Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Děčínem zmítají chudoba a zadluženost obyvatel

Na příkladu severočeského Děčína je možné pozorovat, jakým způsobem se v Česku šíří zadluženost, chudoba a rasová segregace.  

Na příkladu severočeského Děčína je možné pozorovat, jakým způsobem se v Česku šíří zadluženost, chudoba a rasová segregace.

 

Města děčínského okresu jako Rumburk, Varnsdorf nebo Šluknov už jsou v historii novodobého českého anticiganismu zapsána nějaký čas. Teď se k nim pomalu připojuje i samo okresní město. Zatímco středeční „protestní“ akce proběhla poměrně nenásilně, sociální a ekonomická situace tohoto historického města, ležícího na soutoku Labe a Ploučnice, příliš optimistických vyhlídek nenabízí. Děčín v jistém ohledu působí jako exemplární případ, na němž se dají ukázat příčiny tristní situace celého severočeského regionu.

Ptáme-li se po „počátcích potíží“ Ústeckého kraje, musíme se vrátit až ke druhé světové válce, respektive k odsunu sudetských Němců. Tak jako mnoho dalších lokalit byl i Děčín téměř výhradně německým městem a počet českých občanů se zde pohyboval kolem šestnácti procent. Zato v roce 1947 ve městě z Němců nezůstal téměř nikdo. Tehdejší režim začal město plánovaně osidlovat a do Děčína proudili občané ČSSR nižších sociálních vrstev takřka ze všech koutů země, včetně několika stovek Romů. Nic proti přirozené i řízené migraci, ale podle odborníků má i tento historický fakt vliv na nízkou sociální soudržnost regionu a nezájem o věci veřejné – vztah k novému „domovu“ se může tvořit jednu až dvě generace, někdy nevznikne vůbec.

Nejspíš nejsme daleko od vzniku rozsáhlých vyloučených lokalit, které zatím známe jen z amerických filmů a klipů afroamerických rapperů.

Kdysi bohaté průmyslové město a uzel železniční i lodní dopravy, z nějž to bylo kousek jak do Německa, tak i do Polska, po válce v podstatě otevírá novou kapitolu své existence. Dokument městského úřadu z roku 1958 jasně ukazuje, že politické vedení už tehdy řešilo problém sociálně vyloučených a upozorňovalo na totožné problémy, s jakými se čeští Romové musejí potýkat dodnes. Romové podle něj dostávají „byty méně hodnotné až závadné, bez vody i záchodů, čímž se situace ještě zhoršuje…“ Nejenže si tedy museli zvykat na naprosto neznámý terén severočeského města, ale jejich vztah k místu komplikovalo i nevyhovující bydlení, což samo o sobě dokazuje, že už tehdy byli vnímáni jako občané druhé kategorie, kteří se spokojí s málem.

Zlatý věk a závod ke dne

V šedesátých až osmdesátých letech však Děčín zažívá obrodu a hospodářsky i ekonomicky se mu daří. Svůj podíl na tom má rozvoj strojírenství a těžby barevných kovů, ale především aktivity Československé plavby labské, která se stala největším zaměstnavatelem ve městě. V osmdesátých letech dokonce byla největším středoevropským rejdařstvím a zaměstnávala takřka čtyři tisíce lidí. Město investovalo do nové výstavby a počet obyvatel postupně stoupal (v roce 1989 mělo město padesát šest tisíc obyvatel) a v celém okrese bylo těsně před revolucí sedmdesát tisíc pracovních míst a lidé se do něj sjížděli za prací. Zlatý věk Děčína už však tehdy začínal pomalu končit a porevoluční éra městu ani regionu nic příjemného nepřinesla.

V následujících dvaceti letech ukončilo svou činnosti několik velkých zaměstnavatelů (Desta, Diana, Benar, Severka, Centroflor), ale především roku 2001 skončila s dluhem 1,3 miliardy v konkurzu Československá plavba labská. Stejně jako v mnoha jiných případech také tady sehrála rozhodující roli privatizace podniku – především pak absurdní rozdělení majetku firmy mezi několik subjektů, což vedlo ke špatné organizaci a akceschopnosti společnosti – a „závod ke dnu“ mohl být odstartován. Právě krachem lodního průmyslu započaly potíže Děčína se strukturální nezaměstnaností, která se od té doby pohybuje nad úrovní deseti procent.

ubytovna
Ubytovna pro sociálně vyloučené v Zelené ulici

Bída přichází ze severu

Přestože si je současné vedení města postupného sociálního a ekonomického oslabování města vědomé a snaží se dopadu na úplné dno zabránit, problémy v oblasti bydlení, zaměstnanosti, kriminality a zadluženosti obyvatel jsou dnes palčivější než kdy dřív. Nezaměstnanost mezi obyvateli mladšími pětadvaceti let a absolventy škol dosahuje nepříjemně vysokých hodnot. Svou nelehkou situaci většinou řeší odchodem za prací jinam, což se projevuje pozvolným snižováním počtu obyvatel, který je nyní lehce pod padesáti tisíci. Nezaměstnanost v okrese je sedmá nejvyšší v Česku (10,1 %) a samotné město je na tom ještě o něco hůř: práci zde nemá 10,8 % lidí. Počet romských obyvatel ve městě se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi tisíci – ti tvoří více než polovinu příjemců sociálních dávek v hmotné nouzi.

