Foto Udoweier, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Francouzský spisovatel Édouard Louis se proslavil svými díly, v nichž vykresluje každodenní ponižování, kterému jsou vystaveni lidé pracující třídy. V tomto rozhovoru vysvětluje, jak se ti, kdo nám vládnou, vyhýbají odpovědnosti za svá rozhodnutí, a současně nám vyčítají, jakým způsobem se vyrovnáváme s následky jejich činů.
Někoho by možná napadlo, že když se prodávají statisíce výtisků Louisových knih – dnes už přeložených do třiceti jazyků, mohla by mu hrozit ztráta kontaktu s realitou. Při setkání s devětadvacetiletým spisovatelem mě nicméně odzbrojila jeho skromnost a otevřenost. Radikalita jeho textů, v nichž hájí svou třídu – pracující třídu – ostře kontrastuje s hebkostí jeho hlasu. Ano, Édouard Louis je rozzlobený. Ale i hněv může být krásný, zejména objeví-li se v krásné literatuře.
Privilegia vás před politikou ochraňují. Před politikou vás ochraňují i vysokoškolské tituly. A ochrání vás před ní peníze. Když mám dnes peníze a nejsem spokojený s tím, jak funguje vláda ve Francii, můžu se odstěhovat někam jinam. To ale neplatí pro moje rodiče.
Jako politicky angažovaná osobnost se spisovatel Édouard Louis téměř nezastavil. Od šestnácti působil v národní středoškolské radě, v roce 2018 se zapojil do boje železničářů proti privatizaci francouzské železniční sítě a následně do protestů proti penzijní reformě Emmanuela Macrona. A přestože mladého autora neustále zvou na společenské akce vyšších kruhů, neobává se, že by zpohodlněl.
„Knihu jsem napsal doma, ve svém koutku. Potom jsem ji jednoho dne odeslal. Nikoho jsem neznal. Rukopis knihy jsem šel vytisknout do kopírovacího centra. Půjčil jsem si od kamarádů třicet eur, abych mohl pořídit čtyři kopie. Ty jsem rozeslal vydavatelům – a kniha vyšla. Buržoazii nic nedlužím.“
Rozhovor vydaný původně ve francouzském online deníku Solidaire vedl Jonathan Lefèvre a Édouarda Louise se ptal na jeho politickou angažovanost a intenzitu současného třídního konfliktu.
Jak jste přišel na chuť politické angažovanosti?
Už v dětství jsem věděl, že politika je důležitá věc. Napřed jsem měl na politiku vzpomínky osobní, teprve později vysloveně politické. Vzpomínám si, jak ve Francii proběhla reforma, která změnila podmínky pro přidělování sociálních dávek. Museli jste doložit, že jste pracovali a že si zasloužíte aspoň minimální podporu. Zničehonic mému otci zavolali nebo napsali z úřadu: „Musíte prokázat, že opravdu hledáte práci, pokud chcete dál dostávat podporu. Musíte ukázat, že jen nevysedáváte doma.“ Tehdy jsem nevěděl, co znamená politická strana nebo reforma a podobně, ale viděl jsem, že někdo učinil politické rozhodnutí, a najednou se něco hmatatelného dramaticky změnilo – šlo to na otci vidět, podepsalo se to na jeho těle.
Velmi brzy se ve mně tedy probudilo politické povědomí, které pak už jen dál a dál narůstalo. Když jsem nastoupil na lyceum, v naší rodině jsem byl první, kdo pokračoval ve studiu po ukončení základního vzdělání. Najednou jsem před sebou měl mnohem buržoaznější a privilegovanější prostředí. A tehdy jsem zahlédl propast mezi světem mého dětství a tímhle světem. Díky tomu jsem si uvědomil sociální násilí a nespravedlnost.
Tehdy jste spatřil, že na jejich tělech – na rozdíl od těl dělníků – nezanechává politika takové stopy…
Privilegia vás před politikou ochraňují. Před politikou vás ochraňují i vysokoškolské tituly. A ochrání vás před ní peníze. Když mám dnes peníze a nejsem spokojený s tím, jak funguje vláda ve Francii, můžu se odstěhovat někam jinam. To ale neplatí pro moje rodiče. Obecně platí, že čím blíž máte k vládnoucí třídě, tím víc vás to chrání před politikou.
Ale vládnoucí třídy navíc aktivně působí proti třídám ovládaným. Občas někdo tvrdí, že se o pracujících nemluví. S tím ale nesouhlasím. Ve skutečnosti se to v diskursu vládnoucích tříd objevuje jako určitá posedlost – avšak chtějí je jen urážet. Přesně tohle jsme poslední dobou mohli vidět u Emmanuela Macrona. Věčně se upozorňuje na ty „na dně“, na „líné“, na ty, kdo „brání reformám“, na ty, co „odmítají pracovat“ a podobně.
