Foto David Sedlecký, CC BY-SA 4.0
V nově vznikající pražské koalici jsou to jednoznačně Piráti, které svádí označit za „sebevrahy“. Zatímco Praha sobě, která s nimi tvořila dosavadní radniční koalici a také spojeneckou alianci při vyjednávání nové rady, je mimo hru, Piráti si vybrali jít cestou spoluzodpovědnosti za další vývoj hlavního města. To pro ně znamená nejen nutnost čelit nesouhlasným hlasům uvnitř vlastní strany, pro které je spolupráce s pražským Spolu nepřijatelná. Připraveni musí být také na to vládnout s politickými stranami, které s nimi sice chtějí podepsat koaliční smlouvu plnou krásných hesel („Praha by měla být nejen krásná, ale i krásně promyšlená“), v minulosti však byli jejich členové spojeni s mnoha kauzami, proti Pirátům se ostře vymezovali a proklamace o „zelené Praze, která staví byty a rozvíjí MHD“ znějí v jejich podání krajně nedůvěryhodně. V radě zasedne například Zdeněk Kovařík, který v Praze 4 bránil prodloužení tramvajové linky, aby ochránil místa na parkování.
Svoboda maskotem
Pirátům nepomáhá ani pozice ve vládě, kde jsou nejslabším článkem, a v mediálních narativech hrají roli otloukánka, který je rád za to, kde je, a moc si nevyskakuje. Ačkoliv se jim v Praze nakonec povedlo získat mnohem silnější postavení, než jaké jim Spolu nabízelo původně (se STAN mají celkem šest radních, zatímco Spolu jen pět), stále hrozí nebezpečí, že ze svého programu příliš neprosadí. V očích veřejnosti pak mohou během období vnitřně nesourodého vedení města ztratit a příště bude u liberálně naladěného voličstva bodovat hlavně Praha sobě.
Pokud chce Praha ve svých galeriích dál prezentovat líbivé koncepty budoucnosti, bude muset přijít na způsob, jak ve městě zajistit kvalitu života i pro lidi, kteří v něm řídí autobusy, učí děti ve školách nebo pečují o nemocné.
Naproti tomu STAN mohou bouchnout šampus. Na to, že byl radní Petr Hlubuček pár měsíců před volbami obviněn z korupce v kauze Dozimetr, která „přebrandovala“ STAN z hnutí plného hodných starostů na stranu financovanou lidmi okolo mafiánské rodiny Redlů, je dnešní pozice strany skvělá. Asi přitom nepřekvapí, že její očista nemohla být během půl roku tak docela důkladná (o tom, že STAN dostal peníze od majitele firmy, který následně zasedl v představenstvu městské společnosti, přinesl nedávno zprávu Český rozhlas).V radě zasednou hned dva členové STAN: Petr Hlaváček a Antonín Klecanda.
Jak se bude dařit Spolu – tedy spíše, zda se bude snažit některá důležitá témata i odpracovat, anebo zda o uskupení uslyšíme spíše v souvislosti s politickými půtkami, byznysovými projekty a pro Prahu nevýhodnými spojeními s firmami –, bude zajímavé sledovat. Pražané byli, nejspíš díky marketingově lákavé značce „slušného premiéra“ Fialy, ochotni koalici vynést do čela magistrátu přes špatnou pověst pražských poboček jednotlivých stran i mimóznost lídra Bohuslava Svobody, podle kterého za emise v ovzduší mohou i erupce na Slunci. Spolu se tak může cítit docela komfortně, přestože muselo už před volbami uvažovat, kde nechat Svobodu veřejně mluvit, aby se zcela neznemožnil, a jednání s potenciálními koaličními partnery za něj vedli jiní.
I přesto, že je jen maskotem, může si být ODS svou pozicí uvnitř Spolu dokonale jistá. Obsadila tři z pěti křesel pro městské radní, TOP 09 získala dvě místa a lidovci si skromně vzali pouze placené posty předsedů kulturního výboru a výboru pro sociální politiku.
Toužit po stagnaci?
