Zelený skok vpřed? Rozhovor o klimatické politice Číny

Jedním z častých argumentů, které zaznívají proti snižování emisí v Evropě, je „argument Čínou“. Tedy představa, že by emise měli snižovat především největší globální emitenti současnosti, mezi které z velké části patří právě Čína. Je to velmi omezená, v podstatě evropská perspektiva narážející na stejně omezenou perspektivu rozvíjejících se zemí: „Historickou odpovědnost za dnešní emise nesete především vy, rozvinuté země, a nám chcete upírat právo na stejný hospodářský rozvoj, jakým jste prošly v posledních staletích.“ Oba pohledy jsou ale jen fragmenty pravdy, které se snadno stávají lží v závislosti na tom, jak se s nimi zachází.

Účelovost obou pohledů spočívá v tom, jak legitimní důvody převádí v nelegitimní požadavek: bez ohledu na historickou nebo současnou trajektorii vypouštění emisí totiž platí, že neřešení klimatické krize dopadne nakonec na všechny. Je zřejmé, že rozvíjející se země nemohou projít stejným typem industrializace, jakým prošly západní země, protože 8 miliard lidí s životním stylem průměrného evropského konzumenta je pro planetu jednoduše neúnosných. I proto je důležité sledovat, jakou roli budou v řešení klimatické krize sehrávat dynamicky se rozvíjející země, které nastupují na globální scénu. Tou hlavní je právě Čína, o jejíž klimatické politice a místě v současném světě jsme se bavili s analytikem Asociace pro mezinárodní otázky Filipem Šebokem.

Čína dnes patří mezi největší globální emitenty skleníkových plynů a žádný realistický mitigační scénář tak bez ní není myslitelný. V roce 2020 prezident Si Ťin-pching ohlásil záměr udělat z Číny uhlíkově neutrální zemi do roku 2060. Mezitím ale její emise stále rostou. Jak vážně tedy můžeme její závazky v této oblasti chápat?

 Současné klimatické závazky Číny počítají s dalším nárůstem emisí CO2, ty mají dosáhnout svého vrcholu nejpozději až v roce 2030. Čína se také zavázala snižovat spotřebu uhlí až od roku 2026. V tomto kontextu není současný trend překvapivý, otázkou je samozřejmě to, jak Čína tuto náročnou transformaci zvládne. Podle některých odhadů bude Čína potřebovat k dosažení svých klimatických cílů dodatečné investice v rozsahu 17 bilionů dolarů do obnovitelných zdrojů energie.

Na první pohled existuje v Pekingu dostatečná politická vůle. Optimismu nahrává i skutečně významný progres Číny v potlačení znečištění ovzduší za poslední roky, což byl dlouhodobě zásadní problém, akutně vnímaný čínským obyvatelstvem. Čínské vedení označuje otázku změn klimatu a celkově environmentální témata za svou prioritu.

Čína je v současnosti země s největší instalovanou kapacitou větrné, solární i hydroelektrické energie, navíc je dominantním hráčem na trhu elektromobility, polovina z celkového počtu prodaných elektrických aut na světě loni připadala na Čínu.

Jeden z konceptů prosazovaných Si Ťin-pchingem je vize „ekologické civilizace“, což také zdůrazňoval v projevu na nedávném stranickém sjezdu. Tyto snahy zapadají do širšího úsilí vytvořit nový ekonomický model, který již nebude postaven na bezhlavém růstu, ale na kvalitnějším rozvoji ekonomiky, který má být založen na vyváženém socioekonomickém rozvoji a bude limitovat negativní externality, jako jsou dopady na životní prostředí.

Pro Čínu to znamená dilema: jak balancovat adekvátní odpověď na klimatickou výzvu se zájmem na zachování ekonomické a politické stability? Pro ilustraci lze použít příklad situace před několika lety, kdy ukvapené rozhodnutí zakázat topení uhlím vedlo k tomu, že miliony lidí na severu Číny zůstaly v zimě mrznout.

