Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Lifestylový server Refresher se zeptal poslankyň a poslanců, zda se cítí být feministkami a feministy. Celkem odpovědělo 22 poslankyň (v parlamentu jich máme padesát) a 27 poslanců (těch je sto padesát). Odpovědi vyvolaly v médiích opět debatu o tom, proč se u nás feminismus stále považuje za nadávku a mnoho emancipovaných žen se k němu bojí přihlásit. Můžeme se sice přidat k tradičním nářkům nad tím, proč to u nás není jako ve Skandinávii nebo na Novém Zélandu, ale anketu lze číst i jako doklad pozitivního posunu ve vnímání feminismu a především agendy rovných příležitostí. Za feministu nebo feministku by se označilo čtrnáct osob, sedm žen a sedm mužů, dalších dvanáct zdůraznilo, že podporují myšlenky rovnosti žen a mužů, a zmínili i konkrétní témata či jevy, ve kterých vnímají přetrvávající nerovnosti. Jedna z dotazovaných se vyjádřila, že se považuje za emancipovanou ženu. To mi připadá jako v zásadě pozitivní posun.
Z hlediska společenské změny nepotřebujeme, aby se agendě rovnosti věnovali všichni, ale aby se genderová rovnost stala normou, kterou budeme považovat za součást běžného života.
Rozumím tomu, že pro mnohé byla anketa tristní ukázkou neveselých českých poměrů. Ano, pořád je to málo. Když se na to ale podíváme z dlouhodobého hlediska, vidíme přeci jen krůček vpřed. V minulosti se feminismus i rovné příležitosti braly v první řadě jako záminka k nevázanému humoru a nekonečnému omílání zavádějících představ o tom, co to feminismus vůbec je. Například „argument dveřmi“ (tedy mylné přesvědčení, že stěžejním požadavkem feminismu je, aby muži ženy nepouštěli do dveří) se v odpovědích objevil pouze jednou. To považuji za úspěch, jakkoli relativní. V mých očích je to prostě pozitivní posun od dob, kdy se v médiích o feminismu nedokázal z politické scény vstřícně vyjádřit prakticky nikdo a v anketách se poslanců ptali na to, která poslankyně jim připadá nejvíc sexy. To samozřejmě neznamená, že nemáme chtít od političek a politiků víc. Když to dotáhli až do bodu, kdy se jich několik zcela neproblematicky, a dokonce s nadšením dokáže přihlásit k feminismu a rovným příležitostem, je šance, že časem pokročí ještě dál, bude jich více a genderovým tématům budou rozumět, nebo je dokonce veřejně prosazovat. Poznámky typu „Pro ženy mám slabost“ se už dnes stávají muzeálními exponáty, u kterých je i nefeministicky naladěnému publiku zřejmé, že jako odpovědi na otázku „Jste feminista?“ jsou trapně mimo mísu.
Dalším bodem kritiky se stala skutečnost, že ne všichni, kdo podporují rovnost, se označují za feministky a feministy. Odér nadávky je u feminismu součástí mechanismů udržujících patriarchální status quo – to víme. Ale můžou existovat i jiné důvody, proč někdo váhá nebo přímo odmítá prohlásit se za feministku. Říct, že někým nebo něčím jsem, znamená přijmout roli nebo identitu – sympatie pro určité myšlenky nemusí stačit. Kdyby se mě někdo zeptal, zda jsem ekoložka, také bych váhala. Jsem proti těžbě uhlí a myslím si, že by se ve společnosti měly podniknout radikální kroky na ochranu klimatu. Dokonce mě to párkrát zvedlo ze židle, abych šla na nějakou demonstraci. Sympatizuji s různými hnutími a ekologickým aktivismem. Prohlásit se na základě toho za ekoložku se mi ale zdá troufalé. Je to agenda, které se nevěnuji, příliš jí nerozumím a angažuji se jen jako člověk, který byl rád, aby na planetě zůstaly podmínky k životu i v budoucnu. Dovedu si představit, že takhle to má spousta lidí i s feminismem. Chtějí žít ve společnosti, kde je genderová rovnost standardem, ale necítí se bytostně feministy a feministkami. Zdá se mi to legitimní.
Z hlediska společenské změny nepotřebujeme, aby se agendě rovnosti věnovali všichni, ale aby se genderová rovnost stala normou, kterou budeme považovat za součást civilizované společnosti i běžného života.
Autorka je socioložka.