Politické ovzduší se nicméně v Praze v posledních letech skutečně změnilo a strany sdružené ve Spolu i ANO si toho všimly. Nezanedbatelná část voličů oceňuje viditelný pokrok v uvažování o dopravě, veřejném prostoru, změně klimatu, bydlení nebo sociální politice, poháněný energií Prahy sobě a Pirátů. Členové dnešního Spolu na to nereagují jen teatrálním vymezováním vůči zmíněným stranám – už před volbami začali mít tendenci „opisovat“. Slovní spojení „zelená Praha“ se v programu Spolu (i ANO) vyskytovalo nápadně často a uskupení zaregistrovalo i další požadavek dnešní doby – nutnost vést bytovou politiku. Koaliční smlouva pak obsahuje dost momentů, které se do ní evidentně propsaly díky dobře hodnocené práci lidí, jako je Petr Hlaváček (STAN), Adam Zábranský (Piráti) nebo Milena Johnová (nestranička za Prahu Sobě) a bezradnosti Spolu.
Na Pirátech teď bude, aby povolební sliby nevyzněly jen jako hezky znějící proklamace rady, která se nakonec zapíše něčím zcela jiným. Část pražských insiderů, úředníků i voličů by byla pro příštích několik let spokojená, kdyby bylo Spolu alespoň v některých oblastech co nejpasivnější a nová koalice by se dala v budoucnu označit za vedení, které Praze přineslo období stagnace. Ani zařídit stagnaci však pro Piráty nemusí být jednoduché. Pražské zastupitelstvo totiž může v mnoha klíčových věcech hlasovat jinak než na principu koaliční spolupráce.
Jak na twitteru upozorňuje člen výboru pro sociální politiku Pavel Zelenka (Praha sobě), na své poslední schůzi výbor neschválil klíčové granty na letošní financování sociálních služeb – kvůli hlasům Spolu, ANO a SPD. A hrozí, že se stejný postup zopakuje při příští schůzi zastupitelstva. Optimističtí příznivci všech tří politických uskupení angažovaných v radě ji tedy sice mohou považovat za vedení, které přinese mírný pokrok ostatním koaličním partnerům navzdory, ze strany Pirátů je ale takové očekávání spíš naivní. A to vzhledem k náročnosti úkolů, které na Prahu čekají, i složení těles ve vedení města.
Parkovací zóny „úplně všude“?
V následujících letech bude důležité sledovat nejen (tradičně nejsledovanější) oblast dopravy, v níž bude mít Zdeněk Hřib možnost navázat na práci Adama Scheinherra a prokázat jiné schopnosti než ve funkci primátora, která je do velké míry ceremoniální. Podle koaliční smlouvy by měl být největší důraz kladen na rozvoj městské hromadné dopravy – budování metra D, tramvajových linek nebo městské železnice včetně potřebného „metra S“. Vedle toho však samozřejmě figuruje automobilová doprava zbožňovaná ODS a tradiční sliby o okruzích.
Hřib v rozhovoru pro podcast Prostor X vysvětlil, jak by se dal reformovat současný systém parkování, asi tak přesvědčivě jako náhodný známý, kterého potkáte na pivu. Nejen že se při složení rady nedá očekávat, že by někdo chtěl zdražovat absurdně levné parkování, což městu v minulosti radily nezávislé analýzy, ale ani bývalý primátor nepůsobí dojmem člověka, který by měl ve věci příliš jasno. Rád by prý dal prostor městským částem, aby si rozhodly, „jestli budou chtít mít lidé parkovací zóny úplně všude, nebo jenom někde“, a nastavily si výši poplatku.
Pokud si ale Hřib chce připadat jako „evropský“ politik a někdo, koho skutečně zajímá změna klimatu, měl by mít v otázce parkování mnohem jasnější postoj. Městu by také prospěl radní, který by našel cestu jak postupně zrovnoprávňovat environmentálně šetrné způsoby dopravy. Jak takové pokusy končily za předchozí koalice, kdy je zvládnul sestřelovat Jiří Pospíšil, jsme nicméně viděli v minulých čtyřech letech. S Hřibem pak bude v radě sedět kromě Pospíšila a Svobody, podle kterého je cyklistika nebezpečnější než exhalace z aut, i zmiňovaný Zdeněk Kovařík. Aby se v Praze více začalo jezdit na kole, musel by na něm nejspíš začít jezdit generál Pavel. V Praze by přitom podle průzkumů kolo více využívalo 90 procent cyklistů, kteří teď jezdí jednou měsíčně, kdyby ve městě byla pro cyklistiku kvalitnější infrastruktura.