Čínská vláda je dnes obzvláště opatrná, protože čínská ekonomika je ve špatném stavu – i proto jsme letos byli svědky podpory uhlí ze strany vlády, která se tím snaží zajistit stabilní dodávky energie a vyhnout se výpadkům, které poškodily čínský průmysl. Nakonec je tu také faktor globální prestiže, kde chce Čína ukázat, že je zodpovědnou mocností, která dokáže mít pozitivní či dokonce vedoucí roli v odpovědi na klimatické změny.

I v Evropě dnes vidíme, že citelné dopady změny klimatu už nejsou jen záležitostí zemí globálního Jihu nebo ostrovních států, ale zažívá je i bohatý severozápad. Jaké jsou ale dopady klimatických změn v Číně?

I Čínu může ohrozit rostoucí hladina světového oceánu vzhledem k desítkám milionů lidí žijících v nízko položených pobřežních oblastech včetně nejlidnatějšího města Šanghaje. Čínu v posledních letech stále častěji zasahují extrémní výkyvy počasí, za poslední rok jsme byli svědky masivních záplav i vlny sucha, kterou země nezažila za více než 60 let, tedy od doby, kdy máme k dispozici spolehlivé záznamy. Katastrofální dopady měla sucha paradoxně v provincii Sečuán, která vsadila na výrobu energie z hydroelektrických zdrojů, což se ve světle klimatické krize ukazuje jako problematické.

Co se týče politické a ekonomické stability, jak si dnešní Čína vede?

Čínské ekonomice se dlouhodobě předpovídal dramatický pád. To, čeho jsme dnes svědky, je spíše zpomalování. Pokračující lockdowny spojené s tvrdou protipandemickou politikou situaci ještě dále zhoršují. Zdá se, že realitní trh, který dlouhodobě sloužil jako motor čínské ekonomiky, ztratil dech. V souvislosti s tímto vývojem jsme viděli i projevy společenské nespokojenosti, to však v Číně není nic neobvyklého. Zatím se nezdá, že by politická stabilita režimu byla jakkoli narušena.

 

Režim lídra Si Ťin-pchinga, který před pár týdny na stranickém sjezdu potvrdil své setrvání u moci na minimálně dalších pět let, navíc zadusil v Číně prakticky jakýkoli politický disent. Pro dlouhodobou stabilitu ale nevěstí současná politická rigidita nic dobrého, zejména v kontextu toho, že Čína bude v příštích letech čelit zásadním výzvám včetně dopadů klimatické změny, ale i demografického vývoje, a bude nutné, aby čínské vedení dokázalo reagovat flexibilně.

Jedním z nástrojů čínské politiky jsou i tzv. pětileté plány. Můžete v krátkosti přiblížit jejich aktuální podobu a jakou roli v čínské politice hrají?

Pětileté plány jsou pozůstatky centrálního plánování. Dnes už čínská ekonomika funguje pochopitelně mnohem komplikovaněji, i když stát hraje stále velmi důležitou roli, takže i tyto plány jsou flexibilnější a představují spíše osnovu celkového směřování čínského ekonomicko-společenského rozvoje. V konkrétních oblastech odpovědné orgány vytvářejí své vlastní plány, které vycházejí z centrálního plánu. O Číně často panuje mýtus, že se zde vše plánuje daleko dopředu a svých cílů dosahuje systematicky, ve skutečnosti se však mnoho plánů často ukáže jako nerealistických, a tak jsou následně opuštěny.

Jedním z klíčových aspektů pro zvládnutí klimatické krize, je i mezinárodní koordinace a spolupráce v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. Místo toho ale spíše vidíme narůstání napětí, mimo jiné i mezi Čínou a Spojenými státy. V čem tato nevraživost spočívá?

Čína už ukázala, že globální klimatickou diplomacii v jejím pojetí nelze oddělit od politických otázek. V reakci na cestu šéfky americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi na Tchaj-wan přerušila Čína s Washingtonem klimatický dialog na vysoké úrovni. Čína toto propojování různých oblastí dokáže umně využít, spoléhá přitom například i na aktéry v rámci americké administrativy. Americký klimatický vyslanec John Kerry již vícekrát lobboval proti krokům, které by mohly ohrozit klimatický dialog s Pekingem, například v procesu přípravy zákona o zákazu dovozu výrobků ze Sin-ťiangu vyrobených pomocí nucené práce.