Tohle jste vysvětloval v působivém textu nazvaném „Kdo se navážel do žlutých vest, navážel se do mého otce“. Tehdy jste patřil k prvním veřejně známým osobnostem, které zaujaly jasné stanovisko.
Viděl jsem první demonstrace žlutých vest. Dojalo mě, že konečně vidím lidi, kteří zatím vůbec neměli přístup do veřejného prostoru. A byl jsem smutný, protože jsme se dívali na lidi, kteří trpí. Zároveň jsem byl naštvaný, protože jakmile se objevili, jiní se je pokoušeli umlčet. „Chovají se agresivně, jsou takoví a makoví a tak dále.“ Tyto pocity, smutek a vztek, mě vedly k tomu, že jsem se potřeboval vyjádřit.
Vnímal jsem, že tohle jsou lidé, o kterých jsem se pokoušel mluvit ve svých knihách. A konečně byly slyšet jejich hlasy. Konečně byla vidět jejich těla. Konečně se v politice mluvilo o realitě, ne pouze v těch ohromných abstrakcích týkajících se „společenské smlouvy“ a „Republiky“. Teď tu lidé říkali: „Nemáme za co nakoupit jídlo, nemáme na zaplacení nájmu…“ Bylo důležité se ozvat. Připadalo mi, že se jich nikdo nezastává.
Prohlásil jste, že žluté vesty konfrontovaly buržoazii s realitou.
Když se objevily žluté vesty, realita se otevřeně zjevila v takové podobě, na jakou média nejsou zvyklá. Je to dané tím, že bývá zneviditelňovaná. Když se v televizi díváme na političky a politiky, nikdy se mezi nimi neobjeví pokladní, která by řekla: „Bolí mě ruce, protože od rána do večera stojím za kasou a markuju věci na pásu.“ Taková je realita. A pro mě je okamžik, kdy se takhle realita konečně ukáže, projevem zásadního politického hnutí.
Když budeme více zachycovat tuto realitu, můžeme tím také bojovat s krajní pravicí?
Rozhodně. Tak bychom zajistili, aby se lidé, kteří jsou nejutlačovanější a nejvíc trpí, mohli identifikovat s diskursem levice. Lidé chtějí mluvit o tom, že strádají, protože se nacházejí v situaci, která je trýznivá – což ale neznamená, že by je definovalo jen tohle. Nikdo nechce být jenom obětí. Říkáme „trpím kvůli třídnímu násilí, kvůli kastovnímu systému,“ nebo říkáme „trpím kvůli migrantům, ženám a gayům?“
Pokud krajní pravice nabízí prostor, kde lidí cítí, že můžou vyjádřit, jak trpí, a kde jim někdo naslouchá, pak se takovým směrem vydají. Všichni přece hledáme možnost sdílet, co prožíváme, kdo jsme a jak se cítíme.
V knize Kdo zabil mého otce upozorňujete, kdo nese odpovědnost. Proč to děláte?
Protože tady jsou lidé, kteří rozhodují a nesou odpovědnost. Bylo pro mě zvláštní mluvit o Chiracovi, Sarkozym a Macronovi v literárním díle. Jenže ono je to zvláštní z toho důvodu, že na to nejsme zvyklí. A pravděpodobně také proto, že hodně spisovatelů a spisovatelek pochází z vládnoucí třídy a nikdy nezakusili politiku v této podobě, jako intimní prožitek života či smrti. Vyprávějí o životech bez politiky, protože takový život sami mají, zatímco život mého otce byl velmi politický.
A především se setkáváme s neustálým popíráním odpovědnosti těch, kdo rozhodují. Když umře dělník, označíme to za nehodu na pracovišti a je to. Ale ne, tohle nestačí. Existují lidé, kteří mají být voláni k odpovědnosti. Zvláštní je, že když vyšly moje první knihy, ve kterých jsem se hodně zmiňoval o homofobii a rasismu v prostředí, kde jsem vyrůstal, spousta novinářů – buržoazních novinářů a novinářek – mi říkala: „Když o někom mluvíš jako o buzerantovi nebo negrovi, jsi spoluzodpovědný. Takové jednání není možné u lidí omlouvat.“ Ale když jsem vydal knihu Kdo zabil mého otce, v níž jsem vyjmenovával Macronova nebo Sarkozyho rozhodnutí, která na mého otce dopadla, která mu zlomila vaz, tak lidé namítali: „To ne, počkej, vždyť jde o celý systém, není to jen jejich rozhodování…“
Žijeme ve společnosti, v níž vládne režim sociologických výmluv určených jen pro ty, co vládnou. Macron může změnit život mému otci, ale můj otec nemůže změnit život Macronovi. Existuje tu někdo, kdo má moc nad ostatními – a ti, kdo mají nejvíce moci, na ty odpovědnost doléhá nejméně. Dřív jsem si vždycky myslel, že ti, kdo vládnou, jsou proti takovým výmluvám. Že prosazují odpovědnost i pro jednotlivce. Ale skutečnost je taková, že k individuální odpovědnosti chtějí tlačit jen ty ovládané.
