Ilustrace: Šárka Blažková
Jak má vlastně vypadat energetická tranzice? Zvláště ve středoevropském prostoru je snadné vnímat ji po vzoru německé Energiewende, která klade důraz na solární a větrnou energii a zároveň striktně odmítá energii z jádra. Německo aktuálně odstavuje poslední jaderné elektrárny a jakkoliv to tak nemusí zpovzdálí vypadat, i v tamější veřejné debatě se jedná o rozhodnutí, které budí velké emoce. Tamější ministryně životního prostředí za Stranu zelených tak koncem března proto zopakovala hlavní důvod ukončení jaderné energetiky v Německu: „Rizika jaderné energie jsou v důsledku nekontrolovatelná a naše země je tak díky ukončení energie z jádra bezpečnější a neprodukuje už další jaderný odpad.“
Německý příklad – jakkoliv významný – je ale v mnohém specifický a ani zdaleka nereprezentuje přístup dalších evropských států a Evropské unie jako celku. Celkem šestnáct států evropské sedmadvacítky totiž plánuje pokračovat ve využívání jaderné energie alespoň v blízké budoucnosti.
Nová jaderná aliance v Evropě
Podíváme-li se do nedávné historie využívání jaderné energie v Evropě, uvidíme, že dvěma největšími a zcela pochopitelnými historickými milníky byla černobylská havárie v roce 1986 a havárie ve Fukušimě v roce 2011. Obě měly sice v Evropě za následek vlnu odstavování jaderných elektráren v obavách z výše zmíněných nekontrolovatelných rizik, nicméně skutečnost se nakonec stala poněkud komplikovanější.
Například Švédsko zavřelo své dvě jaderné elektrárny velmi krátce po havárii v Černobylu, nicméně své někdejší rozhodnutí nakonec zvrátilo v roce 1996 a dnes jeho trojice jaderných elektráren s šesti reaktory zajišťuje bezmála třetinu tamější poptávky po elektrické energii.
Podobný vývoj teď možná čeká i Itálii: jakkoliv na černobylskou událost ve své době zareagovala podobně jako Švédsko a od využívání jaderné energie upustila, současná krajně pravicová vláda Giorgie Meloni naznačuje, že by se tato situace mohla změnit.
Podle italského ministra životního prostředí a energetické bezpečnosti Gilberta Fratina je „čtvrtá generace nukleárních reaktorů čistá a bezpečná.“ A dodal, že „o jaderné energii budeme jednat s našimi partnery a s maximální pečlivostí zvážíme, jak ji začlenit do národního energetického mixu pro nadcházející desetiletí, abychom i s její pomocí dosáhli dekarbonizačních cílů stanovených Evropskou komisí směrem ke klimatické neutralitě v roce 2050.“
Bohužel to, co je snem všech spotřebitelů, je zároveň noční můrou distribučních firem a obchodníků s elektřinou, pro které by samovýroba elektřiny obcí a jednotlivců znamenala snížení zisků.
A nejen to. V Evropě podle některých nabírá momentum takzvaná „jaderná aliance“ vedená Francií, která je ostatně se svými 57 aktivními jadernými reaktory skutečnou evropskou nukleární velmocí. Na konci února letošního roku přislíbilo celkem jedenáct evropských států „užší spolupráci“ na podobě a rozvoji jaderné energie. Země, mezi nimiž bylo i Česko, vydaly na setkání ve Stockholmu společné prohlášení, v němž mimo jiné stojí, že „jaderná energie je jedním z mnoha nástrojů k dosažení našich klimatických cílů, k výrobě elektrické energie a zabezpečení jejích dodávek.“
Tato aliance prozatím slaví úspěch a z původních jedenácti signatářů se během následujících měsíců rozrostla už na šestnáct členů. Kromě Francie a Česka se jedná o Belgii, Bulharsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Itálii, Maďarsko, Nizozemí, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko, Švédsko a Velkou Británii. Jedním z významných témat této aliance je ale nejen podpora a rozvoj jaderné energie jakožto součásti přechodu k nízkoemisní energetice, ale také otázka, jak se zbavit závislosti na importu jaderného paliva z Ruska, což představuje významný problém hlavně pro východoevropské země.
Z toho je zřejmé minimálně to, že významná část Evropy nechce jít „německou cestou“. Radikální část (jako například Itálie) uvažuje o obnově a rozvoji jaderné energetiky na svém území, zatímco jiní plánují pouze udržet v provozu své stávající jaderné reaktory a využívat je pouze do konce životnosti.
