Ilustrace: Tomáš Motal
Zrovna zavřeli člověka,
kterej se tvářil pomalu jako můj nejlepší kámoš.
Dostal osm, vařil párno.
Je brzké dopoledne a cesta k jedné z největších českých věznic vypadá jako každá jiná. Silnice se line typicky českou zvlněnou krajinou, zdánlivě poklidně, jako by za kopci nic zvláštního nebylo. Až značení s nápisem Vězení u odbočky z dálnice prozrazuje, že tam někde v dáli se skrývá areál určený pro osm set vězňů. Ve skutečnosti se jich v řadových budovách, na chodbách a celách mačká celá tisícovka. Věznice u nás mají běžně nadstav. A ani to naše Vězení netvoří výjimku.
Za navezenou hroudou se rozprostírá soubor několika budov a areálů, přes mříže, věže a cesty zatím ale nejde vězně ani bachaře vidět. Člověk si tak zprvu většinu věcí domýšlí – zpravidla dramatičtěji, než jaká je potom realita.
Pozdravit u vchodu, předložit občanku, všechny věci nechat v bezpečnostní skříňce, s sebou si kromě dokladů vzít maximálně tužku a papír, nic víc. Trpělivě čekat na příchod pracovníka. A pak, za jeho doprovodu vyrazit. Lidé, kteří ve vězení pracují, jsou se systémem neustálé kontroly a dohledu, jehož jsou součástí, srostlí a procházení přes nekonečný počet kontrolních stanovišť působí v jejich podání úplně zautomatizovaně jako ta nejnormálnější věc. Jako by o nic nešlo.
Jak by taky ne. Na jistou formu ztráty „svobody“, kterou každý den rutinně podstupují, jsou už dávno zvyklí. „Člověku to ani nepřijde,“ mávne rukou náš průvodce Karel, když bez zájmu odemyká jedny dveře za druhými, prochází rámy, zdraví se s policisty a zase odemyká a zamyká mřížová vrata.
Jakmile se za námi zaklapnou první z nich, vplujeme do světa, ve kterém snad neexistují barvy. Je slunečný den, ale v kriminále je všechno prostě a jenom šedé. Budovy, mříže, ostnaté dráty, vězni v erárních mundúrech, dozorci se zbraněmi na ochozech, kteří všechno sledují. Vstupní brány od sebe oddělují nekonečné úseky ničeho. Další kontrola, další dveře, předložit občanku, projít rámy, získat občanku, ve dvojicích projít dalšími dveřmi na bzučák. Konečně jsme tady. Ve Vězení.
Karel dělá ve Vězení už pěknou řádku let. Klidným krokem nás vede areálem, ve kterém na první pohled působíme jako zde naprosto nepatřiční cizinci. A námi zaujaté tváře vězňů, kteří při našem průchodu přestávají hrát nohejbal nebo cvičit na workoutovém hřišti, to říkají víc než jasně. To oni jsou tady „doma“. My jsme na návštěvě – což jim ale zároveň přináší do dlouhých a nudných dní alespoň nějaké vzrušení. Občas někdo zahvízdá, zamlaská nebo se usměje.
Ze začátku byla toxická příjemná: řekla mu, kde jsou odemčené dveře, jaký byt nebo hotelový pokoj jde otevřít, aniž by se zničil zámek. V jaké skříňce je nádoba a v jaké nádobě jsou peníze. A taky kolik jich tam bude. Bylo to neuvěřitelné.
„Utekl nám jenom jeden chlap. Před lety. Když vládní škrty dopadly i na naše Vězení. Neměli jsme koho dát na věže, on se to domákl, no tak zdrhnul,“ říká průvodce Karel lakonicky v odpovědi na naši – částečně trapnou a částečně upřímnou otázku, jestli se z Vězení dá utéct. Během povídání, zahrnujícím především popis viděného jako „tady máme hřiště a ovál, tady chlapi hrajou nohejbal, tady jde parta do práce, tady máme vězně, kteří se s ostatními nesnesou, počkejte, vezmu vás mezi ně,“ se zatím jen nervózně rozhlížíme kolem. Na nic víc se při první návštěvě nezmůžeme. Najednou stojíme uprostřed jedné z cel, ani nevíme jak.