Na nynějších problémech se podepsala i sociální „reforma“ bývalého ministra práce a sociálních věcí Drábka, která převedla vyplácení dávek z měst na úřady práci. Značně tak zúžila městským samosprávám manévrovací prostor v oblasti sociální politiky, jak si stěžuje současný primátor František Pelant. Analýza zadluženosti obyvatel Děčína z pera Centra pro společenské otázky mezi zadluženými pozoruje jev, který označuje jako „paradox dluhu vůči veřejným institucím“. Většinou se totiž předpokládá, že tvrdší postup proti dlužníkům volí soukromé subjekty a přístup veřejných institucí je vstřícnější – studie však dokládá opak a registruje poměrně nekompromisní chování těchto institucí vůči dlužníkům, čímž napomáhají zvýšení míry zadluženosti ve městě a posléze i vzniku sociálně vyloučených lokalit.

Dluhovou spirálu urychluje i byznys s chudobou, který provozují soukromí majitelé ubytoven a levných bydlení. Této situaci opět napomohlo jednání města, které se po revoluci zbavilo podstatné části svého bytového fondu. Podobný problém řeší většina českých měst. Nejdřív rozprodala svůj bytový fond, aby po letech zjistila, že je bytová politika mimo jejich kontrolu a bují zde byznys s chudobou. Protože je pro nízkopříjmové obyvatele obtížnější sehnat bydlení na soukromém trhu – nejen z důvodů finančních, ale také kvůli diskriminaci romských obyvatel – pomalu vznikají sociálně vyloučené oblasti, pro něž vytváří „ideální“ podhoubí vlastníci nemovitostí. Za poslední rok město údajně zaznamenalo příliv asi pěti stovek sociálně vyloučených obyvatel. Proslýchá se, že někteří soukromníci do města tyto nájemníky lákají finančními obnosy, které jim vracejí z příspěvku na bydlení. Ten jak známo jde přímo na úhradu nájmu v zanedbaných a často nevyhovujících obytných prostorech. Tato „konkurenční“ výhoda na trhu s chudobou má na svědomí nárůst přistěhovalectví ve městě – kdo by totiž ve finanční nouzi neuvítal nějakou tu tisícovku navíc.

Americká ghetta před námi?

Experti registrují v Děčíně celkem devět sociálně vyloučených lokalit, které rozhodně nedosahují alarmujících rozměrů jako třeba ústecké Předlice. Mezi nejrizikovější patří sedm panelových domu na sídlišti v Boleticích nad Labem, kde žije asi 450 lidí a 90 procent z nich je trvale bez práce, a osmipatrový „panelák“ v Zelené ulici, který město v roce 2000 převedlo do soukromých rukou a dnes funguje jako neoficiální ubytovna pro sociálně vyloučené. V těchto lokalitách konstantně narůstá kriminalita, počet drogově závislých osob i gamblerství, a pokud na to místní rezidenti mají finanční prostředky, snaží se co nejrychleji odstěhovat jinam. Sledujeme tak samovolnou segregaci města, kterou utvářejí ekonomické tlaky a absence účinné sociální politiky města i státu.

Nejspíš nejsme daleko od vzniku rozsáhlých vyloučených lokalit, které zatím známe jen z amerických filmů a klipů afroamerických rapperů. I tady operuje vyšší vrstva romské mafie, která na jednu stranu v podstatě řídí tamější život, na druhou stranu působí na sociálně vyloučenou mládež coby předobraz životního úspěchu. V plné kráse totiž odhaluje, že je pro Roma z nízkopříjmové rodiny v České republice téměř nemožné dosáhnout zajištěné existence legální cestou. Drobná i vážnější kriminalita je pro ně často jediným způsobem, jak se odlepit od přežívání ze dne na den. Tato životní vize zcela jistě není něčím, co by se „slušným lidem“ mohlo líbit. Jedinou alternativou, kterou bílá většina Romům zatím nabídla, je vyhlazení, což nezní dvakrát lákavě.

 

Autor je redaktor A2larmu a čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image