Vize budování nových jaderných reaktorů a elektráren je tak (alespoň prozatím) spíše doménou některých asijských zemí, jako je Čína nebo Indie. Překvapující v tomto ohledu může být ale přístup Japonska, které navzdory havárii ve Fukušimě pokračuje po kratší pauze ve využívání jádra a které podle slov předsedy vlády Fumio Kišidy chce v budoucnosti „plně využívat jadernou energii.“ A podle všeho má tato pozice i oporu v japonském veřejném mínění.
Přesto ale podle reportu Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) platí, že k renesanci jádra hned tak nedojde: produkce elektřiny z jaderných elektráren dosáhla svého vrcholu kolem roku 1996 a od té doby setrvale klesá. Využívání jaderné energie totiž čelí problému, který pro ni může být v dlouhodobém ohledu skutečně smrtící: vlastní nekonkurenceschopnosti.
Na jádro nemáme čas ani peníze
Výstavba jaderných elektráren je extrémně drahá, pomalá a zpravidla vyžaduje vysokou míru spolufinancování z veřejných rozpočtů. Připočte-li se k tomu už tradiční zpožďování výstavby a několikanásobné překročení původního rozpočtu (často kolem 200–300 procent), nevychází jádro jako dvakrát pragmatická volba.
Pomalost výstavby je zároveň silným argumentem proti tomu, aby jádro sehrávalo významnější roli ve snižování emisí: při pohledu na současné klimatické scénáře a rychlost, s jakou bychom měli emise snižovat, je zjevné, že na zavádění jádra nemáme dost času. Například z posledního reportu IPCC vyplývá, že pokud máme udržet globální oteplování pod hranicí 1,5 °C, musí se globální emise skleníkových plynů do roku 2035 snížit o 60 procent ve srovnání s rokem 2019.
Jak dlouho ale trvá postavení jedné jaderné elektrárny? Podle oficiálně dostupných dat činila v roce 2021 průměrná doba výstavby jaderných reaktorů připojených k síti 88 měsíců. Ve sledovaném období v letech 1981–2021 byl medián doby výstavby jaderných reaktorů nejdelší u reaktorů připojených v letech 1996–2000, a to 120 měsíců.
Doba výstavby jaderné elektrárny se ale může významně prodloužit a také prodražit oproti původním plánům. Příkladem je nový finský reaktor Olkiluoto 3, jehož výstavba se protáhla o 14 let mimo jiné vlivem technologických potíží, které vedly k řadě žalob. Ve výsledku stál celý proces výstavby 11 miliard eur (zhruba 260 miliard Kč), což je třikrát více než původní odhadovaná částka. Olkiluoto 3 je každopádně prvním novým reaktorem v západoevropských zemích za posledních patnáct let, což samo o sobě svědčí o tom, jak nepopulární v západní Evropě jaderná energie ve skutečnosti je.
Jádro jako bezpečnostní hrozba
Kromě tradičních argumentů o hrozbách, které produkci jaderné energie provází, stejně jako o environmentálních a zdravotních rizicích vyplývajících z nutnosti skladování jaderného odpadu, se následkem historické zkušenosti vynořuje sílící kritika také z ryze pragmatických pozic. Další rozvoj jaderné energie si podle ní z časových ani finančních důvodů nemůžeme dovolit a měli bychom místo toho investovat do rozvoje obnovitelných zdrojů, tedy především solární a větrné energie.
To ale neznamená, že bychom měli bezpečnostní rizika spjatá s využíváním jaderné energie ignorovat nebo je chápat jako vedlejší. S postupující klimatickou krizí naopak nabývají na významu nové hrozby, které jsme si doposud ani neuměli představit. Podle analýzy společnosti Moody’s z roku 2020 se během příštích dvaceti let stanou rostoucí teploty, riziko záplav nebo naopak nedostatek vody následkem sucha ohrožením bezpečnosti 57 amerických atomových elektráren.
Analýza tvrdí, že „důsledky změny klimatu mohou ovlivnit všechny aspekty provozu jaderných elektráren – od manipulace s palivem a výroby elektřiny a páry až po údržbu, bezpečnostní systémy a zpracování odpadů.“
Studie rovněž zdůraznila, že zranitelnost jaderného sektoru vůči regionálním klimatickým rizikům z velké části vyplývá z jejich blízkosti vodním zdrojům. Vzhledem k tomu, že jaderné elektrárny jsou závislé na vnějších zdrojích pro chlazení, nachází se jejich naprostá většina v blízkosti řek, jezer nebo moří. To je vystavuje riziku záplav a bouřkových přívalů, stejně jako dalším extrémním jevům, jak jsme mohli vidět mimo jiné v případě elektrárny ve Fukušimě.