Samotka pro největší problémisty je celá z betonu. Postel z betonu přechází do polic z betonu a z betonu je na cele i záchod nebo malé umyvadlo. Nic se nedá odšroubovat, všechno je jen jedna těžká, celistvá betonová hmota. Než stačíme vykoktat, že dobrý, už stojíme tváří v tvář dvěma chlapům v mundúrech a v pozoru. „Omlouváme se, že vám tady narušujeme soukromí, my zas hned půjdeme,“ říkáme. „Jaký soukromí prosím vás,“ smějí se bachaři i vězni. Zuby mají jen ti první.
„Na jak dlouho to máte,“ říkáme trochu nervózně, aby řeč nestála. „Dvakrát deset,“ řekne první a trochu se u toho ošívá. „Dvanáct, ale už mi zbývaj jenom tři,“ reaguje druhý, na rozdíl od prvního s až dokonalým klidem. Není těžké si představit, co museli oba muži udělat, aby vyfásli tak vysoký trest. „El paso,“ zní shodná odpověď na snad ještě nervóznější otázku, za co teda.
Ve slangu používaném kriminální subkulturou, ale i policisty a dalšími osobami působícími v orgánech činných v trestním řízení bývá loupež označována jako „elpaso“, když tento výraz vychází ze fonetické podoby zkratky loupežného přepadení (LP, eLPé, eLPíčko, eLPí) pozměněné a doplněné do jména amerického města El Paso.
Kariéra
Kancelář, kam nás Karel za účelem vedení rozhovorů usadí, je malá a překypuje věcmi. Ve Vězení dělá každý něco navíc. Karel taky. Práce má až nad hlavu. Vytahuje seznam asi deseti jmen. To jsou muži, kteří se přihlásili na rozhovor s námi. „Násilná trestná činnost, vaření a distribuce, násilná trestná činnost pod vlivem, loupežné přepadení, krádeže, podvody, prodej a distribuce, kriminalita pod vlivem, vaření a distribuce,“ odříkává náš průvodce monotónně. Chvíli trvá, než si ze seznamu „vybereme“. Po krátkém čekání už ale do kanceláře vchází první vězeň. Rom.
„Dobrý den,“ říkáme a představujeme se. „Dobrý den,“ zdraví a taky se představí.
Jmenuje se Libor. Je menší, ale svalnaté postavy a když se usměje, má ve tvářích ďolíčky. Nemůže mu být víc než pětadvacet. Nabídneme mu okamžitě tykačku.
Libor je klasické téčko. Toxík. Ale ve vězení nebere. Nechce, nepotřebuje to a svůj pobyt vnímá jako odvykačku velmi specifického druhu. V tom se od lidí, kteří mají podobné sociální zázemí jako on, moc neliší. Na to, že ve vězení se uživatelé naučí trvale abstinovat, spoléhají celé rodiny. Mnohdy je totiž jiná odvykací varianta než právě pobyt za mřížemi, ani nenapadne. „Nejsem jak ty opice na dvojce, který sdílejí jednu tupou jehlu, a pak jsou všichni žlutý jak Číňani jenom proto, aby si mohli celou noc na záchodech honit,“ směje se.
Libor má dítě, partnerku – „doufám, že ji ještě mám,“ ségru, která nikdy neudělala jediný průser, a na krku pět let kriminálu. „Od třinácti samej průser, lítal jsem po soudech, prostě zlobivý děcko. Ale jedno jsem věděl vždycky, já nejsem moc chytrej, ale řeknu vám, že práce, práce je novodobý otroctví,“ začne zhurta pětadvacátník z Krajského města. „Jsem z chudý rodiny, naši se stěhovali z ubytovny na ubytovnu, táta seděl devět let na Mírově a pak hrozně chlastal a mlátil mě a v dětství jsem snad nebydlel v normálním bytě. Máma měla vždycky práci, ale to nestačilo. O mě a o ségru se vzorně starala, jenže ten život, ten nestál za moc. Že bejt dealer bude moje doopravdická kariéra, to jsem zjistil celkem brzo. Jako spousta kluků v okolí,“ říká upřímně. Tady už se totiž na nic nehraje.
Libor brzo zjistil, že dealováním perníku si vydělá peníze, o kterých se mu v minulosti ani nesnilo. Z nuly na sto. Za první výdělek si koupil kolo. Dobrý kolo. A rozvážky si užíval. Nejčastěji kšeftoval ve Vyloučené lokalitě.
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
(1) Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
- a) jako člen organizované skupiny,
- b) ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán,
- c) ve značném rozsahu, nebo
- d) ve větším rozsahu vůči dítěti nebo v množství větším než malém vůči dítěti mladšímu patnácti let.