Z širšího, strukturálního hlediska Čína také zdůrazňuje, že západní státy mají historicky klimatický dluh, a proto se snaží v globální klimatické diplomacii prosadit taková opatření, která budou reflektovat i tento faktor, nejen současný obraz emisí. V tom však Čína není jediná, stačí se podívat na roli Indie.

Jednou z technologií, které Čína masivně rozvíjí, jsou i obnovitelné zdroje energie. Jak významného světového hráče Čína na tomto poli představuje?

Čína je v současnosti země s největší instalovanou kapacitou větrné, solární i hydroelektrické energie, navíc je dominantním hráčem na trhu elektromobility, polovina z celkového počtu prodaných elektrických aut na světě loni připadala na Čínu. Tamější vláda tyto sektory během poslední dekády výrazně stimulovala různými formami přímé i nepřímé podpory, z části i s úmyslem vytvořit konkurenceschopné firmy, které by ovládly globální trhy. Dnes Čína skutečně z velké části ovládá dodavatelské řetězce těchto technologií – od větrných turbín a solárních panelů až po baterie do elektromobilů.

Dá se říci, že západní státy tady usnuly na vavřínech. Spojené státy se to nyní pokoušejí dohnat masivními investicemi do zelených energií v rámci Inflation Reduction Act, což je zatím jeden z klíčových počinů Bidenovy administrativy. Globální konkurence v tomto odvětví každopádně může přispět k tvorbě ambicióznějších cílů pro energetickou tranzici.

Ekonom Nouriel Roubini ve své nové knize upozorňuje na to, že Tchaj-wan produkuje až polovinu celosvětového množství čipů. V případě špičkových čipů se pak má jednat až o 70 procent. Americký prezident nedávno ohlásil další omezení exportu pokročilých technologií do Číny. Je čím dál zjevnější, že mezi Spojenými státy a USA probíhá něco na způsob ekonomické války. Jaký je nicméně postoj evropských zemí a Unie jako celku k Číně?

Postoj evropských zemí vůči Číně se postupně mění. Podle oficiální poučky používané EU je Čína zároveň partnerem v globálních otázkách, ekonomickým konkurentem a systémovým rivalem. EU přitom stále více akcentuje definici Číny jako konkurenta a rivala; svou roli v tom sehrál autoritativní obrat v čínské domácí politice pod vládou Si Ťin-pchinga, asertivnější čínská zahraniční politika, a nakonec i lekce dopadů závislosti na autokratických režimech, které demonstrovala ruská válka na Ukrajině a její důsledky.

Zároveň je však kvůli rozdílným přístupům čínských států evropský postoj stále velmi komplexní a různorodý, neexistuje zde stejný konsensus jako ve Washingtonu, že Čína je geopolitickým soupeřem, kterému nejen že je třeba konkurovat, ale dokonce i aktivně zabraňovat jeho dalšímu růstu. To je právě příklad citovaných opatření USA vůči čínskému sektoru polovodičů.

Během posledních týdnů německý kancléř Scholz vyvolal nemalé kontroverze, když navzdory silným tlakům veřejnosti i vlastních ministrů povolil Číně koupení podílů v klíčové německé infrastruktuře. Jaké jsou potenciální hrozby takového kroku?

V obecné rovině přístup ke kritické evropské infrastruktuře ze strany firem napojených na čínskou vládu může představovat bezpečnostní hrozbu — to už myslím jasně ukázala zkušenost s Ruskem. Není rozumné dávat do rukou geopolitických rivalů citlivou infrastrukturu, na níž stojí naše ekonomika, protože se to v případě politického napětí (nemluvě o přímém konfliktu) může velmi snadno stát zbraní. V tomto konkrétním případě se mimo jiné jedná o rizika spojená s přístupem k citlivým datům o námořní přepravě či k řídicímu softwaru.

Podobně kontroverzní byla i německá delegace v Pekingu: německý kancléř čelil kritice za to, že údajně dává přednost krátkodobým zájmům byznysu před dlouhodobými strategickými cíli. Čeho se vlastně německá diplomacie snaží ve vztahu k Číně dosáhnout?