Ani slovo o brownfieldech
Hlídat by si pražští politici měli vedle dopravy především dostatečný progres v otázce bydlení, které se už probojovalo na poměrně prominentní místo v předvolebních debatách. Přestože toho minulá koalice o družstevním a spolkovém bydlení či o nové Pražské developerské společnosti namluvila dost a nikdo jí neupře nastolení změny kurzu v oblasti politiky bydlení, ani všechny její kroky sečtené dohromady zatím do situace na místním trhu s bydlením nijak nezasáhly. Ceny bydlení jsou tak vysoké, a pražské projekty tak malé, a řada z nich navíc pouze v přípravě, že je město musí chápat pouze jako start robustnější bytové politiky, pokud bude chtít v budoucnu ukázat viditelné výsledky.
Pro ty bude třeba postupovat důrazněji – příspěvky developerů jsou zatím zavedeny ve výši, která městu uleví jen nepatrně. Spolupráce se soukromým sektorem by měla být vedena nejen s nadšením z toho, že už se město naučilo s ním usedat k jednacímu stolu, ale především s povědomím o kvalitě života, kterou svým obyvatelům v současnosti poskytuje. Ve městě, kde si studenti za pokoj ve sdíleném bytě běžně platí 10 tisíc, by byla potřeba mnohem ambicióznější bytová politika. V koaliční smlouvě se také nepíše nic o pražských brownfieldech, kde by mohly vzniknout stovky až tisíce dostupných bytů. Navzdory proklamacím Zdeňka Hřiba a Petra Hlaváčka o začátku bytové revoluce se o jejich zajištění zatím nikdo nepokusil.
Asociální péče Alexandry Udženije
To, že bydlení, sociální péči a zdravotnictví bude mít v gesci Alexandra Udženija, jedna z podporovatelek Hnutí pro život, také nebudí zrovna naději v pokrok. Na twitteru už kolují vtipy o tom, že se gesce na následující období přejmenuje na „asociální péči“. Udženija v posledních letech sice projevovala zájem například o téma seniorských domovů, v představách starostky Prahy 2 jde však spíš o nákladné budovy pro Pražany, kteří si rádi připlatí, než o snahu snížit práh ke kvalitní péči všem obyvatelům.
Proměnu pečovatelského systému už v mnoha oblastech nastartovala dosavadní radní Milena Johnová, když začala rušit zařízení pro lidi se zdravotním znevýhodněním umístěná daleko za hranicemi Prahy a stěhovat jejich obyvatele do důstojnějších podmínek – mnohdy do bytů obsluhovaných terénní péčí. I pacienti s náročnou péčí či děti se zdravotními omezeními, o které se nemá kdo starat, začali být v Praze umisťování do pečovatelských bytů. Dostává se jim v nich soustředěnější péče než v anonymních velkokapacitních zdravotnických zařízeních. A koaliční smlouva se zavazuje v nastoleném kurzu pokračovat – přestože se Udženija vůči Johnové ostře vymezovala. Pro budoucnost pražské sociální péče by skutečně bylo nejlepší, kdyby navzdory napadání Johnové za nekompetentnost pokračovala v nastoleném kurzu a snažila se být iniciativní co nejméně. V oblasti bydlení pak nezbývá než doufat, že ve snaze o zvýšení jeho dostupnosti přitlačí na pilu náměstek pro územní rozvoj Petr Hlaváček.
Změna klimatu jako marketingové téma?
Gesci klimatického plánu a životního prostředí dostala na starost Jana Komrsková z Pirátů. Ani v této oblasti se z koaliční smlouvy nedozvíme nic o pražských brownfieldech, na kterých mají vzniknout čtvrti budoucnosti. Ty by se měly stavět s ohledem na dnešní povědomí o klimatické změně a nutnosti města se na ni adaptovat. První místem, kam by tedy mohla Komrsková zaměřit svoji pozornost, je tepelný ostrov v oblasti Bubnů-Zátor, pustiny, jejíž plánovaná nová podoba budí spíše obavy ohledně toho, zda bude dostatečně ozeleněná. Zatím se zdá, že ji vlastníci pozemků, z nichž největší podíl má firma CPI, zastaví tak hustě, že příliš prostoru pro stromy a zeleň nezůstane.