(3) Kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu, bude potrestán odnětím svobody až na pět let, peněžitým trestem, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Brad Pitt
„Co znamená bejt dealer v prostředí, ve kterém jsi vyrůstal?“
„Máte nějakého oblíbeného herce?“
„Tak třeba Brad Pitt,“ řekneme rozpačitě.
„Tak třeba Brad Pitt,“ zopakuje Libor a usměje se.
„Chápete, kluk jako já. Z ničeho – něco,“ dodá a omluvně pokrčí rameny. Opojný pocit, že ho lidi obdivují a milují, posiloval jeho vlastní drogový návyk, do kterého se jako mladý kluk začal až moc brzy propadat. Nejdřív to, dle jeho slov, bylo super. „Holky poznají, když máte peníze,“ usmívá se na nás šibalsky. „Měl jsem rád, když jsem mohl vytahovat bankovky a pěkně to šustilo.“
„Co sis tak nejraději kupoval?“
„Po pravdě?“
„Po pravdě.“
„Zlato,“ usměje se zase.
Na drogách dělal Libor spoustu věcí. Užíval si večírky. Jezdil po Krajském městě. Ale taky třeba kradl. K tomu ho naváděl hlas, který se po nějaké době začal objevovat v jeho hlavě. Libor jako by díky němu najednou věděl, kam má jít. Ze začátku byla toxická příjemná: řekla mu, kde jsou odemčené dveře, jaký byt nebo hotelový pokoj jde otevřít, aniž by se zničil zámek. V jaké skříňce je nádoba a v jaké nádobě jsou peníze. A taky kolik jich tam bude. Bylo to neuvěřitelné. Při svých perníkových tazích dokázal najít odemčené auto, drahé kolo, které někdo jen tak nechal na ulici, peněženku na lavičce, kde byly samé tisícovky, zlato, šperky, drahou elektroniku.
„Ale to bych asi neměl,“ zarazí se po chvíli Libor a tváří se pobaveně i provinile zároveň. Průvodce Karel, který doposud upřeně zíral do počítače, se nervózně zavrtí na židli a odkašle si. Vězni jednoduše sedí jen za to, co jim přišijou. A Liborovi zjevně na některé věci zatím nepřišli. Pro oba muže je to najednou vysoce nepříjemná a riziková situace. Karel nám ale naštěstí důrazně řekne, že neposlouchá, ale slyší a nás hned napadne, co s tím udělat.
Kdybys náhodou…
„Kdybys měl náhodou toxickou psychózu, tak co by se teoreticky mohlo stát, že bys na ní dělal?“ pochopíme všichni hru takřka okamžitě. „Jo tak kdybych měl toxickou psychózu, protože jsem byl ,několikadenní‘, tak by se klidně mohlo stát, že bych v rauši došel na hotel, vyjel do třetího patra, našel dveře číslo dvacet sedm a ty by byly odemčené. Vešel bych dovnitř a ukradl bych všechno, co bych našel,“ hraje Libor s námi. V modu „kdybych náhodou“ zůstáváme po zbytek návštěvy.
Toxické psychózy se ale u Libora časem změnily. Stalo se, že se probral uprostřed noci v kašně. Hlasy mu radily do ní vlézt. Až ve chvíli, kdy mu došlo, že se v lednu ráchá v ledové vodě, vrátil se do reality, se kterou ale najednou neuměl nijak nakládat. Po určité době se všechno začalo zhoršovat. Psychózy i kšefty. Z Liborova života se stal jeden velký zmatek. Nevěděl, co si s tím vším má počít. A do toho jeho přítelkyně, která brala piko jen nárazově, otěhotněla.
„Tak jsem s tím sekl a našel si práci. Normálně pingla v hospodě, šlo to celkem dobře. Měli jsme byt, narodila se malá, zvládali jsme to. Jenže s miminkem bylo potřeba stále víc peněz, jedna výplata a rodičák na zaplacení účtů nestačily,“ vysvětluje, proč se po dvouleté epizodě k dealování, a také braní, zase vrátil. A tak teď sedí tady.
„Jseš překvapenej, že jsi skončil ve vězení?“
„Ne,“ usmívá se.
„Ne?“
„Když prodáváš drogy, počítáš s tím, že skončíš v base. To je snad jasný. Jde jen o ten čas. Natahuješ čas, kterej máš venku, a počítáš ztráty a výnosy. Měníš dobrej život za vědomí, že stejně půjdeš sedět. Čím později a na co nejkratší dobu oproti životu venku, tím líp.“
„A jak jseš s tímhle poměrem ty osobně spokojenej?“
„Jakž takž, nestěžuju si. Stálo to za to.“
„Stálo to za to. A znáš někoho, kdo se dealováním uživil a neskončil ve vězení? Jde to?“
„Jde.“
„A když bereš?“
„Tak to ne, to nejde,“ rozesměje se Libor na celé kolo.
