Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Zahynul motýl jako naše láska

Co pro nás dnes znamená výročí sametové revoluce?, ptá se autorka reflexivního textu. Především konec všech utopií.

Ten den byl krásný a slunečný a možná také chladný a deštivý, už nevím, protože to bylo kdysi v prehistorii. Bylo mi čtrnáct a trávila jsem prázdniny na táboře kdesi v Sudetech. Byla to nějaká chata na Sněžce? Později se tam scházeli polští a čeští disidenti. Určitě je možné dohledat, které polské oddíly vstoupily v roce 1968 do Československa. Vzpomínám si na jedoucí tanky, které pro nás, školní třídu na prázdninách, představovaly atrakci. A potom ten šok, když jsem si uvědomila, že nejde o atrakci, ale o napadení sousední země. Rok 1968 byl pro lidi o něco málo starší než já formující zkušeností. Ale i já jsem si ho zapamatovala jako jeden z pro mě prvních politických mezníků, který jsem sledovala už vědomě a věděla jsem, že propagandistická lež o „bratrské pomoci“ si nezaslouží nic než úšklebek.

Lekce geopolitiky

A potom? „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka.“ Skutečně byla tahle hesla všude po zdech, nebo je to jen mýtus? Určitě vydržel déle než pražské jaro. Písně Karla Kryla zpívané u ohně: „Pod tmavě červenými jeřabinami,/ zahynul motýl mezi karabinami,/ zástupce pro týl šlápl na běláska,/ zahynul motýl jako naše láska…“ Kazetové magnetofony i pokoutně sháněné nahrávky The Plastic People of the Universe. Četly jsme Kunderův Žert, Hrabalovy Ostře sledované vlaky byly pro nás kultovním filmem, na který jsme se dívali znovu a znovu.

Co jsme však chtěli doopravdy? Za jakým motýlem jsme se honili? Ano, šlo mimo jiné o důstojnost, svobodu, svrchovanost, státní suverenitu. O spravedlnost. O chléb a bydlení. Džíny, tyčinky Mars a možnost cestovat.

K čemu je ale dobré na ty časy vzpomínat, když od sametové revoluce uplynulo už čtvrt století? Budapešť v roce 1956, pražské jaro, Solidarita a taky množství jiných událostí, které měly své místo v sovětské sféře vlivu, jsou našimi společnými zkušenostmi. Lze je nazvat vykročením ke svobodě nebo lekcemi geopolitiky. Rozhodnutí velkých mocností určilo tvar poválečné Evropy a celé půlstoletí se zdálo, že je tento pořádek nenarušitelný. Žili jsme pod sovětskou okupací, jak se dneska v Polsku říká? Spíše jsme opakovali známé scénáře, předpovězené pro střední Evropu historií. Je to region, jehož hranice jsou prakticky nevymezitelné, stlačeny mezi Východ a Západ. Je osídlený národy, které mají zkušenost se životem bez vlastního státu a které podléhaly vlivům dominujících struktur a vstřebávaly jejich kulturu. Cítí komplexy vůči západní kultuře, mají postkoloniální mentalitu, ale také vlastní hrdost. Naučily se, že patriotické nebo společenské vzpoury koexistují se schopností se přizpůsobit a s konjunkturou. Reálný socialismus a sovětská dominance byly ve společenském vědomí zpochybňované a zároveň legitimizované. Čím byla tato vykročení ke svobodě? Pokusy stát se subjektem, předem odsouzenými k porážce. Ale také výrazem materialistických tužeb, touhou po vyšší životní úrovni. Lidé nevycházeli na ulici kvůli cenzuře nebo protože jim tolik chyběly svobodné volby. Chtěli jsme žít tak, jak žijí lidé tam, za železnou oponou. Viděli jsme především to, co nemáme. Úběžníkem společné zkušenosti se však v takových okamžicích staly patriotické hodnoty. Výpady proti systému byly výrazem přijetí historické nebo geopolitické nutnosti. Jednoduše jsme neměli na výběr. Na to je třeba pamatovat. Protože to byla jediná možná volba, byla zároveň volbou nejlepší. A kladem bylo, že jsme přece jen nebyli sovětskými republikami a mohli jsme svou situaci usměrňovat.

Existovaly ale hranice možné vzpoury. Věděli o tom dokonce ti, kteří je překračovali. Všichni byli oficiálně pouhými reformátory. Imre Nagy založil Maďarskou socialistickou stranu práce, Alexandr Dubček byl prvním tajemníkem komunistické strany… Je to samozřejmě možné vysvětlovat podmínkami, které neumožňovaly snít o ničem víc. Co jsme však chtěli doopravdy? Za jakým motýlem jsme se honili? Ano, šlo mimo jiné o důstojnost, svobodu, svrchovanost, státní suverenitu. O spravedlnost. O chléb a bydlení. Džíny, tyčinky Mars a možnost cestovat do ciziny bez ponižující žádosti o pas. O demokracii jako určitou ideu. O západní blahobyt, který vypadal jako synonymum kapitalismu. Dnes je těžké tento mentální stav rekonstruovat, je však jisté, že v něm byl přítomen určitý utopický prvek. Víra, že může být lépe, bez vědomí, že je za to třeba zaplatit a že změnu budou nutně doprovázet komplikace. Sametová revoluce a podobné události nebo procesy v dalších zemích byly počátkem změn, ale nikoli realizací utopie. Historie nám dala šanci, mohli jsme si vybrat vlastní cestu nebo se připojit k Evropské unii. Z periferií oddělených železnou oponou se stát blízkými periferiemi nadnárodní mocnosti. Kdysi se říkalo, že Polsko je nejveselejším barákem v komunistickém táboře, v každém případě u nás se to říkalo. Evropa je pak nejlépe zařízeným barákem v táboře kapitalistickém, přinejmenším je to názor těch, komu záleží na sociálních a lidských právech.

