kteří se snaží Pécresse znemožnit. Aféra ale zároveň může nabourat legitimitu výsledku primárek, ve kterých o postupu do druhého kola rozhodovaly pouhé stovky hlasů.
Zemmour a návrat krajní pravice k neofašismu
Bývalý novinář, televizní komentátor a spisovatel Éric Zemmour je osoba, které se dařilo okupovat mediální prostor v první části prezidentské kampaně. Jako svěží tvář bez předchozí politické kariéry docílil svými kontroverzními vystoupeními toho, že o něm média referovala soustavně, čímž získal neplacenou reklamu – podobně jako Donald Trump ve volbách 2016. Zemmour také využíval toho, že nebyl oficiálním stranickým kandidátem, a mohl tak v médiích vystupovat jako nepolitická osobnost. Když se rozhodlo, že jeho čas v médiích musí být započítáván, Zemmour toto opožděné narovnání podmínek politické soutěže označil za cenzuru.
Zemmour je často srovnáván právě s Trumpem, přičemž sám se s touto paralelou ztotožňuje. Podobně jako u Trumpa nebylo zpočátku jasné, zda kandidaturu myslí vážně, nebo se chce jen zviditelnit. Oba využívají šokující rétoriku, Zemmour straší občanskou válkou, mluví o „opravdových Francouzích“, údajně bojuje proti již zmíněné velké výměně a stylizuje se do osoby vůdce-spasitele, který má Francii zachránit před hrozbou islámu. Heslo o výměně či „nahrazení“ zaznělo i ve spojení „Židé nás nenahradí“ během demonstrace v americkém Charlottsville v roce 2017. Trump se v politice prosadil také jako zastánce konspirační teorie, která zpochybňovala místo narození a legitimitu prezidenta Obamy. I „francouzský Trump“ chce svoji protiimigrační zeď, dokonce ještě fantasmagoričtější – údajně kolem všech vnějších hranic Evropy. Oproti Trumpovi se ale Zemmourovi nepodařilo ovládnout celý stranický aparát a musí tak svůj tým stavět z politických přeběhlíků. Zemmoura i Trumpa proslavila televize, ale jejich životní dráhy jsou odlišné. Oproti podnikateli a účastníku reality show má Zemmour literárnější zázemí. Z toho vyplývá, že jeho světonázor je sofistikovanější a méně improvizovaný.
Zemmour se prezentuje jako hluboký myslitel a znalec historie. I přes nepopiratelné rétorické schopnosti jde ale hlavně o přetvářku. Rád historii překrucuje a daří se mu vyprávět příběh vnitřně spojující protichůdné dějinné události – například svou fascinaci Charlesem de Gaullem, ikonou francouzského odboje, s ospravedlňováním kolaborace Pétaina. Na jeho znásilňování historie reagovali historičky a historikové v monografii Zemmour proti historii, kde vyvraceli Zemmourovy lži o záchraně Židů režimem Vichy nebo zpochybňování neviny Alfreda Dreyfuse a mnohé další. Kolektiv autorů varuje, že Zemmour „nutí minulost ke lži, aby nyní umožnil lépe nenávidět“. Tuto kritiku Zemmour odsuzuje jako spiknutí, které se snaží umlčet pravdu. Obdobně reaguje na statistiky vyvracející jím udávaný počet cizinců žijících ve Francii – čísla a fakta, která se mu nehodí, jsou prostě zmanipulované a lži. Jediný, kdo má „pravdivá“ čísla, je on.
Dosavadní trend zdánlivého umírňování francouzské krajní pravice Zemmour převrací diskursem, který se vrací k neofašistickým kořenům Národní fronty z dob Jean-Marie Le Pena. Ten také sympatizoval s vichystickým režimem a byl odsouzen za označení plynových komor jako „historického detailu“. Jean-Marie se vyjádřil, že Zemmour se od něj liší jen tím, že je Žid, díky čemuž „je těžší jej označit za nácka či fašistu. Má tak více svobody.“ Zemmour jde ale ve svojí rétorice dokonce dál než zakladatel Národní fronty, jak ukazuje sémiotická analýza Cécile Alduyové v knize La Langue de Zemmour. Ta konstatuje morbidní obsesi pojmy jako válka, dominance a rasa, jež využívá k emoční manipulaci a k vytvářením iluzorního černobílého světa založeném na nekonečném konfliktu. Něco je i za hranou pro krajně pravicovou Le Pen, která dle vlastních slov v okolí Zemmoura vidí „několik nácků“ a na rozdíl od něj, odsoudila pokus o puč v USA z 6. ledna 2021 snažící se zvrátit legální výsledek demokratických voleb. Trump vyjádřil Zemmourovi oficiální podporu – něco, co se Le Pen přes veškeré úsilí v roce 2017 nepodařilo.