Privilegia a povinnosti
Libor je, stejně jako dalších třicet devět lidí ve speciálním programu pro drogově závislé ve vězení. Šel do něj dobrovolně, chtěl to. Tento program je určený těm, kteří mají nějakou motivaci pracovat se závislostí. Jednotka čtyřiceti vězňů tvoří zvláštní skupinu, která má celou řadu privilegií, k nimž se však váže i velké množství odpovědnosti. Mezi ně patří především důraz na osobnostní rozvoj vězňů a práce s jejich motivacemi stát se „lepším“ člověkem. A to i v takových případech, kdy je primární motivací pro vstup do programu touha zkrátit si pobyt ve vězení. Jakákoliv snaha se jednoduše počítá a jakákoliv snaha také může stát na počátku změny.
Vězni ve speciálním programu pro závislé mají třeba terapii. Osobní i skupinovou. Můžou častěji hrát nohejbal. Pracuje s nimi arteterapeutka. Můžou navštěvovat hodiny tanga nebo jógy. „Já ani nevím, jestli bych něco jako jógu někde jinde než ve vězení, vůbec mohl cvičit. Nikdy by mě to ani nenapadlo – neznám nikoho v mým okolí, kdo cvičí sakra jógu. Ale jóga je fakt super,“ chválí si Libor program, který – nejen dle jeho slov – pomáhá trochu si zpestřit jinak nekonečně se vlekoucí tok času s absolutně repetitivním režimem.
Pak se s Liborem dlouhým stisknutím ruky rozloučíme. Jeho tělo za chvíli splyne s šedými těly ostatních vězňů v šedých chodbách Vězení. Už se nikdy neuvidíme.
Hlavně se umět smát
Jídelna ve vězení by na první pohled mohla připomínat jakoukoliv jinou jídelnu, kdyby tu všechno nebylo uzpůsobeno předejití konfliktu. Stejně jako v některých celách i tady se hlídá, aby se prakticky nic nedalo použít jako zbraň. Něco, co může ostatní zranit. Vězně, bachaře, kohokoliv. Nás. Na obědy chodí vězni po skupinkách, když kolem jedné z nich procházíme, těžko se bránit tísnivým pocitům. Co by se stalo, kdyby vypukla vzpoura? Špalír mužů má z každé aspoň trochu neobvyklé situace a každé nové tváře pochopitelně něco jako radost. „Jak se dnes máte,“ osmělí se jeden z vězňů, když kolem něj procházíme. „Dobře, a vy?“ odpovíme, asi dost ironicky.
Z řady těl se začne ozývat smích. „No,“ rozmáchne vězeň rukama a rozpačitě poukáže na okolní svět. Není třeba nic dodávat. Cynický humor každopádně očividně zůstává poslední ochranou před depresivní, doslova šedou realitou každodenního života za mřížemi. Brát svůj osud s rezervou pomáhá, nic jiného tady lidem nezbývá. Pak se masa chlapů dá do pohybu. O chvíli později už budou konzumovat jídlo z tácků, sedět u stolů, k nimž jsou napevno přivařeny židle. O kvalitě místní stravy se tu nikdo bavit nechce. Tak strašná nejspíš je.
Graffiti, fotbal a perník
Vězeňský portrét mladého muže, jehož tvář na nás problikává z monitoru počítače v Karlově kanceláři, působí jako fotka úplně obyčejného člověka. Zepředu, z jednoho profilu, z druhého, hotovo. Výčet činů, které spáchal, je poměrně dlouhý. Za vágními označeními typu několikrát opakovaná „násilná trestná činnost“ si člověk bez zkušenosti nic moc nepředstaví. Kývneme, jako že ho „chceme“ a za pět minut už do místnosti vstupuje vysoký muž. Sportovní postava, tetování, holá hlava. Jirka je z většího českého města a mezi jeho koníčky patří skate, graffiti, fotbal a vaření perníku. Bílej.
