Čeští Zelení se podobají opilému korábu, jejž nechá posádka bezcílně bloumat mořem a unášet větry, zatímco se válí omámená alkoholem nebo hašišem v podpalubí a čeká na srážku s útesem. Žádný směr nemá, mapu číst neumí, používat kompas a řídit kormidlo také ne.
Čím hůře, tím lépe
O vizi Zelených nejlépe vypovídá hollywoodský snímek režiséra katastrofických filmů Rolanda Emmericha Den poté (2004), kde globální superbouře způsobená změnami klimatu promění celou planetu v ledovou kouli. Zatímco ve Dnu nezávislosti (1997), natočeném v clintonovské optimistické éře, jde o střet civilizací, v bushovské pesimistické době se jedná o zásah deus ex machina. Zvrácené tužby vyjádřené ve Dnu nezávislosti se naplnily při útoku na sídlo Světové obchodní organizace a v případě Emmerichova snímku příchodem tsunami a hurikánu Katrina.
Zelení se stále snaží tlumočit svůj program městským liberálům neoliberálním jazykem, městští liberálové ani nikdo jiný mu však nerozumí a volí jiné strany. Zelení se tak stávají stranou bez voličů, bez budoucnosti a sebevědomí.
Revoluce přijde – věřili kdysi ortodoxní marxisté – a naším úkolem je budovat stranu a čekat, až pro ni dozrají objektivní podmínky. Těmi podmínkami měli na mysli krizi nebo válku. Čím hůře, tím lépe. Ekologická katastrofa přijde – věří dnes čeští Zelení – a naším úkolem je budovat stranu a čekat, až pro ni dozrají klimatické podmínky. Čím hůře, tím lépe. Doufají, že teprve katastrofa přiměje je samé k aktivitě a hledání řešení a přeživší budou probuzeni k zelenému cítění a životnímu stylu. Jak jinak si vysvětlit neschopnost strany sestavit politický program, který by hájil zájmy když už ne většiny společnosti, tak aspoň někoho?
Víra ortodoxních marxistů i českých Zelených ve scénář katastrofy podmíněné ekonomicky nebo ekologicky není nic jiného než světskou verzí židokřesťanské víry v příchod konce a vykoupení, způsobeného božským zásahem. Víra v to, že se vše zase vrátí na svůj počátek, zlo bude poraženo a pravda a láska zvítězí. Jenomže Ježíš, Lenin i Havel zemřeli a nikdy se nevrátí…
Neoliberální zombie
Na jedné prosincové party v žižkovské Klinice jsem potkal známého z hospody, pravicového člena Strany zelených z Prahy 8, který se živí jako živnostník a vysokoškolský učitel grafiky. Samozřejmě, že je paušalizující soudit podle jedno jednoho člena celou stranu. Navíc jsme byli opilí a zkouření, takže nemyslel logicky a klidně mohl souhlasit jak s volným trhem, tak s regulací. Pozoruhodné však bylo, že právě tento drobný živnostník byl v diskusi nejmilitantnějším zastáncem neoliberalismu, aniž znal význam toho slova. Podobně, jako byla ve dvacátých a třicátých letech německá nižší střední třída nejaktivnějším nositelem nacismu, který sloužil zájmům velkého kapitálu, dnes tato sociální skupina věří ideologii sloužící korporacím.
Jaká je ideologie Strany zelených? A čí zájmy tato strana hájí? V roce 2006 přijali Zelení ekonomický program, vypracovaný generálním stratégem ČSOB a předním českým apoštolem protestantské etiky dluhu Tomášem Sedláčkem. Program pochválil také analytik finanční skupiny PPF Pavel Kohout: „Vypadá to, že se Zelení alespoň zčásti inspirovali tradičním programem ‚aristokratické‘ části britské Konzervativní strany, která též velmi dbá o přírodu a krajinu.“ Cílem nemá být růst, ale „trvale udržitelný rozvoj“. Ten dokape k ostatním skrze drobné a střední podnikatele, budou-li motivováni k environmentální šetrnosti ekologickou daní a k vytváření pracovních míst snížením sociálního a zdravotního pojištění. Argumentace i nástroje čerpají z neoliberální doktríny, do jejíhož jazyka jsou překládána zelená témata.