Frustrace a zmařené naděje

Demokratickou Evropu jsme si vybrali v referendu, a proto je těžké to srovnávat se situací po druhé světové válce. Ale ve skutečnosti… tak nějak jsme neměli na výběr, byla to jediná smysluplná a dostupná cesta. Z jedné strany blízkost Ruska (jak je dnes zřejmé, velice hmatatelná) a možnost, že se vrátí jeho imperialistické choutky, z druhé strany ekonomická slabost. Geopolitika opět rozhodovala za nás, ačkoli tentokrát převážně v sametových rukavičkách. Nezapomínejme také, že na Balkáně vypukla krvavá válka a v Rumunsku byl odsouzen k smrti a popraven Ceaușescu spolu s manželkou, a to vše běželo v televizi. (I tak si ale myslím, že šlo o jakýsi exces.) Víceméně se to však obešlo bez větších obětí. Sametový rozvod Čechů a Slováků, pokojný průběh změn ve většině regionu ukazuje, že to byla změna společností akceptovaná, ba co víc, přijatá s nadšením. Byla vynucená zeměmi střední Evropy? Jaký vliv na ni měly všechny více či méně sametové revoluce? Nebo, jak soudí Poláci, či aspoň to říkají na veřejnosti, za všechno vděčíme Janu Pavlovi II.?

Všichni potřebujeme symboly, vzpomínky na okamžiky společného nadšení, chceme věřit, že jsme historickými subjekty. To, co se odehrává ve společenském vědomí, ovlivňuje naši kolektivní identitu a vede k důsledkům ve skutečném světě. A platí to i o procesech, které můžeme sami ovlivnit. O bilanci transformace režimu, který se stal naším osudem, už toho bylo řečeno hodně. Kromě diskurzů osvětových a apologetických se objevily také jiné, poukazující na negativní důsledky transformace. Mluví o rostoucí nerovnosti, o degradaci sociálních služeb, o absenci pocitu bezpečí – o neduživosti demokracie a o nadvládě korporací. A také o ztrátě suverenity, diktátu Unie a úpadku tradiční morálky. Hrdinové někdejších revolucí, i když přišli k vládě, se rychle vyčerpali. V nových dobách jim často chyběla představivost a schopnost postavit se k problémům čelem. Opět jsme záviděli Čechům a říkali jsme: „Havel na Wawel!“ Dnes ho Češi musí bránit před jeho nástupci, protože je stále symbolem politiky, která se opírá o hodnoty. Ale vytyčení hodnoty samo o sobě nestačí, aby si společnost poradila například s protiromskými náladami. Nebo s korupcí.

Raději se ptejme, co se stalo s nadějí, se společnou energií, která byla skoro přes půl století zablokovaná. S odvahou, se společnými sny? Kam zmizel náš motýl? Změnil se v egoistickou strategii jedinců, kteří bojují za zlepšení svého osudu, zajištění dobrého startu pro své děti, jedinců opakujících, že každý je svého štěstí strůjcem? Frustrace a zmařené naděje vedou k populistickému euroskepticismu, nacionalismu, homofobii. Nejrozumnějším postojem se zdá být cynismus nebo národní egoismus. Jak potom lze podporovat protiputinovské sankce, když se to tak výrazně nevyplácí?

Ve světě bez alternativ

Evropa se rozkládá a datum 1. září 2004 pro nás není žádným svátkem. Proč by taky měl, když Evropská unie tak často selhává a ozývají se hlasy, že je třeba ji zničit, stejně jako jsme zničili komunismus. Řeči o tom, že obecné pozitivní změny lze zajistit jen na úrovní nadnárodní politické organizace, jsou považované za filosofický luxus nebo naivní utopii. Jestlipak se Češi, Poláci nebo kdokoli jiný připojí k protestům proti TTIP (Transatlantické partnerství pro obchod a investice)? Jak se v Polsku říká: „Naše chalupa je z kraje,“ čili: nás se to netýká. A není proč čekat, že se najednou geopolitické podmínky změní tak, že nám bude stačit sametová revoluce a ocitneme se v jiném světě. Už tu zkrátka není Západ, o němž bychom mohli snít. Protože už v něm tak nějak jsme a evropské společenství, sociálně založené a schopné překonávat partikularismus je v našem zájmu, a to mnohem více než v zájmu silnějších a bohatších zemí. Avšak skutečně nás dokáže tato idea zasáhnout? Nevystoupíme z Unie, protože by to rozhodně bylo nerozumné. Ale chtěli jsme právě toto, když jsme tiskli samizdaty a chodili na demonstrace? Nikoli. Toužili jsme po něčem, co bylo nedosažitelné. Dokonce jsme to ani neuměli pojmenovat. Říkali jsme: volnost, demokracie, spravedlnost, ale to byly abstraktní pojmy. Náš svět se však změnil k lepšímu, ačkoli něco jsme zřejmě ztratili – sny a společnou nespokojenost s nespravedlivým systémem. Kapitalismus nám připadá mnohem spíše bez alternativ, než tomu bylo u sovětské dominance. Samozřejmě že každý sám nebo ve skupině na něco naříká, ale to není totéž. Zahynul motýl…

Autorka je socioložka kultury a publicistka.

Z polštiny přeložila Marie Iljašenko.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich-Böll-Stiftung.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image