„Dobrý kérky,“ prohlížíme si ruce, které na nás jako jediné vykukují zpod plandavého mundúru. Jirka ani nehne brvou. S Jirkou si netykáme. Perník bral rozhodně víc než deset let, každý den, každé ráno, aby se nakopnul a fungoval. Energetické čáry. Měl toho totiž hodně na práci. Na jeden var dokázal vyrobit někdy až kilo pika. To pak jenom rozhodil po známých v hospodách, kteří se mu postarali o výdělek. Něco si nechali, tu hlavní částku shrábl ale sám. Při průměrné ceně tisícovka za gram si tak přišel na dobré peníze. A mohl si žít na vysoké noze. Než se k téhle pozici vypracoval, trvalo to pár let. Ale snaha se mu, alespoň dle jeho slov, vyplatila.
„Prodával jsem ve Vyloučených lokalitách, v barech, klukům na fotbale. Prodával jsem všude.“
„Klukům na fotbale?“
„Na bitky,“ řekne Jirka bez sebemenšího náznaku vzrušení. „Uměl jsem piko dobrý na sex, piko dobrý na párty a piko dobrý na mlácení,“ shrnuje své vařičské schopnosti statný třicátník. Brzy vyjde najevo, že Jirka má kamarády mezi hooligans, vyhazovači v barech a vyznavači ultrapravicové ideologie.
Jedna droga, jedna říše
„Slyšel jste někdy takovou tu hlášku jedna droga, bílá droga, bílá říše, pervitin?“ zeptáme se, asi nejvíc ze všeho ze zvědavosti. Odpověď přijde v trochu jiné podobě, než jsme čekali. Jirka si jen beze slov vyhrne nohavici. Na lýtku má kérku Adolfa Hitlera se zdviženou pravicí. Víc vědět nepotřebujeme. Slyšel.
Než si oblíbil ranní lajnu, dával si perník hlavně na diskotékách. Bavilo ho čekat, až do něj uprostřed davu někdo mírně vrazí. Omylem, nedopatřením, kvůli nedostatku prostoru. A pak teprve začala ta pravá zábava. Takového člověka svalil bývalý profesionální sportovec a amatérský bitkař na zem a mlátil ho, dokud ho, jak sám říká, úplně nedojebal.
„Vy jste neměl moc záklopku, že?“
„Ne,“ řekne a poprvé se usměje.
Násilná trestná činnost.
Násilné jsou takové trestné činy vyjmenované v trestním zákoníku (TZ), které zahrnují násilí proti druhé osobě nebo pohrůžku násilím. Jde například o tyto trestné činy:
- trestné činy proti životu a zdraví – např. pokus vraždy (§ 140 TZ), ublížení a těžké ublížení na zdraví (§ 145 a § 146 TZ), mučení a jiné nelidské zacházení (§ 149),
- trestné činy proti svobodě – např. obchodování s lidmi (§ 168 TZ), zbavení osobní svobody (§ 170 TZ), loupež (§ 173 TZ), vydírání (§ 175 TZ)
- některé trestné činy proti rodině a dětem – např. týrání svěřené osoby (§ 198 TZ) a týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199),
- trestné činy narušující soužití lidí – např. nebezpečné vyhrožování (§ 353) a nebezpečné pronásledování (§ 354 TZ).
Za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného či očekávaného odporu. Za násilí se považuje i uvedení jiného lstí do stavu bezbrannosti (např. do stavu opilosti) v důsledku, které oběť není schopna se účinně bránit.
Pohrůžka násilí znamená psychické působení na vůli jiného. Nemusí jít jen o pohrůžku bezprostředního násilí, ale i takového, které má být užito v budoucnu. Násilí, kterým je vyhrožováno, může směřovat proti napadenému i třetí osobě. Pohrůžka může být vyjádřena přímo či nepřímo (v dvojsmyslném významu), verbálně či gestem.
Vařit se Jirka, který na rozdíl od Libora, pochází z dobře situované rodiny, nenaučil na základě poctivého studia chemických vzorečků, jak tomu bylo u první generace vařičů v Čechách. Jednou se nachomýtl ke kamarádovi, co shodou okolností perník vyráběl, chvíli ho pozoroval a postup jednoduše okoukal. Stačilo to. Chytře si pronajal byt, který sloužil jenom na vaření, aby práci oddělil od osobního života a dal se do výroby.
V dobách své největší slávy, na vrcholu „podnikání“, si Jirka žil jako král. Jel bomby. Sehnat prekurzory a materiál na var, uvařit piko, rozhodit várku mezi své middlemany, mít volno a užívat si života. Vlakem do cizího města, nakoupit si drahé oblečení, jíst v luxusních restauracích, po čase se vrátit domů a celý proces opakovat. Během doby, kdy si užíval a vařil, si našel i přítelkyni a počali spolu dítě.