Rétorikou o deportování 2 milionů cizinců a strašením občanskou válkou nabíjí své stoupence energií, oslovuje i některé nevoliče, ale zároveň vyvolává strach u těch, kteří s ním nesouhlasí. Fakt, že mluví o muslimech, jako se mluvilo o Židech za dob fašismu a nacismu, a jeho urážení a zpochybňování rovnosti žen znovu vytváří skleněný strop, který se Le Pen dařilo postupně rozbíjet. Nejmarkantnější odpor je viditelný u Francouzek, z nichž se dvě třetiny v případě Zemmourova vítězství bojí o svá práva. Jelikož ženy tvoří většinu elektorátu, mohl by to pro něj být problém. Sympatie u žen mu ubírá i fakt, že jej osm žen obvinilo ze sexuálního útoku – zde si může se svým americkým idolem opět podat ruku.
Umíráček francouzských Republikánů?
Zdá se, že francouzští Republikáni jsou na nejlepší cestě následovat Socialistickou stranu do politické bezvýznamnosti. Když Valérie Pécresse nezvítězí, může být tentokrát selhání Republikánů fatální a vést k rozpadu strany – umírněnější křídlo skončí u Macrona, radikálnější část může tíhnout k Národnímu shromáždění nebo k Éricu Zemmourovi. Právě jeho nástup a fakt, že ubral hlasy Marine Le Pen, dal tradiční pravici paradoxně vůbec naději na postup do druhého kola. Šance Republikánů se ale vytrácejí. Pécresse se podle průzkumů nepodařilo předstihnout kandidátku Národního shromáždění a nyní dokonce začíná zaostávat i za Zemmourem. Nejnovější aféra Douglasgate (pojmenována dle psa na seznamu stranických členů) pro ni znamená další potíže a lze jen těžko domýšlet, jak se z nich může vydrápat k vítězství.
S pravděpodobným upozaděním tradiční pravice se o postup do druhého kola nejspíš poperou Le Pen a Zemmour. V roce 2002 byl výsledek Národní fronty s 18 procenty šokem. Dvacet let poté součet preferencí Le Pen a Zemmoura dosahuje přes 30 procent. Jako v roce 2017 je nyní téměř jisté, že do druhého kola zástupce krajní pravice postoupí. Pokud proti Macronovi v druhém kole stane Zemmour, je pravděpodobné, že se kvůli jeho extrémní radikalitě opět zmobilizuje republikánská fronta, která se proti jeho zvolení stane dostatečnou pojistkou. Národní shromáždění a Le Pen jsou možná „politicky korektnější“ a sociálně citlivější, ale na krajní pravicí zůstávají. Hrozba jejího vítězství by neměla být bagatelizovaná jen proto, že se ve Francii objevila nová otevřenější varianta krajní pravice.
Putinova invaze na Ukrajinu může krajní pravici oslabit a zvýšit šance na Macronovo znovuzvolení. Zahraniční a bezpečnostní krize mohou posílit úřadující hlavu státu a šéfa ozbrojených sil. Úspěšná intervence v Mali, ani reakce na teroristické útoky ale jeho předchůdci Françoisi Hollandeovi nepomohly překonat nespokojenost veřejnosti s domácí politikou. Macron by se proto neměl nechat ukolébat. Neřešení problémů lidí, kteří krajní pravici volí, a budování vlastní legitimity pouze jako jediné automatické alternativy nestačí. Ukázala to například i porážka Hillary Clinton. Čistá „anti-“ rétorika není v politice dlouhodobě udržitelná, prohlubuje rozdělení společnosti a v důsledku paradoxně nahrává extrémistům.
Hrozba francouzské krajní pravice nekončí její případnou porážkou 24. dubna – tak jako trumpismus nezmizel vítězstvím Bidena. Rozklad tradiční pravice a neustálá radikalizace veřejné diskuse je pro ni již teď jistou formou vítězství. Na Macronův úspěch a šok stranického systému z roku 2017 chce navázat Zemmour, který usiluje o rozbití Republikánů i strany Le Pen a následné sjednocení nové pravice pod sebou. V případě znovuzvolení Macrona, může mít Zemmour v povolební situaci na francouzské pravici rozhodující hlas a k moci se bez pochyby zkusí dostat opět v příštích volbách.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.