V případě Scholze vidíme pokračování představ o Číně, které panovaly za kancléřky Angely Merkelové. Spolupráce s Čínou byla dlouhodobě postavena na tezi „Wandel durch Handel“, tzn. vizi, že intenzivní ekonomická výměna může podpořit i politické změny směrem k jejich větší liberalizaci. Lze pochybovat, do jaké míry byla tato teze vůbec upřímná; myslím, že ve skutečnosti zkrátka německé firmy a federální vláda spatřovaly v Číně ekonomickou příležitost a nelze je tak obvinit z naivity, jako spíše z vědomého ignorování rizik.

Analogicky k tomu si myslím, že Scholz dnes pragmaticky zhodnotil, že si Německo nemůže dovolit riskovat další ekonomický šok po rozvázání vztahů s Ruskem a věří, že může jít proti proudu. Velké investiční zájmy německých koncernů Volkswagen či BASF z posledních měsíců v Číně nakonec dokazují, že spolupráce nemizí. Na druhé straně se ukazuje, že Scholz už je dnes dost osamocený, a německá politická i společenská diskuse o Číně už je jinde než před 10 lety. Nemyslím si, že tato politika je dlouhodobě udržitelná, a nakonec nutně nastane její korekce.

Jakou roli může Čína sehrávat v otázce ruské invaze na Ukrajinu? Může na prezidenta Putina vyvíjet nějaký významný tlak?

Jsem skeptický vůči očekáváním, že by se Čína nějak silněji zapojila do řešení konfliktu, zatím jsme nic takového nevypozorovali a neočekávám žádnou změnu ani v budoucnosti. Ze strategické logiky, v jejímž rámci Čína vnímá globální politiku především prizmatem konfrontace se Spojenými státy (a sekundárně jejich spojenci), vyplývá, že nebude podnikat žádné kroky, které by oslabily Rusko, jež je nejvýznamnějším geopolitickým partnerem Číny v boji proti americké „hegemonii“.

Pekingu navíc vyhovuje, že se pozornost Západu koncentruje na Ukrajinu a nemůže se plně soustředit na soupeření s Čínou, proto by z jejího pohledu vyřešení konfliktu nemuselo být výhodné, zvláště pokud by z toho vyšlo Rusko ve výrazně poškozené pozici. Zároveň však Rusku ani Čína nijak přímo nepomáhá, pokud pomineme protizápadní propagandu.

Jak v tomto kontextu vypadá strategie Číny vůči zemím globálního Jihu a rozvojovým zemím?

Země globálního Jihu dlouhodobě představují jednu z priorit čínské zahraniční politiky, je zde tradice sahající ještě do dob Mao Ce-tunga a čínské podpory postkoloniálních zemí. Tyto státy pro Čínu představují samozřejmě ekonomickou příležitost – mohutný růst čínské ekonomiky byl v posledních desetiletích poháněn také importem nerostných surovin ze států globálního Jihu.

Zároveň se ale už nejedná o tak jednostranný proces – pro Čínu jsou tyto státy stále zajímavějším trhem, a to ať pro export čínské nadprodukce při výstavbě infrastrukturních projektů nebo i jako zajímavé spotřební trhy. Tady má Čína často výhodu, že zde byla „první“ a vydobyla si silné postavení na dynamických trzích s obrovským potenciálem dalšího růstu, stačí se například podívat na dominanci čínských značek mobilních telefonů například v afrických zemích.

Pak jsou zde politické zájmy Číny. Státy globálního Jihu představují silný blok v globální politice, například během hlasování v OSN. Čína se snaží pasovat do role mocnosti, která nejlépe zastupuje zájmy globálního Jihu, což často staví do kontrastu s arogantním přístupem Západu, který se o reálné problémy globálního Jihu nezajímá.

Čína se přitom často odkazuje na podobnou historickou zkušenost, kdy sama v minulosti čelila utlačování ze strany Západu. Snahou Číny je využít států globálního Jihu, aby ukázala, že to, co prezentují západní státy (především USA) jako „mezinárodní řád“, ve skutečnosti nereprezentuje celý svět.

Text vychází s podporou Heinrich Böll Stiftung.

Přečtěte si všechny texty ze série Klimatickou krizi bereme vážně.