Naplňování klimatického plánu bude vyžadovat velmi aktivní roli nové radní při získávání financí na jednotlivé projekty. ODS ani ANO pro přijetí klimatického plánu v minulosti nehlasovaly a na konkrétní opatření zatím mnoho peněz vyčleněno nebylo. Z některých výstupů pražských politiků se zdá, že je pro ně změna klimatu příležitostí k mluvení o atraktivních parčících s vodními prvky. Jana Komrsková by tedy mohla být člověkem, který koaličním partnerům vysvětlí, že do opatření reagujících na změnu klimatu je třeba také investovat peníze, a ne jen o nich hezky mluvit. Naléhavost environmentálních témat by se mohla v koaličních dokumentech připomínat i v kontextu toho, kolik seniorů i jiných osob u nás v posledních rocích v příliš horkých létech umírá.
Důstojná mzda pro lidi z kultury?
Jiří Pospíšil, který je pro mnohé nepřijatelný kvůli svému bývalému poradci Jiřímu Fremrovi a provázanost s aktéry kauzy Dozimetr, bude mít na starosti cestovní ruch, památkovou péči, výstavnictví a animal welfare. V koaliční smlouvě se píše, že bude snahou „kulturní život rozšiřovat do všech částí města, do obvodových i lokálních center s cílem zvýšit dostupnost pro každého obyvatele“ a že se bude zvyšovat počet hodnotitelů grantů. Nepřekvapivě zde není vůbec nic o základním problému pražské kultury, kterého si nevšimla ani loni představená koncepce Kulturní politika hlavního města Prahy 22+.
V Praze je v kulturních odvětvích zaměstnáno celých 9 procent pracujících, jak píší redaktorky Artalku, které se koncepci věnovaly. Je to téměř desetina obyvatel v aktivním věku, což českou metropoli řadí na čtvrté místo v Evropě po Berlíně a dvou administrativních částech Londýna. „Spolu s velmi hustou sítí kulturních institucí a v porovnání s dalšími evropskými městy nadstandardně vysokou návštěvností kulturních akcí může na první pohled působit jako kulturní ráj,“ píší autorky textu a poukazují na to, že kvůli podfinancovanosti celého odvětví však těchto 9 procent obyvatel často nedosahuje ani na minimální důstojnou mzdu.
Jak se žije pražskému divadelnímu režisérovi, se mohl Jiří Pospíšil dozvědět třeba z této debaty nebo tohoto podcastu. Že balancuje na hraně pádu do chudoby, pokud nevlastní byt, ve kterém žije, by ho možná překvapilo. Otázka je, zda bude Pospíšil ochotný se o téma zajímat a kolik času si na práci radního vůbec vyhradí vzhledem ke své funkci europoslance. Kumulování postů je ostatně problémem i u dalších radních: Udženije, budoucího primátora Svobody nebo Michala Hrozy z TOP 09. Celá polovina radních má i další funkce.
Piráti se zkrátka rozhodli stát součástí koalice, která už teď připomíná vůz, který s každým ujetým metrem může zařadit zpátečku a vrátit se o dva dozadu. Nezbývá než doufat, že se při této jízdě po kostrbatých pražských dlaždicích povede prosadit alespoň pár dílčích projektů, které Prahu posunou dál. Pokud bude následující období úplným fiaskem, budou z toho snad voliči umět vyvodit důsledky pro další období environmentální, bytové i celospolečenské krize. Ta se v hlavním městě projevuje stále většími rozdíly mezi zajištěnými vyššími vrstvami a prekariátem, který postupně padá do chudoby nebo je z města vytlačován. Pokud chce Praha ve svých galeriích dál prezentovat líbivé koncepty budoucnosti, bude muset přijít na způsob, jak ve městě zajistit kvalitu života i pro lidi, kteří v něm řídí autobusy, učí děti ve školách nebo pečují o nemocné.
Autorka je redaktorka Alarmu.