Stejně tak je ale produkce jaderné energie ohrožená opačným extrémem: suchem, které je taktéž jedním z citelných dopadů destabilizace klimatického systému. Během loňského léta, kdy západní Evropu decimovaly vlny veder a následná rekordní sucha, byla francouzská státní firma EDF nucena dočasně snížit výkon svých jaderných elektráren na řekách Rýn a Garonna, protože vlny veder řeky vysušují a zároveň zvyšují teplotu vody, což omezuje její využití ke chlazení elektráren.
Budoucnost jádra v Česku
Jak se to ale má s jadernou energetikou a její budoucností u nás? Ve zkratce: do velké míry má sledovat opačný trend než v západní Evropě. Zatímco na západ od nás dochází k utlumování či stagnaci rozvoje jaderné energie, v Česku je ve hře stavba až čtyř nových velkých jaderných bloků.
Klíčovým dokumentem v této oblasti má být státní energetická koncepce, jejíž základní teze vláda schválila v polovině dubna letošního roku. Energie má být podle vlády bezpečná, dostupná a její podoba má být konzistentní s evropskými dekarbonizačními plány. Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely je zároveň jasné, že součástí koncepce bude důraz na rozvoj jaderné energetiky.
Vláda si totiž od rozvoje jádra slibuje, že pokryje část produkce postupně odstavovaných uhelných elektráren, které se mají uzavírat začátkem třicátých let. Navzdory obavám některých odborníků se chystá jít cestou výstavby velkých jaderných bloků a z velké části ignoruje vývoj takzvaných modulárních reaktorů, které mají být odpovědí jak na časovou, tak i finanční náročnost velkých bloků, jež se stávají čím dál méně konkurenceschopnými.
Aktuálně probíhající tendr na dodavatele nového velkého jaderného reaktoru v Dukovanech ale trpí některými ze zmíněných obtíží energie z jádra. Podle prvotních odhadů by se měly náklady na nový reaktor v Dukovanech vyšplhat zhruba na 500 miliard korun. Vzhledem k současnému stavu státního rozpočtu ale není jasné, kde chce vláda v průběhu následujících let vzít další stovky miliard na megalomanskou stavbu, jejíž vybudování bude pravděpodobně zpožděné i násobně dražší. Možná se na ni bude muset vytvořit veřejná sbírka jako na Národní divadlo.
Obnovitelné zdroje už nejsou alternativní
Tyto investice zároveň budou chybět při rozvoji obnovitelných zdrojů energie (OZE). Ty byly donedávna považované za alternativní, nicméně dnes se spíše ukazuje, že ve skutečnosti alternativu nemají. Je zároveň absurdní, že zatímco vláda na jedné straně plánuje masivní jaderné projekty za stovky miliard, v otázce obnovitelných zdrojů není schopna (či ochotna) přijít s tolik potřebnou legislativou, jako je třeba novela energetického zákona lex OZE 2 nebo směrnice pro využívání baterií v soustavě.
Důsledkem takového laxního přístupu je, že podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu je u nás stále minimální, a to navzdory jejich nesporné popularitě mezi lidmi. Jako kdyby se u nás OZE paradoxně stávaly obětí svého úspěchu – jsou levné, dostupné, populární a mají potenciál výrazně snižovat náklady na energie. Bohužel to, co je snem všech spotřebitelů, je zároveň noční můrou distribučních firem a obchodníků s elektřinou, pro které by samovýroba elektřiny obcí a jednotlivců znamenala snížení zisků.
Zájem o instalaci solárních panelů je ale u nás obrovský, a to mimo jiné i vlivem energetické krize. Velký úspěch také zaznamenávají instalace domácích baterií na skladování přebytků. Zdržení je tedy na prvním místě chybou politické reprezentace, která podléhá lobbingu energetických firem. Česko v tom ale není samo – podobné situaci čelí spousta dalších východoevropských zemí, kde dochází k rozvoji obnovitelných zdrojů jen velmi pomalu, a to zvláště ve srovnání se západními zeměmi, které aktuálně procházejí solárním boomem.
V otázce energetiky budoucnosti tak hrozí ještě větší prohloubení problému dvourychlostní Evropy. Zatímco západní země budou rapidně dekarbonizovat svoji energetickou produkci rozvojem levných obnovitelných zdrojů a stávající jaderné reaktory nechají spíše jen doběhnout, země východní Evropy se mohou ocitnout na chvostu a budou se zadlužovat nákladnou výstavbou zpožděných a předražených jaderných reaktorů. Základní aritmetika je ale jasná: dekarbonizaci lze dostatečně rychle, efektivně a bezpečně provést pouze rozvojem OZE. Čím později to naše vláda pochopí, tím hůře pro nás všechny.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl s podporou nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung
Přečtěte si všechny texty ze série Zelená transformace jako řešení energetické chudoby