Vyšňupat hákáč a jít vymáhat dluhy
Kromě pravidelných ranních dávek si Jirka dovoloval i občasné večírky s přáteli. „Sešli jsme se s klukama a už to jelo. Udělat z perníku pořádný hákový kříž, vyšňupat ho, jít vymáhat dluhy na těch, kteří nám je dlužili,“ vzpomíná Jirka na své víkendové tahy bez sebemenších emocí. Jenže po čase se zdánlivě nekomplikovaná životní rutina mladého muže začala kazit. „Do té doby by mě vůbec nenapadlo, že by mi něco mohlo hrozit,“ přiznává Jirka.
Na to, že se asi něco chystá, ho upozornila máma. Přišli se na něj vyptávat policisté k ní domů. Jirka nelenil a rozhodl se pro odvážný tah. Začal vařit ještě víc, utrácet ale přestal. Spočítal si, kolik by ho mohlo stát zaplacení peněžitého trestu, pokud by mu ho soud uznal. Když o pár měsíců později stanul v soudní síni, měl našetřeno. Jeho sázka na peněžitý trest se vyplatila. Stálo ho to milion korun. Zaplatil, čímž se vyhnul prvnímu vězení. Ocitl se ale bez peněz a přítelkyně s dítětem, zvyklá na svůj standard, ho opustila. Zůstala mu závislost na piku a dluhy. Koloběh vaření a prodeje se roztočil nanovo, tentokrát bez předchozího luxusu.
O několik měsíců později, uprostřed noci, vyrazili policisté beranidlem dveře od bytu, kde Jirka – už s novou přítelkyní a jejím malým dítětem z předchozího vztahu, bydlel. Celá akce trvala jen pár sekund. Během zatýkání stihl policejní komando poprosit o jednu jedinou věc: „ať se nevzbudí malej.“ Pod postelí jemu i jeho přítelkyni našli několik desítek gramů pika a v jednom z pokojů plně vybavenou a funkční varnu. Podruhé se Jirka pobytu za mříží nevyhnul. Neměl jak.
„Když vidím na ulici cikána, odplivnu si a přejdu na druhou stranu. Tady je to ale jiný. Tady to nejde. Tady jsou i v pohodě cikáni, ne teda ti, kteří mi dali hned po nástupu bídu,“ řekne se slyšitelným pohrdáním v hlase Jiří. Jeho nástup do vězení byl krušný, ale tak už to jednoduše bývá. Za to, že ho vzali do odvykacího programu, je Jirka rád.
„Litujete něčeho, co jste udělal?“
„Nedělal jsem správné věci a teď za ně splácím společnosti dluh,“ odpoví. Emoce už tentokrát ani nečekáme. A ani nám vlastně nepřísluší jeho vystupování soudit. Teď je tady. Když se s Jiřím loučíme, pozve nás na Noc kostelů. Bude prý tančit tango. Čirou náhodou zrovna s kolegou z cely, Romem Liborem.
K čemu to všechno je
Uprostřed další z místností ve spletitém labyrintu Vězení, kam nás Karel během prohlídky pozval, se skoro nedá hnout. Místo, které má sloužit coby kancelář jednomu z nejvýše postavených úředníků ve Vězení, vypadá spíš jako skladiště. Karlův kolega Marek má stejně jako Karel hned několik funkcí, které musí zvládat. Personálu je – oproti nadbytku vězňů – dlouhodobě nedostatek.
„Já hrozně nemám rád, když vězni ve vztahu ke svým kriminálním činům používají nějaké ty slangové zkratky,“ vysvětluje nám přísně vypadající Marek. „Vždycky jim říkáme: a cos teda udělal? Řekni to přesně, za co sedíš,“ popisuje naprosto sugestivně. „Až když dokážou vyslovit: rozkopal jsem někomu hlavu tak, že mu z ní vystříkl mozek, bereme to jako první z kroků k vědomému vyrovnání se s vlastní kriminální činností.“ Vzpomeneme si na párek vězňů v nejstřeženější části vězení a mlčky kýváme hlavou.
Zatímco si s Markem povídáme o realitě, kterou tu žijí ti na druhé straně, tedy bachaři, úředníci, psychologové a mnozí další, kteří se o hladký chod vězení starají, ozve se zaklepání.
„Šéfe, kam to máme složit?“ zahlásí vězeň v čele mnohočetné party.
„Někam tady,“ mávne Marek laxně rukou.
Prostor kolem nás se začne plnit baleními nejlevnějšího, jednovrstvého toaletního papíru. Za chvíli nás role doslova pohltí.
