Před šesti měsíci jsem vyšel z příšeří Národní bezpečnostní agentury (NSA) vlády Spojených států a předstoupil před novináře. S celým světem jsem se podělil o důkazy, které dokládají, že některé vlády budují celosvětový sledovací systém, který jim umožní tajně sledovat, jak žijeme, s kým mluvíme a co říkáme. Před novináře jsem se postavil s jasným vědomím. Věděl jsem, že toto rozhodnutí mě bude stát rodinu a domov a že může ohrozit i můj život. Mou motivací bylo přesvědčení, že veřejnost si zaslouží pochopit systém, ve kterém žije.
Největší strach jsem měl z toho, že mé varování nebude chtít nikdo slyšet. Nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se mýlil. Velké povzbuzení mi přinesla především reakce některých států, a Brazílie je bezesporu jedním z nich.
V NSA jsem měl možnost s rostoucím znepokojením sledovat, jak bez jakéhokoli pocitu, že jde o něco špatného, probíhá sledování celých národů. Tato záležitost se může stát největším ohrožením lidských práv naší doby. NSA a další špionážní agentury tvrdí, že to pro naše „bezpečí“ (pro „bezpečí“ prezidentky Dilmy Rousseffové, pro „bezpečí“ společnosti Petrobras) zrušily naše právo na soukromí a vloupaly se nám do života. A učinily to přesto, že k tomu nedostaly souhlas od veřejnosti žádné země, ani té své.
Když u sebe dnes v Sao Paolu máte mobilní telefon, NSA umí vysledovat vaši polohu, a také to dělá: dochází k tomu pětmiliardkrát za den u lidí po celém světě. Když ve Florianapolis navštívíte webovou stránku, NSA si uloží záznam, kdy k tomu došlo a co jste tam dělali. Když matka v Porto Alegre zavolá svému synovi, aby mu popřála štěstí u zkoušky na univerzitě, může NSA pět a více let uchovávat záznam tohoto hovoru. Dovedou dokonce vysledovat i to, když má někdo poměr nebo si prohlíží pornografii – pro případ, že by potřebovali zničit pověst svého terče.
Podle tvrzení amerických senátorů nemusí mít Brazílie obavy, protože nejde o „sledování“, ale o „sběr dat“. Prý se to dělá kvůli vašemu bezpečí. Ale to je omyl. Mezi zákonným postupem, legitimním sledováním, legitimním prosazováním práva (tam, kde jsou jednotlivci zaměřeni na základě rozumného, individualizovaného podezření) a mezi těmito masovými sledovacími programy na principu zatahovací sítě, které podrobují celé národy jednomu vševidoucímu oku a kopie uchovávají navždy, je ohromný rozdíl. V těchto programech nešlo nikdy o terorismus: jde o ekonomickou špionáž, sociální kontrolu a diplomatické manipulace. Jde o moc.
Mnoho brazilských senátorů se mnou souhlasí a žádají mě o spolupráci při vyšetřování podezření na spáchání trestného činu proti brazilským občanům. Já jsem již vyjádřil svou ochotu pomoci všude tam, kde to bude náležité a zákonné, avšak vláda Spojených států si dala velmi záležet na tom, aby v tomto směru mé možnosti omezila – zašla dokonce tak daleko, že donutila přistát prezidentské letadlo Evo Moralese, aby zabránila mému přesunu do Latinské Ameriky! Dokud mi nějaká země neposkytne trvalý politický azyl, bude americká vláda i nadále zasahovat do mé možnosti promluvit.
Před šesti měsíci jsem ukázal, že NSA chce poslouchat celý svět. Nyní pro změnu poslouchá celý svět, a také se ozývá. A NSA se nelíbí, co slyší. Kultura celosvětového sledování všech bez rozdílu se začala hroutit, jakmile byla na všech světadílech vystavena veřejné debatě a skutečnému vyšetřování. Před pouhými třemi týdny Brazílie přiměla Komisi pro lidská práva OSN, aby poprvé v dějinách uznala, že soukromí nekončí tam, kde začínají digitální sítě, a že masové sledování nevinných lidí představuje porušování lidských práv.
Proud se obrací a my si konečně dokážeme představit budoucnost, v níž se budeme cítit v bezpečí, aniž bychom kvůli tomu museli obětovat soukromí. Žádná tajná organizace nesmí omezovat naše práva a američtí úředníci by nikdy neměli rozhodovat o svobodách brazilských občanů. Dokonce i zastánci masového sledování, lidé, kteří se nenechají přesvědčit, že sledovací technologie nebezpečně předběhly možnosti demokratické kontroly, už nyní souhlasí, že sledování veřejnosti musí v demokraciích podléhat veřejné debatě.
Čin mého svědomí začal prohlášením: „Nechci žít ve světě, kde všechno, co říkám, všechno, co dělám, všichni, s nimiž mluvím, každý projev tvořivosti či lásky či přátelství je nahráván. To je něco, co nejsem ochoten podporovat, co nejsem ochoten budovat a v čem nejsem ochoten žít.“
O několik dní později jsem se dozvěděl, že mě má vláda zbavila státní příslušnosti a že mě chce uvěznit. Cenou za můj projev byl můj pas, ale tuto cenu bych zaplatil znovu – já nechci být tím, kdo kvůli politickému pohodlí zůstane lhostejný ke zločinu. Budu raději bez státu než bez hlasu.
Pokud by mě Brazílie vyslechla jen v jediné věci, nechť je to tato: když se všichni spojíme proti nespravedlnosti a za obranu soukromí a základních lidských práv, dokážeme se ubránit i před těmi nejmocnějšími systémy.
Autor je whistleblower.
Z anglického originálu publikovaného na serveru BuzzFeed přeložil Pavel Černovský.