Program zelených se v podstatě neliší od programu komunistů z roku 1946, kteří tehdy hájili především zájmy živnostníků, rolníků a inteligence, nebo od programu ODS devadesátých let, apelující na tytéž skupiny. Ovšem s tím podstatným rozdílem, že jak komunistům, tak ODS se v historicky převratných dobách podařilo skrze podporu středních vrstev stát se vůdčí politickou silou a svou ideologii prosadit jako dominantní. Na něco takového Zelení nemají, a tak se aspoň snaží přizpůsobit svou ideologii té vládnoucí. Ještě v roce 2006 se Zeleným v čele s Martinem Bursíkem podařilo vkročit do parlamentu a vytvořit koalici s ODS a KDU-ČSL. O dva roky později vypukla světová ekonomická krize a za další dva roky po Zelených neštěkl ani pes. Díky absenci přesvědčivého levicového programu byla sice v roce 2010 opět vytvořena pravicová „vláda rozpočtové zodpovědnosti“, i ta se však rozpadla jako domeček z karet. Neoliberalismus, který nikde na světě nefunguje a nefungoval, prožívá krizi legitimity a všichni, vlevo i vpravo, hledají nové alternativy. Kromě českých stran Zelených a Svobodných. Zelení se stále snaží tlumočit svůj program městským liberálům neoliberálním jazykem, městští liberálové ani nikdo jiný mu však nerozumí a volí jiné strany. Zelení se tak stávají stranou bez voličů, bez budoucnosti a sebevědomí. Jediné, co jim v této situaci zbývá, je katastrofa.
Vedoucí úloha strany
Zatímco pardubičtí Zelení v čele s Jiřím Čáslavkou se v komunálních volbách s výsledkem 2,77 procenta do zastupitelstva nedostali, na Praze 3 Zelení vytvořili koalici, v níž se stali hlavním tahounem, a s 27,29 procenta se stali vítězi voleb. Stačilo málo a mohli ovládnout radnici. Příklad Prahy 3 ukazuje, že Zelení nemusí být jen podržtaškou někoho silnějšího, ale sami se mohou ujmout vedoucí politické úlohy. Toto srovnání ukazuje také na poměr sil jak uvnitř strany, tak ve společnosti. Čáslavka, vedoucí ekonomické sekce Zelených, je militantním představitelem dosud dominantního neoliberálního mainstreamu. Matěj Stropnický, lídr žižkovské koalice, je naopak představitelem radikálně demokratického, socialistického směru. Rozpor ideologie této strany spočívá v tom, že nejneúspěšnější politik je představitel většiny, zatímco ten nejúspěšnější tvoří stále marginální proud. To může vyústit buďto ve vnitrostranický střet, při němž dojde k reflexi silových poměrů, nebo ve zhroucení, kdy bude strana pomalu umírat v bolestech. Bolet však budou všechna řešení.
Prvním nezbytným krokem bude sundat si klapky z očí. Uvědomit si, že Václav Havel zemřel, a nechat ho zemřít podruhé – ve svých srdcích. Teprve vraždou otce, vzpourou proti svým rodičům, mohou z dětí vyrůst dospělí. Teprve vraždou Havla, vzpourou proti svým modlám, mohou Zelení dospět v demokratickou stranu. Další autoritou, která je však z rodičovské dvojice vytěsněna, je Václav Klaus. Zelení chápou Klause jako odpůrce Havla. Musí si však uvědomit, že je jejich nepřítelem především jakožto ideolog volného trhu a kapitalismu. Spolu s Havlem musí nechat zemřít Klause a všechny nositele jeho odkazu – a především šéfa ekonomické sekce Jiřího Čáslavku.
Až zabijí dva symboly devadesátých let, až se zbaví fetiše liberální demokracie a kapitalismu, budou moci konečně komunikovat svobodně a srozumitelně. Zkrátka, až přestanou Zelení mluvit jazykem neoliberalismu, možná dostanou šanci, jakou získali komunisté po roce 1945 nebo ODS po roce 1989 – formulovat společenský program a přesvědčit většinu, že je v jejím zájmu. Ekologii není nadále možné vysvětlovat jako ekologickou daň pro podnikatele, ale například jako přírodní zdroje, které jsou obecně sdíleným statkem. O lidských právech není nadále možné mluvit selektivně jako o právech politických a občanských, ale také sociálních a hospodářských, bez kterých jsou ta první k ničemu. Demokracii není nadále možné definovat pouze jako zastupitelskou, ale je třeba rozšířit ji a prohloubit, včetně demokracie na pracovišti, kde se šéfové zodpovídají svým zaměstnancům. Taková ekologie, taková práva a taková demokracie však nutně překračují rámec kapitalismu, v kterém jsou dlouhodobě neuskutečnitelné. Zelení se mohou stát vedoucí silou ve společnosti a ve státě, hájící zájmy většiny, pouze jako socialistická strana.
Autor studuje historii na FF UK.