Už jsem se začínal bát, že se nedožiju pohoršování nad nejmladší generací. Raně postkomunistická víra ve spásu skrze děti nezatížené hříchem života v pozdněsocialistickém marasmu způsobila, že oblíbená maloměšťácká disciplína byla nadlouho veřejně skoro nemyslitelná. Staří byli pohrobci komunismu, mladí progresivní budovatelé kapitalismu. To se však mění. Mladí už nejsou jen zachránci demokracie, ale také digitální dementi.
V roce 1990 začalo čekání na dokonalou generaci, nezatíženou „bolševikem“, s možnostmi cestovat po celém světě, vyrůstající v nejlepším z možných světů. Měla přijít generace opravdových demokratů. To se do jisté míry i naplnilo, do zkorumpovaných radnic po celé republice se dnes často nejhlasitěji trefují právě lidé okolo třicítky i mladší, kteří vytváří nejpočetnější část kdysi vzývané občanské společnosti. Na druhou stranu někteří jejich vrstevníci organizují pokusy o pogromy a většina je pasivní.
Splněné sny jen pro jednu část jedné generace
Někteří autoři upozorňovali už v dobách předkrizového optimismu na těžké podmínky, které čekají na nastupující generaci. Mladí plní očekávání a konzumních aspirací museli být jednou nutně zklamáni, protože není možné, aby se dostalo na všechny. Podobný názor se nyní objevil v intelektuální příloze konzervativních Lidových novin. Ale nezůstalo jen u toho, na vině je údajně totiž kromě globálně špatné ekonomické situace i roztěkanost, nesoustředěnost a egoismus, kteréžto vlastnosti jsou prý způsobené elektronickými médii. Od mladých se už příchod pravé demokracie neočekává. Stále více se rozmáhá panika z toho, že u nás rostou generace roztržitých a sobeckých tupců, kteří si těžko budou hledat práci. Prvním důsledkem těchto strachů je populistický boj proti humanitním oborům a jejich studentům. Ten už je tak zažitý, že senátor za ODS Přemysl Sobotka klidně mluví o zbytečných politolozích, přestože v čele jeho strany jeden takový neužitečný chudák stojí.
Když se přestane ekonomice dařit, jsou neúspěšní označeni za líné a neschopné, tak jako mladí Španělé nebo jako se to děje generaci Z, která je tak onálepkována raději už předem.
Jiří Špaček v zajímavém článku Generace nesnesitelných rozmazlenců nastupuje, který vyšel v Orientaci Lidových novin a jehož bombastický titulek příliš nekoresponduje s umírněnějším textem, spojuje dohromady hned několik soudobých trendů: nesplnitelná očekávání „nesnesitelných rozmazlenců“, jejich roztěkanost a sobectví, přesun identity do virtuálního prostoru a stále větší kontrolu zdrojů úzkou ekonomickou elitou. Samotná rozmazlenost není podle článku příčinou neúspěchu generace Z (tedy generace narozené přibližně po roce 1995). Může za něj fakt, že jí současný systém nabízí čím dál méně šancí. Je v dobrém slova smyslu překvapivé číst na stránkách Lidových novin v těchto souvislostech i něco jiného než příběh o tvrdé práci a sebedisciplinovanosti, které při troše štěstí vždy vedou k úspěchu.
Chudí a bohatí
Přisuzovat celé generaci neúspěch je ale nesmysl. Byť je to atraktivní téma a každá generace má svoje specifika, mluvit souhrnně o šancích jedné generace zcela ignoruje sociální a ekonomické rozdíly. Generace původně považovaná za spásu demokracie rostla v třídně rozdělené společnosti a původ výrazně formoval zmiňovaná očekávání, zejména pak reálné příležitosti. Značkový tablet v rukách anglicky hovořícího gymnazisty vracejícího se ze studijního pobytu ve Francii má jiné konsekvence než druhořadý výrobek v rukách potomka nezaměstnaných, který kouká v Bruntále z okna. Sociální nespravedlnost se ukazuje nejvíc v tom, jak se projevuje při přenosu na další generaci, a přitom dokáže zůstávat zdánlivě neviditelná. Nespravedlnost je pomocí vzdělání zobjektivněna a nerovnost se díky tomu později jeví jako výsledek nějakého přirozeného výběru. Každý přece považuje za spravedlivé, že má podnikový právník dobré auto a že dělník na pásu se základním vzděláním jezdí do práce autobusem.