Asi těžko si představit společenskou skupinu, která by vzbuzovala tak malou míru solidarity jako právě zaměstnanci vězení. Za jakých podmínek a za jaké mzdy pracují, se nikdo neptá. Jejich práci provází opakované pocity rezignace a beznaděje. A to nejen proto, že recidiva v České republice je opravdu vysoká. Míra návratnosti za mříže je v Česku kolem 70 procent, což znamená, že po propuštění se zpátky do vězení vrací téměř tři čtvrtiny lidí. To poskytuje spoustu prostoru k pochybám o celém systému viny a trestu v kulisách českého vězeňství. Neubrání se jim ani bachaři.
„My tady do těch lidí bezpochyby vkládáme nějakou naši vlastní emocionální i praktickou práci. A pak se běžně stane, že někdo dokončí výkon trestu a za pár měsíců je zpět. Vrátí se totiž do sociálního prostředí, v němž je náchylný znova páchat kriminální činnost,“ zamýšlí se Marek nad koloběhem, jehož je několik desítek let součástí coby aktér i pozorovatel v jednom.
Nepřímo tak naráží na jeden z hlavních problémů, které se dotýkají i samotné problematiky užívání drog: vystoupit ze vzorců chování není ani po absolvování trestu odnětí svobody (a s ním často spojené léčby) jen tak. Lidé, kteří vycházejí z vězení, mohou být motivovaní. Mohou si přát, aby se už s ničím nikdy „nezapletli“. Ale poskytuje jim společnost pro jejich doléčení dostatečné podmínky? Umí je i po návratu z vězení podpořit, aby si i přes velké stigma, které se k pobytu ve vězení váže, našli práci? Důstojné bydlení? Jiné zázemí než to, které přispělo k jejich kariéře kriminálníků? Aby vyměnili všechny své dosavadní životní kruhy za jiné? A lze to vůbec? Míra recidivy nám na tyto otázky dává minimálně nějakou odpověď.
Volný pád
Naproti nám se pohodlně usadí více než padesátiletý muž. Má odevzdaný výraz a chraplavý hlas.
„Tak co vás sem přivedlo,“ začneme se ptát a sami víme, že se ptáme úplně špatně. Líp to ještě neumíme.
„No, to je právě ta otázka,“ zamyslí se nad naším hloupým dotazem úplně vážně padesátník Franta. Pak ale začne vyprávět.
S drogami začal experimentovat už coby dospívající ještě za socíku. Byl to únik z nudného světa, který ho otravoval a nedával mu žádnou naději. Pak ale přišel Listopad a Frantu napadlo, že by přece nemusel vůbec zůstávat v Česku. Potkal partu nadšených travellerů a odjel s nimi na Západ. Usadil se v jednom hlavním městě, původně na měsíc, z kterého se brzy stal půlrok a nakonec hned několik let. Franta se začal živit jako dělník. Práce odsýpala, o pracovité a levné Východoevropany byl zájem, začalo se mu dařit. A to dokonce tak moc, že si brzy vybudoval celou firmu.
Z Česka dovážel na Západ dělníky, kterým garantoval dobrý výdělek za krátkou dobu. Svým západním klientům zase dokázal zajistit pracanty, kteří byli ochotní jít za hranice možného i povoleného jen proto, že si chtěli rychle vydělat. Všechno to fungovalo. Začal se pravidelně vracet do Čech, našel si přítelkyni, měli spolu dítě. Franta byl na sebe hrdý, že to všechno umí tak pěkně uřídit: práci pro Čechy, peníze pro sebe a svou rodinu, spokojenost pro západní klienty. Pak ho ale někdo „podělal“.
Kamarád nabídl jeho dělníkům lepší podmínky a vyšší mzdy. Ti po nich okamžitě skočili. Franta se zapletl do výhružek, ty přerostly ve vydírání a pak i v ohrožování konkurenta. Přišel o nasmlouvané peníze. Dostal se do dluhů. Vrátil se do Čech.
„A pak začala ta jízda.“
Devět měsíců
První droga, po které Franta sáhnul, byl kokain. Vzal práci, jejíž náplní bylo rozvážet ženy na eskort. Franta byl vášnivý motorkář a holky, jak ženy nazývá, vozil na motorce. Hlídal je, aby jim klienti nic neudělali. A taky jim občas dával drogy, když byly unavené.
Kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
- a) jako člen organizované skupiny,
- b) vůči dítěti, nebo
- c) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 vůči dítěti mladšímu patnácti let.