Ve své nové knize Boje a proměny jedné ženy vysvětlujete, že pro vaši matku emancipace znamenala obléknout se a namalovat podle většinové normy. Odrážejí se v tom debaty o nařízeních ohledně toho, co ženy mohou nosit?
Přesně tak. Proti myšlence takových nařízení by levice měla vždycky bojovat. Neměli bychom lidem diktovat, jaká je pravá definice důstojnosti, jací musí být a co by měli nebo neměli dělat. Především proto, že pro řadu žen se nutnost oblékat si šaty a líčit se stala skutečně diktátem. Přesně tohle kdysi řekli Marilyn Monroe: „Obleč si šaty a namaluj si rty, anebo zmiz.“
Pro mnohé moje kamarádky, které se narodily do vládnoucí třídy, to stále představuje předmět společenského nátlaku. Naproti tomu moje matka se narodila do prostředí, v němž si našla neústupného manžela, který nechtěl, aby používala líčidla, přál si, aby zůstala doma a aby se neprojevovala. Když si mohla namalovat rty rtěnkou a „zkrášlit se“ v tom nejtradičnějším smyslu, znamenalo to pro ni emancipaci. Co je pro některé útlakem, může být pro jiné osvobozením. A právě proto nesmíme v politice vytvářet taková nařízení a diktovat zdánlivě neměnné a univerzální věci. Je důležité, aby si levice vůči světu vždy ponechala otevřenost.
Čelil jste nařčení z „prolofobie“, tedy z toho, že údajně křivdíte pracující třídě, když ji vykreslujete negativně. Na druhou stranu, když si člověk vaše knihy přečte, řekne si, že chcete pracující líčit věrně i s jejich nedokonalostmi právě proto, že si jich vážíte. Jak to tedy je – jste s nimi, nebo proti nim?
S nimi. Nechci pracující stigmatizovat, ale ukázat jejich rozmanitost. Prolofobové jsou spíš ti, kdo nám chtějí bránit o těchto věcech mluvit. Když mluví o „pracující třídě“, mají na mysli jen „tradiční“ dělníky – bílé muže, rasisty a alkoholiky. Nechci vytvářet mytologie. Chci uvažovat o realitě. V mých knihách vystupují velmi různorodí lidé. Během dětství a dospívání jsem potkal spoustu opravdu rozmanitých lidí.
Ti, kdo mě viní z prolofobie a vyčítají mi, že píšu o rasismu a sexismu mezi pracujícími, tvrdí, že bychom měli ukazovat pracující třídu jako krásnou a čistou, abychom ji mohli hájit a bojovat za ni. Jako by si tímhle musela naši podporu zasloužit. To je ale přece pravicový pohled. Já za lidi bojuju, ať už jsou milí, nebo ne, ať jsou dobří, nebo špatní. A tak můžu poukazovat na fenomén rasismu uvnitř komunity a současně bojovat proti životním podmínkám, které těmto lidem přinášejí utrpení. Především tak můžu vysvětlovat, odkud se rasismus bere, a poukazovat na to, že pochází ze situací spojených s vyloučením, ovládnutím a s omezeným přístupem k některým druhům diskursu.
Čím si takové útoky vysvětlujete?
Všiml jsem si, že většina lidí, kteří mě nařkli z „prolofobie“, pochází z buržoazního prostředí. Naproti tomu většina těch, kdo se ztotožňují s tím, co jsem popsal, byli lidé s podobným zázemím, jaké jsem měl já.
To nás vrací ke žlutým vestám, které byly vláčeny bahnem. Když jsem promluvil, ozývalo se: „Buďte zticha! Ubližuje jim, když je popisujete jako homofoby a rasisty.“ Ale kdykoliv se lidé z pracující třídy chtějí ozvat, ti samí je okřikují: „Buďte zticha! Jste rasisti a homofobové.“ Elity vůbec nemají zájem o to, aby se pracující třídy mobilizovaly nebo hlasitě vyjadřovaly. Buržoazie stojí na systému neustálých rozporů – a ve výsledku dokáže jen žádat po ostatních, ať jsou zticha.
Z anglické verze rozhovoru Édouard Louis: Why Is Individual Responsibility Only for the Poor? publikované na stránkách časopisu Jacobin přeložila Petra Jelínková.