Asi ne náhodou mají největší šanci stát se jedinou dokonalou generací ti, kterým bylo v roce 1990 okolo dvaceti let a s porevolučním režimem se nejvíce identifikovali. Pro mladší je potřeba vymyslet nálepku, aby nebylo nutné vysvětlovat, co je špatně na systému, když v něm mladí lidé „se dvěma zdravýma rukama“ nenachází uplatnění. Můžou za to tablety a sociální sítě.
Média, vzdělání a nerovnost
Každá další generace se potýká s novou vlnou elektronických médií. Ať už to byla televize, videohry, počítačové hry, internet, sociální sítě, tablety či smartphony, vždy došlo na řeči o blbnutí nové generace. Pokud ale doopravdy kolektivně blbneme, není to ani kvůli televizi (jako technologii), ani kvůli Facebooku či tabletům, ale vinou škol, které nedokážou reagovat na potřeby společnosti a dětí. Pokud by se tyto vlny pohoršení naplnily, už dávno by z nás byli legendární střílečkou Doom odchovaní zabijáci nebo aspoň nesoustředění idioti.
Školy postavené a vymyšlené pro účely jiné doby mají čím dál menší šanci děti zaujmout. Argument, že děti se v důsledku užívání tabletů nedokážou na nic soustředit, dobře zapadá do schématu rezignovaného učitele, který vyžaduje, aby se děti při jeho výkladu nevrtěly (ještě tak aby koukaly do mobilů!). Každá další mediální éra způsobuje ještě větší informační záplavu než ta předchozí, a proto je pro organizaci faktů a orientaci v sociální realitě potřeba pojmout čím dál větší objem znalostí. Vyšší střední a střední třída to zvládají lépe – o elitách nemluvě.
Už dávno nestačí naučit děti číst, psát a trojčlenku. Asi to nestačilo nikdy, pokud má být součástí vzdělání i chápání svobody, občanství, demokracie a jejich významu, dnes to ale nestačí ještě výrazněji. Podle výzkumu Člověka v tísni středoškoláci považují za největší problém současného Česka romskou komunitu. Mohou za to média? Nejspíš ano, ale je úplně jedno, jestli si zprávu na Novinkách o hospodské rvačce interpretované jako rasové násilí ze strany Romů přečetli studenti na tabletu, chytrém telefonu nebo na normálním počítači. Pokud je ve Španělsku vysoká nezaměstnanost mladých, o kterých Špaček ve svém článku taky píše, je na vině používání sociálních sítí? Používají mladí Španělé Twitter víc než stejně staří Němci? Asi těžko.
Mládež s dvacetiprocentní mírou nezaměstnanosti nebude jako celek trávit čas kultivací demokracie, natož aby ji posouvala do nějakého vyššího stádia. Zvláště když velká část těch, kteří nějakou práci budou mít, nebudou mít ani podmínky, jako měli jejich rodiče. Optimistická očekávání s touto generací spojovaná předpokládala další úspěšný růst a nekonečný úspěch tržního hospodářství. Když se přestane ekonomice dařit, jsou neúspěšní označeni za líné a neschopné, tak jako mladí Španělé nebo jako se to děje generaci Z, která je tak onálepkována raději už předem. O budoucích nezaměstnaných se můžeme už dnes dočíst, proč budou jednou bez práce a už teď si za to mohou sami.
Prožíváme-li nyní dobu, kdy jsou v sedle normalizační televizní kulturou a ruskými digitálními hrami odkojení jedináčci ze sídlišť, nic horšího nás s generací odkojenou tablety a Facebookem asi nemůže potkat. Tablety, které údajně vedou k plochému myšlení si na nás taky nepřijdou, protože české základní školy žádné jiné myšlení v dětech stejně příliš nepodněcují. V okolnostech globální ekologické krize, krize demokracie a drastického zvětšování příjmové nerovnosti je strach z nástupu digitálních dětí do praxe vlastně docela luxusním strachem.
Autor je redaktor A2larmu.