Kokain byl ale vzhledem k Frantově spotřebě drahý a zhruba do měsíce ho vystřídalo levnější a „účinnější“ piko. Spolu s ním si Franta přibral i další práce. Netrvalo dlouho a v autě, do kterého z motorek přesedlal, aby mohl převážet více sexuálních pracovnic, mu našli nelegálně držené zbraně. Uprostřed příběhu se Franta ošije a Karel, který sedí opodál, spolu s ním.
„Proč by člověk vozil nelegálně držené zbraně v kufru auta?“ zeptáme se tentokrát už zkušeně.
„Takový člověk by nejspíš dělal nějakou specifickou práci. Takový člověk třeba dělá něco nebezpečného, něco, u čeho jde o život. Já nevím, třeba vymáhání dluhů. Nebo distribuce většího množství drog,“ odříkává Franta důležitě hypotetické důvody pro hypotetické nelegální ozbrojování. V době, kterou popisuje, se závislost na perníku stala určujícím faktorem pro jeho každodenní fungování. A spolu s ním i paranoia, toxická psychóza, která mu velela ozbrojovat se stále víc a stále obsesivněji. Měl pocit, že se proti němu všichni spikli.
Devět měsíců. Tak dlouho tahle jízda trvala. Během té doby zvládl Franta udělat spoustu věcí. Nelegálně se ozbrojovat. Prodávat a distribuovat drogy. Vyhrožovat konkurentům se zbraní v ruce. Říkat jim, že je zabije a mávat u toho kvérem nebo i sekyrou. Jezdit pod vlivem a bez papírů. Podílet se na kuplířství. Dělat finanční podvody. Když ho po těch devíti měsících chytili, byl jen stínem muže, který kdysi na Západě úspěšně vybudoval nějakou firmu. Přišli mu jen na něco a vzhledem k tomu, že jeho trestní rejstřík nebyl už předtím čistý, mu nakonec soud odklepl šest let. Když se dnes ohlíží zpátky, nic z toho, co dělal, ani co dělal hypoteticky, nechápe. Nezbývá mu než doufat, že se i díky pilné účasti v odvykacím programu dočká předčasného propuštění. „A pak už budu navždy sekat dobrotu.“
***
Podle odhadů je v českých věznicích 80 až 85 procent lidí s drogovou závislostí. Trestná činnost spojená s drogami je jedním z nejčastějších důvodů nástupu do vězení. Policejní statistiky uvádí, že „drogová kriminalita má vzestupnou tendenci, současně klesá věková hranice prvouživatelů psychotropních látek. Samotné zneužívání těchto látek je velmi často spjato s trestnou činností majetkového charakteru. Drogy jsou drahé, závislé osoby potřebují na jejich nákup denně až několik tisíc korun. Finanční prostředky velmi často získávají trestnou činností či prostitucí. Jak z praxe vyplývá, převážnou část krádeží páchají uživatelé drog.“
Trestná činnost v souvislosti s drogami zahrnuje čtyři druhy trestné činnosti. Prvním jsou trestné činy spočívající v porušování drogové legislativy označované také jako primární drogová kriminalita. Pro ostatní se používá termín sekundární drogová kriminalita – ta zahrnuje trestné činy pod vlivem drog, ekonomicky motivovanou trestnou činnost problémových uživatelů drog a závislých a systémovou trestnou činnost související s výrobou a distribucí drog.
Drogy si lze opatřit prakticky v každém vězení v Česku. Na donášce se nejčastěji podílejí návštěvy, ale nezřídka i samotný personál vězení. Jejich ceny za mřížemi jsou oproti cenám „na svobodě“ astronomické. Za gram pervitinu se za mřížemi platí i osm tisíc korun. To je osmkrát víc než na ulici. Programů, jako je ten, který v textu popisujeme, pomalu přibývá. Na jejich zakládání a fungování se kromě samotných věznic podílí i řada neziskových organizací, jako jsou Podané ruce či Sananim. Dostupnost adiktologických služeb za mřížemi však vzhledem k vysokému počtu lidí s drogovým návykem stále není adekvátní. Ještě nedostupnější je pak kvalitní síť podpůrných programů, které by lidem po výkonu trestu umožnily navrácení se do společnosti a zvrátily koloběh recidivy směrem k lepším číslům a hlavně životům bývalých vězňů i jejich blízkých.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Tento text vznikl díky ochotě jedné z českých věznic a otevřenosti vězňů v odvykacím a terapeutickém programu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Přečtěte si všechny texty ze série PIKO.